Jak vojet Moníneckej kopec?

Kolikrát si v létě říkám, jak by se dalo na tomhle a támdlenctom kopci lyžovat, když jedem lanovkou nahoru. Jenže je léto a nikdo nemá na lyže ani pomyšlení. Teď je zima. Ale zima je jen papírově.

..a tak když prostě člověk jede na lanovce a kouká všude kolem, jen ne pod sebe, je prostě všude zeleno (hnědo) a místo pro bikování po hlíně, je v týhle papírový zimě prakticky všude, teda až na bikeparky. Když jsem ale vyrazil na jednu večerní lyžovačku na Monín a koukal do lesa, kde jsou tratě, ta hlína zdála se být v pohodě. Stačilo už jen přibrzdit, na chvíli zahodit lyže a zajít kouknout kousek do lesa, aby člověk zjistil, že se práší! Teda u sjezdovky je hlína vlhká, ale tak akorát – takže kostičky. A tak se hned na druhý den zrodil plán.

Vojet Monínec, co se do něj vejde!

Ráno vstávačka a před devítkou už brzdím na parkingu, kde se začínaj štosovat auta. Dávám si ale auto k přemostění, protože se mě následně nechce několikrát kličkovat parkovištěm. Sahám do kufru a tahám z něj LYŽE. Raní lyžovačka bude OK. sníh ještě z noci tvrdej a protože hlásej sluníčko, zasedám hned první sedačku a valím jí lanem vzhůru. Paráda! Sjezdovka zatím prázdná a lidí přibývá jen poskrovnu. Dávám několik jízd až dolů a pak zůstávám jen na vršku a nechávám se tahat kotvou a jezdím si prudší část, tu na levou nohu, tu na pravou, tu na switch, prostě když kopec nenasypem, je třeba aspoň dělat blbosti. Jak ale sníh malinko povolí, je čas na změnu a jít kopec podříznout zase jinak.

Jedu teda k autu a sahám dnes podruhé do kufru a tahám SNOWSCOOTa. Helmu a jde se na to. Na zmzlým podkladu to s touhle hračkou není úplně ono, ale prašan, nebo když je sníh na sjezdovce trochu měkčí, dá se jet parádně. Lidí sice opět přibylo, ale jak nikdo nevěří tomu, že by se na pomezí Středních a Jižních čech dalo lyžovat, pořád to jde. Dávám teda kopec párkrát až dolu, ale spodek už moc nejede a tak opět zůstávám nahoře na kotvě a protože ze sjezdovky se stává malej motokros, začínám poskakovat na boulích a najíždět si alternativní stopy. Nakonec to stejně kolem dvanáctý balim, protože lidí přeci jen přibylo a každou jízdu nahoru se dívám do lesa kam pere sluníčko a hlína.. ta hlína tam.. Ach ano, volá mě..

Ano, potřetí jdu do auta a z kufru tahám KOLO. Lehká převlíkačka a už jdu od přemostění po trati nahoru. Z lanovky koukaj nevěřícně klackaři a lachtani a sem tam někdo utrousí zhora rádoby vtipnou hlášku na to, jeslti jsem si nesplet dobu a nebo jestli nedáme závod apod. Zdatně jim nahoru kontruju ve smyslu, že Ladovská zima vypadá jinak, nebo že závod určitě dáme, ale na dvě kola a jen s pomocí gravitace – čili jednou oba po sněhu a podruhé oba freeridovku v lese ( já bez řetězu, on bez hůlek..) no prostě za dobu tlačení nahoru je lagranda a já už se nemůžu dočkat, že to u boudy otočím a pustím dolu. Exhibici na sjezdovce si odpustím, když hlína je to, co mě láká a i skok v novym snowparku mě nechává v klidu. U boudy si jen vyměňuju pár vysmátejch pohledů s lidma ve frontě na párek a dnes už sice podruhé chytám klacky do ruky, ale změna stylu je teď víc než nutná.

Stačilo pustit brzdy a milovaná a někdy nenáviděná gravitace hraje první housle v rychlosti na velkej gap. A hraje je v pravdě velmi dobře. Rychlost akorát a už letim. Dopad a paráda, hlína je akorát a drží to super. Dlouhá lávka v lese a volim pravou lajnu a pod vlek, ať těm lyžníkům a borďákům padaj třeba prkna z lanovky závistí. OK – většina z nich je spíš v šoku, co se to děje dole v trávě, když oni lyžujou, ale mě ten kontrast připadá naprosto parádní. Pocit, že do tebe pere sluníčko a před chvíli si jel o 5m vpravo a držel řídítka snowscoota a teď sice řídítka držíš taky, ale právě se blížíš na lávku ze který to pošleš až na green je prostě neskutečněj.

A tohle všechno se dějě v zimě uprostěd Česka!

A je to TOP.

Dávám si to teda od boudy k přemostění ještě asi pětkrát, než začnu pociťovat, že nahoru nemusim úplně sprintovat, jak moc se těšim na další jízdu. Spocenej ale spokojenej pak brzdím u auta a zjišťju, že čas mi hraje sakra do karet! O tom, ale bude pokračování příště..

A tak návod na to, jak pořádně vojet Moníneckej kopec mám jasně danej a pokudutahle pseudozima bude pokračovat stejně teple, je jasný, že tohle kombo vybavení budu na Monínec vozit častějc. Sněhu má, i přes ty teploty, Jarda dost a hlína je prostě hlína.

Moníneckej kopec sice nenasypem, ale srandy si na něm užijem jako málokde..

A já jsem za tenhle kopec rád.

-a-