Projekt Camper 2.0

O tom, jak sem postavil další budku a tentokrát jí vzal až za Polární kruh, k Severnímu ledovému oceánu.
Více uvnitř…

Kdo je pravidelným čtenářem, ví, že bydlení v camperu už provozuji pár let. Začlo to minimalismem ve starém zrenovovaném camperu. Potom jsem se rozhodl postavit svůj vlastní a jel ho otestovat na jih Aljašky. Po 4 letech spokojeného bydlení a cestování, nadešel čas postavit další. Ne že by se první stavba nepovedla. Veškeré rozložení se ukazalo jako velmi praktické a kvalita stavby předčila veškerá má očekávání. Za ty roky se nevyskytnul jediný problém.

Takže co mě vedlo k tomu opět popadnout nařadí a na několik měsícu si odříct veškerý sociální život? Poslední camper měl tedy jednu nevýhodu. Byl moc velkej a těžkej. Oproti tomu zrenovovanému byl sice o hodně lehčí, kratší (aby se vešel dovnitř kroby) a taky užší a nižší (pro lepší prostupnost a výhled), ale minimalista ve mě nikdy nepřestavá posouvat hranice, v jak málu se dá žít. Váha se také dost promítla do spotřeby (25 až 30 l na 100 je i na zdejší poměry dost). Ale hlavně mě poslední velikost omezovala na cestě do odlehlých míst po hodně rozbitých cestách. Dlouhej rozvor kol mě limitoval průjezdem odvodňovacích strouh, ostrých zatáček a také během prudkých výjezdů a sjezdů. Vysokej a širokej camper pak měl občas problém při průjezdu křoví a nizko rostoucích stromů.

Žluťák byl rok 2000 Silverado 2500 s 8 stop korbou. V8, 6 litr. Nesmrtelný auto. Najel sem snim přes 420 000 km a veškerou udržbu sem si byl schopen udělat sám, s gola sadou a kladivem. Takže volba padla opět na Silverado. Tentokrát hledám osvědčený rok 2003, Silverado 1500, motor už jen V8, 5.3 litr a korba 6.6 stop (=kratší rozvor kol). Nakonec nacházím v Sacramentu. Typek původní majitel, auto opečovával, garážoval, veškerá dokumentace, najeto 160 000 km a nikdy nebylo v terénu. Jedinej problém u tohodle modelu muže bejt převodovka, ale tu nechal komplet přestavět. Taky díky neexistujícím zimám tady na jihu, žádná rez. Beru všemi deseti. Stavbu tentorkát dělám u kámoše Coltona, u kterýho ve státech se ženou bydlíme. Mám k dispozici zahradu a celou garáž s nářadim.

První na řadu přichází samotný auto. Sundavám korbu a brousim celej rám. Pak několik vrstev laku a antikorozní upravy, která jde i na spodek korby. Měnim preventivně palivovou pumpu, páč se k tomu pak blbě poleze. Dozadu dávám silnější listový péra, pro větší nosnost a lepší ovladatelnost, a kupuju nový kola do terénu. Pak už mužu začít se samotnou stavbou budky. Největším rozdílem jest, že tahle nebude sundavací a bude sedět na vršku korby. Což mi dá uvnitř více místa, hlavně okolo podběhů. Nikde jsem nic takovýho neviděl a nenašel, takže sem si nebyl jistej jestli je to dobrej napad. Ale vzhledem k tomu, že tady řemeslnící vozej racks, který seděj taky na vrchu korby a na tom pak vozej tuny nákladu, rozhodl sem se to zkusit. Krom více prostoru jsem též doufal, že ušetřím váhu. Taky narozdíl od posledně, kdy jsem použil hlavně trámky 2×4 palců a 2×2, je teď muj hlavní stavební prvek 1×2 a na nosnou konstrukci 1×4. Řešim také druh dřeva. Nosná konstrukce je hlavně topol. Zbytek je borovice. Konstrukci dělám opět odhadem ale snažím se to nepřehnat jak posledně. Vše dávám dohromady kombinací vrut, lepidlo a kovový L. Na vrch opět překližka. Tentokrát jen 5mm všude. A nakonec opět laminát. Vrstva lepidla, pak laminátová síť a další vrstva lepidla, tentokrát volím šedou barvu. Na rohy vpředu dávám extra vrstvu sítě i lepidla, pro jízdu krz křoví a stromy.

Izolaci chci opět foukanou, ale nikdo na mě nemá čas ani náladu. Tak kupuju v Home Depot kit a stříkám si to sám. Je toho sice víc na mě a na zemi než na stěnách a stropě, ale mám jí dost takže se to nakonec povedlo. Dovnitř pak dávám 3mm překližku a napouštím Odies Oil, což je mega super věc. Krásně to voní, není to toxický a dřevo po tom krásně vypadá. Okna i dveře kupuju tentokrát fungl nový (stálo to milion). Střešní okno beru s větrákem, ale víko zvedací manualně. Snažim se to udělat co nejjednodušší s minimem elektroniky. Rozložení uvnitř je stejný jako v minulé stavbě. Nebyl duvod nic měnit. Vodu mám tentokrát poháněnou pumpou z nádrže co sedí pod schodem do postele. Hodně sem si dával pozor na rozložení váhy. A vše držel co nejvíce dole. Nadrž ale mám uvnitř, aby mi tak rychle nezamrzla.

Vodu a plyn mi komplet dělá Colton, páč je pan instalater. Sprchu mám vyřešenou stejně. Uvařit vodu v konvičce, nalejt do dřezu, doplnit studenou, ponorný čerpadlo, zapojit do 12 V zasuvky, hadice a jedem. Většinou stojíme na tailgate a sprchujem se venku. Ale tentorkát mám udělanej i plán B pro případ zimy. Skládací bazének pro psy, zástěna okolo, přidělaná ke stropu karabinama, hned pod střešnim oknem. Dát to dokupy akce asi na 2 minuty. Odpad pak mám buď možnost napojení u podlahy na existující odpad od dřezu, nebo bazenek nechat zašpuntovanej a vylejt ven po sprchování. Ty 4 litr nejsou zas tak těžký. Záchod stále záměrně nemám, zabíral by moc místa. Pro případ nouze (i když to kolikrát využívám radši než veřejný záchody) je skleněná lahev s širokym hrdlem a na bobek pak mám nádobu od protejňáku, sáček na psí bobky nasadit kolem hrdla, sednout, a pak jen zavazat a vyhodit do koše.

Vaření sem dlouho řešil, zda li plyn nebo elektrika. Chtěl sem to mít vše na jedno palivo, ale indukci zatím moc nevěřim a benzinovej sporák sem našel jen jeden za milion. Takže jednoduchá dvouplotýnka a malá bomba co vydží měsíce.

Elektriku jedu přes dva flexibilní soláry, 100 W každej a taky mám kabel od alternátoru, takže se to dobíjí aj za jízdy. Baterku nakonec beru Lithium Iron 100 ampér a vzhledem k pravděpodobnosti velkejch mrazů během kanadský zimy, beru spešl baterku Battle Born, se samovyhříváním. Lednice kompresorová na elektriku a na pojezdech, takže jednoduchej přístup. Světla opět LED, nad kuchyňskou linkou s možností menit barvu a intenzitu. Pro mozek solaru, pojistky a zasuvky vyhrazuju jeden šuplík, ať to není tolika na očích a telefony a kamery za jízdy nelítaj kolem. Vše mi opět zapojuje Máloš u něj ve Whistler. Vymyslel sem si toho na něj hodně ale on to v klidu a s přehledem dává všecko dohromady za jedinej den!

Topení tentorkát Espar benzín s napojením přímo do nádrže. Je to sice na mě trochu moc chytrý ale ten rozdíl oproti plynu je neskutečnej. Minimum kondenzace a vše schne asi tak stokrát rychlejc. O dost tišší a nemusim lítat po benzínkách, jestli maj bomby na výměnu (což třeba na severu BC je občas problém).

Veškeré uložné prostory na oblečení jsou formou šuplíků, takže netřeba nikoho zvedat z gauče, aby se dalo odklopit víko zhora jako v minulé stavbě. Nechybí skříňka na boty a smradlavý ponožky, pěkně nad topenim. Hlavní skříň s ramínkama nechávám zatím jako otevřený koncept, hlavně kvuli kondenzaci/plísni ale taky kvuli váze. Sundavací tyčka nad topením na sušení.

Velká skřínka na jídlo, nad tím veškeré nadobý – každý kus má svoje místo a přístupné aniž bych musel něco dalšího vyndavat (opět pokrok oproti posledně). Plynová bomba, odpadky, záchod, sprcha, čistící prostředku atd sou ve skřínkách pod dřezem. Hygiena na zdi nad dřezem. Dlouhá polička nad kuchyňskou linkou pak na maličkosti. Samozřejmostí je knihovnička se světlem pod.

Kola a ostatní hračky jsou pak místo zadní sedačky v kabině, která je tentorkát propojená prulezem přes zadní okno s budkou. To jest hlavně z bezpečnostních důvodů (zvířata, lidi) ale taky pro kempování ve městě. Tailgate když je zavřenej opět znemožnuje otevření vchodových dveří.

Stavba mi tentokrát trvala skoro 5 měsíců. Vše sem dělal sám a o pomoc požádal jen při zapojování vody, plynu a elektriky. Ne že by mi pomoc nebyla nabídnuta, ale sem paličák a vše si chci udělat sám podle sebe. Taky jsem měl na tuto stavbu mnohem větší nároky než posledně. Ale natož že jsem používal jen ruční nástroje, jsem s vysledkem spokojen. Jasně, šuplíky sou trochu křivý, ale kdo je někdy zkoušel vyrobit bez stolní pily, ví. Cena byla i s autem celkově tak 3x víc než minule. Auto bylo zánovní a v super stavu, cena dřeva, a materiálu vůbec, šla neskutečně nahoru a pár věcí sem zvolil kvalitnějších z vidinou dlouhodobého užívání. I tak mě to pořád vyšlo levněji než ty poslední 4 roky platit někde nájem, takže myslim že výhra.

Nezbejvalo než Budku 2.0 otestovat. Posledně to bylo z Whistler na jižní cíp Aljašky, takže tentorkát to muselo bejt víc. A kam dál, než na nejsevernejší bod Kanady, kam se da dojet autem.

Navíc tentorkát vyrážíme z prostřed Kalifornie. Po cestě se stavujem ve Whistler na Crankworkx, potkat se s kámošema, pojezdit, mrknout na Joyride a po koncíku Mettallica revival už nám nic nebrání vyrazit dal na sever. Další zastávka je u mě na baráku ve Smithers. Což je sice bráno jako sever BC ale geograficky je to jen prostředek. Zde trávíme pár měsíců průzkumem okolí, biking, seznamování s lokálama. Na pár tejdnů doráží i moje mamka, s brachou a přítelkyní, takže více cestování po okolí.

Za pár týdnů se loučíme a konečne vyrážíme, jen my dva a pes, směr Polární kruh. Za jeden den se dostáváme do místa, kam jsem nejdál dojel s Budkou 1. Pak už je to i pro mě vše nové. Města tu nejsou skoro žádný. A když už, tak je to pár domků, kde benzínka slouží zároveň jako jedinej obchod, restaurace, hospoda, pošta. Kde, i když máte na nádrž dojezd 500 km, si cestu mezi benzínkama musíte pořádně naplánovat. Rezervní kanistr je povinnost. O signálu si mužete nechat zdát.

Za pár dní dorážíme do hlavního města Yukon, Whitehorse. Jediné větší město v okolí tisíce kilometrů. Doplňujem zásoby a informace. Jedeme později na podzim a počasí se muže hodně zhoršit. Ale přesto to riskujem. Za několik dalších dní dorážíme do Dawson City, což během zlaté horečky bylo vyhlášené místo. Městěčko si zachovalo svoji původní podobu, takže domy originální architektura a celkově si připadáte jako na divokém západě. Taky je to poslední místo kam vede asfaltka. Dál už nás čeká 900 kiláků Dempster highway po hliněné cestě, kde první benzínka je až za 400 km. První část vede skrz Tombstone Territorial Park, kde jsou majestátné hory a krásné výhledy. Pak překračujem hranici Yukon do Northwest Territories. 

Kousek za Eagle Plains překračujeme Polární kruh. Povinná fotka a hurá dál. Maximální rychlost je tak 50 až 60 kmh. Cesta není uplně zlá ale i tak se klepem dostatečně. Do toho bláto, sníh, vítr, takže 4×4 neustále.

Po cestě musíme využít dvou trajektů, které zde zadarmo převážejí přes řeku. Problém je, že když začne mrznout, přestanou jezdit. A pak trvá většinou 6 tejdnů než je led na řece dostatečně silnej aby se po něm mohlo přejet. Vzhledem k tomu že je pulka října, spěcháme ať tu nezůstanem trčet. Zdejší indiánské ostady jsou asi nejblíže tomu, co indiáni skutečně jsou. Díky totální izolaci a drsnému podnebí, si toho tady bílej moc nedovolil. Dempster highway je pojmenovaná po fízlovi, co šel hledat jiný fízly co vyrazili šikanovat indiány při kolonizaci Kanady a už se nikdy nevrátili (umrznuli ztracený a hladový). Mysleli si, že to zvladnou sami, ale brzy zjistili, že musej spoléhat na pomoc a znalosti zdejších původních obyvatel. Díky tomu se tu zachovala jejich kultura a styl života. 

Dalším větším městem je Inuvik. Krásné ale drsné město, kde je vše asi 2x dražší než v luxusním Whistler. Dáváme tu dva wrapy za $50 a pak už jen 144km do mestečka Tuktoyaktuk, kde silnice končí a dále už je jen Severní ledový oceán.

Po týdnech jízdy, z toho posledních pár dní v totálním bahnu, sněhu a natřásání, jsme konečně v cíli. Máme toho dost ale jsmevelice spokojení. Počasí přálo celou dobu, auto i budka fungovali bez problému (jediná věc bylo zacpaný sání do topení v budce, což ale pří množství sněhu a hlíny všude na autě i boudě, nebylo překvapení). Po cestě jsme potkali grizliho, cariboo, losa, dykobraze, bisony, orly. Týdny mimo signál a civilizaci, kdy musíte spoléhat jen jeden na druhého a kde vše potřebné si musíte vézt s sebou.

Pro všechny co chtějí zažít tu opravdovou a drsnou Kanadu, kde původní obyvatelé žijí svým tradičním životem a kde příroda má stále hlavní slovo, doporučuji navštívit.

Po 20.000 km, z čehož bylo 2000 km po rozbitejch hliněnejch cestách, si myslim, že mise Budka 2.0 byla uspěšná.

Rád bych poděkoval Virgi za pomoc a neskutečnou trpělivost, Coltonovi za pomoc, prostor a nářadí, Málošovi za elektriku a vůbec za vše co pro mě naprosto nezištně dělá, a nakonec Vám všem že jste to dočetli až sem.

Buďte dobrý!

Maara