Trip to SAN REMO – část první.

Zdravím všechny naskillený řízečky, jsem zpátky. 2550 km, 25 stupňů, šorty a biking na azurovém pobřeží. A za pár korun… Klik na víc akce.

Takže co se vlastně upeklo. Už nějak v prosinci jsme se domluvili, že letošní zimu budeme trochu víc jezdit do tepla, ani ne tak kvůli tréningu, neboť u mě nějaký zlepšení forny nečekám, ale spíš skrz nutnost přežít nějak tuhle dlouhou zkurvenou dešťivou chladnou část roku. 

Už dva roky za sebou mě můj nejhodnější kamarád Petr Heiník bral sebou do Monaka, kde slunce svítí 300 dní v roce, a kde jsem dycky luxusně polítali. Nejinak tomu mělo být i teď nicméně ze společného tripu jaksi sešlo, a část výpravy musela zůstat doma. Já ale byl rozhodnut jet, a páč už konečně mám káru co to je schopná dát, tak mi nic nebránilo chystat se dál i přes neúčast PH, Kamiloje, a Boba…

No dost omáčky. 

Den první. Vyrazili jsme ve složení VW transporter se mnou a Mavem (a dvěma děvkama na bokách) a s Filipem a Hubajszem v Multivanu. Sraz v Budějkách na benzínce, a už jí praskáme, nakupujeme dálniční známku a skrz říši směrem na Insbruck, Brener, Lago. Tady zastávka, 731km a 50 litrů spotřeba, jedu za  8 litrů na 100 a to jí praskáme tak 130kmh, to mě baví. S Mavem je pohoda, kecačky, dozvěděl jsem se spoustu věcí ze života Pražáka, no něco. 

 

rRdbulík, a mrskáme to dál, teď zrychlujeme, 140 – 150, už se těšíme… Jednou špatně odbočujeme, protože navigace není jen tak :) A kolem 22h už sjíždíme k moři, odbočka San Remo.. A teď to ještě najít. A začíná první peklo. Navigace strašně kecá, teda nekecá, ale žene nás hroznejma stezkama pro kance. Po hodině to vzdáváme, a já volám Kamilovi, kterej mi to naštěstí zvedá, a vysvětluje mi jak se tam dostaneme. Pak už to nějak dáváme, a nějak po půlnoci jsme na místě. Parkoviště trochu punk, a je celkem zima. Jdem spát.

Den druhý. Ráno nás budí Mave, (spali jsme fakt dlouho – asi do 10ti hodin) kterýmu byla zima (stan a tenkej spacák, hehe, mladej kluk) a že už to našel, zaparkovali jsme shodou okolností přímo u tratě, máme to k ní 20 metrů. Boží. Oblíkačka, a nanadaváme kola na Filipovo Miltivitamína,  kterej ho dal do placu na vyvážení. Střídáme se všichni, i Mave za volantem, stejně jde jen o cestu dolů, a takhle je to spravedelivý – a taky Mave je zkušenej driver s bohatejma skills. 

Cesta nahoru je po silnici, a asi tak ve dvou třetinách se stáčí doleva na takovou (dle slov Kamila punkovou) cestu. Hodně toček, a po necelejch 5ti km jsme nahoře, u vysílače. Vysílač bzučí, že by ti z toho mrdlo, ty jo. Husté. Trať je značená, takže no problema, a jdem to očekovat. 

Zmínil bych počasí – je azúro, ani mráček, klucí nevěřej nic. Tak 20 C na slunci.  

Trať.

Příjezd k ní je po takový cestě, který je na rozjetí tak akorát, jeden skočík, a nějaká ta zatáčka. Celkově na rozehřátí a už jsi u startovací budky. Hned za ní začíná dost rozbitá, kamenitá, zatáčkovatá pasáž, která je fakt dost. Dá se to i rozletět, ale není to trať k zahození. Klopenky, a už jsi na místě, kde se to rozděluje do dvou tratí. 

Vybíráme si pravou. Stáčí se to hodně z kopce, a je to fakt mordor, kameny a hlína, ale rozšukaný, a hodně technický. Zatáčky se daj nadjíždět, ale chce to dávat stále požór, aby jsi nešel z kola ven. Dál pár navazujících klopek, a jedna rovnější pasáž, a pak už jen konec, kde to fakt valí, skok, a klopenka do cíle. Není to málo brácho !

Dáváme dneska každej cca 4 jízdy, a jsme fakt unavený. Přeci jen to není ouplně easy. Padá soumrak, a my se přesouváme na nejvyšší místo na kopec, ještě asi 200m nad trať, k takovýmu kostelíku, kde vybalujeme stan a děláme si depo s nejlepším výhledem jakej jsem kdy měl. Grilujeme masíčko, hermelín, tortilly, a decentně kalíme vínko. Zima ale padá, přesouváme se ke mě do obytňáku, bufík, a párty inside… Po půlnoci na kutě.

Den třetí. 

Opět vstávačka později, Jedeme s autama dolů, a Mave s Hubajzem si to dávaj na rozehřátí po trati po ose. Dole parkujeme na stejným místě, a jdeme na to.

Objevujeme druhou trať. Ta je asi po 6OO metrech od začátku, nedáš se doprava na tu prudkou, ale pokračuješ rovně a po takovým 200m traverzu začíná super singletrack, samá votáčka a klopenka, sem tam kamen. Pecka ! Jedem to poprvý, jedu první a na oči, a jsme tak nadšený že to horzně vraždíme. Klopky držím a nevím co je za tím, za mnou Hubajsz, a pak vyhlašujeme tuhle jízdu nejlepší jízdou dne. Fakt pecka. Eště že tam nebyla žádná past :)

Vyjedeme na silnici, a objevujeme pokračování tohodle tracku – a je ještě lepší než ten začátek. Klopky, a koleje jak na MX, no super, letíme tu fakt dobře. Já beru skoro v každý klopce pedálem zem, ale ne tím vnitřním, ale vnějším – je to tu fakt centrifugový. Jo, a když se klopí, musíš rvát vidlí zem, jinak je to vo hovně :) Muhahááá…

Dáváme pak už hlavně tuhle. Začátek rozbitej, střed polorozbitej, spodek klopky a MX točky – super trať.

Klucí odpoledne jdou na takovej hřeben, ze kterýho se vine cestička dolů do neznáma. Berou si vysílačky a mobil, a já svážím káru zpátky na parking, že to zkusí, co se bude dít. Přijížděj po hodině, ale spokojený, prej je to super… Pak dáváme ještě asi 3 jízdy, a už začíná bejt šero, a tak to pomalu balíme…

 

Dneska jsme si fakt zajezdili ouplně nejlíp. Počasí samozřejmě nádhera. Ach jo. Večer se přesouváme směrem do Peille, kde už jsem byl, protože klucí projevili přání svézt se taky na tý druhý trati…

Takže balíme, a mizíme směrem La turbie, Peille….

To be continued…