U toho si v klidu popijím kafe a prvně v životě ochutnávám toast s javorovým sirupem. Abych řekla pravdu, na to, jak mi každý tenhle sirup chválil, tak jsem od toho čekala trošku víc, ale špatný to taky není. Po chvíli zkoumání mapy si říkám, že když už takhle ráno sluníčko praží skrze okna, tak nejlepší plán může být voda. O jezera tu není nouze, takže mám hodně brzo jasno.

Po chvilce vstává Hajda, dává si snídani a řešíme ještě společně plány. Sám usoudil, že v tomhle horku asi celý den v bikeparku nedá, a tak vymýšlíme odpolední výlet na Train Wreck. Má to být od nás cca 7km, většina cesty v lesíku, kde se schováme před slunkem, takže je to vlastně úplně ideální. Plán na dnešní den je vymyšlený, jediné, co ještě teď zbývá, tak je dojít koupit opalovací krém, protože sluníčko tu fakt dává neuvěřitelně moc. Jdeme do místního shopu, koupíme opalovák za 15 dolarů a jdeme si každý svou cestou. Hajda pro dnešek cestu do parku po vlastní ose vzdává a jde na autobus. Za 2,5 dolaru ho dovezou i s kolem kousek před park. Kolo se mu veze krásně na čumáku autobusu, kde je ale pouze omezený počet míst pro kola. Maximálně vezme 2 kola. Když by chtěla jet banda 5 lidí, tak mají bohužel smůlu.

Já se vydávám na hostel, oblíknu plavky, beru pár věcí a jdu kouknout k nejbližšímu jezeru. Je to ani ne 5minut cesty pěšky od hostelu. Celou dobu jdu po silnici a dole už jen vidím, jak se silnice mění v užší uličku. Tak snad jdu dobře. Na konci uličky je křoví a najednou vidím nástup na molo. Když na něj vcházím, tak je to jak cesta do ráje. Otevírá se přede mnou nádherné Nita lake. Voda čistá, že člověk vidí všechno na dně jezera, kolem jsou jen nádherné zelené stromy a v pozadí hory, které mají svoje vrcholky pokryté sněhem. Pohled, který mě dostává do kolen. Stojím, rozjímám, užívám si tohohle pohledu a po chvíli sebou plesknu na zem jak moucha o čelní sklo auta na dálnici. Pohoda, klídek, relax. Jezero je hodně studený, ale aspoň si chladím nohy a užívám toho božského klidu. A užívám si ho poměrně dlouho… Zpět na hostel jdu kolem poledne, kdy vím, že se má vrátit Hajda. Tak jdu připravit obídek a spakovat věci na odpolední výlet. Sotva dovařím těstoviny, dorazí Hajda, jak když by čekal za oknem, kdy bude vařeno… Dáváme obídek, kafe, ralax a Hajda vypráví o jízdách v parku. Nadšenej, co tu všechno je, jak je to technický, jak jsou kluci vylítaní, že je to až neuvěřitelný. Ale jejich roky strávené tady – je jasné, že to mají najeto líp, než lidi od nás, co si dávají max Špičák.
Bereme naše super streetový kola a vydáváme se na cestu na Train Wreck.

Trošku bloudíme, ale podle mapky to snad najdeme dobře. Jedeme ve stínu, takže výlet je prozatím paráda. Každou chvíli radši koukáme do mapky, protože cesta není tak snadná, jak vypadala. Po chvilce navíc přijíždíme k potůčku, takže si nejsme jisti, jestli jedeme dobře. Udělám hrdinku, sundám boty a jdu to zkusit přebrodit. Voda ledová, kameny kloužou a Hajda si to všechno natáčí, protože se hrozně těší na to, až do té vody spadnu.

Tu radost jsem mu neudělala, jen jsem řekla, ať sundá boty, vezme kolo a přebrodí to. Cestu beru sportovně, do doby, než Hajda začne mluvit, kudy to jedeme, že tam to zavání medvědama a v tu chvíli znejistím. Super, ale občas je fakt lepší tyhle řeči vynechat, aby si to člověk nepřipouštěl. Ale tak bohužel už se o tom mluvilo, tak to v hlavě trochu šrotuje. Jedeme cestičkama jejich enduro trailu, který mi po pravdě spíš připomíná naše sjezdové tratě. Ale jinak pohoda. Kus cesty vede přímo po kolejích, podél Cheakamus River, kde už potkáváme i poměrně dost turistů. Sluníčko praží, že mám pocit, že z nás budou pečený kuřata, než se tam dostaneme. Ale po chvíli už vidíme modrý praporek, který označuje cestu a my opět zajíždíme do lesa. A už od sjezdu vidíme vagony plné grafitů. Vagony rozházené po lese, jak když vítr rozfouká podzimní padající listí. Lidi si tu z toho udělali lokal bikepark a Hajda hned nabíhá na jeden vagon, ze kterého je udělaný drop. Hned s natěšením, že si to skočí… Jako super, není to nic velkýho, ale jako zaskakovat si po 2 dnech dropy bez chráničů a s kšiltovkou na hlavě místo helmy…. Mě to přijde nezodpovědný. Tak ho slušně poprosím, ať to nedělá, že sem s ním ještě dojedu, ale ať si vezme aspoň helmu. A jsem poměrně ráda, že mě poslechl, i když s měnšíma průpovídkama…

Když jsme tímhle místem nabažený, sebereme se a vydáváme se na cestu zpět. Díky horku se snažíme vymyslet co nejkratší možnou cestu, ale všechny varianty mají svoje pro i proti. Nakonec volíme poměrně dlouhou část cesty po kolejích a následné napojení se na Route 99. Rozpálená silnice nám pomalu taví pláště a každých deset metrů mi přijde jak kilometr. Urvaný jak psi vyšlapáváme kopec a už začínáme uvažovat, že snad sedneme i na autobus, protože to horko je neúnosný a to nás čeká ještě asi 5km cesty. A protože je tu všechno tak hrozně dokonalý, tak nám asi někdo shora poslal záchranu.

Když vyjíždíme kopec, předjíždí nás velká kára s dvěma bikama na korbě. Hází blinkr a zastavuje. Co, to, kdo to? Z tý káry vystupuje náš Victor. Prostě spása a záchrana. Naloží nám kola a veze nás domů. V tu chvíli si říkám, že mu už fakt chybí jen svatozář a křídla, protože si myslím, že by jsme po cestě jinak asi padli horkem.
Konečně doma, ledová sprcha na spálený záda a večeře. Řešíme, jak nejlíp zakončit den a usoudíme, že už jen zevling. Jdeme do krámu, koupíme si nějaké to pití a jdeme posedět ještě k jezeru. Sedíme, dáváme drink a jen na pohodu vegetíme a debatujeme. Večer se ještě domlouváme s klukama na ježdění na druhý a pak jdeme v klídku a pohodě spát.

Vstáváme, dáváme si snídani po domácku – kafčo, jogurt a tousťák s marmeládou (mimochodem ty tu mají úplně luxusní).  Po snídani jdeme okouknout okolí hostelu a následně nakoupit ještě nějaké ovoce a zeleninu, které včera v obchodě neměli. Následně na to sedáme na kola a jedeme k bikeparku vyzvednout dopředu objednané permice a okouknout, jak to tu vlastně vypadá. Od hostelu to máme cca 5km a kupodivu se to relativně dobře dá na kole dojet. Jdeme do infocentra, kde nás odkážou na místo, kam si pro permanentky máme zajít. Po chvíli jsme tam a na základě pasu nám permice vydají. Máme je v ruce a je to neuvěřitelný pocit. Rozhlížíme se kolem sebe a vidíme co, u čeho jsme posledních pár let slintali jen u videí. Nádherný pocit, když to člověk vidí na vlastní oči. V tu chvíli nám došlo, že sen se plní. Ještě jsme stihli navštívit místní bikeshop, ze kterého jsem musela po chvíli doslova utéct, protože být tam o minutu dýl, tak by to nedopadlo dobře. Asi bych skončila se zruinovaným účtem a následující 3 měsíce bych tu asi jedla šváby a bydlela někde na lavičce. Dámského oblečení na kola jsem nikdy neviděla takový kvanta, jako tady. A nejen bikový, ale i civilní, do toho helmy, kola… Sen, jen mi k tomu snu chybí asi bezedná kreditka. Po mém úprku ven ještě kupuje Hajda kafe a chvíli sedíme na tamní terásce.  Čeká nás návrat na hostel, abychom si udělali oběd a kluci mají jít odpoledne jezdit.

Po našem návratu, už na nás čeká mladej týpek, který říká, že se můžeme přestěhovat do našeho pokoje. Pokojík trošku větší než jednolůžák, patrová palanda, malá skříň a věšák. Skromný, ale plně postačující. Přeci jen jsme se sem nejeli válet na pokoje, ale jezdit na kole a cestovat.

Přeházíme věcí do nového pokoje, vybalujeme a Hajda zjišťuje, co všechno zapomněl ve Vanu. Ale díky pohodovým lidem se mu oblečení brzo vrátí do rukou. Zabydlíme se a už píše Victor, v kolik dáme spicha v bikeparku. Můj prvotní plán, byl ten, že první týden minimálně ještě budu bez ježdění, protože mám strach, aby se mi noha stihla dohojit a nedostal se do ní třeba zánět. Ale jsem přesně jak to malý dítě, kterému maminka říká:  „Nestrkej ty prstíky do zásuvky“. A jako to dítě, které na tu zásuvku kouká, šmodrchá si prstíčky a kouše si spodní ret s tím, že to prostě musí zkusit… Takže jsem v hlavě měla pomyslnou maminku, která říká, že nepůjdu jezdit, ale i to malý tvrdohlavý dítě, který říká – „Jen jdi, zkus to, aspoň chvíli“ No samozřejmě, kdo mě zná, tak ví (většinou i dřív než já), že dítě vyhrálo a já už balím chrániče a helmu do batohu. Samozřejmě vím, že musím jen z lehka, ale nedalo mi to. Sedáme na kola a vyrážíme do villige.

Krátce po půl 3 vidíme, jak se z kopce řítí blázen na zářivě žlutozeleným Banshee a já vím, že je to Victor. Zastavuje, přivítá nás a vysvětluje co a jak a jdeme do fronty na lanovku. Nejdřív jsem trochu zápasila s nandaváním kola na stojan lanovky, ale ještě párkrát a ono to půjde samo. Lanovka jede nahoru neuvěřitelnou rychlostí, kterou jsem u nás nezažila. Po chviličku jsme nahoře na kopci a řešíme, kterou lajnu si dáme. Victor jednoznačně usoudil, že na rozježdění a i pro mojí nohu bude nejlepší B-line. Má to tu už v hlavě jak starej domorodec, tak mu věříme a vydáváme se za ním. Luxusní flow trejlík, kde jsou zatáčky, sem a tam malej skok – idální místečko na začátek. Jedu si pomaličku, ale i tak je to pecka. Na to, jakej je to kopec, tak adrenalin a nadšení nám nedá vůbec šanci se ani zadýchat, prostě člověk chce víc a hned. Po chvíli jsme dole a řešíme, jaká varianta bude č. 2. Vyhrává to Ninja Cougar. Trejlík, který je už s kořenama, techničtější a pro mě podstatně adrenalinovější, protože po mém úraze, který se mi stal díky tomu, že jsem nesmyslně zavadila o zábradlí, tak cokoliv v blízkosti mých řídítek mi způsobuje tuhnutí krve a pomalu zástavu srdce. A tady je poměrně dost míst, kde se jede těsně kolem stromků a je to takový uzoučký. Adrenalin, ale zase to bude super na překonání strachu z toho, že někde tím řídítkem chytnu… Další jízdu dávám pohov a  Hajda s Victorem vyrážejí na lanovku sami. Já sedím dole ve stínu, odpočívám si, relaxuju… Když se vracejí, Hajda má úsměv od ucha k uchu, že nevím, jestli si chce úmyslně pusu roztrhnout, nebo co se vlastně stalo. Řítí se s nadšením, že naskákal A-line. Takhle vysmátýho jsem ho viděla snad prvně v životě. A ani mluvit tak emotivně o nějakém zážitku jsem ho snad ještě neslyšela… Na další jízdu se opět přidávám a čím víc Hajda o A-line mluví, tím víc bych jí chtěla zkusit. Když stojíme na kopci, tak Hajda neustále opakuje, jak tam chce znova, že je skvělá, zábavná, prostě dokonalá. A samozřejmě dítě v mojí hlavě vypustí z pusy – „Ok, tam tam jedeme, já tam prostě chci“ Victor ale má víc rozumu, řekne, že zatím ne, že jí zajezdíme jindy, až budu mít nohu ok a bere nás znovu na B-line. Je dobře, že tu je někdo, kdo mě bude krotit, abych nedělala hovadiny. Protože když tady ty lajny vidím, tak prostě přicházím o rozum.

Po poslední jízdě jdeme sednout na pivko a na véču. Sedíme v hospůdce hned v bikeparku a kocháme se okolím. Probíráme všechno možný a nemožný a je nám skvěle. Na to, že jsme si šli do hospody sednout někdy v 5, tak jsme se sekli až do setmění. Místní pivko nám zachutnalo, tak se z jednoho udělala menší  Welcome párty. Už byla poměrně tma, tak jsme se chtěli vydat k domovu. Centrum narvaný lidma a mě se podařilo zmizet Hajdovi kdoví kam. V pohodě jsem si šla (noha bolela, tak jsem ani nejela) a došla jsem do míst, které jsem neznala. Asi nějaká chyba…. Zamotala jsem se v centru tak, že mi nešlo se vymotat ven. Chudák Hajda mezitím dojel domu a zjistil, že je něco špatně. Asi je tu špatný signál, a tak jsme měli problém se nahnat. Nakonec se ale podařilo a Hajda mě přijel nabrat zpět.  Přijel s výrazem naštvanýho bejka, který se chystá rozběhnout na toreadora – ale chápala jsem to, dávat si v 11 hodin výlet po dálnici na kole tam a zpět není nic moc. Ale nakonec to všechno dopadlo v cajku. V půl 12 jsme dorazili domů a šli chrnět. Při tomhle zážitku nebylo do smíchu ani mě, ani zuřícímu Hajdovi, ale už dneska z toho mám srandu. Vždyť by to byla přece nuda, když by všechno probíhalo moc hladce….

Když dáme konečně kola dohromady, prokoumáme, jestli jsou po letu ok (nezacházejí se zavazadly zrovna jako v bavlnce, krabice vypadaly, jak když je někdo z nudy párkrát vyhodil z okna…), vydáváme se na snídani. Zastavujeme se v našem oblíbeném Starbucks, koupíme snídani a bereme jí s sebou na „piknik“ na English bay beach. Je nádherně, vegetíme v písku a jíme snídaňový burger a dáváme kafe…

Chvíli se ještě kocháme nádherným výhledem a pak se vydáváme na cestu. Skrz celý Stanley park vede hromada stezek pro cyklisty, které nám postupně ukazují krásy tohohle místa. Ať už jsou to pláže, jezera, příroda… Pro mě osobně nádhernou zastávkou je Lions gate bridge, odkud je famózní výhled na West Vancouver. Jen škoda, že je tu takových turistů a neuvěřitelný provoz. Pokračujeme dál v našem výletě. Párkrát se maličko zamotáme, ale nakonec se úspěšně vracíme do centra města. A ač jsme si mysleli, že jsme za předchozí dva dny tyhle končiny už dokonale zmapovali, tak jsme zjistili, že jsme tak trochu na omylu. Snažíme se najít ulici s restauracemi, kde jsme jedli předchozí den. Ale marně, vždycky když už jsme si říkali, to bude ono, tak to pro změnu ono nebylo a objevili jsme se tam, kde jsme byli původně. Únava už byla na těle znát, protože dávat si cca 40km okruh na sjezdových kolech, s pláštěma 2,5 a s měkkou směsí, kdy na Vás praží sluníčko a ve stínu je asi 30stupňů…. Po pravdě nic moc.

Rozhodneme se, že už teda někde zakotvíme a dáme si obědo/večeři. Stojíme na semaforech a řešíme, na co máme chuť. Najednou za námi slyšíme ženský hlas „Aaaa, co to tady slyším, čeština“ ozvala se paní v kostýmku, která zrovna nevypadala jako turistka. Dali jsme se do řeči a začala nám vyprávět, jak zde žije už 5 let a jak je tu šťastná a co je tu fajn a co ne. Nakonec nás žádá o kontakt, protože nás chce pozvat na výlet na loď a na lov krabů, protože její kamarádka se sem dobře vdala za multimiliardáře a každý měsíc podnikají tyhle výlety. Ač to zní hodně lákavě, bohužel musíme pozvání odmítnout, protože v daný termín už budeme dračit na kolech ve Whistleru. A tak nakonec zastavujeme u fast foodu a dáváme si venku v kebab.

Kolem 6 hodiny dorazíme domů a jdeme balit věci, protože mezi 7-8 hodinou nás má vyzvednout Victor, klučina, který je už ve Whistleru druhým rokem a má nás dovézt na naše ono vysněné místo. Je zhruba půl 8 a Victor je tu. Na to, že jsme se neviděli asi 3 roky, tak je furt stejnej a vysmátej, jen mi přijde trochu víc „nakaženej“ místním optimismem a pohodou. Nakládáme věci do auta a vydáváme se na cestu. Whisler je asi 150km daleko od Vancouveru, ale cesta utíká neuvěřitelně rychle, protože příroda kolem nás je uchvacující…. Victor nám ještě zajíždí na vyhlídku, kterou si prý nemůžeme nechat ujít. Bylo to na Cypress. A měl pravdu, luxusní výhled na celý Vancouver by byl škoda opomenout, na téhle cestě.

Na Creekside, kde máme zajištěné bytování, přijíždíme kolem půl 11 večer. Snažíme se najít náš hostel, ale marně. Victor zvedá telefon a volá majiteli. A aby toho nebylo málo, tak ten nezvedá telefon, i když se původně domluvilo, že tuhle dobu dorazíme. Nakonec se to asi na 3. Pokus povede a Maxwell, majitel hostelu, telefon zvedá a naviguje nás. Přijíždíme k budově, co odpovídá té na fotkách, super, jsme tady. Vychází chlapík v pyžamu, který vypadá, že není úplně při smyslech a že právě kouřil něco hodně kvalitního. Oznamuje nám, že obsadil náš pokoj, ale že nás ubytuje v náhradním pokoji. Malá místnůstka, jedna postel, málo místa, kam jsme pomalu ani nenarvali bágly a to tam máme narvat ještě matraci, kterou po chvíli Maxwell přináší. Ale nakonec jsme se silou vůle vešli a šli úplně vyšťavený spát, s natěšením, jak zítra uvidíme Whistler za denního světla.

A aby se mnou Hajda vydržel po zbytek dne, bez toho, abych jela jak kolovrátek o tom, že tam prostě musíme, tak to byl hned první cíl. Otevřeno tu mají ale až od 10 hodin, tak si jdeme dát snídani do Starbucks. Po pravdě mě neuvěřitelně udivuje, jak je tady po ránu v kavárnách plno a lidi v jaké jsou pohodě. Není na nich vidět stres, nervozita, pouze optimismus a úsměvy na rtech. Dáváme si kafčo a banánovo-čokoládový muffin a pro dva lidi tahle snídaně vyšla asi na 9 dolarů. Musím říct, že tak dobrej muffin jsem ještě nejedla. Byl opravdu hodně poctivej a jeden muffin nám každému stačil coby snídaně… To by se mi u nás asi nestalo… Ještě chvíli sedíme v kavárničce, koukáme do mapy, kam všude chceme vyrazit.

Koukáme na mobil a ten ukazuje něco málo po 10. Plán je na následující hodinu jasnej… V klidu dopíjíme kafčo, Hajdovi ještě musím vysvětlit proč je VS shop takovej pojem a jdeme nakupovat. (Jen pro nezasvěcené – VS je jeden z největších shopů s dámským spodním prádlem.) Přicházíme do toho šíleně růžovýho obchůdku a já jsem ve svém živlu, protože tohle se u nás nevidí. Procházím, nakupuju a Hajda, který tu pro sebe moc modelů asi nevybere, tak si sedá do růžového křesla, které jsou tu po krámě právě pro pány, co si jdou se ženami „užít“ tuhle zábavu. Má ohromnou legraci z toho, jak tam lítám jak malá holka mezi Barbínama od Mattela – prostě ze strany na stranu a všechno musím mít… Z obchodu odcházím nadšená se svým nákupem a Hajda nadšenej, že už to má za sebou.
Touláme se městem, ale už jen tak v pohodě a klídku, protože většinu důležitých věcí nám už ukázala den předem Terka, takže si už jen tak spíš brouzdáme, pokukujeme, nakupujeme. V jednu hodinu nás přepadl hlad, tak jsme si našli restauraci, která vypadala z venku moc příjemně a ceny taky nebyly nejhorší. Já jsem si dala odpolední malé menu za 8,6 dolaru – obalované kuřecí maso, rýže a mrak zeleniny. Jejich „malá“ porce se pro změnu pomalu nedala sníst, protože je toho neuvěřitelně moc. Necháváme jídlo slehnout a koukáme do mapy, kudy kam a vyrážíme směr Chinatown, kam si jdeme nakoupit zásoby jídla na dalších pár dní, protože se nám blíží přesun do Whistleru… Tak abychom tam neumřeli hlady. Čas letí jak voda a koukáme na hodinky a je půl 4. Ve 4 máme být doma, protože se má vrátit Luboš z práce a má s námi další plány, aby nám ukázal i trochu jinou „kulturu“ Vancouveru.

Jdeme koupit do automatu lístky na skytrain, kde Hajda už ztrácí nervy, protože se v mincích, za které má koupit lístky absolutně nevyzná… Po chvíli nervů vytahuje kreditku, protože boj s drobnýma vzdal a nehodlal si s nimi dál kazit jinak pohodový den. Po chvíli co jsme doma, slyšíme klíče v zámku a Luboš ve dveřích. Volá na nás, ať mu jdeme pomoct k autu s věcma, že nám přivezl „dopravní prostředky.“ Tím myslel pro Hajdu longboard, a mě super našláplé kolo Giant. Trochu mě mrzelo, že musím cestovat na kole, protože na loangu jsem nikdy pořádně nestála a docela mě to láká zkusit, ale bohužel jsem po úrazu nohy a musím jí tady ještě musím doléčit, protože není úplně ok. A tak jsme usoudili, že kolo bude určitě bezpečnější. I když abych pravdu řekla, našláplej orezlej Giant, s odpojenou nefunkční přední brzdou a řidítkama úzkejma jak zubní párátko mi přišel na první pohled úplně bezpečně nepřipadal. Takže první jízda v Kanadě na kole byl opravdu poměrně adrenalinovej zážitek. Klucí si užívají jízdy po městě na longboardu a já se za nimi trmácím na kole se smrtí v očích.

Nakonec směřujeme na večeři na místo, kde nám spadla čelist. Byl to Sikhi klášter pro chudé, sociálně slabé, přistěhovalce v nouzi… Večeře se podávala v 7 hodin, ale protože jsme tu byli o něco dřív, sedáme do parčíku, kde už je parta čekajících lidí. V hlavě jsem měla neuvěřitelně smíšené pocity, protože jsem si říkala, co tu dělám, že sem nepatřím. Ale nenapadlo mě to jen o sobě, ale i o lidech kolem. Mezi čekajcími na příděl jídla byly jak bezdomovci, feťáci, mladý lidi, který vypadali k světu, ale zaujala mě tam i slečna, která mi spíš přišla jak z vyšší vrstvy – namalovaná, krásně oblečená… Rozhlížím se a smíšené pocity co tu dělám, byly neustále větší… Koukáme, jak se tu schází bezdomovec s nějakým klukem a jdou do parku za stromy. Kluk po chvíli vychází sám a bezdomovec nikde. Po chvíli se vynoří i ten, ale v takové stavu, že si ani nedovedu představit, co si šlehnul. Motá se a potácí, že nevíš, co se stane dál… Je 7 hodina a jdeme dovnitř „kláštera.“ Musíte sem vstupovat se zahalenými rameny a pokrývkou hlavy, jinak vás sem nepustí. Koukáme na sebe s Hajdou a i na něm je vidět, že se v něm jeho smíšené pocity neuvěřitelně perou. O pocitech začínáme mluvit před Lubošem a on říká, že prvně ten pocit měl taky, ale že máme být v klidu, že on to měl taky, ale že toho jídla tam je poměrně dost a rychle se kazí a když se nesní, tak ho vyhazujou. Ok, jdeme do toho… Stojíme ve frontě a k Hajdovi se obrací chlapík, který smrdí jak chemická továrna a ptá se ho, co je vůbec za den (jídlo se tu vydává pouze do čtvrtka, tak pro info, aby věděl, jestli může ještě druhý den na jídlo…) Pak se Hajda otčí na mě a říká, že netuší, jestli to psychicky dá… Ve chvíli, kdy se ho snažím podpořit, že když tam jsme, tak neutečeme, zároveň podporuju i sebe, protože prostředí na mě působí sice krásně, ale mix sorty lidí ve mně budí lítost až k pláči. Rozdýchávám to, beru tác a dostávám příděl jídla. Sladká rýže, omáčka, jakási placka ala tortilla… Usedáme ke stolu a jíme. Nejde říct, že v klidu, protože neustále člověk kouká kolem sebe a tolik různých lidí prostě člověka nenechá v klidu a v hlavě šrotuje, jak se tam asi každý vzal a představuješ si jejich životní příběhy. Poměrně dost lidí je tam ještě s krabičkama a nechává si zabalit jídlo domu… Luboš dojídá jako první a jde ven, hlídat kolo, které jsme tam nechali. My s Hajdou dojídáme chvíli po něm, ale ještě sedíme a vyměňujeme si naše pocity… Po pravdě jídlo bylo luxusní, ale tenhle zážitek v nás nechá něco, co asi ani nejde pochopit, když to člověk nezažije… Poděkujeme a odcházíme… Sedíme ještě chvíli venku a koukáme, jak lidi s napakovaným jídlem sedají do aut a odjíždějí… Pak i my bereme svoje „posunovadla“ a jedeme domů. Chvíli ještě posedíme, probíráme tenhle zážitek a pak jdeme spát. Částečně s pocitem viny, že jsme šli někam, kde jsme asi neměli co dělat, ale zase se zkušeností, kterou nám nikdy nikdo nevezme a která v nás nechá něco, co v tuhle chvíli neumím popsat… Každopádně to hodně změnilo můj pohled na charitu a určitě do budoucna i přístup k ní… Někdo mě za to může odsoudit, že jsem tam šla, když jsem to neměla zapotřebí, ale jsem za to svým způsobem ráda, protože je to zážitek, který člověku hodně otevře oči…..

První co nás čekalo, tak jak říká Terka „Welcome snídaně“ v Bon´s off Broadway. Super nezdravá snídaně za 2,95 dolaru je prý snídaně, kterou si musíme za každou cenu dát, i když nám z toho asi bude špatně. Ale co, zkusit se má všechno. Přicházíme k budově, do které by mě opravdu nenapadlo u nás zavítat ani na kukandu, natož na jídlo. Vcházíme dovnitř a v tu chvíli jsem si připadala jak ve filmu Trainspotting. Počmárané a polepené zdi působili divoce, ale usměvavý a neuvěřitelně milý personál byl skvělý. Dáváme si snídani „Breakfast all day“ a kafčo. Snídaně obsahovala všechno „zdravé“ – smažené brambory, smažené párečky, smažená vajíčka a smažené toasty a marmeláda. Každopádně ač to vypadalo hrozně, tak nám to chutnalo. Dáváme si ještě hrnek kafe a vydáváme se na cestu směr centrum.

Kupujeme celodenní „lítačku“ na skytrain za necelých 10 dolarů. Skytrain nikdo neřídí – teda řídí, ale na dálku přes počítač. Když si stoupnete do prvního vagonu k přednímu oknu, tak máte pocit, že jste strojvedoucí. Vystupujeme na 3. zastávce v Chinatown. Procházíme tamní obchůdky, rybárny a zahradu… Následoval průchod Hastings street, která je proslulá bezdomovci a feťáky, válející se všude po ulici. Po pár ušlých metrech si před námi mladá holka šlehla dávku bez sebemenšího problému. Údajně je to tu normální, ale nedalo mi to se nad tím nepozastavit, protože alkohol si tu na veřejnosti dát nemůžete, musíte ho přelít do něčeho jiného, nebo ho mít v pytlíku, aby nebylo poznat, co to je. Drogy jsou tu údajně levnější než alkohol. Stejně tak je to s kouřením – na veřejnosti prostě kouřit nesmíte… Hrozí tu za to pokuta cca 100 – 250 dolarů. Pak se přesouváme do Gastownu, což je stará část města s hodinami (Stean clock), které nefungují na elektriku, ale na páru… Následně nás čeká prohlídka Downtownu, kde je krásný přístav, mraky obchůdků a hospůdek. Přicházíme ke Stanley parku, kde mě uchvátila krásná příroda a fauna. Z vesela si tam pobíhaly veverky, kachny a pro mě nejvíc uchvacující mýval, který se nebál, jen tak si seděl a koukal na kolemjdoucí.

Musím ještě zmínit mongolskou restauraci, kde jsme si dali super večeři za necelých 9 dolarů. Dostanete misku, jdete kolem pultu a co si nandáte do misky, to je vaše… Je tam hodně zeleniny, 4 druhy masa, různé omáčky…. Nandáš, doneseš chlapíkovi, co stojí u velké „pánve“ a on ti to osmahne… Výborné teplé jídlo, za rozumnou cenu… Jídlo nás neuvěřitelně zmohlo a byli jsme zralý na spánek, ale večer byl ještě daleko, tak jsme si jen odpočinuli na pláži a počkali na Luboše, který se k nám má po práci přidat.

Už vidíme Luboše, jak se se k nám řítí na svém longboardu. To když Hajda vidí, rozzáří se mu oči jak malému dítěti, když vidí Vánoční stromeček. Hned si ho půjčuje, únava je pryč a Hajda s longboardem taky. Chvíli lítá po promenádě, ale pak se vrací za námi a společně jdeme posedět do Iriské hospůdky Shamrock alley, kde je majitel čech, česká servírka a na meníčku jsou český specialitky jako smaženej řízek s bramborovou kaší, gulášová polévka a Plzeň… A lokál plný českých štamgastů. Kolem půl 12 přicházíme na byt a padáme do postele unavení jak koťata.
Prostě naplno prožitý den…

A teď jsem tady. Zatím jsem viděla jen letiště a kousek Vancouveru a všechno mě teprve čeká, ale s nástupem do letadla jsem udělala to, co mi radili snad všichni. „Nastup do letadla a na všechno se vyprdni, problémy nech doma a užívej si dovolenou.“
A je to tu. 3 měsíce mám na to, abych tu toho okusila co nejvíc a zjistila, jestli to, o čem jsem snila, tak jestli to za to opravdu stojí.

Sice mi na letišti bylo trochu divně, když jsem věděla, že budu takovou dobu pryč, ale natěšenost byla větší. Vše probíhalo úplně luxusně, bez sebemenších problémů. Stojíme u přepážky, vážíme a odbavujeme bágly a hurá do letadla Čekáme na otevření brány, dáváme poslední pivečko u nás a hurá za snem.

Čekal nás let do Londýna na Heathrow, tam dvě hodinky přestup a pak už rovnou do Vancouveru. Let utíkal jak voda. V Londýně jsme byli tak rychle, že jsem nestačila vyndat ani slovíčka s angličtinou, abych se něco ještě naučila. Na Heathrow relativně rychlý přestup, i když letadlo mělo asi 20minut zpoždění, ale bylo to na pohodu. A už sedíme v letadle, připoutání, vzlet, turbolence…. Hmm, nic pro mě. Hajda, který se na měsíc přidal na tenhle trip se mnou, mi řekl: „Naučím tě, jak přežít dlouhý lety“ a už to jelo, vínečko, drinky a pohoda jazz. Díky tomu let utíkal neuvěřitelně rychle. Personál na palubě letadla byl super, neuvěřitelně ochotný a tolerantní. V klídku mě nechal sedět na sedačce pro letušku u únikového východu, odkud byl nádherný výhled a ještě s úsměvem nosí drinky. Co si víc přát? Dovolená krásně začíná, všechno šlape jak má, tak v pozitivní náladě doufáme, že to tak půjde celou dobu.

Přistáváme ve Vancouveru a čeká nás imigrační. Neuvěřitelné fronty a trošku strachu, co si na nás vymyslí. Nakonec fronta jde poměrně rychle a už stojíme u imigračního pohovoru u usměvavé mladé slečny. Zeptá se nás na pár otázek, dává razítka a je to za námi. Jdeme vyzvednout zavazadla, což šlo taky rychle a hledáme naše krabice s kolama. To taky netrvalo dlouho a už vidíme naše krabice. Řítíme se k nim a Hajdovi trochu mizí úsměv na rtech, když vidí, jak z krabice trčí vidlice z kola. Po první kontrole kola ale vypadá, že je vše ok. Bereme krabice a jdeme k východu, kde na nás čeká už mladý (pro mě neznámý) pár – Terka a její manžel Luboš. Berou nám věci a jdeme k autu. Trošku věda, jak narvat všechny věci do auta, ale i to se podařilo. Vzali nás k sobě domů, dal se welcome drink, proběhly návrhy výletů po Vanu a po 28 hodinách vzhůru konečně do postele.
A ráno to všechno začne…