Jess v Kanadě – první den ve Whistleru

A je to tu, den D, den, kdy prvně uvidíme místo, kam se chce podívat snad každý biker, jakého znám…

 

Vstáváme, dáváme si snídani po domácku – kafčo, jogurt a tousťák s marmeládou (mimochodem ty tu mají úplně luxusní).  Po snídani jdeme okouknout okolí hostelu a následně nakoupit ještě nějaké ovoce a zeleninu, které včera v obchodě neměli. Následně na to sedáme na kola a jedeme k bikeparku vyzvednout dopředu objednané permice a okouknout, jak to tu vlastně vypadá. Od hostelu to máme cca 5km a kupodivu se to relativně dobře dá na kole dojet. Jdeme do infocentra, kde nás odkážou na místo, kam si pro permanentky máme zajít. Po chvíli jsme tam a na základě pasu nám permice vydají. Máme je v ruce a je to neuvěřitelný pocit. Rozhlížíme se kolem sebe a vidíme co, u čeho jsme posledních pár let slintali jen u videí. Nádherný pocit, když to člověk vidí na vlastní oči. V tu chvíli nám došlo, že sen se plní. Ještě jsme stihli navštívit místní bikeshop, ze kterého jsem musela po chvíli doslova utéct, protože být tam o minutu dýl, tak by to nedopadlo dobře. Asi bych skončila se zruinovaným účtem a následující 3 měsíce bych tu asi jedla šváby a bydlela někde na lavičce. Dámského oblečení na kola jsem nikdy neviděla takový kvanta, jako tady. A nejen bikový, ale i civilní, do toho helmy, kola… Sen, jen mi k tomu snu chybí asi bezedná kreditka. Po mém úprku ven ještě kupuje Hajda kafe a chvíli sedíme na tamní terásce.  Čeká nás návrat na hostel, abychom si udělali oběd a kluci mají jít odpoledne jezdit.

Po našem návratu, už na nás čeká mladej týpek, který říká, že se můžeme přestěhovat do našeho pokoje. Pokojík trošku větší než jednolůžák, patrová palanda, malá skříň a věšák. Skromný, ale plně postačující. Přeci jen jsme se sem nejeli válet na pokoje, ale jezdit na kole a cestovat.

Přeházíme věcí do nového pokoje, vybalujeme a Hajda zjišťuje, co všechno zapomněl ve Vanu. Ale díky pohodovým lidem se mu oblečení brzo vrátí do rukou. Zabydlíme se a už píše Victor, v kolik dáme spicha v bikeparku. Můj prvotní plán, byl ten, že první týden minimálně ještě budu bez ježdění, protože mám strach, aby se mi noha stihla dohojit a nedostal se do ní třeba zánět. Ale jsem přesně jak to malý dítě, kterému maminka říká:  „Nestrkej ty prstíky do zásuvky“. A jako to dítě, které na tu zásuvku kouká, šmodrchá si prstíčky a kouše si spodní ret s tím, že to prostě musí zkusit… Takže jsem v hlavě měla pomyslnou maminku, která říká, že nepůjdu jezdit, ale i to malý tvrdohlavý dítě, který říká – „Jen jdi, zkus to, aspoň chvíli“ No samozřejmě, kdo mě zná, tak ví (většinou i dřív než já), že dítě vyhrálo a já už balím chrániče a helmu do batohu. Samozřejmě vím, že musím jen z lehka, ale nedalo mi to. Sedáme na kola a vyrážíme do villige.

Krátce po půl 3 vidíme, jak se z kopce řítí blázen na zářivě žlutozeleným Banshee a já vím, že je to Victor. Zastavuje, přivítá nás a vysvětluje co a jak a jdeme do fronty na lanovku. Nejdřív jsem trochu zápasila s nandaváním kola na stojan lanovky, ale ještě párkrát a ono to půjde samo. Lanovka jede nahoru neuvěřitelnou rychlostí, kterou jsem u nás nezažila. Po chviličku jsme nahoře na kopci a řešíme, kterou lajnu si dáme. Victor jednoznačně usoudil, že na rozježdění a i pro mojí nohu bude nejlepší B-line. Má to tu už v hlavě jak starej domorodec, tak mu věříme a vydáváme se za ním. Luxusní flow trejlík, kde jsou zatáčky, sem a tam malej skok – idální místečko na začátek. Jedu si pomaličku, ale i tak je to pecka. Na to, jakej je to kopec, tak adrenalin a nadšení nám nedá vůbec šanci se ani zadýchat, prostě člověk chce víc a hned. Po chvíli jsme dole a řešíme, jaká varianta bude č. 2. Vyhrává to Ninja Cougar. Trejlík, který je už s kořenama, techničtější a pro mě podstatně adrenalinovější, protože po mém úraze, který se mi stal díky tomu, že jsem nesmyslně zavadila o zábradlí, tak cokoliv v blízkosti mých řídítek mi způsobuje tuhnutí krve a pomalu zástavu srdce. A tady je poměrně dost míst, kde se jede těsně kolem stromků a je to takový uzoučký. Adrenalin, ale zase to bude super na překonání strachu z toho, že někde tím řídítkem chytnu… Další jízdu dávám pohov a  Hajda s Victorem vyrážejí na lanovku sami. Já sedím dole ve stínu, odpočívám si, relaxuju… Když se vracejí, Hajda má úsměv od ucha k uchu, že nevím, jestli si chce úmyslně pusu roztrhnout, nebo co se vlastně stalo. Řítí se s nadšením, že naskákal A-line. Takhle vysmátýho jsem ho viděla snad prvně v životě. A ani mluvit tak emotivně o nějakém zážitku jsem ho snad ještě neslyšela… Na další jízdu se opět přidávám a čím víc Hajda o A-line mluví, tím víc bych jí chtěla zkusit. Když stojíme na kopci, tak Hajda neustále opakuje, jak tam chce znova, že je skvělá, zábavná, prostě dokonalá. A samozřejmě dítě v mojí hlavě vypustí z pusy – „Ok, tam tam jedeme, já tam prostě chci“ Victor ale má víc rozumu, řekne, že zatím ne, že jí zajezdíme jindy, až budu mít nohu ok a bere nás znovu na B-line. Je dobře, že tu je někdo, kdo mě bude krotit, abych nedělala hovadiny. Protože když tady ty lajny vidím, tak prostě přicházím o rozum.

Po poslední jízdě jdeme sednout na pivko a na véču. Sedíme v hospůdce hned v bikeparku a kocháme se okolím. Probíráme všechno možný a nemožný a je nám skvěle. Na to, že jsme si šli do hospody sednout někdy v 5, tak jsme se sekli až do setmění. Místní pivko nám zachutnalo, tak se z jednoho udělala menší  Welcome párty. Už byla poměrně tma, tak jsme se chtěli vydat k domovu. Centrum narvaný lidma a mě se podařilo zmizet Hajdovi kdoví kam. V pohodě jsem si šla (noha bolela, tak jsem ani nejela) a došla jsem do míst, které jsem neznala. Asi nějaká chyba…. Zamotala jsem se v centru tak, že mi nešlo se vymotat ven. Chudák Hajda mezitím dojel domu a zjistil, že je něco špatně. Asi je tu špatný signál, a tak jsme měli problém se nahnat. Nakonec se ale podařilo a Hajda mě přijel nabrat zpět.  Přijel s výrazem naštvanýho bejka, který se chystá rozběhnout na toreadora – ale chápala jsem to, dávat si v 11 hodin výlet po dálnici na kole tam a zpět není nic moc. Ale nakonec to všechno dopadlo v cajku. V půl 12 jsme dorazili domů a šli chrnět. Při tomhle zážitku nebylo do smíchu ani mě, ani zuřícímu Hajdovi, ale už dneska z toho mám srandu. Vždyť by to byla přece nuda, když by všechno probíhalo moc hladce….

5 komentářů pod “Jess v Kanadě – první den ve Whistleru”

  1. Pedro

    Na rozježdění jedině Crank it up!

  2. Martin Čárys

    jes Jess !

  3. JaKy

    A po rozjezdeni dirt merchant do a-line :)

  4. T.H.O.mas

    super čtení, jen tak dál! :-)

  5. Martin Čárys

    T.H.O. mas… prosím prosím, o tu Inkonku Jess v Kanadě…
    Moc díkys !
    Martin

Komentář: