Dánsko je asi divný. Nevím co si o něm myslet, první půl hodinu po vylodění z trajektu, hledáte cokoliv čím byste zabavili oči a pak se to samovolně vzdá. Nic nenajdou. Navíc tam kde jsem se pohyboval já bylo děsivě pusto prázdno. V ulicích to bylo až divný. Ale jednoduše tam nechodí lidi. Nebo jsem byl asi vždy ve zvláštní chvíli na zvláštním místě. Netuším, kde všichni byli. Ospalý místo, řekl bych.

SX už asi všichni víte jak vypadá, ale naživo ve světovým měřítku. No páni. Pahorek je vysokej. Ano, těch reálných deset metrů bych měl přeložit do slangu českých bikových rozměrů…25 metrů a rošt pro osm. Občas jsem se nahoře motal po krajích, abych nezacláněl, tak jsem si říkal, že by to dolů trvalo tak kousek pod dvě sekundy navolno..

Skoky na trati jsou…veliký. Kola jsou..malinký. Rychlosti jsou..vysoký. Co chcete? Půlku času co jsou borci na dráze letí vzduchem. Nalítávání v podání profíků není tak děsivý jak na vesnickým přeboru, ale občas se nezadaří. Malý kola neprominou nic, povrch potřebují precizní. Pády smrdí. Pak se to pustí v osmi lidech a začne maso. Nakonec se to znásobí závodní vyhecovaností zmixovanou s únavou na konci druhý rovinky, je to boj.

Abych nepředbíhal.

V pátek jsem se plencal kolem nalítávání pro sekce na druhý rovince a několikrát jsem se bleskově otáčel, abych neviděl všechno. To já totiž nemusím. V sobotním závodě to od prvních jízd připomínalo vylodění spojenců na Omaha Beach. Hlavně třetí rovinka. Když v krátký době šli dva po sobě a zvedali se ztěžka. Třetí pán na holení se zjevil ve třetí nebo čtvrtý jízdě. Nedoskočil třetí na druhý rovince, dopadl na kola, ale zařval a vsedě dokružoval ke mě. Cukal nohama jak se snažil vysvobodit z SPD, kus ksichtu co kouká z integrály zkřivenej bolestí, sýpal a dál zpomaloval. Pak přede mnou nacvaklej dojel do nuly, spadl a začal sýpat víc. Seběhli se zdravotníci, vzali ho za kotník, že mu pomůžou vypnout, kluk zařval, na mě akorát dost, abych se otočil a šel se do českýho stanu zeptat jestli jsou takový ztráty normální.

Čím se jezdci eliminovali tím větší podívaná. Jména jako Madill, Robinson, Graves, Riderknecht, Cisar, Prokop, Bennett, Day jsou jistě povědomá i těm, kteří zatím s SX stejně jako já nepřišli do styku. No a Ti opravdu umí. Kamikaze.

Michalovi, ačkoliv kvaldu zalítl třetí, se paradoxně ten den starty nedařily podle představ. Nebo také bych měl poznamenat, špička v SX je výrazně širší než ve 4X. Kombinace obojího způsobovala, že MP na trati předváděl chladnokrevný výkony, kdy celým závodem proplouval po pravidelně mizerných startech a zadních figurách na prví rovce až po konečný druhý a jednou první místo v cíli. Skvělá podívaná.

I ve finále, jeden z nejhorších startů, ale z první zatáčky už mazácky vyjížděl spodem pod prvníma dvěma třema. Bohužel taky v tento moment vyškubl pedál a tím to v SX končí, když jste v tahu na tři skoky v pro sekci. Dokroužil do cíle finále…

Nechci se pouštět do rozboru závodu, protože sám jsem byl nezasvěcený divák. Chtěl jsem něco napsat o SX světovýho formátu, protože to ve mě, přiznávám nečekaně,  nechalo hlubokej dojem.

Rock on!  Rob

a celá fotogalerie, od Roba – tady. Děkujeme za super čtení a fotos !  

Ahoj, na tomto tripu se vše, co jsme ovlivnit nemohli, pokazilo dokonale. Jako obvykle, ale pro tentokrát opět o stupínek hustěji.

Baška s pochroumaným kolenem se angažovala hlavně organizačně a Rišo měl jako lokál přirozeně zcela jiné priority, ale lítal hezky. To, co bylo nejhorší, byly podmínky. Celodenní déšť na focení, za kterým se trmacíme 750km, je opravdu kopanec pod koleno s rozeběhem… :( Slováci vše připravili velmi hezky a déšť jim to za jeden den prakticky spláchnul.

Jenže jestli všechno možný bylo proti, tak jsme to zlomili. Jezdci nevídaným nasazením dali zřetelně najevo, že HDM média jsou pro tento den, podmínky nepodmínky, pro ně středobod všeho a dřeli, že jsem s Mártym jen kroutil hlavou. Hugo s Kačkou a Matějem jsou hrdinové a já smekám! 

Další vstup byla nedostižná atmosféra mezi náma po celou dobu tripu. Vše završoval svýma precizně mířenýma songama jako obyčejně Hugo…

Pro mě osobně se Donovaly zcela paradoxně naproti všemu protivenství staly nejlepším tripem, co jsem kdy s HDM objel. Táhli jsme za jeden provaz.

Díky, Rob

Fotil a napsal Rob Trnka, točil Márty Smolík, a jezdili jezdci: Matěj Pára, Honza "Hugo" Haas a Kačka Kubaschová. THX všem.

Jo je to jak to píšu a cítím to jako velkou křivdu. Začátek byl super. Po dvou třech letech jsem se do toho opřel hned od února jak jen to šlo. A co víc. Po několika letech s velikou chutí. Nicméně první vyhrání z kapsy vyhání, takže v Itálii jsem jezdil neohroženě z fotobáglem s pocitem, že pracuju a nemůže se nic stát. Je říjen, já píšu tyhle řádky a mám takový neodbytný dojem, že jsem se mýlil.

Levá noha stále bez steheního svalu, koleno jak na baterky, takže ve dnech, kdy mám dojem, že opět můžu jezdit jako jsou ty poslední tak vím, že malý podklouznutí impulzivní nakleknutí a budu zase tupě čumět do země, nevěřícně kroutit hlavou, zhluboka funět a čekat až prvotní šok poleví a  já se s bolestí a vztekem zase odbelhám domů, auta nebo prostě někam pryč.

Z kopce lezu hůř než 90ti letý houbař v dešti a prostě mě to žere.

Měl jsem velikou kliku, že jsem celý rok měl co dělat a musel se dost ohánět, abych vše dělal jak nejlíp dovedu a stíhal. Letos jsem ale chtěl opět hodně jezdit. Zvoral jsem to. Věřim, že příští rok budu mít víc štěstí anebo když tak na to koukám zpět…rozumu.

Aby to neznělo jak velký povzdech, tak teď v říjnu přišlo pár naprosto úžasných dní, kdy byl křišťálově průzračný vzduch a modrá obloha. Rozumná teplota a fantastický barvy všude kolem kam se podívám. Na drzost jsem si v těchto dnech vzal dovolenou vždy od dopoledne až do setmění abych vše doháněl po nocích, ale tyhle dny a chvíle prožil jak nejintenzivněji dovedu.

Bikováním a sezením na kopcích.

Těžko někomu popíšu pocit, když jsem se po dlouhým výjezdu vydrápal na vrchol, koukal na kopce kolem sebe a věděl, že teď už bude vše jen dolu, ten naprostý klid a ticho tam nahoře v překrásným počasí. Taky jsem si oprášil několik starších skoků, ještě z dob, kdy jsem měl žlutýho Dragstra, mozek bez návodu k požití a předplacený lůžka v nemocnici, který jsem si s chutí seniora opět užil.

Objel krásný XC okruhy a několikrát bojoval o přežití ve sjezdech na oči, kde jsem se nechal moc unést a za zatáčkou čuměl plus se snažil zachránit co se ještě dalo, odválel  sudy z lesa do půlky louky, kam to bylo jen rob-kolo-rob-kolo, ale když jsem se prohlídl, byl jsem celej, kolo taky, vak na pití na zádech jsem „nevymáčkl“ jak jebáka tak jsem se prostě jen smál seděl ušmudlanej a oválenej na zemi a říkal si, že je to všechno vlastně strašně bezva.

Z těchto několika krásných podzimních dní mám asi tři fotečky, který mi udělal Zuzka a brácha a já jsem rád, že mám aspoň malou vzpomínku, tak vám je tu taky dám. Těch několik dní na závěr sezóny na mě působily jak živá voda. Dám se do kupy a příští rok to zkusím znovu a třeba bez zranění, ať takový radosti mám víc.

Bez kola to nejde a jen na to koukat nebo to fotit není ono.

Adíos Rob

Hey, tak jsem se konečně dostal k tomu, abych rozeslal několik málo taky surfových fotek z OceanFestivalu, který se nám podařilo nacvakat se Zuzkou. Za pomoc jí moc děkuju, makala na druhým foťáku opravdu poctivě den co den. No výběr je jaký je, není potřeba mega fotek – i tohle je na hraně, aby u toho člověk nezačal zívat. 

Tak zatím, Rob 

Prej zívat ! – mě se zdaj super. Dobrá práce vy dva ! 720 děkuje jménem kolektivu čtenářů…

Ve složení Márty u kamery, Zuzka u jednoho foťáku, Rob u druhého foťáku a Slávek, Malky, LePo na kolech jsme vyrazili o půlnoci z 23./24.6. směr Itálie-Ancona na trajekt. Cesta byla, jak jinak, pekelně dlouhá a ke konci i pekelně horká. Nějákých 13hodin. Díky poctivému vynechávání zastávek a mému kolegiálnímu ignorování lidských potřeb pasažérů jsme tuto cestu zvládli i bez klimatizace jak nejrychleji jsme mohli. V přístavu nám bylo pouze stručně sděleno, že dnes se již na žádný trajekt nedostaneme. Obtěžovali jsme dokola všechny společnosti i po tom, co nám začali nekteří zaměstnanci přepážek dávat zcela nezakrytě najevo,že už nás mají pokrk…

Nakonec nám Minoan Lines udělal rezervaci  na další den. Aspoň malý krůček. Naskládali jsme se zpět do auta a šli hledat pláž, kde složíme hlavy pro první noc. Máme před sebou přibližně 26 hodin čekání. Pláž jsme po drobných komplikacích našli. Zastavili až u moře a začali odpočívat. Rozložili karymatky, opláchli se pod teplou perlivou vodou z PET lahví a uvařili kafe.

Nemám téměř sílu nechat otevřené oči a je jisté, že i ostatní toho mají dost. Neusnul jsem. Zažíváme jeden z nejúchvatnějších západů slunce. Sedíme s Mártym a Zuzkou na pusté pláži a užíváme si ten okamžik, zatímco naše děti vyrazily do města, kde se předvedly v tak skvostném světle, že dokonce Malkymu nabízel lokální tranvestita orální sex zcela zdarma. Hodní kluci. Samozřejmě nebudu rozepisovat podrobnosti, že již po půl hodině od zastavení kdesi ukradli šlapadlo a ve třech se na něm proháněli ve vlnách kolem pláže…

Noc pod širákem byla v pohodě. Druhý den jsme se probrali a za dvě hodiny potom odjížděli do přístavu. Podmínky? Pekelná výheň. Dostal jsem se k lístkům a nyní jen další hodiny čekání.

Trajekt. Zaparkoval jsem asi dvě patra pod hladinou moře a šel na nejvyšší palubu najít zbytek skupiny. Vedro úspěšně pokračovalo v naší pomalý destrukci, ale po tom co jsme se dostali na otevřené moře a loď plula naplno to dost foukalo takže to již bylo snesitelné. Našli jsme sprchu. Ohromný! Malky byl ostříhán rotavákama – LePem se Slávkem. No,zrovna šťastná volba to od něj nebyla, ale co si od toho vlastně sliboval je také otázka. Bivak jsme rozložili na druhý palubě odshora. Trochu závětří. Spacák měla jen Zuzka. Můj a Mártyho zůstal na Mártyho radu v autě, že prý ho nebudeme potřebovat. Děkuju.

Lehl jsem si na deku a pokusil se usnout. Mohlo to být koneckonců i horší. Probudil jsem se s východem slunce nad Řeckem. Chvíli jsem na to mžoural a pak odešel pod sprchu na horní palubě. Vítr byl tak silný,že jsem musel stát šikmo od ní, aby na mě aspoň ňějaká voda dopadla, než se rozprášila kamsi nad moře…

Řecko nás uvítalo nevkusným vedrem. Cesta do Vasiliki zabrala víc času než o který si říkala, ale už jsme to nijak nehrotili. V Preveze jsme ochutnali řecký traffic a 2x odbočili, kam jsme neměli, ale LePo měl aspoň ohromnou radost z všudypřítomných "finských vlajek" a nedokázal si to dost rozumě vysvětlit, tak jsme mu museli vzít iluze a vysvětlit mu, že je to vlajka řecká. Trochu to nechtěl vzít, tak jsme ho uklidnili, že je hodně barevně podobná. S tím už žít dokázal. V tu ránu z řecký nemocnice již nemusela nutně být finská ambasádá kdesi v Preveza na západním pobřeží Řecka.. 

Potom už přes Nidri do Vasiliki.Holky z Watersweets nás našli a zavedli do kempu. Relax, oběd, odpočinek, šnorchlování, pláž a rozkoukávání se. Večer nás Markéta s Janou zavedli na dirt místo, kde je naplánovaných několik dirt exhibic v rámci Ocean festivalu. Nebylo toho mnoho připraveno, ale vypadalo to o něco lépe než jsem osobně očekával. Práce tam ještě bude hodně, ale zvládnutelno. Večer jsme se společně prošli po městě a pak zalehnout. Usnul jsem v průběhu zapínání spacáku a spal po dvou dnech velmi tvrdě…

 
Ráno byl trochu problém donutit děti vstát na čas, protože bylo potřeba začít makat na skocích. Doufám, že Řekové nebudou naštvaní kvůli našemu opoždění. Řekové nebyli naštvaní. Řekové vůbec nepřišli. Dvakrát jsme se dohodli a dvakrát tam nikdo nepřišel, kdo by odřídil bobcat nebo bagr. Tento den stavění neproběhlo…

Šnorchlování, odpočinek. Odpoledne dorazil zbytek skupiny na 20"kolech-Frenk z 3120, Tomáš Lízal od Peace a Tomáš Řanda ze Symphony. Humdrumerům přivezli jejich 26"kola, helmy,c hrániče a ostatní cajky. Takže skládat. Večer jsme uskutečnili malou nenásilnou session ve Vasiliki. Hned jsme byli doprovázeni chumlem lidí. Kola tu očividně velikou tradici nemají a každý den to asi nevidí. Nikak extra akční spoty jsme nehledali, spíš žánry a prokládali to jednoduchýma still fotkama…

Přes den se něco udělalo na skocích, ale čím dál víc zjišťuju, že mají velmi odlišnou morálku, včetně té pracovní, takže budeme muset najít systém. Pozdě odpoledne dorazili i všichni lidé zaangažovaní do Ocean festivalu a věcmi s ním spojenými. Večerní uvítací party byla stále ještě přinejmenším ospalá. Další den se přes den při stavění skoků schylovalo k pěknýmu průšvihu, ale nakonec, především díky Chozého motivačnímu i verbálnímu nasazení, se podařilo řeckou stranu spacifikovat k heroickým pracovním výkonům podle nákresů které stvořil Frenk a všech šest bikerů s Chozém předvedli téměř nemožné. Kde se to v něm z toho nekonečnýho vysedávání v HUMDRUM kanclu vzalo fakt nedokážu vysvětlit. Večer to už vypadalo jako funkční lajna. Aspoň vizuálně. A děti večer byli aspoň hodný. Unavený a hodný.

Další dny už spíme s Mártym a Zuzkou na hotelu, zbytek zůstal v kempu a jejich místo se v několika následujících dnech promění v neskutečnou skládku, kde ani stany nebudou vidět a sedícího LePa uleptaného od melounu a šnorchlovacíma brýlema na hlavě lehce přehlédnete…

Ráno si jdu koupit snídani a sednout k dětem do kempu na jídlo. Po jídle jsme se Slávkem vyrazili pohledat spot na fotku, ale nenašli jsme nic kloudnýho, kromě zídky, ze které několikrát odskočil stoosmdesátku do fakie a šli jsme zpět do kempu.

Dnes proběhne první zaváděcí exhibice hned po tom co se odjezdí denní windsurfingový program. Děcka se schladila v moři a pak už utíkala připravovat místo. Naskákat a rovnou jsme tam uskutečnili malou seznamovací session, pak už jen bannery, muzika, vlajky, atd.

Těsně před exhibicí jsem musel skočit nafotit první paklík fotek miss bikini k hotelovému bazénu, které se předvedou večer na party. Po návratu už bylo téměř vše připravené. Kluci nakonec místo naplánovaných 20ti minut v té výhni skákali přes hodinu. První poznatek pro příští show – přesunout na pozdější hodiny, protože tohle je především windsurfingový spot a termika tu prostě funguje, takže vítr je pro dirt touhle denní dobou vhodný tak akorát pro vlajky kolem skoků, ale méně už pro kluky na dirtech. Každopádně úspěch a dobrá atmosféra. Lidem se to líbilo, kluci užili a tak to mělo být…

 
Sprcha, převléct a na večeři do restaurace na pláž. Švédské stoly se zajímavým výběrem nestvůr, ale pokud člověk nesáhl při výběru uplně fatálně blbě tak i celkem dobrý. Trochu veselí a pak se přesouváme do přístavu na Miss Bikini party. Naše děti se tam v průběhu večera krásně upravily, takže když se show blížila do finále, už jsem při focení poslouchal téměř fanaticky vyřvanýma hlasivkama připomínajícího šest vedle sebe řvoucích frontmanů od Motorhead a agitující na slečny v bikinách takový hesla a hlody, že se mi kroutily palce na nohou a nejednu fotku jsem tim určitě zmrvil. Taková malá lekce z anatomie všem divákům široko daleko. A že jich bylo…

Chtěl jsem si konečně udělat několik snímků okolí a prostředí na dia, ale povinnosti mě nepouštějí a když už mám chvilku mezi surfingem a koly, slunce bývá už vysoko a je nezajímavý, takže cvakám dokola jak cvičená opice na digitál a filmy se mi paří ve vedru, který jim rozhodně dobře nedělá. Už druhý den jsem bez žabek, které se mi rozpadly a takovýhle krůček od puchýřů na nohou. Cítím se jak na plotně. Celé odpoledne jsem se věnoval dokumentování surfingu.

Nenazval bych to fotografováním. Sedím na pláži s dlouhým 500mm sklem na stativu a cvakám a cvakám. Nadruhou stranu zjišťuji, že windsurfing není žádná láce a voda ve spojení s větrem žádného chybujícího jezdce mnohdy v třmenech neštří. Líbí se mi to, je to přinejmenším agresivní a to dost.

Ve 22hod má začít dirt exhibice a taky proběhla. Lidí hodně a kluci se mohli roztrhnout, lampy, muzika řvala, RedBull tekl proudem, jednoduše to proběhlo ku spokojenosti všech, snad kromě Frenka, který si koncem show vykloubil loket, ale žádný velký drama to nebylo. U doktora chtěl něco na utišení před zákrokem a tak ho doktor obejmul a povzbudivě poplácal po ramenou. Taky možnost. No a potom jsem se s Mártym trochu opil a tak mám do rána svobodu….

 
Další den byl volnější, ale vymrznul jsem ve vodě s foťákem. Jednou mi šlo dost o život, když jeden surfer to měl pod těžkým větrem namířeno naprosto neomylně na mojí komoru, ale se štěstím jsme se minuli jinak by cáry mojeho zuboženýho těla asi teď žraly ryby. Vyděsilo mě to.

Druhý den jsme stihli několik fotek se Slávkem a LePem. Slávkovo i celkem klapla. Sice laciný pohled na širokáč bez práce, nápadu a invence, kdy mi Sláva kopal káňo kontaktně do objektivu. Účel světí prostředky a HUMDRUM si tento snímek později vybral pro reklamu do aktuálního BOARDu.

Další a poslední noční exhibice proběhla naprosto úžasně a i když kluci už byli různě potlučení, otlačení, oválení po těch dnech anebo třeba na brufenu kvůli zádům – Slávek a s rukou v dlaze Frenk. Show must go on. A děcka řádí jak urvaný ze řetězu. Řandisovo flip whipy a fronflipy ve finále už jen lidi milosrdně dorazí. Asi zde takový ceres ještě nezažili.

Následovalo trochu tance v místním klubu při AC/DC od oné britské kapely, který Márty odnesl úrazem nohy. Nicméně i zde jsme předvedli show a donutili třeba lidi lézt po střeše klubu… Bylo tam tak 150 lidí a všichni poslouchali HUMDRUM crew na pohyb prstu, tak to má být.

 No odklidili jsme Mártyho a ráno ho svezem k lékaři ať si ho prohlédne…

Ráno tlačím hekajícího Mártyho s nechutně oteklou a načernalou nohou a Slávka s LePem a jejich koly do dodávky, přiskočil Frenk na kontrolu a Zuzka a byli jsme plní. Mártymu RTG ukázal tříštivou zlomeninu paty, takže když čtete tyto řádky už je po český operaci pěkně se šroubkama všude, kde byla potřeba, aby pata opět patou byla. Opět onen doktor, opět jeho obejmutí a ordinace připomínající koloniální filmy.

Etiketka se jménem Martin Smith an RTG fotkách z dovolený všechny pobavila.

Cestou zpět jsme měli příjemné světlo, tak jsem to, k Mártyho nechuti, pojal jako session a vyhlíželi s klukama spoty na focení. Slávek na květináči s palmičkou a LePo na zdi, po který se pořádně jet nedalo, ale aspoň to zkusil. Nebyla zrovna optimální.

Několik lifestyle a pokračujem do Vasiliki. Večer závěrečná párty a vyhlášení surfů. Kolaři už tu mají opravdu jméno a tak si prakticky nic neplatí. No večer proběhl hezky, já se držel stranou a zbytek obyvatel Vasiliki se opil, vyzvracel a šli spát. Prostě úspěch.

Den odjezdu, Márty si kupuje letenku. V autě by to asi těžko zvládl. Nicméně ještě s klukama vyrážíme do vesnic do hor pro další fotky a rozhodně si to užíváme. Lokály, prostředí, rozpadlé baráky, zídky a strašně kluzký asfalt.

Další příjemné chvíle jsme prožili v přístavu při čekání na trajekt. Byl nádherný západ slunce a fajn atmosféra. Noc na lodi proběhla zdárně…

Do půl dvanáctý druhého dne byli všichni vzhůru a opět čilí. Takže se spalo do dopoledne. Itálie nás přivítala šeredným vedrem,no jak jinak. A pak opět jen Itálie – Brenner – Munich a domů. Ve čtyři hodiny všichni na kutě a tenhle senzační 12ti denní výlet se uzavřel a HUMDRUMu velký dík za něj!

Hey Rob

A my díky za článek, jsi frajer !  

 Plzeň – Prágl, jižní stojka, D1 safari a konečně Brno.

Před Olympií nic není, volám Kuchtovi co jako,jestli jsem se nesekl v čase a místě. Jen se uchechtne, že ne, ať se zatím projdu, že dorazí vpodvečer před show. OK. Jdu do Olympie. Vevnitř se musím podrbat za uchem…rozjezd v baráku ze schodů, rampa…..a dopad nikde…aha on je o patro vejš za zabradlím v kavárně.

Píšu sms KuXovi, že se zcvokli. KuX odepisuje, že je to maso a má z toho hromadu srandy…

No nic. Jen Pilník si stěžuje, že je to malý a krátký (pouze 16m daleko a 6metrů nahoru…) a že nemůže pořádně trikovat. Rozjezd byl z triple setu ze schodů, 10 kroků po koberci na zatáhnutí a pak už jen zaklonit :). Easy. Neřešim. Sedám a snažím se relaxovat. Nejde to, všude je hrozně lidu, zalejzám do káry na kompu pouštim muziku a úspěšně usínám.

Ve čtyři se vyhrabávám zase ven. Setkávám se s Márou z RedBullu, Davidem Horváthem se kterým to pro RB fotíme a Jirkou Schindlerem – neoddělitelnou částí DHC crew – kameramanem. S Davidem probíráme scénář, odkaď, co, kde, kam dáme blesky, jaký kanály, no prostě lidí bude hodně takže příprava nutná.
 

KuX s Pilníkem si to anonymně užívají. Nalítávali ráno, teď už jen milosrdně dorazí lidi. S Davidem končíme krafání, show začíná.
 

Vyladíme s Davidem plán na druhý kolo, rozhodíme strany,  přenastavíme blesky a zase – brakedance – FMX. Konec.

 Balíme cajky, loučíme se a Mára potřebuje CD pro RedBull se selekcí ihned. Běžím do auta, vybírám fotky, cpu je na CD a odevzdávám, kmitám pro dva bejky na cestu, loučím se a ve 21h něco startuju směr západ.

100km před Prahou první krize, dávám humus bagetu, kafe a sušenku. Pádim až za Prahu, posledních 20minut už zase jen silou vůle.

Zastavuju na pumpě, pokládám hlavu na volant a dávám 3minuty spánku. Jdu koupit další ledový pití. Za Lubencem mě probouzí asi v jednu hodinu ráno Márty jak jsem na tom. Probudil mě doslova. Vyděsil se, když mě slyšel jak jsem se ohlásil stejně jako když vás v noci vytáhnou z postele. Daruje mi asi 5minut hovoru, aby mi probral mozek. Díky kámo, to byla velká ruka. No a pak už to dojíždím po 4 dnech domů.

Vyndavám cajky z káry a ve tři spim ani
nedutám. To byl můj 24.červenec. Nic dramatickýho…

Hey Rob

(Pozn Čárys : Tak tohle byl deníček RT. Prej nic dramatického. Z takovýhodle dne bych měl zážitny na měsíc… Díky ti, super počtení…a kdo bude další ?)

No. Cesta byla daná. Dostal jsem lupeny na vlak do Benátek. Cestoval jsem asi s deseti mladýma amíkama, takže to celkem uteklo. Uteklo to tak, že jsem  v Benátkách zapoměl vystoupit, kde jsem měl. Musel jsem na další. Ven z nádraží a rychle najít shuttle na letiště, kde jsem měl sraz s Francescem z Marzocchi. Hm. Samá voda, loď, most, ale silnice nikde. Až po delší době jsem se dostal ze sevření vody a našel autobusák. Na letišti jsme se s Francescem poměrně lehce našli. Ještě počkat tak hodinu na zbytek grupy – dva frantíky, 4 anglány, španěláka, Masušiho z Japonska a jedeme do Cortiny. Odjeli jsme po třech hodinách. Ach ty spoje.

Cesta s italem za volantem je jak dostat vařekou na holou prdel. Moc jsem si přál, aby ty bezpečnostní pásy byly ještě víc bezpečnostnější. Hotel byl 4hvězda. Dobrý. Na recepci čekám až se vykecají špunti Lacondeguyové a Trond Hansen, kteří měli problém s internetem. Po chvíli mi recepční oznamuje, že pokoje budou připravené za pár minut, otočím se a div se nesrazím s Wade Simmonsem, kterej se akorát přiklátil pro mapku střediska. Měl z toho ohromnou srandu, ho-ho-ho. Na Apexu přivázaný chrániče, XC a DH helmu. Sednul a začal prohlížet brožuru.

Nemám do čeho píchnout. Po chvíli koukám, že si jezdci začínají před hotelem štelovat biky. Jsou tu snad všichni, ani je všechny neznám. Vanderham, Simmons, Schley, Lopes, Hansen, Lacondeguyové, Niki Gudex, Tschugg, Dangerous Momo, Rob Jausch, kompletní Rocky Mountains Froriders včetně jung guns – 12ti letí profesionální spratci těsně před mutováním, ale na kole šílení i XC holka, Sintesi team, atd atd. Nový padesátpětky i šedesátšestky se mi moc líbí. Středem zájmu bikerů je určitě Schleyovo novej Rotwild, kterej mu postupně všichni berou a zkouší, takže jsem třeba mohl mít fotku Lopese na Rotwildu :), ale z etických důvodů tohle nefotím.

I mě se to kolo moc líbí. Vzduchový DH Rocco, Zocchi 55, XTR na všech převodech…lehký – prostupný – odolný. Další tajemný kolo má Simmons. Na NSMB i PINKBIKE se nedávno objevili spy fota jak Wade testuje novej prototyp sjezdovýho Rocky Mountains, ale tady měl pod sebou jinej prototyp – přišlo mi to jako evoluce Switche. Vanderham sedlal hezky zelenýho Switche, Lopka sjezdový karbon – dural DH GT, ale víc honil trailovej lehoučkej oboustraně odpruženej model. Jeho silničářsky vymakaný a oholený šlachovitý lejtka pokaždý vzbudí respekt.

No, je načase vysondovat co je novýho s pokojem.
Recepční mi s lítostí oznamuje, že nebudu na pokoji sám.
S tím jsem počítal.
Bydlí tam se mnou Thomas Vanderham.
S tím jsem nepočítal.

Jdu si za ním pro klíče a jen mě varuje ať se neleknu, že už tam má věci. Nahoře jen musím uznat, že rozhodně není takovej bordelář jako já. Sprchnu se a jdu omrknout hotel. Dole dávám řeč s Jasušim, freelance bikovým novinářem z Japonska. Po chvíli jde dochrápat jet – lag a já na procházku.

Večeře – švédský stoly. Setkal jsem se po delší době s Miloszem z Polska a Dušanem s Petrou z Cykloservisu. Tak aspoň trochu češtiny.
Při snídani probíráme s Jasušim Česko a Japonsko. Otázek je dost. Zanedlouho dorazí další dva japončíci, představujem se, ale mě je to prd platný i když si to jméno nechám zopakovat 3x. To nerozumim. Spíš nevyslovím.

Po prezentaci 2008 modelů Zocchi jsme byli upozorněni na tratě a pak jsme nafasovali hodně věcí. Hezký dárky. 5-10 boty, který už mám doma v černým, ale předesignovaný do bílý barvy a log Marzocchi, jinak identický five-ten, triko Zocchi a dres Royal, Fox 360 kraťasy ze kterých jsem hned strhal ty ohromný plastický nápisy Fox na bocích, aby vypadaly k světu :), MX dres Moondraker..velice příjemný, jen nevím jak to vše odvezu.

Pak na kola.

Navlíknul jsem na sebe bágl s foťákem, vybral si kawa zelenýho Bullita od Santa Cruz, dozadu sjezdový vzduchový Rocco a dopředu to na co jsem byl nejvíce zvědav – nejvyšší model pětapadesátky. První trail jsem jel s Dušanem, dvěma anglánama a Frankem Weckertem – pokérovaným šéfredaktorem německýho MountainbikeRider magu. Je to krásnej novej trail lesem a na hrabance. Velice prudký a hodně na ruce. Hned při první jízdě jsem se vyndal, ale mohl jsem si za to sám. Ze samýho nadšení jsem silně přecenil svoje především fyzický schopnosti a přírodní vlny  za technickou pasáží už jsem neudržel – když už jsem do ní teda nadrzost vlítnul jak vožralej Billy The Kid do salůnu – a tak si mě pořešil strom.

Až večer ve sprše jsem konstatoval, že jsem potlučen o trochu víc než jsem předpokládal.

Druhou jízdu jsem jel zase s Anglánama, jen se k nám přidal Thomasem Vanderhamem. Jel jsem trail lépe, sice křečovitě, ale aspoň jsem dokázal držet stopu a lépe hospodařit se silou v prackách, abych to v těžších pasážích udržel. Uklidňovalo mě, že se jedinej tahám s fotobáglem, ostatní na volno a jel jsem vše co oni a i mě občas trochu brzdili. Ne Thomas, to dá rozum. Ale radši jsem se už držel zpět a do velkých akcí se nepouštěl. Thomas dělal milostrdný zastávky a jinak je fakt rychlej, hlavně by mě nenapadlo, kde všude se dá nonšalantně skočit.

Rozhodně ví co dělá. Očividně.

Třetí trail jsme se od skupinky odpoutali a jeli jsme sami s Dušanem kolem hory. To zabralo dost času, takže když jsme dorazili zpět k lanovce měli jsme čas akorát tak na jednu cestu ještě. V lanovce jsem se zeptal Tronda Hansena na pár fotek a překvapení bylo na světě. Fotili jsme asi hodinu, povídali si a diskutovali nad snímkama – obrazně, digitál tu nemám…výjmečně, heheheeeheeee..

Pak přichází překvapení druhý, sedíme, když jsme domáčkli poslední snímek, kecáme. Druhej den odjíždí do Leogangu na dirtový závody, ale nabízí mi, že si odloží trochu odjezd a šel by se mnou ještě ráno fotit. To se neodmítá. Finálně se domluvíme na večeři.
V průběhu večeře proběhla další prezentace – Camelbak. Všichni jsme závěrem jeden bágl taky dostali. Pouštim se do řeči s fotografem Markusem Greberem o jeho monstrózním DaKine fotobatohu. Nikdy jsem tento model nikde neviděl. Nejdřív jsem si myslel, že se dostává třeba jen na americkým trhu, ale ani to není tak docela pravda, protože ho DaKine udělal jen pro několik fotografů. No,dal mi kontakt, kde se mám zeptat. Za to nic nedám. Mail. Ale mít ho nebudu…Hi, Sorry but we do not make that particular bag anymore..

Pak jsem si dohodnul ještě s Trondem ranní focení.
Ráno dorazil Trond na čas a vybavenej. Dva dresy Oakley a Specialized. U lanovky jsme byly dalece první a osamocení. V kabince pár portrétů a pak trailový focení. Z časových důvodů jsme zvolili ten co jsme jeli včera. Bezvadný focení, Trond jezdil, tlačil, opakoval a očividně s tím neměl žádný problém. Neustále měl ňáký nápady, probrali jsme kde co a celkově jsme si to užili…tak jen opět ono – doufám, že jsem to nezkonil. Uvidíme. Před koncem z toho zbylo pozvání k němu do Norska po sezóně na podzim na několik dní focení a ježdění. Hm. No, bylo načase se spakovat a odjet do Leogangu, kde nakonec doskákal čtvrtej v pořadí: 1.Jamie Goldman / 2.Andreu Lacondeguy / 3.Darren Pokoj / 4.Trond Hansen / 5.Lluis Lacondeguy.

Mimochodem – fotky k raportům o tomto kontestu – 26tricx in Austria-zveřejněné na PINKBIKE i NSMB nafotil zrovna Markus Greber.

Následně jsem se dál věnoval huntování pětapadesátky. Když jsem dohuntoval vzal jsem si na závěr dne VP Free s novou šestašedesátkou a opět na kopec. Po chvíli mě jeden šutr poslal do nemocnice. 2x RTG, kapačka, šití, ortéza a zpět na hotel. Trvalo to asi 3 hodiny.
Po odeznění umrtvování přišli krušný chvilky.

Moc jsem nespal, jen jsem byl zahryznutej do polštáře. Ráno mi hotel pomohl s dopravou do nemocnice pro náký papírování kvůli pojišťovně, nafasoval jsem účet, informace a zpět do hotelu. Hromada telefonátů s pojišťovnou rozhodně nebyla příjemná. Co jsem zcela jistě nepociťoval byla ochota mi pomoci. Následoval internet, ale nenašel jsem žádnej let do Prahy ten den, kterej by nevedl kolem pomalu celý Evropy s přestupama a díky tomu i cenou jak na západní pobřeží US. Cesta zpět trvala 25hodin, ve vlaku nefachala klimatizace, když jsme spali okradli mýho spolucestujícího a mě prošacovali bágl a vůbec….sežral jsem cestou půl plata 400brufenu..

Rokenrol, ale znáte to…co tě nezabije…
Hey zase někdy – Rob.

P.S. Simmons jezdí jak voda…proč se sakra s věkem nezhoršuje ??

Tákže, holánkové. Pátek jsem proseděl zpruzele v autě a tak sobota musela být nutně biková. Ráno ještě řeším pár emajlů a jdu si připravit kolo.

Hotovo.

V kuchyni se shejbám nad mapou a prstíkem si optimisticky vymýšlím okruh.
Padá volba, vrstevnice občas podezřele u sebe, ale nejsem přece dítě, že.
Hrnu věci do báglu, sundavám placky, montuju nášlapy, plním vak a vyrážím. Když to půjde dobře čekají mě možná 3 hodiny. Pod prvním kopcem mi ještě volá Márty, ale dnes nemám chuť na drcení nákých překážek notabene hopsání, tak mu to říkám a pokračuju. Se mnou nechtěl. Škoda, čekalo mě pár situací, kde by se hodil.
Když jsem měl strach v lese nebo jako návnada na ku mě cválajícího ovčáka.
Německýho.
Třeba.
První kopec na Sněžnou dávám překvapivě lehce. To mě těší. Nohy jsou poměrně lehký.
Po žlutý je doprava. Uvědomuju si, že to tam znám a přijde mi hloupý tam tudy jet. Je to tam easy.
Kór, když vím, že musím místo na čtvrt jet směrem na za deset celá.
Další odbočka je za dvěma horizontama a já ten hřeben od taď vidím, vypadá to lehce.
Podle mapy se stačí dostat přes takový prázdný zelený místo. Odhaduju to na 20min a musím být za tím.
Krom toho…přece tam musí být nějaká cesta.

Není.

Prolítl jsem lesem na oči a koukám na to prázdný zelený místo.
Je to močál. Vegetace akorát začíná, takže ještě stále se to na okolnosti tváří dejmetomu kultivovaně. Zpět nahoru se mi v žádným případě sápati se nechce. Bylo dlouho sucho. Tipuju, že to půjde. Vjedu do toho a vím, že je to přesně to místo, kde nechcete ani jednou stoupnout na zem. Plno zvláštního života. Různě mi to křupe pod kolama. Někde se zabořim mín, tuhle víc. Jedu na kašpara a nechci na zem. Odhaduju to na 2-3min k potoku a 1min od potoka k lesu.
Hm.Ty moje plány. U potoka zjišťuju, že se přes něj nedostanu. Za ním je to z čeho vznikl život jako takovej. Supr. Pozvolně a opatrně tedy jedu po proudu, prostředí začíná být sevřenější a sevřenější a já mimoděk přemýšlím jestli mám v báglu i kudličku.

Mám.

Krucifix! Namotal jsem klacek do šaltru. Ještě k tomu nák záhadně. Vystupuju z kola asi jak do mraveniště. Snažím se být lehčí než jsem a řeším co nejrychleji problém. Hned na to zase skáču, nohy do pedálů a po očku sleduju co všechno po mě leze.
Dávám si majzla na výber stopy s dost velkým předstihem, abych nemusel opět slejzat.
No.
Donutilo mě to vjet do potoka, protože v tom mokřinovým žlebu už jsem to přestal zvládat a les byl tak hustej, že bych se jím prosápal nahoru po hodně mě nepředstavitelným úsilí možná tak. Těžko říct. Taky by se mohlo stát, že bych si tam nakonec někde čupnul na bobek a tiše se rozplakal, jak je to všechno nespravedlivý.
Po určitý době se mi podařilo dostat i přes druhou mokřinu do lesa na druhý straně.

Vivat.

Je to lahoda. Sice polomů jak hovínek ve slepičárně, ale stále mnohem lepší než ta biologická past, kterou jsem se před chvílý proboxoval.
Cesta tu není, ale trail vydupanej zvěří. Zjišťuju, že mají tu infrastrukturu perfektně vychytanou a promyšlenou. Je to sice mírně do kopce, ale tento srnko trail je pecičkovej. Krásně se klikatí mezi polomamam a bordelem. Jízda je velmi, velmi hravá a zábavná. Škoda, že už ho pravděpodobně nikdy nenajdu.
Dojel jsem k cestě.
Ta mě dovedla k potoku.
Následoval hodně dlouhej mírnej sjezd podél potoka. Jedu po proudu. To znamená přesně na druhou stranu než jsem chtěl původně podle mapy.

Kašlu na to.

Budu improvizovat. Tohle vím kam vede.
Dojel jsem na nádraží v Dolní Rotavě. Vybaluju mapu a hledám alternativu.
Byl jsem tu snad stokrát, ale nikdy mě nenapadlo, že mezi Dolní Rotavou a Horním Studencem vede asfaltka – neasfaltka. Čumím jak puk. Je vzrušující zjišťovat takovýhle ptákoviny. Stoupá to poměrně dlouho. A po asfalt – šotolinovým povrchu. Pro teď neprotestuju a nevyhledávám nic složitějšího. Čistím morálku po minulý zkušenosti. Stoupám asi něco přes třicet minut.
Na Studenci zasouvám sedačku. Ten sjezd znám a je bombičkovej.
Chci se snažit.

Co je to za den?

Rychlost by byla, ale není to ani trochu ono. Do zatáček nastupuju buď brzy nebo pozdě, koryta nenačasovávám. Za daných okolností se to podobá spíš rodeu nebo zřejmě i trochu epilepsii. Sjížděl jsem do údolí tak, že by se můj přítel Martin z jihu zřejmě rozkošně pobavil a mistr Petr Heiník by ohleduplně prohlásil, že to tak strašný nebylo, ale většina z nás víme co to milosrdně znamená, že..

Nicméně jsem prorazil. Aspon zde pociťuju určitou paralelu. Mno, radši nesundavám plášť, abych ho náhodou nenandal obráceně a utěšuju se tím. (Druhý den jsem to stejně obráceně nandal…) Slibuju si, že tohle se ani jeden z nich nikdy nedozví.

Zpět.

Ještě jedna informace ve chvíli, kdy sedl prach po zastavení s proraženou gumou, zazvoní telefón a Malky se ptá jak že se mám. Nekomentuju.
Ani mu to nemůžu mít za zlý.
Výměna, nafouknout, nasednout a dolů dojíždím v rámci mých dnešních možností.
Jsem dole. Vyhlídka třech větších kopců přede mnou.
Chvilku mi trvá než se zorientuju a najdu modrou. Vrstevnice trochu straší, že to bude výjezd pro velký kluky a né pro ufnukaný děcka. Nakonec to tak hrozný není. Tenhle kopec mě brečet nedonutí. Jde to pomalu, ale jde to.
Brita!
Brita!

Zamrkám nevěřícně očima vteřinu před tím než tyhle hysterický výkřiky zazní. Dokonalej německej ovčák ke mě cválá a mě jediný co bleskne hlavou jsou atmosféry, který dokáže tahle věc vyvinout čelistma, protože jsem kdesi četl, že to stačí na rozdrcení holení kosti.
Brita!!!

V takový situaci větší stress vyvolá jen zřejmě jméno Asta, kdy chtě nechtě se ocitnete jako lump – přeběhlík v mlžným lese, kdesi na Šumavě s rojnicí PéeSáků se pasama v patách. Uf.
Na psa nekoukám, ale ani nešlapu, jsem paralizován.
Na povel ho “mají” dva odhadem 13-ti letí cápci ve sportovních teplákových soupravách, nepovedeným melírem a vlkovkama v puse. Menší z nich je snad ve větším stressu než já, že nemá Britu pod kontrolou a já nemám daleko do stavu inspektora Dreyfusse s tikem v oku. Tentokrát to embrionální poloha nevyřeší.
Dopadlo to dobře.

….pro mě.

Mažu po skloněný louce a celkem to odsejpá.Kulky na představec, našponovat pracky, předklonit a z rozmaru zaujímám polohu “Rally Paris-Dakar”.
Sranda,hehe.
Do chvíle než několik za sebou jdoucích hrbolů se při této situaci proměnili v tréninkovou roletu Stefana Evertse.
Za daných okolností jsem měl kliku, že jsem si neodřel rypák o přední gumu jak ukázkově jsem se předklonil a následně se málem vyndal.
Po chvíli boje o udržení se na kole jsem si zase pokorně zalezl na těžiště.
No to mi ho vyndej! Ani né 15km vzdušnou čarou od Kraslic je obydlená a zdá se fungující vesnice o který nemám ani páru. Loučná.
Mám chuť si dát facku, ale je reálná.

…ta vesnice.

Za Jindřichovicema se vyvaluju na kládách, koukám přes další dva horizonty a snažím se zredukovat plán dojet až tam.
Za tím druhým už jsou Kraslice. Můžu to projet údolím pod druhým kopcem a do Kraslic dojet zbytek po silnici.
Odsouhlasil jsem si to.
No a to je tak asi vše, páč pak už se nic zajímavýho nestalo.
Bolel mě už zadek. Ze tří hodin bylo hodin pět.

2.den

Z telefonátu předešlej den Russelovi-exmanažerovi Kona teamu, kterej má momentálně pod palcem starosti s bikeparkama (pod Konou) po celý planetě takže vesměs žije v letadle bylo jasný, že první den se slezeme v San Remu na lokální DH trati, kde potrénuje celej team, bude tam ještě Kona-kameraman pro natáčení teamovýho videa a tak podobně. Do San Rema jsme to zkusili místo po dálnici přes hory, ale neosvědčilo se to, příště tedy po highway. Na místě koukáme, že je tu čilej tréninkovej život. Klaussmann, Sabrina Jornier, Karim Amour, Camelini, Caluori, Pascal, samozřejmě dvojnásobnej mistr světa Fabien Barel a Tracy Moseley, kteří dorazili těsně po nás a závěrem legendární a na několik letošních závodů SP se letos snad navrátivší jen jednou poražený 10ti násobný mistr světa Nico Vouilloz….co dodat.
Nico je uzavřenej. Furt něco ladí na svým Lapierre pak to pověsí na valník za dodávku, vleze si do auta k ostatním sedne na zem do kufru..

My ještě kecáme s Russem, Barelem, Tracy, a mechanikem Kona teamu Paulem. Předali jsme Pilsnery a náký buchtičky, prostě seznámení, kolem se motá kameraman a točí. Barel lítá jak pes, trénuje se prakticky celý den. Fotím výhradně ty tři od Kony. Ostatníma se jen kochám. Jen Nica si vyfotit prostě musím, jeho úsporná jízda, je prostě nádherná. Je to démon. 

O trati se zminovat nebudu….nedivím se, že jsou odtud mistři světa.

Už to začíná být dlouhý a trochu prší na trati jsem už jen já,kameraman a Russ. Jdu na chvíly dolů do stanu. Barel před sezónou intenzivně testuje, takže mu mění každou jízdu vidlice, tlumiče, pružiny. Neustále rozebírají s mechanikem neskutečný detaily jak se co chová, vůbec nechápu jak to může pociťovat, ale očividně ví o čem mluví. Vidle jsou totožný na pohled s normálníma tripl osmama od Marzocchi, ale vnitřnosti jsou uplně jiný, jednu má i se vzduchovou pružinou, na všech tlumičích napsáno jen Fox Prototype… A mění a testuje a mění a testuje, vše se píše do tabulek "bike settings", měří se časy, konzultuje přilnavost, progresivita atd. Trénink jezdí na volnejch pedálech, ale později už je zahřátej přendavá SPD a začíná peklo, v určitých pasážích tratě je o infarkt sledovat jeho jízdu, nebo spodní průlety s výškovým i stranovým rozdílem.

Pomalu to všichni balí, jen Barel jezdí, jezdí, jezdí, dolů doráží naprosto vyčerpanej, chvíli se i vytáčí nohy, vzpamatovává se, bere další nastavený kolo a jede opět navrch. Ani nerozžhavil jeho 160mm (!) kotouč na zadním kole. Pak vše končí, domlouváme se co další den, nakládáme do auta Tracy, která jede s námi do La Pointe kde má mimo sezónu parkoviště teamovej truck. Tracy zítra odlétá zpět na ostrovy, byla tu několik dní testovat a natáčet. Domů jsme pak už za tmy dorazili vyčerpaný jak zvířata.  

3.den

Dnes  jsme si dali XC FR a nafotili nakej materiál, oběd, opakovaní dopoledního scénáře, při traverzování jsme se potkali s Fabienem, kterej se vracel z tříhodinovýho tréninku v horách na silničce. Cesta do Monaca do evropský kanclu Kona. Všude se válejí kola, tlumiče, vidlice atak podobně. Prohlídka Monaca u lodí v přístavu, procházka a projížďka po okruhu. Zrovna stavějí tribuny pro F1, nafocení nekolika HD fotek, kde Kamil mačkal podle potřeby a šlo mu to dobře. Večer mrknout na nejslavnější kasína snad kromě Vegas. Cesta zpět po pobřeží do Nice. Nice přes ghetto, kde nás zablokovali popeláři a černoši se začali rojit, radši  jsme se v aute zamkli.

 
4.den

Ráno jsme vyrazili na skoky, ke kterým nám den před tím vysvětlil cestu Barel. Našli jsme  je napoprvý a nic moc to nebylo. Na mě velký. S Kamilem jsme stvořili jednoho whipa a jeli jsme k Barelovi na sraz. Dnes se jezdil sjezd v Peille. Na stejný trati, kde jsem před měsícem testoval RB Geatr Box. Barel opět testoval, takže každou jízdu měnili pružiny, vidlice, pružiny, vidlice, tlumiče a jinak laborovali. Dali potom 8 jízd a po sedmé hodině jsme měli hotovo a jeli na barák, celej den jsem strávil s bagáží na kopci, takže jsem nebyl celkem fresh. Na konci dne mě Barel posadil do jeho dodávky a poslední tři jizdy jsem je vozil na kopec. Mechanik dole ladil kola na další jizdu. Večer rejže a kuře, trochu pokecu a spát.
 

5.den

Beru jen film. Vyjeli jsme asi 20min po asfaltu na vrchol kopce nad údolí a začali laborovat kam dál, Kamil ukázal na nejnenápadnejší pěšinu a trefil jackpot. 40 min úchvatnýho singletracku po vrstevnici kopce. Hubeďż˝?oučká pěšinka nad strží. Nad hlubokou strží a neustále na tenoulilinký pěšince plný zatáček, hupů, klopenek, trialovejch pasáží. Jen si dávat bacha na pravý točky "za roh" tam byla vždy strž na ráně a to nebyla prdel, občas se utahovaly slušně :). Prostě symfonie, kterou Kamil na konci zhodnotil slovy: "to byl celkem hrubý trail, že?". Při následném výjezdu jsem asi po 3minutách přetrhl řetěz. Následovalo foceni v korytě vyschlého potoka, kde Kamil zase předvedl psycho drop na 13/13 s XC ráfkama a ani to necinklo. Démon. Chvíli jsme se mordovali s příjezdem po vrstevnici na jedno šlápnutí v mizerným sklonu, prostě trialovej odlep. Jen mi opravdu svíral žaludek než s tim svým klidem bez najíždění říkal jestli jsem ready, že jede. Ach jo.J ak to dělá? Při dalším přejezdu na spot jsem opět přetrhl řetěz. Vyfotili jsme nějaké sprejovaní v dunách a pak už následoval jen asi půl hodinovej vyjezd na kopec. Oběd po dobrejch 4 tvrdých hodinách v sedle přišel vhod.

Odpoledne jsme vyrazili kousek nad Cannes na BMX track, kde Kamil potrénoval sprinty. Vyfotili jsme náký ptákoviny a natočili náký záběry do videa. Cestou zpět jsme už byli poměrně jetý, takže mi dalo i trochu námahy přesvědčit Kamila na dva dříve vyhlídnutý přírodní wallridy opřený o silnici při stmívání. Ten první vyhnal na pátej pokus ve tmě až na samotnej vrchol, opět jen to "uf".

Po dofocení mám dojem, že je Kamil rád, že jsme tam nakonec zastavili, vše připravili a nakonec to i ten prevít ve naprostý tmě ve zdraví přežil.
 
6.den

V devět na nás čekal Barel s mechanikem na smluveným místě. Odtud jsme vyrazili do bikeparku v Roubion. Asi v půl ježdění začíná pršet a končí to, že jsem durch než dorazím domů a Kamil o jízdu později to samý a končí. Nakonec na sedačce sedí jen osamocenej Barel s mechanikem. Všichni ostatní jezdci se tlačí pod stříškou. Profesionál. V Nice jsme se bavili výstupama lokálů v zácpě, kde pick-up najížděl do morkáře a tan mu za odměnu začal kopat do auta načež, pickup hodil levíčko, motorkář po chodníku na červenou to samý a pěkně to zatáhl, nabral směr kudy zmizel pickup a poctivě to držel dokud nezmizel. Kamil vyhlídnul supermarket, že jako nakoupíme. Už když jsme k němu přijížděli, tak se zdálo, že není vše v pořádku. Očividně jsme vjeli do čtvrti, kam by turisti se zdravým rozumem neměli ani zabloudit, natož tam dobrovolně napochodovat. Chvlíli jsme čekali na parkovišti a rozmýšleli se co dál. Kamil nakonec vzal peníze a šel do obchoďáku. Já se zamknul v autě a zůstal sám v ghettu. Začal jsem se rozhlížet a zjistil jsem v jak zlý to kolem je. Bylo to hodně zlý. Za chvíli přifrčel Kamil, že měl v ruce vše co potřeboval, bagety, šunku, sýr atd, ale neodvážil se na kasu a tak jsme zvolili co nejkvapnější únik. Asi o minutu později jsem na červený zvedl foťák, abych si vyfotil shluk gengstrů při tréninku kickboxu na ulici. To jsem neměl dělat. V tu ránu bylo naše auto středem pozornosti. "Ty jsi debil !" prohodil Kamil a cvakl centrál. Mě napochodoval adrenalin do kebule, když jsem uviděl jejich bleskurychlej destruktivní zájem, jež jsem nechtěně vyvolal. Byla to blbost. Ještě, že zrovna naskočila zelená. V dalším krámu to Kamil nakoupil a já zase zůstal na ulici v zamčeným autě. Tohle byl opravdu nepříjemný. Před setměním jsme nafotili znovu ten quater jak včera, kterej si Kamil trochu diggnul do podoby a do setmění jsme tam cvakali. Pak na barák. 

7.den

Trailování bylo na pořadu dne. Vyrazili jsme ráno po asfaltu vyjet na Berre les Alpes, což nám dalo celkem zabrat, zabralo dost času a hlavně závěr byl pak výživnej. Na uplným vrcholu kopce Kamil opět zvolil pěšinu s jackpotem č.2. Byl to nádhernej trail, prvních asi 15min se to houpalo po vrstevnici, ale pak až dolu nám to vzalo přes hodinu sjezdu perfektním trailem tak akorát na kolo se šutrama, skálama, všudypřítomným prachem, trialový pasáže i vysloveně dowhillový. Hrubej trail, hrubej sjezd. Lahoda. Po probikovaným dopoledni se jde na oběd.

Po obědě jsme vyrazili do Colle sur Loup na BMX track jak před dvěma dny. Kamil trénoval sprinty. Něco jsme namáčkli v nejrychlejší klopence a na večer jsme byly pozvaní na barbaque k Paulovi.. Do Nice jsme přijeli na čas kolem 19h. Paul nás nasměroval a po krátkém bloudění jsme to našli. Sešlo se nás tam sedm. Paul s přítelkyní, Mathew s přítelkyní a Paulovo kamarád, jehož jméno si nepamatuju, já a Kamil. Bylo to příjemný posezení, Paul udělal párky a kuře se salátem a několika přílohama. Zajímavá byla směsice jazyků. Mluvili jsme anglicky, ale když se to občas rozkecalo, tak se v jedný místnosti mluvilo francouzky, česky, německy a anglicky. Paul je jihoafričan, Matthew, kamarád a Paulovo příteka frantíci a Matheowo přítelka němka. Já čech a Kamil je tatar. Všechny jsme náramě pobavili naší historkou z předešlého dne o nakupování v ghettu na druhé straně řeky. Dali nám najevo, že je to tam opravdu drsný. Paul mi ukázal svůj kalendář-půl roků tráví v letadle lítáním s teamem do všech koutů. Uf. Nicméně posezení bylo fajn. Před půlnocí v jsme dorazili na barák zdrchaný jak psi a šlo se spát. 

8.den

XC. Začali jsme den opět výjezdem na Berre les Alpes, že se pokusíme sjet na druhou stranu kopce, ale dnes jsme tak úspěšní v hledání trailu nebyli. Asi třikrát čtyřikrát jsme se sekli a museli jsme tlačit nazpět, ale pak se jakási pěšina našla. Trvala asi 5min a jeli jsme jí kolo na kolo. Je to opravdu škola za Kamilem. Pak se trochu narovnala a houpala se více méně z nakloněný roviny, takže stále pohoda. Pak se to zlomilo. Kamil zaflokoval a prohlásil, že na tohle si dá sedátko zatraceně nízko. Tak se mi trochu udělalo nevolno, ale cesty zpět nebylo. No a opět to začalo, ale o level drsněji než minule. Balancování nad strží ve složitým terénu na pěšině hubený pro člověka. Asi po dalších pěti minutách téhle práce nás to vyplivlo kamsi do pralesa. Přistihl jsme se, že už moc neřešim jet po pěšině nad třiceti metrovou strží široké na dýlku nohy od kotníku ke stehnu.

Prales začal tvrdým downem, ale jak začal tak utnul. Pěšina zanikla v křoví. Neřešitelná situace. Tohle rozhodnutí při výšlapu nahoru bolelo. Nakonec jsme se proboxovali do Contes. Tam jsme chvíli jezdili v lese a pak po silnici opět zpět nahoru pod sedlo, kde byl náš barák. Ono se řekne, je to jen čtyři pět km serpentin, ale vezmou opravdu hodně sil. Dnes to byly dvě hodiny tvrdý práce s dvěma poměrně kvalitníma výjezdama po asfaltu. Odpoledne nás čeká SanRemo a Kamilovo trénink DH na místní trati.

DH proběhlo bez ničeho co by se muselo popisovat, jen snad, že zřejmě díky velikonocům byl na kopci opravdu hustej traffic. Všichni italové snad byli na kopci nad SanRemem a piknikovali. Na barák jsme se dostali po devátý hodině. Véča a spát.
 
9.den

Hned ráno jsme jeli do La Pointe k trucku Kona, kde už na nás čekal Paul. Dal Kamilovi na všechny kola nový řidítka a představce Gravity, jakože novýho sonzora jejich teamu. Nafasaval hromadu různých směsí a vzorků plášťů, duší, řetězy, gripy, tlumiče, zaní kolo, mrknul mu na biky udělal co bylo potřeba a vyměnil ještě jeden tlumič na sjezďáku než jsme vyrazili trénovat na track do Peille. Tento den se déháčko moc nedařilo, aspon tedy ne podle Kamilovo představ. Dojeli jsme na barák snědli nudle a ovoce. Dali do kupy XCčka abychom stihli ještě závěrečný trailování. Vybrali jsme trail z pátého dne zařízlej v hoře Col de Calaison, protože byl jen přes kopec a podle všeho byl asi nejlepší. Sedátko kousek pod "půl žerdi" a šlo se na věc. Snažil jsem se seč to šlo se dnes držet za Kamilovo kolem což je ohromná škola, jistej pokrok na sobě rychle pocítíte ve výběru stopy, zatáčkách nebo technických pasážích, který v takovým případě děláte jaksi automaticky a impulzivně přesně podle Kamila. Nestačíte přemýšlet nad tím, proč to nedáte nebo, že ta strž po levý ruce už je fakt nebezpečná a podobně. Díky za to,chlape!! Namačkali jsme ještě náký fotky se závěrečnýho bikování a jeli na barák. Tam nás čeká narvat ten saigon do báglů a ty bágly do káry. Ráno vyrážíme na cestu dom. Kamile, za všechno díky, bylo to prostě super. Ježdění za tvým zadním kolem z kopce je lekce, a tý srandy a blbejch keců bylo fakt dost. Nadchlo mě to !!

P.S.Je tu hodně hrubý výběr fotek s velkým podílem výcvaků z cest, našich xichtů nebo bohužel i mě samotnýho foceno Kamilem. Děkujeme redakci časopisu VELO, která nám s tímto tripem ohromě pomohla, dovezli jsme celkem dost fotek, takže tenhle můj separátní deníček a hromadu omáčkových výcvaků a jen několika fotkama Kamilovo řádění, který k tomu tady vidíte berte jako navnadění na Kamilovo text a spustu fotek v big reportu ve VELO magu č 6/2007. Ahoj Rob

A já moc díky, super čtení, jak bych tam byl. Pecička a bombírung. THX brotha.  

Tak holánci, (tím myslel mě a Petra H.) předevčírem ještě ve sněhu, ale včera už jen na mokru jsem otevřel prvníma stopama Monkey trail. Uf představoval jsem si to mnohem mnohem jednodušeji. Teď se ještě jeví šutrový pasáže jako velikej oříšek, některý věci jsem ještě nepřejížděl. Při práci mi bylo „všechno“ jasný, ale teď 1/ jak je to ještě mokrý 2/ nevyježděný 3/nový a neznámý – je to často dost trialový, ale to neznamená, že kdejakej Petr Heiníků tam nepojede jak smyslů zbavenej a nebude si u toho psát sms domů jak si užívá ježdění a že je potřeba předělat levý vokno do vodováhy..

Zatáčky jsem mohl pootvírat trochem víc a šutry to chce najezdit. Na oči ztrácíš rychlost a zapadáváš mezi ně. Momentálně s mojí rychlostí a ultrašikovností unavenýho starýho dřevorubce na neurochirurgickým operačním sále jsou to tak 4min dost těžký práce. Ale fyzičku mám jak Božena Němcová, takže to taky není směrodatný. Nahoru tlačení tak 20min, nebo sedačka nahoru a po asfaltu kolem kopce kecačka taky tak 20-25min s tím, že přibude tak půlminuta rychlýho sjezdu po cestě.

Já to zatím jezdím čistě a ladně jak míček v osudí. A tady máte první dva záběry z toho. Zuzanka fotila Robýka . Nicméně kdo si může vybrat doporučuju lehčí a obratnější kolo. Něco jak mám já. 15/15/16 (zdvih-zdvih-váha J ) 

Hey Rob 

Foto : Robyn a Zuzanka.

Díky moc, brotha !