Nahoře rychlá rozcvička a jedeme k vleku. Je jich tu v provozu docela dost, každej si vybere. Já mířim rovnou ke krosový dráze. Nejdřív to potřebuju omrknout, potom se pudu rozjezdit na sjezdovku vedle, má perfektní profil a je uzavřená pro trénink, což mě starýmu špoňákovi s průkazkou svazu vyhovuje. Bafuňáři jedou!

Krosovka, nebo vlastně dvě jsou postavený moc pěkně, všechny základní prvky tu jsou odděleně, takže se daji trénovat různý místa zvláš. Máme tu teda startovací boxy, na ně navazuje spin, kterej na mě působí dost svěťákově a fakt ho po následující tři dny nemůžu natrénovat! Potom dva docela veliký gapy, na který navazuje spousta vln, některý na prošlápnutí, některý na skákání, jede se jen přímo, žádná klopka, ty jsou nasázený vedle, a za nima několik menších koplejch skoků. Těžko celou scenérii popsat, líp si to asi představíte z videa, který se pokusim co nejdřív střihnout.

Jak sem napsal, tak sem udělal. Čtvrtek sem se projížděl kolem, sem tam skok. Navíc během prvních jízd potkáváme českou skicrossovou repre. Je tu malej Vrbič, Jirka Čech, Pedro Takáč a další. Koukám teda na jejich jízdy, abych se poučil a napravil svoje chyby. Dochází mi, že sem houska a radši se du vozit dál.

Kolem třetí hodiny to pomalu balíme, a podle klasickýho vzorce večeře, film, spát, zakončujem první lyžovací den naší sezony.

V pátek na kopec jedem jako jedni z prvních, jezdim už víc v krosu, a pomalu se začínám otrkávat, bavíme se, sníh je úžasně tvrdej sluníčko, držíme až do čtyř, sobota stejně tak. Nebudu tu psát slohovku, první lyžování v sezoně je vždycky perfektní. Něco sem snad potrénoval a v poháru to zkusim zúročit, navíc se znovu podívám i mezi branky, o všem budu na 720 informovat.

Díky za pozornost.

KUMI

Začínáme klasicky asi dvě hodiny po půlnoci v pátek 28.října, vojáci tou dobou okupujou hajzlíky v kasárnách a opakujou si pokyny k přísaze, my lyžaři dáváme čajík a startujeme káry. Vyrážíme pozvolna, máme čas. V Butovicích tankuju plnou. Uplně nejdřív letíme do Plzně, já s Haničkou a Šárkou sme z Prahy, ale jandy si odpykává svoje, na Borech. Tam teda dorážíme kolem třetí a nakládáme ho. Už před náma nejni nic víc než dálnice, někdo zalamuje, někdo řídí, nevalíme to, jedem na spotřebu. Autíčko si, nutno dodat zatím, spokojeně vrní (už vám dochází, co nastane). Jedeme Deutslandem, sem tam zastavíme. Naposledy stavíme asi v šest ráno, sme kousek před Mnichovem a za volant sedá Jandy.

Ujedeme sotva půl hodinky a pod kapotou se začínaji dít věci. Nejdřív slyšíme jen takový rychlí klapání, zesilujem rádio, ale nestačí to, už to je spíš bouchání a tak rači berem první parking. Jak tak dojíždíme na odpočívadlo je nám jasný, že sme asi dojeli. Zvuky motor vyluzuje strašný. Brzdíme a otevíráme to. Blok motoru sebou háže jako mukl na elektrickym křesle v Sing singu. Zhasínáme to. Nějakou dobu nad tim stojíme a řešíme co a jak dál. Voláme kámošovi Honzovi co jel kousek před náma, ten se teda vrací a nabízí svoje dvě místa v autě. Dál teda pojede Šárka s Jandym.

Rozednívá se a já volám asistenta, je jasný že potřebujem odtah zpátky do republiky, nejlépe až do servisu. Posílaji mi teda (a tím bych všem rád poděkoval) odtahovku Auto Kápl od písku. Je mi jasný že to nebude uplně zadarmo, ale situace je vážně zoufalá, parkoviště vypadalo líp v noci než za světla, všude exkrementy tlustejch kamijoňáků a podobný chuťovky.

Je devět ráno, volá mi řidič odtahovky, že vyráží. Nemáme ani jeden tušáka jak dlouho to potrvá a tak si dáváme nucenej oddych, dáváme nějakej film na počítači, sem tam jíme zásoby, trochu pospáváme, celkově nuda. Asi první nudnej report tady počítám. Nebudu to protahovat, čekali sme asi šest hodin, ve tři odpoledne bylo auto naložený a my vyrazili na pětihodinovej trip zpátky. Tak teda skončila naše první CESTA na hory. Další pokus 17. listopadu, pojedeme na Tux, a už rači něčim jinym. Jaký to tam bylo doplní Jandy, aby sme víc záviděli.  

Tak my jsme dorazili na Stubai a co k tomu napsat? Park a počasí luxusní jako vždy, ale ach ty lidi, je jich mnoho. Víc než mnoho, všude samá čeština a když týpek, kterej evidentně před chvílí přestal kalit nebo spíš ještě nepřestal, ve frontě řve „mrdal bych“, nečekaně se otočí skoro celá fronta, no nechápu. Fronty jak v Čechách a to mě silně znechucuje. Je jedno jestli stojíte pod parkem nebo někde jezdíte sjezdovku, vše jsme zkusili a všude to bylo stejný mrtě lidí. Vim, byl u nás svátek a kdo ví co ještě, ale je to rok od roku horší. Ještě že ten park je tu libovej a potkáváme známý.

Holt když byla příprava na zimu nulová, tak aspoň šlapene nějaký raily. Prolítl jsem se párkrát, zda jsem to nezapomněl. A co takové ubytování. Apartmán pěkný, ale bába je taková nepříjemná, ve finále nás malinko natahuje, oproti tomu co volala do infocentra, ale nemáme sílu se s ní dohadovat, jedeme rychle na kopec. Fronta jako všechny tři dny už před parkáčem, všude dodávky plný brečících dětí, který snad jednou budou jako Hermann Maier. Ve frontě hrozná mačkanice, tak se bavíme a ty malý špony co předbíhaji přivazujeme za batohy k zábradlí. To je asi tak vše co bych k tomu dodal, nebýt luxusního parku a nejlepšího počasí, tak jsem silně zklamán, možná i tak převládají negativní dojmy. Na druhou stranu, co doma :)                                

Kumi a Jandy

V pátek 11.3. odjíždíme z Tábora, je kolem poledního a je krásnej jarní den. To nám uplně radost nedělá, nicméně podle dosavadních informací se závod konat má. Cesta trvá něco kolem 4 hodin, jedeme po nejhorších cestách naší otčiny, a k tomu nás doprovází recitál Lenky Filipové šířený krajem vlnami rádia Blaník. Idilické cestování. V podvečer jsme ubytováni příjemnou paní recepční v hotelu Beseda na Kralickém náměstí. Páteční večer věnujeme již pouze návštěvě místního supermarketu a konzumaci vín, zde zakoupených.

Po ranní kávě v hotelové restauraci sedáme do auta a mastíme k trati v areálu Větrný vrch. Sníh taje šíleným tempem. Navíc po tom, co zaparkujem před barem u vleku a vystoupíme, trčíme po kotníky v blátě. SHIT! Znechucenej si beru jen na kopec jen krátký lušťovky, vosk je zbytečný řešit, všechno co namažeš jede nanic, nechávám teda grafit od BlackStaru. I když počasí nepřálo musíme všichni uznat, že pořadatelé udělali všechno, co bylo v jejich silách.

Tradiční předzávodní procedury, prezentace, číslo atd. Ještě než začnu prohlížet trať vidim, že vede úplně jinudy než vloni, a je o hodně kratší. I tak má však co nabídnout a nejen dvojice finálových skoků z ní činí nadmíru zábavnou záležitost. Během kvalifikace jsem udělal zásadní chybu ihned za startem, na spině, kterou jsem zřejmě vinnou přemotivování sebe samotného, málo prošlápl. Zbytek letim jak to jenom jde, bohužel to moc nejde a nakonec beru po kvaldě 8. flek.

Rozjížďky jsou odloženy asi tak o dvě hodiny. V Dolní Morvavě došla elektrika, a tak se koná generální opalovačka. Bohužel, dost lidí čekání na obnovení dodávky el. energie vzdává a mizí k domovům. V 16.00 půl hodinky po tom co v elektrárně skončila svačina, se tedy odehrávají finálové bitvy. V první osmifinálové jízdě si vedu, řekl bych, obstojně a z druhého místa postupuji do čtvrt finále. I v další rozjížďce  se snažím zachovat chladnou hlavu a hlavně si užívat, po startu držím třetí pozici a šlapu na paty druhému v řadě. Ten mně zavírá kde může, a tak se nejni čemu divit, že zhruba v půlce trati jdeme oba k zemi a tak jsme se postarali o jeden z mála chlapsky vypadajících pádů víkendu. Závod pro nás bohužel končí. Crash mně posunul na celkově desáté místo. Ale není třeba smutnit, zítra se jede znova!

Sobotní den protažený blackoutem mně zmohl natolik, že ridersparty jsem si užil opět až z vypravění druhý den. Zato však jsem odpočatý a plný elánu. Už mně nemůže zaskočit ani bahno na parkovišti. Neděle se nese v duchu klidové atmosféry. Celý závod, po zkušenostech ze sobotního odpoledne, kdy se trať změnila v řeku, se organizátoři snaží „nacpat“ do dopoledne, takže každý závodník má chvilku na prohlídku trati, potom rovnou kvalifikace a vyřazovací boje. V dráze je pár změn, které mají zaručit dostatek sněhu a méně louží. Finálový skok je už jen jeden, a proklatá spina za startem taky nestojí.

Volim tentokrát svoje letitý obřačky a mažu nějakej tekutej univerzál (je to opravdu jedno!). Dlouhá lyže rychle jede, já po kvaldě beru pátý místo. To je docela pěkná výchozí pozice do rozjížděk. Jelikož už nejni tolik lidí na startu jako v sobotu mi hobbíci jedeme taky jen šestnáctkovýho pavouka jako elita. Prkoukousávám se až do velkýho finále. První rozjížďku jsem mimochodem jel se Simonou Strychovou, jedinou ženou v nedělním startovním poli. Abych pravdu řek, měl sem z toho vítr, nechtěl jsem aby mě předjela holka. Jak jsem už psal dojel jsem si pro účas ve velkým finále, a v něm se bohužel opět ukázala potřeba tréninku. V první točce dostávám rameno od Honzy Totha a musim šlapat nad neprojetou bránu. I tak beru 4. pozici při vyhlášení. Trošku stín na celý závod hází ta skutečnost, že vítěz nedělního závodu hobby kategorie vynechal v kvalifikaci bránu a byl na papíře diskvalifikovanej . Nechápu, ale pravda je, že mu to jelo. Vyhlášení se může uskutečnit už kolem půl jedný jak to bylo rychlý.

Co k tomu závěrem. Byla to DM ! Atmosféra pohodová a závod parádní, trať i přes počasí zábavná, guláš z tlustýho výbornej. Výledky tady:

výsledky sobota MUŽI ELITTE:

1. Radek Čermák
2. Petr Takáč
3. Radim Palán

výsledky sobota MUŽI HOBBY:

1. Filip Kasal
2. Jan Toth
3. Jakub Kunc

výsledky sobota ŽENY:

1. Simona Strychová
2. Petra Mlejnková
3. Petra Nová

výsledky neděle MUŽI ELITTE:

1. Petr Urban
2. Petr Takáč
3. Radek Čermák

výsledky neděle MUŽI HOBBY:

1. Matěj Mrštný
2. Jan Toth
3. Petr Koudela

Více fotek na WWW.AREALVETRNYVRCH.CZ

Díky moc Hanicče za doprovod a bezchybnou práci s kamerou a Radimovi Palánovi z Dropit.cz za perfekní záběry z GoBandita.

-kumi-