pow.. POW.. POW!!!
]]>
Tenhle příběh začal vlastně už v zimě 2011/2012, kdy jsme spolu s partou lezců
z Roudnice nad Labem vyrazili na víkend na Krippenstein a ubytování jsme měli
domluvené na nějaké chatě s názvem Gjaid. A věř tomu, že tenhle dům umí
udělat první dojem… vyjedeš kabinkou na Krippenstein a potom buď to na
prkně, nebo starou kabinkou přes údolíčko na Gjaidstation, pak už je to kousek….
před Tebou se otevře krásný údolí s chatou, jak z pohádky a všude kolem svahy,
co potřebuješ rozjezdit. V baráku Tě přivítá dreadatá pomalovaná Isabella a
Indra, Nepálec, co tady vaří… a tobě je jasný, že to bude jiný, než všude jinde a
prostě super.
Během jednoho večera u lahve Zirbesnapsu se Isa zmiňuje o akci v květnu Renovierungswoche, kdy se opravuje dům a za každej odpracovanej den máš
zadarmo den bydlení s polopenzí, takže plán na květen je jasnej. V květnu tedy
jedeme znova a poznáváme spoustu zajímavých lidí, včetně majitele Michiho,
spřátelené duše Gjaidu Miki Sluníčkové, a spoustu, spoustu dalších skvělých lidí.
Dostáváme na starost jeden pokoj, a to zrovna ten, ve kterém jsme bydleli v zimě,
ale náhody neexistují, všechno je tak jak má být. A Miki říká, ať tam uděláme, co
chceme a jak chceme…. práce snů, na místě snů, víc nechceš. Během tří dnů máme
pokoj hotový a všem se naše práce líbí, takže nám nabízejí možnost přes léto
vybudovat obytné podkroví….. no nejde říct ne. Před odjezdem ještě stíhám
získat titul na čvutu a v červenci odjíždíme opět směr Halstattersee a lanovka na
Krippenstein. Postupně budujeme a budujeme, jezdíme sem až do prosince,
pomalu se nám z toho místa, nestydím se říct, stává druhý domov a všechny
bereme jako širší rodinu a oni tak berou nás. Výsledkem našeho snažení je
krásná obytná půda pro nějakých třicet lidí, celému prostoru vévodí, kdo jiný,
než velký dřevěný Buddha.
Mimochodem vliv Nepálu, budhismu, síly vesmíru, Matky Země, …. nevím čeho
všeho možného, tu cítíš prostě všude kolem sebe a tohle místo má na nás
všechny skvělý vliv. Poznáváš tolik zajímavých lidí a z každého si vezmeš něco
dobrého, tohle Ti žádná škola nedá…. Všechno je to jako jeden velký sen a často
přemýšlím o tom, jak je vůbec možné, že jsme měli takové štěstí zrovna my, dva
kluci z Volyně a jeden z Roudnice, a život nám ukázal tohle místo, tyhle lidi a jiný
pohled na svět….
Z Gjaidu a údolí kolem se stalo místo, kam jezdíme v létě, na podzim, v zimě, na
jaře, jezdí sem naše rodiny i kamarádi a všichni jsou nadšeni a my jsme nadšeni,
že zážitky a krásu můžeme sdílet s nejbližšími. Máš to tady prochozený v létě,
v zimě, znáš příběhy míst i lidí, už víš kudy kam a ne jako, když jsme tady byli
poprvé. Víš, kam stihneš za den dojít na sněžnicích a kde je třeba to rozjezdit.
Užíváš si co to jde, ale nikdy si před každým výletem ven, nezapomeneš nejdříve
promluvit s naší velkou Matkou- Tarou- ohromný masiv (oficiální název
Taubenkogel), na který koukáš každé ráno z okna. Tara je naše matka,
ochránkyně, Žena, to ona Ti dovolí všechno rozjezdit, dá na Tebe pozor, ale Ty ji
musíš respektovat a nezapomenout poděkovat. Tohle je místo, kde stejně jednou
budu nějaký čas žít a je jedno jestli někdy teď, nebo až budu starý děda, co chodí
se svojí láskou na výlety na splitboardech.
No a jaký, že je tady to ježdění? Možností je několik, třeba koupit permici a dávat
freeride v areálu, vše je značený v mapkách a v terénu tyčemi, jelikož Krippenstein je velmi nebezpečný kopec- díky obrovským prasklinám ve skále, které jsou prostě všude. Místní horskoslužebníci se postupně snaží vytvořit databázi s gps souřadnicemi těch nejnebezpečnějších míst. Freeride v areálu musí být super, když čerstvě nakydá a ty jsi tam včas, nahoře planiny, dole lesejky a končíš u kabinky lanovky. Vzhledem k snadné dostupnosti, jsem to zažil vždycky vyježděný, jak sjezdovku. Mimochodem, sjezdovka je tady jedna jediná a má asi 11km. Takže radši sněžnice, prkno na záda, nebo nasadit pásy a šlapat kolem Gjaidu. Tam máš lepší sníh a hlavně ti to nikdo nevyjezdí, až na mě teda. Už mám pár míst, kde to je vždycky top, krátké výšlapy kolem patnácti minut a pak sjezd krásně zvlněným terénem, kde nevíš co dřív dropnout. A vymýšlíš nový a nový lajny, pořád dokola, celej den, dokud nejsi všude podepsanej. Tohle je ideální pro nás prkýnkaře, co nenašetřili na splita. Pokud máš štěstí a z prkna si uděláš lyže, nasadíš pásy a můžeš se vydat mnohem dál, třeba přes Simonyhutte směr Dachstein-Gletscher, nebo druhou stranou po Rumpler route. Já to teď chtěl dát na sněžnicích, ale když nandáš na batoh prkno, mačky, cepín, ferratovej úvazek, vevnitř máš jídlo, oblečení, lavinovku, tak po pár kilometrech řekne tělo a dost a ty víš, že je rozumný se vrátit… nejsem Xavier De Le Rue, abych směl jezdit s cepínem v ruce. Takže letos bohužel Dachstein zase nezdolán, ale ono to jednou přijde, taky chci fotku od kříže. Tak, to je asi ode mně vše, doufám, že někdo vydržel číst do konce, zkoukněte fotky, videjko a příště se třeba potkáme- někde na sněžnicích nad Gjaidem, nebo během roku na jednom z mnoha workshopů, co tady lidi pořádají. Mír, lásku, prašan, nikdy nekončící sezónu a hlavně- Dál a vejš!- nikdy na Tebe nezapomeneme brácho!
Kuba, toho času zavřenej v kanceláři v Budějcích
[dailymotion]http://www.dailymotion.com/video/xwmfqw_ukrajina-aftermovie_shortfilms#.UPPrTFJUF8H[dailymotion]
hm a v případě, že to někomu nejede, tak klikněte na tenhle odkazík : TADY !
]]>Kamarádka Evča chtěla vždycky trávit konec roku na horách a letos se jí to konečně povedlo. Přes podzim se plánovalo kam a jak, až jsme na strahovském open airu rozhodli, že nebudeme jako všichni, že nepojedeme do Rakouska, ani do Francie, ale dáme pořádnou divočinu na Ukrajině. Stačilo dát dohromady bandu šestnácti bláznů, zamluvit zájezd a čekat až nakydá…jenže ono stále nic a nic, až před Vánocema něco napadlo, takže radost veliká a my se všichni těšíme na pořádný prašanový orgie.
Nakonec je však všechno úplně jinak, přes svátky na Šumavě obleva jak prase, na Zakarpatskej Ukrajině bohužel to samý. Takže 26.12. ráno vyrážíme na 22hodin dlouhou cestou s cílem bahnenní lázně všude a někde nahoře možná sníh.
Cesta nebyla vůbec zadarmo, Volyně-Brno vlakem 5,5 hodiny, k tomu karty a strašně rumu z jindřicháče, z Brna nám jede bus, což je snad ještě horší…. není v něm místo, Kozel v plechu brzo dochází a záchod použít jen v nejnutnějším případě, naštěstí ho Pražáci brzo odpaňujou.
Po příjezdu do vesničky Podobovec už je všem jasný, jaká to bude bída se sněhem a že přijde na řadu plán B- levná a dobrá vodka….. První dva dny dáváme výlety po okolí, do města kouknout a snažíme se aspoň trochu pochopit to peklo, ve kterým tady velká část lidi musí žít. Ukrajina mi připadá jako země obrovských rozdílů, plná mafiánů v koženejch bundách, co jezdí v drahejch SUVéčkách.
Pak vidíš jak ve městě, tak na vsích v horách obyčejný lidi, který mají malej baráček, žigula buď klasickýho starýho nebo novou Ladu….. a tváří se docela nasraně – skoro všichni teda, ale ani se jim nedivim. Když přijdeš do hospody, hraje tam jejich “MTV“ plný nahejch štětek (ne polonahejch) v naleštenejch karách nebo na tancích a oni si žijou ten svůj život ve sračkách a špíně…. a tohle jim cpou do hlavy každej den. shit. No a pak se ti stane, že jdeš v horách tůru a potkáš tam chlapíka, jak kací strom a vylézá z něj, že v tom lese žije…v malinkym srubu nebo chatrči, ani magic-gotku nepotřebuje. Ale to sem trošku odbočil, jen sem chtěl, abyste věděli jak jsem Ukrajinu vnímal já svýma očima…
Třetí den jdem konečně najít sníh, to kvůli čemu tady jsme. Domlouváme koňku pro šest lidí za 120hřiven (1Hřivna cca 2,2Kč) a už se vezem do střediska Pylypets, kde mají dvousedačku. Klasika vyřazená z Alp. Bohužel meli asi krátký lano, takže vlek končí v tisíci metrech a do 1400mnm si to vyšlápneš, ale to nevadí, stejně jsme sem jeli šlapat a ne si vozit zadky na laně.
Nahoře se nám otvírají nádherný výhledy a všichni jsou konečně spokojený a smějou se, i když fouká vítr, že si rád, že stojíš, ale jsme konečně tady a je tu sníh! Dáváme přesun po hřebeni a konečně první jízdu. Sníh je hodně vyfoukanej, takže je to tvrdý jak kráva a spíš po ledě, prašan prostě není. Ale užíváme si to a v hlavách už plánujem kudy to dáme dolů další den, tak aby to bylo v nafoukaným.
Jinak nahoru asi dvě hodinky, deset minut dolu dokud byl sníh a pak pěšky do vsi asi půl hodinka, dole dáváme ještě šašlík, pivo a kupujeme zásoby vodky na večer. Večer jako každej jinej otevíráme pár lahví Nemiroffa a plníme plán B na víc jak 100%.
Další den- to už je Silvestr, je jasnej, cíl cesty máme. Objednaváme taxík, tenkokrát dodávku a po totálnim motokrosu “cestou”, na kterou by sis doma nevzal ani Zetora jsme za chvilinku pod vlekem, kupujem jednu jízdu nahoru za nějakejch 30hřiven. Vejšlap jako včera, akorát po hřebeni na druhou stranu, podle mapy upřesňujem co pojedeme a šlapeme ještě dál od lidí. Chcem si to užít sami a ne se s někym dělit o kopec.
Tak po dalších dvou hodinách jsme na místě a konečně dáváme pořádnou jízdu. Sníh je tady o dost měkkčí a hřeben delší a prudší. Je to paráda. Všichni řvou radostí… Konečně zařezáváš oblouky a prášíš na kámoše kolem sebe! Tohle je to, proč to milujem. Hory, kamarádi, prkno. Nic víc.
Postupně se dostáváme asi o 600 vejškovejch metrů níž a začínáme hledat cestu hustym lesem zpět do civilizace. Podle mapy je jasný kudy. Jenže.
Není les jako les.
Na ukrajině je všechno trošku jinak. Nakonec je z toho přelejzání x kubíkovejch stromů, přelejzání údolí s potokem a stěnama zmrzlejma a skoro kolmejma, kousek lezení po skále. Fajnová tříhodinová procházka s prknem na báglu. Ke konci většina z nás už hodně nadává, že nemůžou, ale snažíme se zbytek přesvědčovat, že je to jenom psychický. Pořád hlídáme čas a mapu, abysme tam nezůstali po tmě. To by asi nebylo ani trochu dobrý, navíc už skoro bez vody a jídla…
Po těch třech hodinách jsme našli cestu, po kterej to zkoušíme. Cesta přece musí vést k lidem. A taky že jo. Naštěstí. Takový radosti kvůli jednej blbej cestě. Takže nakonec všechno dobrý a dole v hospodě se shodujeme, že celodenní hike za tu jízdu stál. Což je paráda a jsem rád, že nás kámoši nechtěj zabít. Ale tak co, vlastní kopec jsme si našli a zpátky mezi lidi jsme je taky dovedli.
V hospodě dopňujeme zásoby vodky, džusu a všeho možnýho a objednáváme kámoše Ivana s Vitem, aby nás hodil do Podobovec. Ivan je šofér jak má bejt, naskládá nás tam devět i s prknama a letí si tu svojí RZetu po totálně rozmrdanej cestě s dírama hlubokejma jak nevim co a navíc celou na ledu. Pouští nám jejich muziku, vypráví o písničce, kterou má jeho tchýně nejradši a strašně, ale strašně ji rve. Ale řiká, že má mercedes, že to je v pohodě, prej žádný fauvé ani lada…. Asi za tři písničky už parkuje před barákem, kde ještě zvládá orvat nějakou naleštěnou káru a jenom nad tim mávne rukou. Platíme 100hřiven a něco navíc na cigára, přejem štastný rok a jdem na večeři.
K večeři klasika- havran s bramborovou kaší. No kuře to nebylo určitě, takže buď havran nebo morče. A pak už jenom party party. Dvě oslavy půlnoci- jedna místního času a druhá našeho a zase party až do rána.
Na novej rok v poledne odjezd směr západ. Ještě do města utratit zbytek peněz. Jedno super jídlo, který nás slušně prohnalo. A nabrat směr Maďarsko a tipovat, koho si Maďar vybere na prohlídnu tělesných dutin. Naštěstí nikoho a prohledává jenom pár baťohů nahoře v buse a pár bagů dole – nesmíte převést přes hranice víc jak litr tvrdýho. Nic nenašli a my jedeme dál směr Bratislava, Brno, Strakonice a konečně Volyně. Tentokrát 28hodin na cestě.
Tak takovejhle byl náš konec roku, sice bez prašanu, ale pro mě obrovská zkušenost, možná i změna pohledu na určitý věci, poznání jiný kultury a hlavně neskutečná příroda a fajn lidi kolem mě. Za mě, pokud chce někdo zažít něco jinýho, tak zakarpatská Ukrajina- určitě doporučuju, přeci jenom to bylo naše území a vliv Čechů je tam hodně vidět a místní nás berou a nekoukaj na nás skrz prsty, jak třeba někde v Alpách….
My se vrátíme, ale v únoru, kdy tam je jistota sněhu sakra větší.
Smějte se a bavte se!
Kuba.
super videjko a fotky dodal Petr Soukup, díkys moc !
]]>