Silvestrovská Ukrajina.

Tak jsem rozhodil otázku, kdo jak strávil silvestra, a co se nestalo. Kvalitní matroš hodný Nacionál Geografick mi přistál na emajl. Koukám jak blázen, a jdu se podělat s váma o to, jak se konec roku na Ukrajině slavil… Kuba P. uvnitř.

Kamarádka Evča chtěla vždycky trávit konec roku na horách a letos se jí to konečně povedlo. Přes podzim se plánovalo kam a jak, až jsme na strahovském open airu rozhodli, že nebudeme jako všichni, že nepojedeme do Rakouska, ani do Francie, ale dáme pořádnou divočinu na Ukrajině. Stačilo dát dohromady bandu šestnácti bláznů, zamluvit zájezd a čekat až nakydá…jenže ono stále nic a nic, až před Vánocema něco napadlo, takže radost veliká a my se všichni těšíme na pořádný prašanový orgie.

Nakonec je však všechno úplně jinak, přes svátky na Šumavě obleva jak prase, na Zakarpatskej Ukrajině bohužel to samý. Takže 26.12. ráno vyrážíme na 22hodin dlouhou cestou s cílem bahnenní lázně všude a někde nahoře možná sníh.

Cesta nebyla vůbec zadarmo, Volyně-Brno vlakem 5,5 hodiny, k tomu karty a strašně rumu z jindřicháče, z Brna nám jede bus, což je snad ještě horší…. není v něm místo, Kozel v plechu brzo dochází a záchod použít jen v nejnutnějším případě, naštěstí ho Pražáci brzo odpaňujou.

Po příjezdu do vesničky Podobovec už je všem jasný, jaká to bude bída se sněhem a že přijde na řadu plán B- levná a dobrá vodka….. První dva dny dáváme výlety po okolí, do města kouknout a snažíme se aspoň trochu pochopit to peklo, ve kterým tady velká část lidi musí žít. Ukrajina mi připadá jako země obrovských rozdílů, plná mafiánů v koženejch bundách, co jezdí v drahejch SUVéčkách.

Pak vidíš jak ve městě, tak na vsích v horách obyčejný lidi, který mají malej baráček, žigula buď klasickýho starýho nebo novou Ladu….. a tváří se docela nasraně – skoro všichni teda, ale ani se jim nedivim. Když přijdeš do hospody, hraje tam jejich “MTV“ plný nahejch štětek (ne polonahejch) v naleštenejch karách nebo na tancích a oni si žijou ten svůj život ve sračkách a špíně…. a tohle jim cpou do hlavy každej den. shit. No a pak se ti stane, že jdeš v horách tůru a potkáš tam chlapíka, jak kací strom a vylézá z něj, že v tom lese žije…v malinkym srubu nebo chatrči, ani magic-gotku nepotřebuje. Ale to sem trošku odbočil, jen sem chtěl, abyste věděli jak jsem Ukrajinu vnímal já svýma očima…

Třetí den jdem konečně najít sníh, to kvůli čemu tady jsme. Domlouváme koňku pro šest lidí za 120hřiven (1Hřivna cca 2,2Kč) a už se vezem do střediska Pylypets, kde mají dvousedačku. Klasika vyřazená z Alp. Bohužel meli asi krátký lano, takže vlek končí v tisíci metrech a do 1400mnm si to vyšlápneš, ale to nevadí, stejně jsme sem jeli šlapat a ne si vozit zadky na laně.

Nahoře se nám otvírají nádherný výhledy a všichni jsou konečně spokojený a smějou se, i když fouká vítr, že si rád, že stojíš, ale jsme konečně tady a je tu sníh! Dáváme přesun po hřebeni a konečně první jízdu. Sníh je hodně vyfoukanej, takže je to tvrdý jak kráva a spíš po ledě, prašan prostě není. Ale užíváme si to a v hlavách už plánujem kudy to dáme dolů další den, tak aby to bylo v nafoukaným.

Jinak nahoru asi dvě hodinky, deset minut dolu dokud byl sníh a pak pěšky do vsi asi půl hodinka, dole dáváme ještě šašlík, pivo a kupujeme zásoby vodky na večer. Večer jako každej jinej otevíráme pár lahví Nemiroffa a plníme plán B na víc jak 100%.
Další den- to už je Silvestr, je jasnej, cíl cesty máme. Objednaváme taxík, tenkokrát dodávku a po totálnim motokrosu “cestou”, na kterou by sis doma nevzal ani Zetora jsme za chvilinku pod vlekem, kupujem jednu jízdu nahoru za nějakejch 30hřiven. Vejšlap jako včera, akorát po hřebeni na druhou stranu, podle mapy upřesňujem co pojedeme a šlapeme ještě dál od lidí. Chcem si to užít sami a ne se s někym dělit o kopec.

Tak po dalších dvou hodinách jsme na místě a konečně dáváme pořádnou jízdu. Sníh je tady o dost měkkčí a hřeben delší a prudší. Je to paráda. Všichni řvou radostí… Konečně zařezáváš oblouky a prášíš na kámoše kolem sebe! Tohle je to, proč to milujem. Hory, kamarádi, prkno. Nic víc.
Postupně se dostáváme asi o 600 vejškovejch metrů níž a začínáme hledat cestu hustym lesem zpět do civilizace. Podle mapy je jasný kudy. Jenže.

Není les jako les.

Na ukrajině je všechno trošku jinak. Nakonec je z toho přelejzání x kubíkovejch stromů, přelejzání údolí s potokem a stěnama zmrzlejma a skoro kolmejma, kousek lezení po skále. Fajnová tříhodinová procházka s prknem na báglu. Ke konci většina z nás už hodně nadává, že nemůžou, ale snažíme se zbytek přesvědčovat, že je to jenom psychický. Pořád hlídáme čas a mapu, abysme tam nezůstali po tmě. To by asi nebylo ani trochu dobrý, navíc už skoro bez vody a jídla…

Po těch třech hodinách jsme našli cestu, po kterej to zkoušíme. Cesta přece musí vést k lidem. A taky že jo. Naštěstí. Takový radosti kvůli jednej blbej cestě. Takže nakonec všechno dobrý a dole v hospodě se shodujeme, že celodenní hike za tu jízdu stál. Což je paráda a jsem rád, že nás kámoši nechtěj zabít. Ale tak co, vlastní kopec jsme si našli a zpátky mezi lidi jsme je taky dovedli.

V hospodě dopňujeme zásoby vodky, džusu a všeho možnýho a objednáváme kámoše Ivana s Vitem, aby nás hodil do Podobovec. Ivan je šofér jak má bejt, naskládá nás tam devět i s prknama a letí si tu svojí RZetu po totálně rozmrdanej cestě s dírama hlubokejma jak nevim co a navíc celou na ledu. Pouští nám jejich muziku, vypráví o písničce, kterou má jeho tchýně nejradši a strašně, ale strašně ji rve. Ale řiká, že má mercedes, že to je v pohodě, prej žádný fauvé ani lada…. Asi za tři písničky už parkuje před barákem, kde ještě zvládá orvat nějakou naleštěnou káru a jenom nad tim mávne rukou. Platíme 100hřiven a něco navíc na cigára, přejem štastný rok a jdem na večeři.

K večeři klasika- havran s bramborovou kaší. No kuře to nebylo určitě, takže buď havran nebo morče. A pak už jenom party party. Dvě oslavy půlnoci- jedna místního času a druhá našeho a zase party až do rána.
Na novej rok v poledne odjezd směr západ. Ještě do města utratit zbytek peněz. Jedno super jídlo, který nás slušně prohnalo. A nabrat směr Maďarsko a tipovat, koho si Maďar vybere na prohlídnu tělesných dutin. Naštěstí nikoho a prohledává jenom pár baťohů nahoře v buse a pár bagů dole – nesmíte převést přes hranice víc jak litr tvrdýho. Nic nenašli a my jedeme dál směr Bratislava, Brno, Strakonice a konečně Volyně. Tentokrát 28hodin na cestě.

Tak takovejhle byl náš konec roku, sice bez prašanu, ale pro mě obrovská zkušenost, možná i změna pohledu na určitý věci, poznání jiný kultury a hlavně neskutečná příroda a fajn lidi kolem mě. Za mě, pokud chce někdo zažít něco jinýho, tak zakarpatská Ukrajina- určitě doporučuju, přeci jenom to bylo naše území a vliv Čechů je tam hodně vidět a místní nás berou a nekoukaj na nás skrz prsty, jak třeba někde v Alpách….

My se vrátíme, ale v únoru, kdy tam je jistota sněhu sakra větší.

Smějte se a bavte se!

Kuba.
super videjko a fotky dodal Petr Soukup, díkys moc !