Strašidla – co dělat když jsi na Klínovci, a nechce se ti jezdit…

Tak jak jste už asi vysledovali, nejel jsem závody na Klínovci…a to z pár důvodů. Jeden z nich byly skály na Strašidlech – a pozvání od 1OOkladosbros, ať jdu lézt…

Nu, bylo krásné slunečné dopoledne, a já se vzbudil na Jahodovce, pozdravil se s Andym (kterej akorát odjížděl na závod) a věru jsem mu nezáviděl – na tu neděli stresu a tříhodinové čekání na start druhý jízdy jsem fakt nebyl zvědavej. Pápá bejbyboy, a jdu na snídani do chaty.

 

Bože tady je krásně. Snídáme, plánujeme dnešní akci – nejdřív pojedeme na skály a pak se chceme jít podívat (a klucí nafotit) finále sjezdu a pak skáčem do aut, a jedem. Cesta nádhernou božídarskou krajinou ve slunci – nemám slov, prostě krása. Asi bych tu chtěl žít, když je takhle krásně…

 

Po lesní cestě dorážíme nad skály, kousek nástup, a pak už se mi před očima rozevírá pohled na údolí, za jakej bys platil. Skály, milosrdně schovaný před sluneční výhní ve zbytcích lesa, jež nepodlehl motorovýmu vraždění lesního wermachtu, už ale zvaly a jelikož jsme nechtěli urazit, přesunuli jsme se pod ně. 

Cesty natahá Vítek, neboť je tu doma. Trošku s obavama koukám na jeho obří tělo a přemejšlím, jaký to bude, až mi do toho vodskočí někde nad jištěním – jestli mu se svejma 70 ti kilama půjdu hodně naproti, leč on je naštěstí protřelá lezba na domácí půdě, a tak mi do toho nikde nezahučí. 

Jdu na to též. První ze skal je spíše lehčí, s mocnejma madlama a v těžších místech doslova římsama jak na bivak. Na rozlezení ideál, i holky vyzývaj a lezou jak pavouci, další cesta, a pak ještě jedna variace, a my s Vítkem se přesouváme vedle na těžší a vyšší stěnu.

 

Tady je to o moc pěknější, Vít opět zkušeně, zase nezahučí, zase vytáhne, je hodnej, jdu pak na to taky, a je to velká paráda. Radek, ač si při sobotní manipulaci s motocrossovou pilou skoro uřízl prst, jde do všeho a vypadá to, že mu to ani nevadí. Jen občas se na slunci zableskne jeho na kost oholený ukazováček…slast. Přijíždí i "strejda" kterej na svůj věk leze jako mladík. Jojo, to je to uranovo – radonové prostředí nejdeckých svahů, které lidi takhle zocelí, bezesporu..

Nakonec, neboť čas startu douhého kola se blíží, chci ještě vyzvat jednu cestu s pěkným převisem. V poklidu se dostávám až pod onen úsek, kde mě však viklající se polorozpadlá lišta, (nutná brát ze spoďáka) malinko děsí a volám dolů, jestli to jako drží. Když však Vítek zespodu zavelí :"už sem tu na tom viděl i stolikový macky rumplovat!" beru to a je to tam. Pak už je to zadarmo…

 

A tím tak nějak končíme. Berem čáru, kouknout na závody. Chlapci odjíždějí trochu dřív a já se tu ještě po lese rozhlížím, a cestou do Jáchymova se vyloženě kochám. Klucí říkají, že většinou pak jdou ještě na backcountry po okolí, v zimě na běžky, tvůj bože, jsem asi opravdový lesní člověk, mohl bych tu být, mohl bych tu žít…i s tím deštěm asi.

Boží dar je boží, a možností poskytuje opravdu plno. 

Tak až vás jeden víkend nebude kolo bavit, víte co dělat.

Č.

Foto : Radek a Vítek 100bros