Co jsem dělal o prázdninách – Jandy

Už sem dlouho nenapsal nějaký ten můj blábol o tom, co dělám. Pro mě jsou prázdniny hlavně o vydělání peněz na zimu. Již třetí léto sem strávil na polích v klimatizované bestii, která hltá desítky hektarů obilí denně. Kombajn a sedlácký život inside !

 

Letos jsme se s ní vydali na roadtrip s kombajnem na Slovensko pomoct bratrům ve sklizni. Normálně si sedneš do Kombajnu, a po ose jedeš. Cesta to byla úmorná s průměrem tak 30 – 35 km/h a délkou necelých 500km. Celkem to odesjpalo :)

star wars voe…

 

Hlavní poznatek sem si přivezl ten, že slováci nehorázně chlastaj. Po návratu domů sem byl přeřazen na starší mašinu, abych to měl blíž do školy na zkoušky. To teprve začala bejt sranda, pořád se něco rozbíjelo. Ale když nechybí kladivo a svářečka, všechno se spraví. Občas to byl řádnej motokross po polích nebo nám zase upadlo na silnici kolo, zážitků plno. Utopit kombajn taky není jen tak pohoda, kór v těch jejich studních – tvrdý pole, nikde nic, a najednou jedna metr v průměru mokrá díra, v níž vzlíná podzemní voda. Rána, a jsi v tom.Tatra a traktor a lup a jsi venku.

Takhle to byli necelý dva měsíce.

 

Samozřejmě když zapršelo nebo bylo chvilku volno, tak sem se snažil hrotit trampolínu  a získat nějakou tu orientaci ve vzduchu.

Na konci prázdnin jsem se vydal ozkoušet skok do vody.  Vyrazil sem se Šárkou směr Železná ruda  na Samoty, kde letos vyrostl nový skok od kluků z harakirigangu. Mě to plácání do vody moc netáhne, není na to mít sníh všude. Tak dávám nějaký polety, jestli sem to přes léto nezapomněl a zkouším i něco novýho, ale jsou to strašný placáky jak jsem zvyklej to vracet do radiusů… Místní klucí maj nehorázně nalítáno, dáváme pokec, trampolínu a v odpoledních hodinách vyrážíme domů.

 

No a jako poslední věc, která stojí za zmínku je výlet do Rakouska.

Chtěl sem poznat hory v létě, tak se domlouvám s Cyrilem, Davem a Otou a trip může začít. Vyrážíme v neděli večer směr Dachstein, cesta v pohodě a bez nějakýho upalování po silnici jsme tam za chvíli. Je jasno, strašně svítí měsíc a hory sou nádherný. Jdeme se kousek projít, i když je asi 11 večer.

 

Dáváme nějaký to pivko, aby se líp spalo. Spaní řešíme na parkáči u lanovky pod cedulí zákaz kempování. Já s davem spíme v autě a cyril s otou kempujou na trávě za ohradníkem mezi kravskejma hovnama. Ráno vstámáme brzo a vyrážíme na túru. Chtěli jsme vylézt pod lanovkou na ledovec po feratě, ale když nás prodavač v jedný horský chatě vidí, jak tam ťapeme ve skejtovkách, tak nám to nedoporučuje, že je to namrzlý. Tak jdeme jeho doporučeným okruhem.

I ten nám dává v jednom místě zabrat. Cestu jdem rychlostí 70letejch důchodkyň stylem chůzi přepálit, ale stavět u každý kraviny. U rakouskýho pivka padá slovo moře a my v půl sedmý večer vyrážíme směr někam na jih, hledat pláž u moře.  To samozřejmě bez mapy. Když netrefíme lagunu, kam jsme chtěli. Otáčíme to směr Terst a nakonec končíme ve Slovinsku na parkáči 20m od moře, jsou asi 3 ráno jdeme spát.

 

Ráno nás budí svítání a šumění moře. Běžíme k moři na koupačku pořádně se nalokat slaný vody. Mě to stačí a zase mam od moře na nějakej ten rok pokoj. Pomalu se odebíráme do Čech. Po cestě stavíme na italskou pizzu. Cesta domu je rychlejší než cesta z Rakouska k moři…

Tak to je asi vše, můj spisovatelský um je u konce. Doufám, že se to dalo přečíst a příště to snad už bude o sněhu.
Jandy

Nééé, o sněhu nééé – poznatek čárys.