How to punx….EGYPT

Takže jak už jsem avizoval před pár dny, vyrazili jsme s panem VTCH na poslední chvíli do Dahabu skrz Freediving. V ČR bylo hnusně deštivo, že by člověka bez neoprenu nevyhnal, a tak proč nejet…za ty prachy : )

Teda, holky a kluci, nevím vlastně jak to teďka celý popsat. Psát to po dnech, jak je mým zvykem, tak možná sklouzneme do deníčku který si tenhle trip nezaslouží, takže to vezmu spíš heslovitě, s hlavním důrazem na to, jak to udělat levně a s low budget rozpočtem.

Takže opět ve stylu „ jak vypunkovat…(tentokrát) EGYPT.“
související články třeba -

Jak vypunkovat Chorvatsko.
Jak vypunkovat město.
Jak vypunkovat Pulu.
Jak vypunkovat Špindl.
Atd Atd…

To že low budget akce jsou mi vším, už zřejmě ví tady všichni. Takže v tom stylu u nás probíhá již příprava na odlet…a letenky se zájezdem  kupujeme úplně na poslední chvíli, že už to víc nešlo. Cena pod 8 tisíc je cena, kterou nevymyslíš ani za samostatnou letenku, k tomu hotel s polopenzí a strategicky zvolené místo co nejblíže Blue hole ( což byla spíš náhoda, jež se ve svém důsledku ukázala být tou nejvyšší kartou v punkování Egypta.) kde jsme chtěli především topit.

Mnoho lidí mi stále říká, jak v Egyptě prostě ne..kor v zimě. Prej vlny, že budeš blejt jak uvidíš vodu, prej dozajista onemocníš z klimatizace druhej den, třetí se z toho vyléčíš, aby ses čtvrtej den posral z jejich jídla a vody, potažmo kombinace obojího najednou pro opravdu bonusový zážitek z dovolené se svou drahou polovičkou. Tomu jsme se s panem VTCH chtěli vyhnout tím, že budeme striktně dodržovat pár pravidel.

Nikdy nepít nic u pochybných stánkařů.
Mejt si často packy.
Nečistit si ani zuby v jejich vodě v kohoutku.
Nežrat zmrzlinu a saláty (mytí ve vodě).
Nebrat sebou drahou polovičku.

Sraz na letišti proběhl komicky. Pan VTCH (Kája Fiala nickname) sedí v odletové hale s ploutvemi a batůžkem přes záda, v němž má obří foťák. Nic víc. Prej nebrat foták, tak si vzal jen ploutve. Čekujem se in a jsem se vodbavit.

Cesta tam.

Ejrolinky od Eximu pohodka. Letadlo letí poloprázdný a tak máme pro sebe víc sedaček než obsahuje moje auto. Žrádlo se klasicky nedá žrát, teda dalo by, kdybys byl podvyživený africký 5ti letý děcko, tak by ti zřejmě stačila i ta porcička a nehledě na to, že já jako vegetarián nechápu, proč museli ty 4 těstoviny zalejt tou děsnou hnědou masoidní omáčkou. Ale je to zadarmo, tak něco pozřeme. Na letišti vylejzáme do celkem větrnýho počasí a šup do autobusu, kterej nás skoro hodinu veze kamsi skrz hory do pouště. První zastávka Lighthouse – zde vystupuje 99 procent lidí a v busu zůstáváme defakto jen my dva s panem VTCH, tak jsme trochu nervózní. Busák to řeže a katuje zatáčky že by se od něj Seb-Léb mohl učit. Když bere na vnitřku jeden fakt velkej kamen a ten mlátí do podlahy, začínám se modlit, abychom tam už byli.

Jes, jsme tu. Na hotelu padá naše první předsevzetí a hned u vstupu dostáváme wellcome drink, ale když už je to zadarmo, tak to tam hážeme. Nějakej chlapík nám nese tašky na pokoj, kde pak stojí a kouká na nás. Já vím co chce, bakšiš. Tak stojíme, koukáme na něj, a mlčíme.
Von kouká. My koukáme.
Oční souboj.
Nakonec mu povídám – „No nic, my jdeme na večeři, čau.“
A tak odcházíme společně a on je nasranej.

 

Večeře.  
Celkově jídlo bych shrnul jen jednou větou : „kuchař na hrad !“ protože to je prostě neskutečný. Vše, co tě napadne. Rejže, masa, tortily, sejry, kaše, gril.zelenina, vařená zelenina, čerstvý ryby, a třeba 15 druhů salátů a 8 omáček a nebo 5 lučin o velikosti dortů. A pak hlavně stůl se zákuskama. Třeba 1O dortů a 1O zákusků.

Každej den jinak.

Padá naše další předsevzetí a my žereme každej den jak filcky v čubčím kožichu.
Plán obejít kompletně stůl se zákuskama a ochutnat vše se mi daří K.A.Ž.D.E.J. večer…

Po tomhle obžerství jdeme hned první večer ven. Odchytává nás Mohamed (každej je tu Ahmed nebo Mohamed, fakt.) a ať jdeme k němu do pelešeny na drink. No neřikáme nic, když už jsme tady, a jdem na to. Mohamed otírá skleničky do lemu své džerby a v dost zasyflený pelešárně padá naše další předsevzetí a my do sebe lejeme výbornej čaj. (na litr cca 2 deci cukru, viděl jsem to na vlastní oči, jak to v tom topí.)

Tím upadáme do cukorvýho kómatu. Spapinkali jsme toho dneska víc než v ČR za tejden. Kolem desátý konečně jdem do hajan. V tom mě pan VTCH zastavuje, že dáme bazén…

„No když už jsme tu…“

Okej. Ještě trochu o punkování.
Ráno obžerství, a pak topit. Samo musíme vyrazit na Blue hole, protože já tu ještě nikdy nebyl, že. Trochu zaskakuju pana VTCH s tím, že autem jako určitě ne, protože je to kousek (cca 5 km) a takže sbalit bagly a půjčit závaží ( v divecentru zadarmo, jsem čuměl) a vyrazit na cestu. Každejch 5o metrů nás míjí nějakej Mohamed a jestli Taxi nebo Camela, neberem nic a nutno podotknout, že se rychle učej a druhej…nebo spíš třetí den už nám nenabízej nic :). Každopádně jsme fakt jediný, kdo tohle absolvuje pěšky každej den.

Akce vrcholí náš třetí „rest day“ kdy já jdu ráno běhat, pak jdeme na vejlet do hor (neskutečně rozchrastaný a nestabilní povrch místních skal z toho dělá opravdovej boj o přežití) pak zatopit kaňon a navečer vejlet do Dahabu…opět pěšky. Dahab je tak 7km, myslím, pěkně po pláži v písku a musím říct, že jsme toho měli fakt plný zuby. Rest day jak má být.  BLue hole a zpět běh…10km…hory a zpět…X km…Dahab tam…7km… Odpočívej v pokoji. Ale – když už jsme tady…

občas jsme to moře nemohli najít…

Další co bych chtěl vypíchnout je naše odsolování v bazénu. Přijdeš z kaňonu, ještě v neoprenech, a pěkně před snídaní sebou plácneš do hotelového bazénu. Voda má 3O stp a tobě je krásně…a ještě odsolíš neopren a vlastně i sebe. Pak tam svršky necháš smrdět lidem a odejdeš na pokoj…nebo tam odkapeš i s neoprenem. Před odchodem na Blue Hole si tam vyzvedneš suchý neopreny a jdeš dál…

Okej, a konečně něco o…

Topení.

Takže, máme před sebou 6 dní topení a tak to nějak rozvrháváme co kde a jak.

První den tedy směřujeme na Blue hole. Kdo to nezná, at si to vygůgluje, je to prostě místo kde je klidná hladina skoro pořád a kde je dno v tom kruhu o průměru cca 70m lehce nad 1OO metry. Dostačující pro většinu trénujících freeček.

Míjíme pelešeny s pár lidma, Pan VTCH povídá, že je to tu obvykle v létě obsypaný rudejma turistama víc než dítě kopřivkou, ale leden je leden a až na pár freeček je tu poloprázdno. My směřujeme ještě kousek za Blue hole, kde je naše první lokace k topení – Bells.

Strečing, jasně, musí bejt a vyvalujem svá obrovská bílá evropská tučná těla na písek. A do vody. První seznámení s vodou v Egyptě je pro mě lehkým šokem – tak tomuhle já říkám nekonečná viditelnost. Nikdy jinde, kde jsme kdy byli – Tenerife, Majorka, nějaká ta Istrie, Dalmácie, snad krom Trhovky, haha, nebyla takováhle nádhera. Regulérně je vidět do 25 ti metrů a to vím, protože jsem tam pana VTCH viděl i když jsem ležel na hladině. Bells se vstupuje do vody jakousi průrvou, která směřuje až do cca 26 ti metrů kde je takovej průlez… Ostatně, uvidíte na videu. Po pár warm-up ponorech jdem na akci. Nadšení nezná mezí a já kvičím radostí.

Další co Bells nabízí (odhaleno až další dny) jsou různý prolézačky, což je činnost, kterou máme tak rádi – neexistuje temná díra, do který by jsme nevlezli ! Nicméně i pro mě je celkem dost vidět jak se z díry v reefu vynořuje Káji hlava a polykajíc vlny povídá…sem se zasek…a vytahuje těžko jednu…a pak i druhou ruku. Komedie moc.

Nádhera je ovšem topit k bublinkářům dolů. (vytvořeno asi 5 tej den). 25m, bublinkovej vejlet, dolů padáš v roji stříbrných míšků co tě lechtaj po rukách…a pak se potajmu přidáš ke skupince…která až po chvíli zaregistruje, že jich je o jednoho víc…a že nemá bublifuk..a je to děsná legrace.
Tady jsme si s panem VTCH taky zaplavali naše nejhlubší ponory, ale nebudu psát hodnoty, protože je to oproti profíkům směšné.  Stejně jak říká pan VTCH – „Co vidíš v hloubkách…nic. Tak vidíš.“
Stejně jsem rád, když tam můžu ještě nějakou chvíli zevlovat..

Nehledě na to, že jsme bez bojky a tak abychom jeden druhého vytáhli, kdyby došlo k problému, tak to není moc rozumné dávat ponory jak u lana s ouvazkem. Takže tak nějak, abychom si pomohli, kdyby něco.

Kaňon.

Měníme taky naše plány a chodíme vstávat v 6h a topíme před snídaní. Protože po snídani to prostě minimálně 3 hodiny nejde, a to je děsná škoda. Taky ráno bývá tak do 1O ti hodin fakt moře jak zrcadlo, a to je pro free na otevřený vodě ideál. Přeci jen jsme oba kinetici:) Takže na 6h budíček, vzít bágl na ujít ten kousek ke kaňonu – cca 5OOm od hotelu. Rozcvička, během níž ti vyjde slunce, takže i zážitek a pak už jen za přílivu nakopat těch cca 100m od břehu přes reef na „hlubinu“.

 

Kaňon je jakási spára ve dně, začínající takovou homolí v 16metrech a zařezávající se do mírně klesajícího dna až k vyústění do moře v cca 50 ti metrech. Co budu psát, je to nádhera, prostě nádhera. Díra a spáry ve dně, takovej prolézací freediving v jeskyních…akorát že cca ve 3O ti metrech, a mužeš směrem dál a dál stále hlouběji. Zde je vidět absence bojky, kterou bys tu fakt využil. Navázat jí tak na ten vstup v těch 3Oti, lehce si sjet dolů, a pak už se nořit do jeskyní. Takhle to nebylo uplně ono, občas nás snášel proud, a přeci jen, abys tam mohl i chvíli bejt, musíš dolu celkem pospíchat.

Výlez Čáryse ze spáry – 26m.

Každopádně – sem se určo vrátíme s bojkou a proplavem to v kompletku.
Ráno s náma občas vstává chlapík z pelešeny, kterej kouká, co že je to tu za lidi, takhle ráno. Dělá čaj a nic za to nechce…

Po děsivých žranicích na snídani (cca 9h) obvykle odcházíme kolem 10 h na Blue hole..every day.
Neříkám nic, někdy je ta cesta fakt dost, kor když třeba přijde větrná smršť a písek do holých nohou bolí a v obličeji štípe…ohýbá ti ploutve na zádech a háže s tebou…nevšední cesta za nevšedníma zážitkama.

Blue Hole.

Jak už jsem psal, Blue hole je díra ve dně, jdoucí do kilča, ale hlavně svou uzavřeností bránící vlnám, aby si tě mrdaly sem a tam a abys blil už po 2O ti minutách. Takže naše topení na Blue hole začíná většinou tím, že se ubytujeme ve Freečkový pelešárně, objednáme si výbornej mátovej čaj, nebo Egypťana a rozcvičíme se na akci. Obvykle tu potkáme mnoho lidí co tu jsou opravdu za tréninkem…ne jako my, za kocháním :)

Jedna komedie za všechny. Jdem z Bells na čaj na Blue hole..v pelešárně lidi, co jsme ještě neviděli…takže klasika,ahoj, ahoj, mužem k vám, jasně..odkud jste, jak to jde…klasika každýho rozhovoru..hm a slečna, …“no já jsem z Čech“…hm, tak na to chvíli koukám, a povídám…“tak to snad abychom mluvili česky, ne ?“ Další co je opravdová komedie, je když z rozhovoru za chvíli vypadne že je to mistr světa…my jsme s panem VTCH fakt mimo, kdom Martina Štěpánka nesledujem nic, asi by jsme se měli víc informovat.

Jen tak mimochodem – 200m v bazéně a 87 na hloubku je moc, slečno ! :)

Stejně tak, když ti další človíček poví – „Dneska už mám splněno, ale do vody ještě pujdu, jen tak se vyplavat, do těch 50 ti…“ hoši, jinej svět, uplně jinej svět.
Ale jak říká Petr Heiníků – „Na kole bys je zajel.“ Takže jsem v klidu. :)
Stejně jak zajímavý, jak tě prostě všechy druhy sportů, který dělám, neustále udržujou v pokoře. Nikdy si nemužeš říct, že si v něčem dobrej a že jsi prostě bůh, protože je tu stále někdo, kdo je lepší – hodně to utišuje ego a nikdy pak nepohlížíš na nikoho skrz jeho výkonnost, ale jen skrt jeho vnitřek, jakej je. Nekoukáš na věci co ho obalujou, ale na ten vnitřek. Kdysi mi R.T. řekl – „hele, trochu respektu taky, dyť je to fakt mistr…“ ale pro mě ne – nebudu nikdy na nikoho koukat jako na boha, protože skočí velkou věc…zatopí velký hloubky…vyleze nejtěžší cesty…ale můžu si ho začít vážit až když zjistím, že ho to nezměnilo, že je to morální člověk. A ve freedivingu je super lidí opravdu mnoho. Mám ten sport rád.

Mě prostě moje lůzrovství v lezení, trápení v DH, minihloubky ve Free neustále udržujou v pokoře a nohama na zemi.

Odbočil jsem.
 
Blue Hole je sice parádní skrz tu absenci vln, ale jinak mě to až tak moc neoslovilo. Bojku stejně nemáme, a i když nám pan J.Z. nabízí, že můžeme k němu – moc děkujeme, tak my se nechceme nikomu nikde motat. Takže zatápíme nějaký „hloubky“ a koukáme pod vodou na tréningy Natali Molchanový a jejich „kurzantů“. Fakt nádhera…jak to lano mizí stále dál a dál…a z toho šera se vynoří člověk…a ty jsi celkem hluboko a stejně vidíš, že on jde fakt z opravdový hloubky…a že to jde…

Komedií samo o sobě je šnorchlovací turismus, kterej tu provádí většinou místní Mahmedi s Achmedama a obyčejnejma Italama, Němcema, Rusákama, obvykle značně obtloustlýma a co především, naprostýma topičema. Normálně to nakopou na Bells do vody, vlny choděj jak prase a navlečou ty největší lůzry (který dle mě vůbec třeba neuměj plavat) do plovacích vest, který se jim třeba uplně přetáhnou přes hlavu, takže neviděj prostě nic, a jak korkový zátky se pohupujou na vodě, lokaj skrz šnorchl vodu a kvičej. Proud je žene směrem na Blue hole, což je takových 3OOm, kde je zase hákama vytahaj z vody za vesty nebo neopren. No naprostá, naprostá komedie, a velkej respekt Gájdům, že tohle zvládnou. Kor když se pěkně macatá taliánka začne nekontrolovaně pohupovat směrem k Saudské arábii, tučně prorostlý němec lokne třetí vlnu a příboj plácá mladou vyděšenou švédskou broskví o reef, zbytek 1O ti člené skupiny huláká a mlátí do vody. To vše najednou a na jednoho guida ve vodě.
Pozorujem to ze břehu a nerozumíme.

Něco stran namáhavosti freedivingu.

Tak hele, každej děláme nějakej ten sport. Ale já jsem zkusil v životě už fakt mnoho sportů a všem jsem dal stran tréningu fakt dost. Na snb jsem jezdil v létě na ledovce, chodil běhat, na skálu doma shybuju, skrz kolo jsem makal v posilce, a skrz freediving neplavávám nějaký ty kilometry. Dal sem si maraton v bazíku a zkouším sovje limity a myslím že vím hodně o tom, jak je kterej sport náročnej na fyzičku.
Hodně.
Ale tady přichází na scénu freediving. 6 dní intenzivního topení. Člověk by řel, že co na tom, že to není nic, skočíš do vody, skoro se nehýbeš, a jsi tam hodinu – co na tom je. Já můžu bez nadsázky říct, že je to fakt jeden z největších záhulů co jsem kdy zkusil. Dolů kopeš, nahoru kopeš. Vyrovnáváš. Změny tlaků…makačka na nohy. Vše v zádrži dechu ! Střečing. Večer jsi totálně zřízenej. Jasně, něco  jsme i nachodili, ale takhle zřízenej jsi i po 5 ti dnech na Pule. Dokladem budiž, že i když jsem žral celej tejden jako prase, a minimálně ztrojnásobil svůj denní příjem kalorií a cukru snědl kila, domů jsem dorazil o 2 kg hubenější.  A dost vyřízenej.
Samozřejmě, jsem si vědom toho, že když nějaký sport děláš s talentem, tak v podstatě nemusíš trénovat a jen využíváš tu energii, která proudí všude okolo a ono to jde samo. Samo že my nejsme mega talenti, a musíme dřít. Ale tenhle sport je fakt dřina, jedna z největších.

Něco o okolí.

Už vím, že je to dlouhý, ale ještě musím zmínit jednu věc, co mě zasáhla. Je to obrovskej bordel, kterej tu všude je. Při naší návštěvě Dahabu (města) jsme vyrazili opět pěšky. Pěkně po pláži, jdeš si a nekecám, každý dva metry je tam plastová flaška, nebo třeba igeliťák, hovno, nebo aspon kus drátu třeba. Je to hnus. Nechápu, jak můžou mít tak krásný moře a tak srát na okolí.
Nechápu toho víc.
Ptal jsem se jednoho Mahmeda, při našich dlouhých večerních sezení v pelešárně, kam jsme pravidelně zacházeli po šachových partiích, proč je tu všude takovej bordel. Povídal, že oni maj náklaďáky, který uklízej, z pelešáren svážej odpadky atp, ale že prej tohle je z lodí a tak. A od lidí. A že za to nejní nikdo placenej ,aby tohle sbíral.
Ptám se ho teda na to, proč když je po reefu zakázáno chodit, neboť tento umírá, proč vidím každé ráno sběrače lastur a škeblí (jedna 300 liber) a on že prej zeshora to reef vydrží, že je pevnej.  Mě to připadá jako byznys především. A další a další věci, ale to by sme tu byli hodiny…vrátím se zpět k Dahabu.

Přicházíme do města a veděl jsem, že to nebude nic pěknýho. Ale vážení, z tohohle města i mě, tak pozitivně smýšlejícího člověka, fakt mrazí. To není hnus, to není špína, nebo bordel. Dlouho jsem hledal slova, kterýma to popsat. Nakonec jsem je našel.
Tohle je odpornost.
Nachcáno, nasráno, plasty, odpadky, do toho ovce a kozy, a ruiny a smrad.

Byl jsem z toho tak vymotanej, že jsem chtěl jít pryč ještě než jsme došli na „byznys třídu“. Fakt mi tam nebylo dobře…

Smlouvání je tu samozřejmostí na každým kroku. My to ovšem dotáhli do dokonalosti.
Příklady z týdne. Cestou z BLue Hole, zastaví děsným smykem rozhrkaná Jetta a v ní uplně černej afričan a blonďatá italka. Děsně řve mucika.
„Tak kam to bude ?“, snaží se přeřvat rádio.
Já na to : „Nemáme peníze.“
 A von na to.
„Sem snad nějakej taxík ? Nejsem taxík, skákejte dozadu, jedem Free !“

Rveme se do auta, a von celou cestu z Blue hole jede strašnou podlahu, skáče přes poušť mimo silnici a předjíždí Jeepy. Jsme rádi, že jsme přežili.

Smlouvání jinak. Zastavuje tágo z Dahabu.
„Hej…chceš nějakej Hašiš?“
„Nemáme peníze“ :)

Jsme v Dahabu. Jdeme po ulici a ze stánků vybíhaj místní a zkoušej to všeljak.
 Na to Pan VTCH…“Nemáme peníze..“
Chlapík nás chce dostat do krámu za každou cenu, zoufale zvolá: „Zadarmo !“
A pan VTCH na to s klidem : „ZADARMO DRAHÝ.“
Chlapík nemá co říct.
Muhahahahaááá.

Atd atd.

A pak kup pohled domů, když je na každým mrdající velbloud…

Hele, já už taky asi nemám co říct. Musím napsat nějaký zhodnocení. Zhodnocení toho všeho, co jsme zažili. Píše se mi to těžko.

Předně bych chtěl napsat, a hlavně poděkovat panu VTCH. S ním cestovat bylo fakt fine, dělali jsme tolik kravin a tak moc jsme byli otevřený jakejmkoliv píčovinám, že jsem to fakt ještě nezažil. Heslem tejdne se stalo : „KDYŽ UŽ JSME TADY“ a tohle jsme používali prostě pořád. „Ještě zákusek ? No když už sme tady… Dem v 6h ráno do vody ? No když už sme tady… Neřikám nic, když už jsme tady..“

Dál pan VTCH udělal tolik super fotek že na tenhle vejlet budu vzpomínat stejně, jako na náš první na Hvaru před několika lety. Moc děkuju. Já natočil video, který asi bude taky tak dlouhý, jako report, protože je toho moc..

Stran vypunkování Egypta. Všem doporučuju – kupte zájezd uplně na poslední chvíli. Choďte pěšky. Smlouvejte jak můžete.  My osobně utratili večerní zápasy v poolu na hotelu, nákupy čajů, koupil jsem si plechovou konývku, obrovskej koberec, každej den cca 3 čaje v pelešárně…a další a další věci – 50 euro za celej pobyt ! Mluvte s místníma. Třeba se nám stalo, že nám Mahmed řekl, že my u něj za čaje platit nebudeme, protože jsme přátelé, na konci tejdne jsme byli rodina. Co není zakázaný, je třeba vyzkoušet. Vyzkoušejte všechno…když už jste tady. Jeďte do hotelu Trpitel Onasys, kterej je fakt nejblíž Blue hole a dá se chodit pěšky. Další a další nepopsatelný věci, který ale v tejdením horizontu můžou vyústit v ospravedlnění nadpisu – vypunkovali jsme Egypt.

A my to udělali.
A užili si to nejvíc.
Pane VTCH – díky !

a megafotogalerie o 16O ti kouskách bude zítra.

čárys a VTCH.