ZZC – Francie kompletní komplet a konec

Takže už jste se dočetli o cestě, o krosování na Františkovi, a o tom, jak muže Francie bolet, když jsi tu jen s vlastníma silama. Ale jak šel čas, dorazili další a další alegorické vozy a já bych to tu celé chtěl shrnout v posledním, jediném reportu z Francie, s detailama, který mě zaujaly, o věcech, který mě bavily,  asi to bude delší, myslím, ale já mám času dost, tady v letadle směrem do Lisabonu…Takže všechno a nebo nic, je vevnitř.

Francíja, óó já…

Francie. Byl jsem tu už před 3 mi lety, Dvěma lety, rokem…stále s někým jiným, a stále to přineslo něco nového…a tak i tenhle vejlet.

Nakonec je nás tu mrak. Bob, Carlos, Brozák, 2OO klada, 1OO klada, Petr Heiníků, ZuZlo, Ela, a taky na chvíli Filip Šrail a Wendy se synem, a vlastně další….Kusa. Drzack, Geg, Bohouš, bože dá se napsat o všech něco aniž bych mezitím nepřistál v Portugalu ?

Dle mě nedá…tak to vezmeme, co mě zaujalo, popořadě se střípky který mě teď v hlavě vytanou, s příběhy co se tam utvořily…

Obrazy dnů.
První den. Chatel. Petr a já.
Víš jak to vypadá, když jsi starej a blbej ?
To začne v Chatelu pršet. Protože už jsme tu byli loni, na překážky zásadně NEKOUKÁME a zaskakujeme vše z první, to je základ úspěchu. Kolikrát to pak vidíš zblízka a bál by ses…je lepší, valit jí rovnou.
Okej. První den. Chatel. Petr a já.
Vypadá to tak, že on letí strašnou. Je nesmrtelnej, nespadl roky. Jede na lávku, na níž je bahno, a kupodivu to klouže, když na ní klopíš abys byl na výjezdu rychlej.

Rozmetadlo.
Brzdím.
Koukám na něj, selftest kamaráda. Prst na ruce mu kouká v úhlu, který je neslučitelný s držením čehokoliv, vidím to už na 1O metrů.

„Sis vykloubil prst, co ?“
„Voe, jo…“vodfrkne si, lehce pozelenalej. “ Jak jsem starej, tak jsem blbej…bože jak já jsem blbej…“, jede si tu svou popádovou mantru.
Vidím možnost jak uplatnit to svoje lékařský vzdělání, hehe, takže to beru do své režije…„Hele, hochu, tak na to kouknem, to tam chce nahodit, bejbe, než to votuhne. Co ty na to ?“ tážu se.
„Jo, hm, tak počkej, si aspoň sednu, musím…“
Sundavám mu rukavici a nevypadá to moc dobře. Pravej úhel není normální, vůbec ne. Prosahávám mu to, promačkávám, a že to nebolí. Ta luxace ale vypadá divně, loni sem si nahazoval svůj vlastní, tak to tam vklapneme, ne ?
Je statečnej.
První pokus, hejbe, malíček vypadává směrem mezi klouby. Aha. To se mi nelíbí. Rovnám mu to znova, víc za to zatahuju a sázím to zpět. Tejping a už to tam sedí krásně…Ale je mi to trochu podezdřelý, proč to nešlo hned. Petr ale hejbe, a i chytá řídítka…a jede…hm, tak asi dobrý.

Celej následující tejden je to největší punker, protože s tím jezdí. Dycky ráno ho tejpnu, fixnem, a jede. Je promodralej, což značí evidentně nějaký větší trauma než jen pouhou vykloubeninu, která tak max nateče, ale co naděláš – každej máme svou hlavu a když může jezdit, je rozhodnutí na něm.
Jezdí.
Po tejdnu, když se konečně dostává do čech, jde na rentgen. Malíček zlomenej na 2 místech, na druhý ruce naštíplej. A prej doktor se ptá, kdo mu to rovnal, že to vypadá dobře. : ) : ) : )
„Ale, takovej jeden dřevorubec na trati…“

Je to REBEL !!!

Ale nejen pádama žili jsme.
Taky mi utkvělo v hlavě ….

Les getz. Jezero, parking. Místo, kde se loni nemohlo kempovat, je letos v poklídku obsazeno multikulti partičkama ze španělska, Francie, Anglie, Porto, švýcarska, čech, samo..

Přijíždí Filip Srail, a po shlédnutí jezera za dodávkama, povídá….
“Ubytování máte trošičku nadstandart, co, hoši…“
Vůbec on je punker, i s Wendy. Vyrazili na 3 tejdny na trip v dodávce se sedačkama a hlavně malým ročním díťákem. Tři tejdny. A nebyl problém. Malej umí imitovat zvuk brzdy RBčka a rezonanci zadní stavby….je vidět, co táta jezdí.

Jen tak dál.

Ježdění ? Jasně že se jezdilo. Nebyl den, aby ne, ani jeden ! Nejvíc si považuju našeho vejletu do Morgins s PH. Chcalo, bylo 5 stp a já si vzal DH kolo, Petr se zlámanejma rukama Xc, a následujících 6 hodin jsme to prasili totální kanadskou mlhou a teplotou listopadových plískanic směrem kamsi. Jo, mám fyzičku jak kůň, mám, ale tohle vyšťavilo i mě…a i jeho, na XC. Bylo to dost. Ale Morgins…já se vrátím, muhahahaáááá !

A vrátím se i do Chatelu, na Air voltage. Něco jsme tam vysolili, ale bylo to poslední den a já musel krotit svoje nadšení, protože, volalo letadlo do Portugalska…a já se nemohl pouště do těch největších svinstev, nemohl, rozum vládl…ale větší, než v Bechyni, to tam není…snad jen hezčí, a prudší…já se vrátím, Benete, brzy…

Vůbec, ten Chatel, je prostě dobrej, jo to je. Roztahoval jsem párkrát kluky, co to ještě neskákali, na nový step upy, gapy, přespotočáky…všichni nasadili, nikdo nevykysl, překážek stovky a fakt macatě-dobrý…a lesy, co školí, a expozice, co ti říkají – „tady chceš žít, Martine…“

A párty. Jezerní čas je 17h, kdy dojezdíš a jsi napapán, a kdy si vezmeš károšku a jdeš 1OOm k jezeru, kde se válíš, opaluješ, koupeš, piješ Kozlíka a koukáš na macatky z Flander, mulatky z Francie, placatý hlavy z Belgie. A dobře, tak dobře je ti…Nadstandart, nadstandart. A pak přijde večer a rozjede se poklidná párty. Pak dorazej Nejdecký. A nebo my, za nima. A kecá se, se skleničkou červenýho Carlos vopravuje kola všem, a probírá se historie sjezdu, trendy, práce v pekárně, jak žít spokojenej život, a vše a nic….a když konečně zapadne v 22 :3O mozol a je konečně tma, vydáš se na cestu k jezeru, kde zapadneš do peřin ve svojí obytce…jo, takhle se tu žije, přesně tak…

A pak i třeba prší, ale ne moc. A tak jezdíš. Vobjevuješ nový traily za „barákem-dodávkou“ a chrochtáš blahem v zasraným přikrát promočenám triku, protože víc už stejně špinavej bejt nemůžeš.
Plácneš si s 2OOkládama nahoře nad skočkovou tratí…“tak teď, vy kreténi, dáme vše, jasný…?!?“ „Jasný, ty hovado…“

A na voči, a jedeš, a vymlaskneš klopenku a letíš…a bahno cáká a ty se chlámeš jak to kluk před tebou vytírá dresem…

A já nevím. Já fakt už nevím , jak ještě víc přiblížít co jsme prožili a zažili. V hlavě mi letí tisíce příběhů, tisíce momentek který bych tu chtěl napsat, ne, nejsem unavenej z toho ťukání, chtěl bych psát ještě hodiny a všechno vám to podat, chtěl bych se tak moc podělit vo tu všechnu skvělost, kterou jsem prožil, strašně moc, ale jedno vím. Stejně by to bylo málo. „To nemá cenu…“, řikám si…ale ještě…

Pípne SMS.
„Ahoj, tady slečna I, chtěli by jsme se s tebou svézt z Les getz do čech, máš volno ? Jsme dva, každej dáme litr….“ Kdo jsem, abych odmítal, takovýhle nabídky ?
A vlastně pak i cesta dom, je příjemná, s novýma lidma, novejma příběhama, jak já tohle miluju, nejvíc, nejvíc ze všeho…to poznávání novýho, zkoušení novejch věcí, lidí, žití…

Fakt dost.
Dost s tímhle, dost.
Francie, 3 tejdny, jsou za mnou. Motory postaršího Airbusu 321 hučí a já se naposledy koukám ven a zpět do klávesnice. Přemítám si to všechno v hlavě, ten kaleidoskop střípků a vět, který se mi usadily v hlavě, hluk a promísenost vjemů mě hrozí stáhnout do úplnýho autismu…z něhož mě probere až zapípání baterky.
Musím to dopsat, musím to ukončit, počítač má hlad.

Bylo to nádherný.
Děkuju moc všem a za všechno, díky čemuž tu teď můžu mít tenhle pocit, s kterým píšu možná poslední odstavec. Radkovi, Brozíkovi, Carlosovi, Petrovi, Bobovi…všem. Žít tři tejdny s váma mě bavilo. Se všema. Potkat hubenýho Ovara, vidět po roce Dr.zacka, zjistit že Bohouš je holka, vidět PH spadnout…všechno to mám uloženo. V hlavě, a teď už i tady….

Já se vrátím.
Do Francie. Nebo k tomuhle článku. K fotkám. K lidem. Do kruhu.
Všechno je kruh, se začátkem a koncem…a nebo absencí konce cesty, jde o to, jak se na to koukáš . Tahle jeho část, byla nádherná.

„…Připoutejte se prosím, vypněte své mobilní telefony, přistání v Lisabonu za 2O minut…“ hlas letušky mi říká, že jdu dál.

NNTJOO.    Nexistuje Nic Takového Jako Obyčejný Okamžik…

Jdu na to. Spousta je toho předemnou.

Zážitky z Cest Francií sepsal „Čárys.“