Špičák bez fotek

..a po náloži fotomatroše ze severu tu pro vás mám pár vět z jihu, nebo jihozápadu.. prostě ze Špičáku. S Mildou, 200kládou a Brozíkem, prolítanej den na tamních trailech najdete uvnitř..

Už je to zas nějakej pátek co jsem byl na Špičáku. Letošní otvíračku jsem sice nestihnul, ale jak jsem slyšel, místní diggers tu zas nakopali a nařezali věci, že by se od nich britský hooligans mohli učit, neb kopat a řezat tu fakt uměj. Plánujem teda s Mildou výlet, že ten kopec zas nějak probrzdíme, Milda vyzkouší nový boty a já si polítám na spodních lavicích co jsou rok od roku stejný a tak divně hážou.

Sobota ráno, já sedám do auta a valím jí z Jihlavy do phy abych v 6:45 brzdil u brány baráku a na sedmičku sem přilít Milda. Dáváme kola k němu, protže je ten novej tůláckej noisič třeba otestovat. Sedám za volant a jak se zdá, tak stošede pořád není strop pro nosnost. Za Klatovama pak nějaký serpentiny a pak už jen dlouhej táhlej sjezd do Rudy. Když na ten kopec koukám, hned lituju, že nemám longboarda sebou – asfalt je tu velmi kvalitní.

Nicméně zpátky k hlíně. Parkoviště pod vlekem je vcelku prázný a tak se v klidu vybalujem, chrániče, kola, skok pro permice a jde se na lano. Je tu jen pár lidí ale mozol co se dere na tu modrotu nad náma, stále tahá víc a víc bikerů. Sedáme na lano a kochačky přírodou a novejma srandama po trati hned první jízdu. No jsou vidět nějaký dřevěný dropy, nový stopy lesem a jak tak koukám tratička z IXS cupu je stále vytyčená, aneb štrůdl si dáme s mlíkem. Skáčem teda nahoře do dráhy a už jí mažem dolů. Zas to nějak drncá a probržduju co se dá, ale nějaká rychlost tam je a skoky taky na pohodu. Splužíme to tedy dolu a tam? Shledání jak po letech. 200kláda a Brozík. Klucí já vás neviděl, jak je rok dlouhej a 200kláda vysokej. Chvíli na sebe halekáme a je jasný, že další sedačky jsou naše. Zasedáváme teda znova lano a cestu nahoru prokecáme tak, že by se pavlačová bába nestačila nadechnout, nedej Bože vstoupit nám do řeči. Konec lanovky nám ale vystavuje stopku v mluvení a akce je tu. Hurá teda do stopy a šou začíná. Já začínám pouštět trailům žilou a 200kláda letí za mnou tak blízko, že s jeho vejškou mě může koukat přes rameno a číst stopy za horizontem a mocným šepotem bůvola diktovat kameny jak při erzetě v rally. Hulákáme po sobě, zatáčky na téčko a je to děsná sranda. V tomhle duchu se pak nese vlastně celý den. S těma klukama nejde zastavit a když máme projetý všechny dětský lajny, přichází tedy na řadu Struggle. Moc se mě do toho nechce, protže vím, že když spadnu 200kládovi pod kolo, mám stejnou šanci jak kopretinka uprostřed rugbyovýho hřiště – při nočním zápasu – za deště. Není ale jiná volba a tak tahle lehká nejistota podpořená hláškou od 200klády, kdy jsme první dřevěněj skok viděli z lanovky na dálku skrz les a padla věta: “Jo ten pude, tam ani nebudem stavět.. Jedeš první..” střídá těžká mátožnost všech končetin a odevzdanost bezvýchodný situaci. Jsme nahoře. Rukavice, helma, brejle a už se zakusujem do prvních metrů toho štrůdlu. Všechno na oči a pěkně na citovku.

Musím uznat, že po těch několika jízdách po uplácenejch trailech je tohle opravdu dobrý spestření! Jasně že to drncá a ten vršek je místama lehce zavřenej, ale dá se to celkem letět a pokud si to člověk najede, má to od prostředka pěkný flow. Tu a tam se dá poskočit, spodek pěkně zrychlí a stromy lítaj kolem malíčků na řídítkách. Tak si to projíždíme až dolů a u vleku pak rozebíráme co a jak a samozřejmě si řikáme, že zrychlit tamhle a tudle a jak by se dalo tamto proskočit.. no jo ale, pak si taky řikáme, že ta rána vo zem by tam sakra bolela. Šutrů je tam přeci jen taky dost a kolena a páteřák to všechno pobrat nemusí. Nohama na zem a prdelí na sedačku tedy dosedáma na další jízdu a pokračujem v dalším kole. A pořád takhle dokola.

Vím, že tohle není článek plnej fotek, úžasnejch triků nebo levitujících fotrů hlavou dolu. Je to článek o ježdění o tom pocitu, když valíš dolů s kámošema a je ti fain, protože celej svět neexistuje. Jseš ty, bike a trail.

Tak to jen tak, pro ten pocit z ježdění..

-a-