Vzpomínky na Kangaroo |

Já na týhle legendě praktickly začínal. A jaký legrace na člověka čekaly a co mě při včerejší vyjížďce přimělo zavzpomínat? Tak něco o tom, když kolo skáče jako klokan se dočtete uvnitř..

Rok 03 nebo 04 a po Ypsilonce od Treka, co jsem do tý doby jezdil, byl pro mě tenhle rám a celý kolo, teda můj první pořádnej sjezďák. Véčka brzdily jako blázen, teda pokud třeba neruplo lanko a nebo pokud člověk neprojel louží, vidle uvidlila co měla, ale tlumič byl pro mě, na tomhle kole, celkem častým kamenem úrazu. Prostě jedeš dolu a najednou ti to kolo pod zadkem začne bejt nějaký neklidný. Najednou tě vykopne skok, od kterýho bys to vůbec nečekal a najednou projedeš zatáčku po kořenech tak, že zadní kolo ztratí poslušnost a začne v rámu lítat víc, než mladej metalák na vysněnym koncertě Iron Maiden. Co se to sakra děje?

Je ráno a já se domlouvám s tátou, že pojedem na kolo. Hážem teda věci do auta a už jí mažem po Liberecký dálnici na sever. A protože modří už vědí, tak jen potvrzuju, že jdem na Singl pod Smrk. Tak honem ven a celý natěšený na trail. Teda já natěšenej, protože můžu na kolo a vím co mě čeká a tak svůj otimismus srším dál. Srším tak mocně, že si ještě před odjezdem propumpuju párkrát pumptrek co je u centra, utáhnu tlumič, trochu mu pošteluju chod, aby byl tvrdší a už valíme vstříc tý štěrkopískový síti hustší než MHD v Praze.

Jedu. Jedu, jedu.. a najednou.. tak nějak mám po těch pár metrech takovej divnej pocit, jak kdyby mě to zadní kolo neposlouchalo. Jak kdyby se v tom rámu tak nějak plašilo. Odrazím se z bouličky a.. TY KRÁVO! Ono mě to hodí na předek víc než bejk mladýho kovboje co prvně jde do sedla. Jdu málem přes klacky a mám dost. Zastavuju a koukám, co se to sakra děje? Jedno stlačení na sedlo a pohled na boty od oleje pak stačí, aby mě došlo, že tady končí legrace a začíná sranda. Vychcanej tlumič. Tak na to chvíli ještě vejrám a že jako co s tím? Nicméně druhej tlumák v báglu nemám, tak není moc co řešit. Dneska se prostě budem houpat víc, než žaludek námořníka a myslím, že efekt po pár kilometrech bude stejnej. A v tu chvíli mě to napadá. Kangaroo. Jo vžyt tohle jsem zažil přeci tolkrát na Kangáru, když mě vytek tlumič. To se teprv děli v zatáčkách a na skocích věci. To člověku teprv zklaplo, když kolo přestalo pracovat pro něj a přestoupilo na temnou stranu síly. Každej kořen, každá zatáčka, každá boulička. Všechno to houpe s vehmencí dost tě z kola ven. Do kopce si teda stoupám a snažim se s tím moc nehoupat, ale ta pružina mi evidentně chce dokázat, že byla vyrobená právě a jen pro jedinej důvod – pružit. Nahoru – dolu. Nic jinýho ji nezajímá a ve skrytu duše mám pocit, že z toho má ještě daleko větší radost teď, když ji nic nedrží zpátky a pokukuje na mě stejně výhružně, jak péro z gauče na majitele pohovky, který si přišel dát poobědní pauzu. Prostě jsem tu a budu pružit. Kejvu teda kolem do stran a nějak se ty kopce ze sedla snažím ustávát.

Sjezdy jsou pak vůbec kapitola sama. Na pseudoodrazech se mi to kolo buď propadne a nevím jestli mě ten tlumič vystřelí do nebe a na předek, nebo se nic nestane. V zatáčkách pak zadek začne driblovat jak Majkl Jordan v nejlepších letech a vzhledem k tomu, že celej singl není o ničem jiným, než o zatáčkách a horizontíkách je jasný, že tuhle zábavu si budu dlouho pamatovat. Když pak ještě doplním, že vlastně všechny rovinky musím jet ve stoje, protože v sedě se to na boulích pak rozhoupe tak, že chodím skoro do dorazů, není v pravdě v mojí hlavě jiných myšlenek, než že postavit klokana na trampolínu, děly by se hrozný věci.