1k

Označení explicitní. Nicméně ještě přesnější by bylo asi 20×50. Ale ani toto nebude vystihovat to, o co se přesně jedná. A tak pro podstatu věci, si budete muset kliknout dovnitř..

 

Potápky už budou tušit. Pro ostatní ale můžu napsat, že je to jen jeden zápis z pocitů pod vodou – co bere, co dává.

Původní plán a to jít se zatopit v jámě Libereckýho bazénu bere za svý při pátym telefonátu a pokusu se do jámy dostat. Prostě vyvázat se z potenciálních možnejch pojišťovacích problémů, kde by se bazén mohl ocitnout, vede k tomu, že v Liberci sice jáma na potápění je, ale dostat se tam, zdá se být komplikovanější nežli projít Newyorskou letištní kontrolou  s burkou na hlavě. Klušu tedy v páteční podvečer do bazénu jen tak nalehko. Bez neoprenu a sám.  Lístek, šatna, převlíkačka, nucená sprcha a.. ŠOK!

 

Já zapoměl, že to je padesátka. Když chodíme občas doma v pze na Barrandov, tak dáváme nějaký cahctání v pětadváce a tak mě ta velikost bazénu přijde na první pohled, no – nějaká větší. Lidí je tu ale i přesto míň, než v jakymkoliv jinym bazénu v matičce měst. Natažená dráha pro plavce tu pak čítá nulovou obsazenost a tak si říkám, jestli se tu nakonec nebudu bát. Normálně jsem zvyklej pod vodou kličkovat, dle momentální obsazenosti bazénu, víc než neonka na tripu mezi udičkama s bandou piraň za zády, tady ale budu spíš jak Kursk v severnim moři. Dávám teda aspoň echo plavčíkům, že byť jsem palvec, tak ty vlny, co ode mě budou možná občas chodit – dozajista spojený i s občasným okusováním bloků, při pokusu udržet se při sambě nad vodou, budou signalizací pro rozpohybování nohou rychleji, než při standartní obhlídce vynořených hlav. Budu si dávat prostě nějký ty bazény pod vodou.

Lezu teda pomalu do vody a na rozplavání pár bazénů nad vodou a pak několik bazénu do půlky bez ploutví. Je to ale děsná dálka, ta padesátka a tak si říkám, jaký to asi bude až dám ploutve a začnu něco dělat. Chvíli pauza a pak jdu teda na zdolávání těch pár metrů. Rozdejchačka a už jí lomím pod vodu. Koukám, kopu, dlaždičky ubíhaj a já si říkám, že by už mohl být konec. Pak mě ale zas bleskne hlavou, že je to vlastně páďo a tak si ještě na stěnu budu muset chvíli počkat. No dočkal jsem se, ale bylo to nějaký dlouhý. Pár nádechů a už mažu nazpátek. Druhej bazén je snad ještě delší. Zas pár nádechů a jedu třetí. V tu chvíli si říkám, že si zkusím dát deset a uvidíme, co to se mnou bude dělat. No zase ten bazán byl dlouhej, ale nějak to zvládnu.

 

Čtvrej, pátej, šestej a tak dál až tu mám desátej a paradoxně jsem nějak v pohodě. Proč tedy přestávat, když se cejtim dobře a začíná se mě pod tou vodou líbit. Dávám tedy další dva a už je to fakt pohoda. Třináctej bazén pak začínám bejt takovej až moc laxní. Začínám pod vodou zavírat oči, protože se mi zdá, že je to děsná nuda a tak si občas mrknu okem kam jedu, jen proto, abych nevybočoval z kurzu. Při čtrnáctym jsem už tak v klidu, že je najednou konec bazénu a mě se ještě nechce ven, bylo to prostě nějaký krátký. A v tu chvíli mě to opět bleskne halvou.

Dám si dvacku.

Prostě dvacet padesátek a tak si v halvě budu moct říct, že naplavávám nějaký ty motohodiny a kilometry pod vodou. On to tedy bude kilometr jen jeden, ale byli doby, kdy byl výkon, dát to po hladině. Jedu teda další bazény. Patnáct je ještě pohoda, ale šestnáct na mě přichází pěkná krize. Najednou je to jak při třetím bazénu a mě se pod tou vodou přestává líbit.

Sedumnáct a osumnáct pak vyloženě bojuju. Nejsem žádná velká potápka a tak je pro mě tohle docela výkon a to nejen fyzicky, ale i psychicky. Nejadou po pár kopech, sotva zanořím halvu, už mám pocit, že se musím nadechnout a skáčou mě do hlavy děsně divný pocity. Vyloženě se tak začínám prát se svou vlastní hlavou. Je to prostě něco naprosto novýho, přesvědčovat sám sebe, že je všechno OK, protože vždycky, když se mě to podaří, přesvědčit sám sebe, tak ano, všechno je OK, ale jen ana pár vteřin a pak mě zase do hlavy skočí pocit, že se musím okamžitě nadechnout.

 

Všechny zbylí bazény teda bojuju tímhle stylem až do toho posledního dvacátýho. Tam už když se rozdýchávám, tak hlava protestuje a zároveň do ní skáče euforie z toho, že to už budu mít za sebou. Vždyť už jsem jich devatenáct dal. Pod vodou se pak střídaj pocity rychlostí poskakující kuličky po ruletě. Jak kybys měl vsazeno všechno na všechny čísla a zároveň o to všechno měl přijít. Je to fakt boj a ty poslední metry si ani moc nevybavuju. Chytám se ale konečeně bloku a následující minutu se jen směju.

Nevim proč a nejde to zastavit, ale euforie a bolest se střídaj tak rychle, že jsem prostě rád, že to mám za sebou. Při vylejezání pak i zjišťuju, že pěkně cejtim stehna. Hmmm, ono to nebylo úplně zadarmo.

Pak už jen sprcha a blaženej pocit když opuštím bazén.

 

Zvláštní pocity pod tou vodou na člověka skáčou a přesvěčovat svojí vlastní hlavu je boj, kterej vážně stojí za to si někdy zkusit.

Tak třeba zase někdy..

 

 

-a-