Tomaass: Co teď?

Tak jsem si právě otevřel editor na 720, protože je zítra středa a měl bych si teda připravit nějakej zajímavej report, o to víc že naposled jsem tu vydával samý videa a to vás teda, dle 0 komentářů vůbec nezaujalo.

A hned mě napadá  spoustu témat, který by mohli bejt zajímavý, ale mě se vůbec nechce. Proč? Protože se ze mě stal morous. Kdy? asi před dvěma tejdnama.

Abych vám tenhle příběh víc přiblížil, musím se vrátit do roku 2010. Je konec léta a já si příjemně nafetovanej fentanylem sedím na posteli v sanitce, která houká a řítí se Libercem. Pozoruju mihotající se přerušovanou bílou čáru na silnici do který bliká modrá barva a je mi docela fajn. Ještě před chvílí mi hlavou běželo tolik myšlenek, jako že byla fakt blbost jet tak rychle po tý mokrý lávce a ještě si na ní zabrzdit přední brzdou. Pak už to šlo rychle, rána jako kráva a po osahání jsem zjistil, že mi pravá ruka visí u žeber.

Ale teď už jsem připojenej na kapačku a nemyslím na nic. Už se nedá nic moc dělat. V nemocnici mi ruku nahodí zpátky a mě začíná velkolepej příběh.

Vyhozený rameno není v odvětví našeho sportu nic vyjímečnýho, prostě je ten kloub docela dost složitej, postoj na kole je dosti nezdravej, tím jak přetěžujeme stehna se hrbíme, tím jak přetěžujeme prsní svaly se hrbíme ještě víc a když do toho jdeš párkrát někde ven, je šance že si někde necháš blbě ruku veliká. A co se týče třeba mý pravý ruky, tak tak už měla zlomenej palec, zápěstí, vřetení kost, loket, dvakrát klíční kost a možná bych si vzpomněl ještě na něco.

Takže jí to vůbec nemám za zlý a podzim 2010 má moji veškerou možnou péči.

A chvíli to sklízí svoje ovoce.

Vlastně až do roku 2012, kdy po měsící u počítače s psaním bakalářský práce jdu na kolo. Třetí den na kole v kuse zandávám na docela slušným dirtu hranu předním a ruka jde ven. Skoro sám v lese, docela slušný, tentokrát do nemocnice autem s tátou, bez drog a poprvé zjišťuju, jak to tělo zvládá tupou bolest, která tu je dlouho v kuse. Prostě se vypne.

Tak zase zpátky do ortézy, je začátek léta, všichni vyrazili na kolo.

Ale zase se o tu ruku starám, dám jí klid, cvičím, zatejpováno mám a brzo je tu plná hybnosti po dlouhý době i trochu síly.

Ruka drží až do zimy, kdy nezahřátej přetáčím 360 na prkně, dopadám do kliku a zase slyším ten známej zvuk. Tak to mám poprvé s horskou službou a zimní sezóna je v prdeli. Je to rok 2012, kdy bylo tak hrozně sněhu. Běhám po horách na sněžnicích s jednou hůlkou.

Tady si poprvé říkám, že by nebyla od věci operace. Ale plavu, protahuju, cvičím a smiřuju se s tím, že na svoje pravý rameno už asi nezapomenu. Často bolí. Často v něm preskočí a hlavně nevíš, kdy Ti zase na měsíc zkazí zábavu. Myslím, že není asi ani hodina v každým tom dni, kdy bych si na tu ruku nevzpomněl. Myslím na ni, když jedu na kole, na prkně, když lezu na stěně, když se oblíkám, když poskakujeme pod pódiem na koncertu, prostě pořád.

A měknu! Jsem pomalej, nedávám triky, jezdím hovno, do toho občas nějaký zranění a skrz práci a školu míň času na sobě makat.

Ale makám. Makám tak, že hned v létě 2013 si při cvičení před odjezdem do Rokytnice na kolo vyhazuju ruku zase. Spocenej jako kráva, jdu za tátou, kterej uplatňuje svoje nekonečný skills a pomocí ručníku a židle mi to tam dává zpátky. Díky táto!

Zase myslím na operaci, zase chvíli klidu a pak rehabilitace. Zase na to ale potom, co je ruka ok seru, protože se dá jezdit. Zažívám období, kdy mám ruku zatejpovanou třeba i měsíc v kuse a vlastně bez tejp vůbec nefunguju. Občas se mi dělá vyráška a musíme to lepit okolo.

Objevuju jógu. A je to paráda. Je mi fajn. Sice se strachem a bolestí, ale jde to zase něco dělat.

Zlom nastává až letos v říjnu. Oháním se po Tondovi (Tonda je pes) a ruka jde zase ven. Na nahazování ramena ve vojenský nemocnici tady v Praze už radši nebudu asi ani vzpomínat, je to poslední kapka.

Druhej den mi volá Bětky táta, že jsem objednanej na vyšetření, abych si dohodnul operaci. Nemám na výběr. Jedna návštěva doktora z který odcházím s datumem operace, seznamem předoperačních vyšetření a pocitem, že bude líp.

S blížícím se datumem operace se snažím si ještě pořádně užít všech svejch dvoukolovejch hraček a hlavně něco neposrat, aby to klaplo. Párkrát jsem na kole sám a přistihuju se, že v některejch pasážích letím, jak kdyby to bylo naposled. Ono už se teda letos na kole asi nesvezu, takže asi tak.

12. listopadu stojím ráno před nemocnicí v Sedlčanech s bačkorama v ruce a vykračuju pravou nohou dopředu. V nemocnicích už jsem se naležel tolik, abych k nim cejtil přirozenej odpor, ale žádnou operaci natož celkovou narkózu za sebou ještě nemám. Protože absolutně nevím, do čeho jdu, jsem pěkně nervózní, což je u mě jev velice, velice nezvyklej.

Sedím na posteli a čekám.

Najednou pro mě přijdou a jedem na sál. Ruce se mi klepou, ještě když to teď píšu. Co se teda týče nemocnice v Sedlčanech, je to tu super a všichni jsou tu fajn. Házím pár vtípků na uvolněnou a už to teče do kapačky, ještě chci něco říct a jen se směju, že neovládám pusu a jen hučím a pak už není nic.

Probouzím se o tři hodiny později, jsem úplně blbej, ruku mám ve stavu, jak kdyby mě přejel kombajn a co nestíhá téct do kapačky mi píchaj ještě do stehna.

Druhej den už jen vodpojit hadičky, ten drén ty vole? A mě pouštěj domů, jede pro mě táta a já si naivně myslím, že odteď už bude všechno růžový. Prostě problem solved, jedeme dál jako dřív.

Kousek po půlnoci druhou noc po operaci se ale ukazuje, že tahle show nekončí. Asi mi došli drogy a probouzím se kompletně spocenej bolestí. Od tý doby se dost věcí dočasně mění. Protože se všechno točí, jen kvůli bolesti a neschopnosti se o sebe postarat, převlíknout, uvařit nebo někam dojít.

Pět let občasnýho tréninku ale není k zahození. Rozhodnutí že už dlouho neberu jakýkoliv prášky to trochu kazí. Horší bolest ale je, jak všichni okolo chodí ven, jezdí na kole a jak to tak na podzim bejvá, jdou ze strachu ze zimy, sněhu a tmy do plnejch.

Takže jsem teď prostě spruzelej, bolí mě ruka, bydlím v autě uprostřed posraný, blikájící a troubící Prahy a nemůžu jít na kolo. Mojí holku jsem od tý doby viděl jen na fotkách ze snowboardu na Stubai nebo z vyjížďek s jinejma týpkama na kole tady v Praze. Dneska budu spát zas jen pár hodin než mě probudí bolest ruky , pak vstanu dojdu pár kroků do kanclu a sednu si za počítač. Pocity štěstí zažívám jen s alkoholem, prací, jídlem a drogama.

Takže proto se mi dneska nechce nic vám napsat. Protože jak jsem votrávenejch, mohl bych napsat zase nějakou emocionální puberťáckou sračku.

Ale vole příští sezónu budu mít kompletně novou ruku. Snad budou i nový kola, teď jsem tu zrovna obratně levou rukou a nožem rozbalil nový prkno. Budeme dávat! V únoru jsem ready!

O víkendu už musí jít přece běhat :-D

Jo a díky všem kámošům, co se stavili. Nebylo vás málo :-D.

tomaass

P.S.: Prodávám eRBéčko.