El Pit, díra Boží

Stojím na krajíčku převisu masivní ostré skály, ruce rozpažené jako Ježíš Kristus na skále v Rio de Janeiru. Nepohnutě pozoruji okolí a vsávám do sebe atmosféru pro mě tak novou a neuvěřitelně silnou. Mnohokrát už jsem se vyškrábala na skálu jako je tahle. Nikdy jsem si ale přitom nepřipadala jako ve vesmíru! Vždycky jsem taky dohlídla na krajinu pode mnou a nikdy, ale vůbec nikdy jsem neměla chuť skočit dolů…

 

 

Většinou se díky zrychlenému dechu a na poplach bušícímu srdci přemlouvám dolu vůbec podívat…strach z výšek, můj milovaný společník je vždycky se mnou a neopustí.

Teď ale necítím nejslabší pocit nervozity. Odrážím se a jako pták s roztaženými křídly skáču dolů. Do hloubky, tmavý jak peklo a přesto tak lákavý. Chvilku se vznáším v prostoru, vychutnávám pocit bez tíže, hrobové ticho, sebe a neutuchající energii El Pitu, kterou máme teď s Mirem jen pro sebe. Dívám se na něj nahoru a s tím moje vznášení se ve vesmíru začíná být maličko nepříjemné. All right baby, je to ještě přes 20m nahoru a chce to kyslík. Tak jdeme, no. Jedno, dvě tempa a už se vznáším jak heliový balonek směr hladina. Tam lahodný nádech života a Miro, který už netrpělivě čeká až se vynořim, aby do tý tmavý pochvy mohl taky zaplout a nasosat trochu toho kouzla. Já se jen tlemim a zatím ani nevěřim tomu, co jsem právě zažila…je to totiž neuvěřitelná krása. Krása hloubek, pro kterou sakra stojí za to žít!

 

Pamatuju si přesně před rokem na kurz FII Freediving I.v Liberci. Na video, který nám Martin pouštěl. Pán, který mi připomínal Tarzana z Krále džungle stál na skále přesně jako teď já, pak si hodil šipečku a jel a jel a jel dolů do hloubky, krz tenký pruh světla prosvítající z tý malý dirky nahoře. Vypadalo to jak kouzelná pohádka pro dospělý. A já byla přesvědčená, že je to nahraný podobně jako tarzanův příběh a něco takovýho je pro obyčejnýho smrtelníka, chcípajícího ve 4m pod vodou, dosažitelný pouze z křesla před obrazovkou. Pcheee, jak ráda se v těhle věcech mýlim! Tehdá jsem na kurz šla kvůli Martinovi (jeden z mála lidí v Čechách, od kterýho mám chuť se učit) spíš než freedivingu s tím, že se ráda přiučím něco o fyziologii, dechu a funkcích lidského těla, ale trápit se v hloubkách nemusim. Do 8m v libereckým bazíku jsem se sotva doplácala a šup zas nahoru, protože je tam nepříjemně a tlačí to a bolí to a vůbec, co tam?

Tenkrát se tam se mnou ale plácal (nutno podotknout že značně šikovněji) i pan David Ž. Jeden z nejsympatičtějších lidí co znám a se kterým mi bylo potěšením rozvázat společnou řeč. Jím byl můj osud jaksi zpečetěn a já se o rok později taky díky němu topím v jedný z nějkrásnějších děr na světě. El Pitu, 70m hluboký jámě, plný křišťálově čistý vody, netopýrů, sladkovodních krevet a kůži oďubávajících rybiček, ve který si človek nepřipadá jinak než v pohádce, neuvěřitelný pohádce. Obzvlášť, když ji má úplně pro sebe, tak jako já s Mirem.

 

Na tohodle dvoumetrovýho klacka oplácanýho svalovou hmotou, s hlubokým hlasem a tvrdým výrazem ve tváři jsem měla štěstí. Než sem dorazil on, strávila jsem půl roku žijíce asi 3km od El Pitu, aniž bych ho vůbec spatřila! Nebyl totiž nikdo, se stejnými topícími zájmy a když už někdo byl, jako třeba pan David, na topení zas nebyla příležitost. A tak jsem si vystačila s občasnou návštěvou Dos Ojos cenoty s bandou turistů, kde jsem se vždycky vyblbla aspoň do I0m hloubek k uspokojení. Ale pak konečně přišel někdo, kdo mezi řečí jen tak zahlásil, že se při šnorchlování potopil do 20m a nic moc to nebylo a že se chce jít podívat, co je zač ta hluboká čenota tady. No tak to bylo něco pro mě, tohle slyšet. Mira jsem se chytla a už ho nepustila, dokud mě tam nevzal.

Zadarmo to tedy nebylo, to nee… Pán sportovec, už při druhý návstěvě mě málem uhnal. Hrdinsky jsem totiž navrhla, že tam poběžíme a já si pojedu svým tepem, kdyby něco. No jo, jenže to se Mirovy jaksi nezdálo a nutil mě v polomrákotách běžet dál, dávno za mým pohodlným limitem. „Sakra“ říkám si, tohle je pecka. Jako holka se sama nikdy nevyhecuju k nějakým pořádným výkonům a přesně tohle moje lenivý Já potřebuje. A k mýmu štěstí hecy a kecy pokračovaly…

Do El Pitu jsme takhle začli běhat skoro denně po dobu asi I4 dní, kdy tu byl Miro na dovolený….ach jo, škoda že lidi nemaj dovolený delší, tak jako já. A zjistili jsme, že odpoledne kdy tam slunce nešajní už se tam taky nikdo neplácá a my se tam můžeme vesele trápit.

Během toho pan trenér poupravil nejen můj chabý běh/neběh, ale i potápěčský styl a jógové pozice. Díky jeho prudám jsem se dokázala (i přes můj odpor a přesvědčení, že dál to prostě nejde, protože to tlačí všude a já na to nejsem uzpůsobená) najednou místo do ušmudlaných I0m potopit přes 20m, aniž bych to zaregistrovala. No…není taky divu. Pán si na kurzu freedivingu s Martinem Zajacem prý hodil 5minutek ve statice a sám se potápěl do takových hloubek, že jsem na něj zvrchu nedohlídla. Kolikrát jsem si právem říkala, že takovýho hosta mi do La Calmy poslal sám Bůh. Umožnil mi získat další neopakovatelný, neuvěřitelný, kouzelný a hlavně boží zážitky. Takový, který mě pomáhají žít a ne jen přežívat, davají mi sílu, energii, chuť do života…a berou strach a bolest. Kolikrát si pak na momenty jako je skok z převisu v El Pitu vzpomenu, když je mi ouvej a něco třeba bolí. A už nepotřebuju žádnej jedovatej růžovák nebo podobný hnusy, stačí silná euforická vzpomínka a bolest poleví. Víc takových….tak snad zas brzy.:-)

 

A Martinovi, Davidovi a Mirovy patří mé neskonalé díky!!!

 

Svatka