Bikeři – najdeš je všude..

To si takhle sedíte v práci, monitor na vás pere denní dávku informací ke zpracování a najednou blik.. blíže nespecifikovanej Error se kterým nehne ani tisíkrát omýlaná hláška z helpdesku: „..a zkusil jste počítač restartovat?“ v praxi najednou nefunguje.

To pak nezbývá, než na ten helpdesk vyrazit osobně..

 

Ajťáci.

Seděj si tam, vládnou matrixu a v jejich kanclu nikdy nikomu zvenku nedávalo nic smysl. Chaos myší a klávesnic v papírovejch bednách pod stolem, na okně uschlá umělá kytka, na stolech mezi změtí kabelů dvě cestičky jak dráhy který vedou ke klávesnici přesně padnoucí na předloktí ajťáka, jak Boltovi jeho vlastní startovní blok a na zdi obrovskej plakát s bílým nápisem a temnou kyberpunkovou kresbou, která pro civila s jedním životem vyvolává otázky vzlínající z největších hloubek pravé hemisféry mozkové, že toto je tedy nejspíše zoosobněním jejich světa tam uvnitř systému při pohledu druhé osoby sám na sebe. Prostě místo, kde výskyt kohokoliv zvenku je znemožněn již pouhou existencí onoho.

A tak, když beru za kliku ode dveří, za nimiž realita dostává více rozměrů a pouhý pozdrav dobrého dne zprvu vyvolává spíše nejistotu z časové reality našeho světa, jsem už dopředu smířen s tím, že budu zas za košiláče, co neví kde má power button na noťasu. Ignorujíc ale pud sebezáchovy počítačového neznalectví a nápisu na dveřích „No ticket – no action“, otvírám a jdu bojovat.

V místnsoti sedí všechno. Myši v bedně omotaný kolem klávesnic, kytka, obrovskej plakát, kabely.. Moment! Ten plakát tu nějak nesedí. Teda velikost A1 je v pořádku, ale chybí mu nápis a kresba postapokaliptickýho města s temnou postavou v kápi třímající v jedné ruce zbraň jejíž přesné využítí objevil sám autor až po dokončení posledního třpytivého odlesku.

Tedy tu postavu bychom měli i s obličejem komplet zakrytým, kde světlo dostává se pouze na úzký proužek soustředěných očí. V rukou pak i drží velmi designovou zbraň, u které už jen z úchopu je vidět, že věci dokončovat do posledního detailu je jejím smyslem, ale kolem postavy je les, co už jsme viděl. Já ten les ale viděl na vlastní oči. Musím dvakrát mrknout. Jednak proto, že nevěřím tomu, co je na plakátě a podruhé, když na mě od stolu promluví ajťák. Zjevně jsem mlčel déle, než je i zde na vyjukaného uživatele zvykem. Chrlím ze sebe tedy požadavek a jakákoliv předpřipravená věta ve snaze vyhnout se zaškatulkování mezi běžné košiláče bere za své, protože těkám očima z heldeskmana na postavu na plakátě. A ta mě, na rozdíl od nyní klidného hocha v mikině, v klidu rozhodně nenechává.

Nakonec, po předání kusých informací o nefunkčnosti mého HW, odevzdávám svůj noťas a dostávám info, že se na to místní guru rovnou koukne. V následujícím tichu a klikání, mě to už ale nedá a tak vznáším, nyní už celkem plynně, další dotaz do místnosti tak, aby to slyšeli opravdu všichni, i přes jejich permanentní zajetí kdesi mezi jedničkou a nulou.

„Kluci, vy tu někdo jezdíte na kole?“

Klikání v místnosti neustává, ale po dalších dvou vteřinách zaznamenávám nezvyklý pohyb na jedné židli a otočení hlavy mým směrem.

„No, já…“

Zazní do místnosti spíše polohlasně, ale s jistou mírou vnitřního zájmu. I přes to, že jsem v tuhle odpověď tajně doufal a dokonce se na ní těšil, stejně mě ale dost zaskakuje a tak dávám pauzu v prostoru pro další debatu stejně dlouhou, jak kdyby Henry Fonda zjistil, že už nehraje poker ale stojí ve finální přestřelce na závěr filmu a blafování mu jeho šestiraňák pro výhru nenaplní. Nakonec ale stejně jako on sahám pro rezervní kolt a pálím od boku.

„No, že tady máte na zdi fotku Dannyho Harta z Crabapp
le hits, co vloni fotil Steling Lorence..“

 

Klikání v místnosti přestává jak kdyby v ČEZu někdo otočili knoflík. Zbylý hlavy v místnosti rázem hledí naším směrem a je evidentní, že jsem narušil tok nejedný myšlenky. Prvotní ušní skenry a zaškatulkování mezi košiláče přehodnocujou u všech znovu vstupní data a moje ID letí do složky – Může se hodit.