Pěkně se sebou vyběhnout.

Stávaj se i horší věci, než že si musíte odpykat dvoudenní pobyt v klášteře kousek od Paříže, pod záštitou firemní nalejvárny. Jde ale o to, jak si ten pobyt zpříjemnit, když jste 10hod denně zavřený v místnosti a venku svítí sluníčko..

No přes den to nepůjde a tak alespoň po dokončení všech scénářů, situačních komedií a papírových prezentací, v čase kdy sluníčko dává touchdown na západě, je třeba se sebrat a využít těch pár minut na duševní i fyzickou očistu, nebo očistec? Teda to kam jedu jsem věděl celkem dlouho dopředu a protože jsem v tomhle klášteře už byl, tak jsem i věděl, co na mě čeká. Ploty, vodní příkop, placatá země bez možnosti orientace a neprostupný stromy kolem. To vše ale hravě vyřešil ještě před cestou pan gůgl se svýma mapama a tak jsem zjistil, že kousek od farních pozemků rozkládá se parádní park se spoustou křivolakých, ale i rovných cest.

No budu tam běhat potmě, takže křivolaký asi vynecháme a na pěkně rovnejch upravenejch úsecích bude malá čelovka i po západu slunce bohatě dostačující.
První varování mělo přijít se zjištěním, že místo hodiny a půl, mám do večeře jen hodinu a to včetně sprchy a rychlýho protažení. To druhý ve chvíli, kdy jsem zjistil, že nemám čelovku.
Odhodlání a touha vyčistit si hlavu mělo ale větší ambice, než strach z temného neprobádaného terénu. Klíč na recepci teda cinknul pikolíkovi se slovy: „Bek in háf aur. Tenx..“ a já vyrazil.

Prokličkovat zahradou s vodníma příkopama po štěrkový cestě přes několik můstků šlo hladčeji než jsem čekal. A možná bych se zarazil už i tady, kdyby vše nebylo tak pěkně osvětlený. Skrz bránu jsem pak vpadnul do tmy jak basejumper do Machochy. No, snad nebude tak zle. Kousek po silnici, pak přeběhnout hlavní a budu v parku a tam i když bude tma, tak je to přeci furt rovně. Na hlavní jsem za pár minut, ale i přes běh po asfaltu jsem ten vizuelní kontakt půdy pod nahama nějak postrádal. Auta sem, auta tam, mám to tu just jen abych se celej dostal na druhou stranu a tady už.. závora. Tak jasně, není to zeď, ale to dřevěný oplocení vede na obě strany a zámek tu visí taky asi už nějak pátek. No zpátky neběžim ni krok, takže hop a můžu konečně v pohodě klusat hájem. Jo, ale kam? Do hlavy naskakuje mapa a pro pocit, že jsem nekliknul na menu v bojový gamese mě chybí akorát v pravym spodním rohu orientační růžice a výběr zbraní. Pocit ztracenosti a neznáma je ale naprosto stejnej jak první křižovatka ve třetim levelu Wolfensteina. Tak kam?

Ta hlavní cesta by měla bejt skoro kolmo od asfaltky, tak jí beru. To, že je tu tma jak v prdeli mě dochází asi ve stejnou chvíli, jako to, že pod nohama rozhodně necejtim jemnej štěrk, nebo štěrk, nebo aspoň udusanou hlínu. Je tu tráva. A je měká, takže nohy začínám zvedat okamžitě po prvním double zakopnutí, kdy to tu málem rozreju rypákem. Rypákem? Ta asociace vyskakuje stejně rychle jako zjištění, že zakopnout o dva krtince a do několika dalších šlápnout by znamenalo, že se nacházím na území pod totální nadvládou krtků a zachvíli se propadnu do nějkýho megatunelu a nebo, a to spíše, že to nejsou krtince, ale místo, kde si divočáci krátí chvíle mezi spaním. Matnej záblesk, když taxík odbočoval z hlavní, tak kolem byli.. duby? Ty vole, mám za sebou asi deset metrů od závory a místo pohodového výklusu se mě okolí snaží sejmout všema fyzickýma i psychologickýma prostředkama. Teď chybí už jen to, aby mě švihla větev do ksichtu… vteřina.. dvě.. tři.. hmm tak nic. Zas tak obscesní to tu nebude. Stačí prostě zvedat nohy a orientovat se podle mezery nahoře v korunách stromů. A nebo, tahám ze zadní kapsy telefon a zapínam světlo. Pche pohoda. Teda realtivní. Držet mobil v ruce při běhání není vůbec pohoda a navíc se ty stíny děsně měněj, takže aktuálně divočák číhá za každym křovím a ten doprovodnej šelest (byť je tak maximálně od veverek) tomu dává grády. Křižovatka rovně a po pár dalších metrech je tu najednou rozdvojka a konec lesa. Mapa opět skáče do hlavy a já beru pravou. Půda pod nohama ale měkně nějak podezřele moc. Po cestě totiž ani památky a já běžim po zoranym poli. Ornice se lepí na boty s účiností nejlepšího zouvače bot. Poskakuju polem jak Jasánek dávám otočku a mažu nazpět. Vlevo – vlevo bude ta správná cesta. A překvapivě není. Po padesáti metrech je tu potok – kde to kurva sem? Jako nic z toho v mapách nebylo.

Nezbývá než se zbaběle dát nazpět tou samou cestou. Teď si teprv naplno uvědomuju jak moc to tu je rozrytý. Teda jestli tu neprojel ožralej traktorista, co zapoměl zvednou pluh z toho pole, tak tu ty divočáky pěstujou ve stádech. Zpátky u závory za pár minut a několik dalších zakopnutí, ale pořád je mi toho málo – beru za vděk menší odbočce do lesa, tady to sand tolik rozvoraný nebude. ŠVIH… A – tak konečně přišla na řadu ta větev.. Tak tohle mě jako moc nebaví. Otáčim to a skáču přes plot a mažu nazpět do kláštera. Ještě lehkej výklus po áčku  a jsem zpět.

Portýr na mě jen nevěřícně kouká, protože ten červenej koberec na schodech sice fakt září moc hezky, ale zouvat se tu fakt nebudu. Tak jsou ty boty trochu od bahna, no.. a kalhoty taky trochu.. a tu šmouhu na obličeji – tu už jsem taky měl.. a jinak mě nic není – díky.

Druhej den mě jeden chlápek potkává na snídani se slovy: Já tě viděl, včera, jak jsi šel běhat – bylo to dobrý?

A teprve v tu chvíli přišel ten moment, kdy jsem si řekl – ne nebylo to dobrý – bylo to totiž BOŽÍ a na tenhle výlet plnej imaginárních divočáků fakt jen tak nezapomenu..

Takže od teď, kecky na firemní tripy navždy..

 

-a-