
Standartní porce nedělního podvečera?
Spěchat domu.
Nebo – právě naopak? Zmizet z domova, právě proto, že je neděle podvečer..
..a je čas si prostě jet zaskákat z mostu. A kolikátý skákání to už vlastně bude? No letos druhý. To první jsme si s Tomem Slavatou vpálili pěkně v zimě, když zrovna čerstvě nasněžilo a nám to přišlo jako docela dobrej nápad. Nicméně to včerejší skákání mělo k sobě s teplotama a sněhem asi tak blízko, jako pogující metalák na koncertě Britney Spears. Bylo vedro. Přesto ale přišla chvilka, kdy i přes ty dospělý letní teploty přeběhnul tak trochu mráz po zádech.
Na most dorážim s lehkým zásekem, takže zábava je už v plném proudu. Testovací skok má Tom za sebou a dokonce už i další člověk má v tváři o několik vrásek víc. Nikoliv ale vrásek co s šedinama přichází. Jsou to spíš takový ty vrásky kolem pusy. Ty vrásky když máte přilepenej rohlík na ksichtě a ten vám nejde sundat. Přiblblej úsměv a pohled do nikam. Zůčatněně jsou sice dotyční po dotázání schopni odpovídat, ale myšlenkama lítaj někde v éteru. Na řadu tak přichází další skokan, ještě koncentrovaný, s jistou dávkou nerovizity. Tom ale zkušeně připravuje a vysvětluje co a jak.
Pak už jen přelézt zábradlí a jde se na to. A za pár vteřin se hurónskej řev nese údolím. Dohoupat, vylézt ze sedáku a hup do vody. A další rohlík a lehce nepřítomnej výraz někdy i na pár desítek minut, nebo hodin. Pobíhám si tak kolem, občas něco cvaknu a najedou mě Tom zasahuje větou:
“Hele Dejve, tak teď deš asi ty. No a jak půjdeš..?”
Hmm.. Teda napadlo mě to zase už cestou sem a to mě ani Tomáš nemusel posílat tu smsku o jedom slovu. Ruce – znělo to údernický slovo. Chvilku sice váhám, ale snad abych si zas dodal trochu odvahy to říct sám? Aby to bylo moje rozhodnutí? Ale nakonec to ze mě padá – “Jdu za ruce..”
Sedák odcvaknout a jediný na čem teď zaleží je vybrat která smyce bude ta pravá? Oranžová, nebo modrá? Modrá je dobrá. Voda pod náme je sice trochu do zelena, ale obloha to kompenzuje a tak při dalším parádním západu slunce v neděli večer lezu přes zábradlí na Zvíkovským mostě. Na sobě koupáky, v ruce modrou smyci a pod sebou padesát metrů. A pocit – ten pocit, že ač člověk drží život pevně ve svých rukou, tak stejně není úplným pánem situace.
A tak jsme si skočili. Nejdřív já, pak Tom. Keinovku. Za ruce. A s námi pár dalších kamarádů, sice už pěkně spořádáně v sedáku, ale se zážitkem minimálně stejným jako je to pro nás i přes to, že je to už po tolikáté.
A právě proto se v nedělní podvečer domů nespěchá za úkolama, za přípravou do práce, za stereotypem. Proč prostě nejet ven – na druhou stranu..
..za zážitkama..
-a-














Bude video? Celkem by mě zajímalo, jak to vypadá, když to člověk skáče za ruce.
Já video tentokrát nemám. Sice někdo točil na telefon, ale přiště video určitě bude – máme ještě takový malý nápad.. ;)
musim taky pliiiis …. rekni kdy a ja prijedu pliiis
Tak v tom případě aspoň otázky – jak je těžký to udržet? Je to jenom o hlavě, nebo to je i odstředivka jak hovado? Co by se nad tou vodou stalo, kdybys to neudržel?
Pedro: No – když provlíkneš ruku smycí, tak v pudu sebezáchovy by se udrželo asi dost lidí (pokud nemáš 100kg, nebo nejsi chabrus na ruce), protže ano – dole a jakmile to začne stoupat, tak JE TO ODSTŘEDIVKA JAK HOVADO! Ještě dlouhou chvíli poté máme pak na ruce vytlačenou smyci a ruka může trochu brnět..
Prostě zkus se cvíli houpat na 5ti metrovým laně. No a pak si vezmi, že to naše má 40m a prvních 10-15m letíš volným pádem.
Hehe – a co by se stalo nad vodou kdybys to neudržel? Hodilo by tě to do dálky a rozplác by ses o vodu.. :)
Nicméně, ještě než jsme to skákali bez jištění, tak proběhly pokusy jestli to oba udržíme. S jištěním v sedáku, kdy lano zůstalo s průvěsem a drželi jsme to za smyci.
Proste nejste úplně vylizany, diky bohům ;)
ty jsi magor … krásný magor :-)