Trutnov trails

Na tenhle výlet jsem se fakt těšil. Po dlouhý době zas v lese, na něčem novym a hlavně s vybranou společností.
Tak klik na Trutnov trails s Čárysem a Romanem..

Plán na víkend zněl jasně. Bikovat. Po dlouhý době se stalo, že je Čárys zpět v ČR a hlavně má volnej víkend, což jde do karet nám, pod bičem kapitalismu otročícím nevolníkům, co maj volných jen pár víkednů v roce. Spakoval jsem tedy v Praze ještě freedivera Romana Apriase (však my z tebe toho bikera uděláme) a vyrazili jsme v sobotu ráno na meeting point, který byl zde: 50°34’37.2″N 15°58’44.6″E – to je totiž jedno z nástupních míst na traily, který se rozprostíraj po okolních kopcích. Na místě je to pak shledání jak po letech ale po lehkejch přípravách hned vyrážíme. Na poslední chvíli ještě berem mapku, abysme měli alespoň nějaký info o tom, co všechno nás čeká a už to mažem na první trail.

Ten začíná po áčku a přechází na panelku, do pěknýho kopce, asi aby se člověk pěkně probral a nešel pumpovat z kopce zatuhlej jak lesní pařez po zimě. První trail na kterej tedy přijíždíme se jmenuje Bunk trail a je značenej modrouá obtížností (zelený jsou spojovačky, pak modrá, červená a černá). Po pár metrech jsem si trošku nejistej, protže se jede po obyčejný lesní cestě, ale pak najednou ostrá pravá a už to začíná a moje představy o modrosti trailu berou za svý asi ve třetí zatáčce.

Tohle prostě není strojově udusaná bikroska. Tohel je bikování po lese jak má bejt. Vyjetá pěšinka, co je občas podpořená klopenkou a někde malinko dosypáno na pěknej odraz. Mám dojem že Pod smrkem, nebo na Rychlebách by bylo značení červený jak biskupovo roucho. Občasnej kořen tomu ještě dodává parádní punc klasickýho bikování po lese s tím, že ale všude to perfektně navazuje a člověka nečeká žádná záludnost. Takže trail na jedničku po lesní hlíně s občasným horizontem, kde si to přizvedneš a dá se to letět a držet i na oči bez překvápka moc pěkně. Dojíždíme první část a malinko stoupáne, aby se trail na konci otevřel na louku s nádherným výhledem (právě kolem válečnejch bunkrů) a po louce a hřebeni jsme to chvíli mazali jen tak z kopce dolů. A musím říct, že tohle utrácení metrů mě taky sakra baví. Pak zas do lesa a už je tu úzká pěšinka, co se motá mezi stromy, aby člověk vypadnul na lesní cestu a na konci vyjel najednou u hospody/nástupního místa.

Smějěm se jak malý, rohlík na ksichtě nejde sundat a jen mrak nad hlavou nás malinko brzdí v dalším rozletu. Na rozjetí teda trail ideální. Po chvilce ale nedbáme mraků a vyrážíme na další traily, který už jsou na protějším kopci a mají na sebe dobrou návaznost. Panským stoupákem (kterej má na hoře na kopci skoro až trialovou pasáž) se dostáváme na taky modrej, Modřínavej trail, na kterým je už vidět hromada práce s lopatou a strojem, aby i přes všude možný šutry a kořeny měl tu správnou flow pro míň zkušený ridery. To ale nezanmená, že si tu člověk neužije srandy, je to prostě takovej ten klasickej onewaybmxdownhill trail, kde není třeba moc skilů, ale sem tam se to dá odpálit a poskočit si ze dvou boulí jako dabl, nebo to do zatáčky zlomit na Drimla. Baví nás moc a konečně i Roman má větší úsměv na tváři.

Poté přesun po zelený na začátek červenýho Modřínovýho trailu a zábava pokračuje a to nejen na trailu, ale i mimo něj. Trail je vedenej místama po úbočí skal, ze kterých je tedy výhled, že říkám, že ráj a já bych to sem nahnal ty lidi všecky a povině! Místama trošku techniky a to dokonce tak, že se Roman trochu zapomene a zahodí kolo, ale hned se zas zvedá a pokračujeme. Jedem pak takovu naší oblíbenou hru na na “JO”. Prostě první se zptá: “JO?” a když za sebou slyší opdověď tak musí zrychlit. No a takhle to obyčenjě pokračuje do doby, než jde někdo z kola ven. Nicméně jsme opatrný protože po dojetí červenýho nás čeká ještě černej trail – Pod jeskyňkou.  Roman si ale tady už není moc jistej a tak si raději máváme a už jen s Čárysem vrháme se vstříc Jeskyňkám.

A jestli tenhel trail má bej černej, tak ano, je černej jak temená strana síly. Místama tě totiž zláká svou nenápadností, abys najendou stál na hraně skály a čučel dolů mezi šutry, kde si hledáš místo pro přední kolo, nebo svojí hlavu. Jako obrovskej kus práce i na tomhle trailu je ponecháno (a stále se buduje) a jsem skoro, rád, že už jedem domu, protože představa, že to tu člověk jede podruhý a začne zrychlovat, mě tak trochu malinko zvedá chupy na rukou, asi jako první zhlédnutí Noční můry z Elm street a následný pohled na pár nabroušných nožů. Jo – tenhel trail je vostrej a černou si zaslouží.

Martirium, o tom, jak jsem na koci toho trailu píchnul, Čárys se ztratitl a píchnul a Roman si v poklidu dával pivo na sekeru nechám třeba na jindy, důležitý totiž je, že jsme odjížděli spokojený a já s myšlenkou, že sem se rozhodně musím vrátit.

Čistý přírodní traily, mě totiž fakt baví. A klucí to tu stavěj moc dobře.

Díky za to!

-a-