Koleno, klacek, koleno, klacek..

Mnohokrát jsme o tom s Čárysem mluvili až na to došlo. Přišel čtvrtek, já po práci sedám na moto a vyrážim na sever. Čekaj mě 3 dny za klackama motorky a rovně se jezdit nebude..

Motorku už sice nějak pátek mám a ač na ní jezdím, jsem strašnej pasažér. Prostě se bojím to v zatáčkách víc skládat a podle toho vypadá i moje ježdění. Já tu motorku prostě necejtím. A tak když jsem nebyl schopnej dostat se na okruh a skládat to pod vedením instruktora, domlouváme s Martinem ježdění u něj. Rálsko – letiště, zatáčky na Ještěd, přesun na jih přes Dubou, Slapy a návaznou 105-tku, okruh v Písku, Písek – Týn n. Vltavou,  Táborskou TouristTrophy a podobný asfaltový radosti. Prostě máme toho na 3 dny v plánu docela dost (včetně toho, že nás čekalo ještě přes den makání na Monínci) ale vzhledem k tomu, že na motorce jsou ty přesuny po republice tak nějak rychlejší, nebude větší problém tohle objet. Ve čtvrtek v podvečer teda brzdím u Martina v Osečný, odkládám bágl a jdem na první session: Ještědský zatáčky.

Předně – každá z těch částí, kterou jsme projížděli, by asi vyadala na samostatnej pytel zážitků, ale tohle je prostě místo který fakt žeru. Přehledný, široký, pomalý zatáčky bez svodidel, kde se toho dá zkoušet moc. Poslušně tu jedu za Martinem a pak se střídáme, abych hned dostal pár pohlavků a vyděšenej výraz v Martinovo očích mluví za vše. Nicméně známe se už dlouho a on ví jak na mě a tak mě postupně začíná umravňovat a zbavovat blbejch návyků. Začínám zatáčky probržďovat už o trochu míň a tak nájezdy už nejsou úplně na téčko ;) a skládám to postupně víc a víc. Za sebou ale pořád v těsný blízkosti slyším Akrap na jeho Kátě. Lítáme teda zatáčky nahoru dolu a na otáčce vždycky děsná legrace a jak mě chtěl dát vnitřek a tohle to a támdle to. S postupným posunem sluníčka k zemi se ale sunem z kopce pryč, protože zítra to teprve začne. Spát se jde ale stejně pozdě, protože čumíme na videa, ladíme stopy a kecáme.

Druhej den pak ráno vstávačka, snídaně a hned po ní vyrážíme na letiště. Já tu tedy nebyl pěkně dlouho, ale runway je pořád stejná, jen jsem tu byl zvyklej spíš rolovat s letadlem, než vytyčovat si trať pro motorku. Dáváme s teda několik koleček po imaginární trati, kdy si zkouším jak moc to vlastně můžu klopit. Já dostáváme zase pár rad, no a kočím u toho že škrtám stupačkama a tak je čas tu další metodiku opět přenést jinam. Letiště a zatáčky na něm tedy daly moc! Znovu přesun na ještědský zatáčky a najednou ten pocit z nich? WOW – jsem jinde. Jasně pořád na tom sedím opačně a nejde ani tak o rychlost, ale o ten pocit ze zatáčky a z komfortu jejího projetí a o tom to je. Blbenem, zrychlujem a když je toho tak akorát, jedem dom na oběd. Opdoledne je totiž plán přesunu na jih přes Dubou, Prahu, Slapy, Monínec až do maringotky.

Dubá – tenhle úsek je motorkářsky provařenej jak čtvrtej blok Černobylu, tak přijíždíme s velkýma očima a víš co? Já teda nějak nevím. Možná je to tím pátkem, ale aby si to člověk fakt užil, musí tu letět a to je tak nějak, v tomhle provozu, mimo mísu. Auta, autobusy, sem tam i kamion, jako kdysi to tu bylo možná super, ale teď je tu těch aut prostě moc. Cestu k Praze se ještě snžíme si zpříjemnit zatáčkmama přes Šárku, ale objížďky a kolony nás stejně posílaj kolem. Co si tedy alespoň projíždíme je opačná Cementárna – což je úsek z Ořecha do Radotína, jinak pěknější je to samozřejmě odspodu, ale jak se snažíme být pryč z dosahu Prahy ani tady si to moc neužíváme.

Slapy – tak tady je to jiná liga. Nepršelo a silnice je čistá a tak tyhle zatáčky jsou naprosto parádní. Sice se svodidlama, ale dlouhý a se stejnýma poloměrama. Dál pak pokračujeme přes Neveklov do Sedlčan, kde je položenej na jedný části novej asfalt a to už nejde vydržet a tak si tenhle úsek dáváme ještě jednou. Naprostá paráda! Objížďkou se nakonec dostáváme až na Monínec, kde dáváme jídlo a pak už přes přes část táborskýho TýTýčka do bazénu na relax, páru a v poklidu už to jen doťuknout do maringotky. Kecačka, film. Spát.

Sobota ráno jí pak mažem na Monínec házet lopatou. Kolem čtvrtý opodledne, když už část bikový trati má zas novej povrch, lopaty odhazujem v dáli a skáčem za klacky. Písek volá!

Písek, okruh – Hmm.. Já tu toho asi moc psát nebudu, ale snad jen.. Půjčil jsem si tu Martinovo SMC 690 a zjišťuju pár věcí. První kolo – neumím to. Druhý kolo – dávám nohu po dklacek. Třetí kolo  – na výjezdech zadek bokem. Čtvrtý kolo – neumím to a okamžitě mě to vemte, nebo to při dalším kole složim!!! Jako TO je totiž absolutní TOP! A jestli někdy něco nějak a zatáčky tě baví především, tak se okamžitě stěhuješ někam k malýmu okruhu a kupuješ motarda. Stříkaj z nás emoce jak náplně ze švestkovejch knedlíků a radši odtud rychle mizíme. Plán je ale jasnej – tohle bude chtít pořádnou návštěvu s domluvou a ne jen jednou.

Písek  – Týn. Další úsek co má zatáčky jak malovaný a ač svodila jsou tu vyskový a nám začíná jemeně pršet, tak úsek je tohle luskusní a výborně přehlednej. I sem se člověk bude muset vrátit..

Tak takhle nějak vypadal náš třídení trip. Neděle pak byla už poklidnější a ve znamení návratů a já bych i psal dál a vracel se k těm jednotlivým místům a to i když je to po celkem delší době, ale tisíc slov nevydá za jedno vrknutí plynem.

Míst, kde se dá parádně pojezdit je v republice prostě moc a tak už je to jen na tom plánování a může se jít tahat. Tak třeba zase brzy Ještěd, nebo Sedlčany, Písek, Tábor..

-a-