LINKA 115

Ani 158, 155, nebo 150. Je to “jen” 115.  A proč? A co to je?
Tak trochu toho konstruktivního vysvětlení s gustem nám vlastním najedete uvnitř..

Rozseknu to hned v první větě a to tím, že je šířka v „mm“ pod botou. Furt nic? No tak jo – lyže. Už svítá? Jo – prostě prašanovky co by snad i v Japonsku na tamním bzednym pudru mohli uspět. Na druhou stranu rovnou řikám, že těch stopatnáct pod botou je na první sníh ve Středních Čechách docela dost. Nebo spíš takhle, ono to není docela dost – on je to totální nesmysl na jakoukoliv urolobanou sjezdovku kdykoliv v sezóně, ale když už je i tahle lyže doma, proč to nezkusit. Hele kolikrát jsem říkal, že kdybych nejezdil na kole, tak jsou mym sportem #1 lyže. Takhle mám ale tyhle dva sporty pěkně sezóně rozdělený, i když se třeba říká, že biková sezona nikdy nekončí, tak ta zimní přeci jen určitý limity má. Teda ono se dá i na lyžích lítat po trávě nebo jiným povrchu, jak to v posledních letech předvádí třeba Candide Thovex, ale ta spotřeba materiálu je poněkud větší. Takže s lyžema zpátky na sníh a to rovnou tam, kde ho aspoň trošku je.

Na Monínci už nějakej ten pátek sníh na sjezdovku sypou, takže když se konečně ofiko otevřela vrchní kotva, bylo třeba jet omrknout co se na kopci děje. Tamní mrazáky mrazej vodu a rozsekávaj na krystalky sněhu, který se pak skrz jednoduchý potrubí kompresorem honí na svah. Že je to sníh kvalitativně lepší než ten z děl, to už jsem si vyzkoušel třeba vloni, ale co na to řeknou ty dva snowboardy na kterých právě stojím, to jsem ještě netušil. Nicméně zpátky na začátek. Důvodem novejch lyží byla prasklá hrana na starejch skailpech. Čekat, kde se mě ta prasklá hrana chytne a vyrve bylo trochu o nervy, takže proto tyhle fošny. Pak už jen převrtat vázko a mohlo se vyrazit.

Už při příjezdu bylo z dálky vidět, že na Monínci maj vysněženej celej vršek sjezdovky, a dole už taky začly růst na trávě hromádky sněhu. Parking teda rovnou na prostředním parkovišti pod kotvou a hurá na svah. Lidí pomálu, ale vlek v provozu. Jedem teda kotvou nahoru s panem Tobiášem a hned první pocit je, že mám pod nohou nějaký dva snowboardy. Ta lyže vůbec nechce jít na hranu. Šířka týhle plácačky prostě bude mít na sjezdovce asi takový využití jak námořní dělo při střelbě v trapu (na hliněný holuby). Na druhou stranu, nebudu házet flintu do žita, když prašan ještě nenapadnul. Takže po pár jízdách musím jedině konstatovat, že těch cca 500m dýlky a sklonu, co tady horní kotva nabízí, je pro funkční rychlost týhle lyže na sjezdovce málo.

Jo – ona ta lyže na sjezdovce totiž fungovat může, ale je třeba jí po tom svahu adekvátně rozehnat, a pak použít sílu jak master Yoda, když zvedal z bažiny Lukovo X-Winga a zvrátit tak konečně balanc lyže na hranu. Jedině v tu chvíli a při správný rychlosti, atmosféra dění zhoustne jak vanilkovej puding co se blíží bodu varu a prašanová LINE Supernatural jedna-jedna-pět začne na urolbovaný sjezdovce kontrolovaně zatáčet. Člověk se ale musí mít sakra na pozoru, protože náklon těla se v tu chvíli blíží zemi jak Marquez v zatáčce s Rossim po boku. Jinými slovy, není to daleko od carvovýho oblouku, jen je třeba mít na paměti, že přechody z jedný zatáčky do druhý tu budou o poznání delší, než mít pod nohou slalomovku, co se točí na devíti metrech. Nejen že tady je těch poloměrů na dýlce lyže použito pět, aby pak daly cca 21m, ale moment setrvačnosti prostě s touhle šířkou lyže pod botou neoblbneš. Efekt vodního sůtru – čili stříkající sníh od patek je pak zaručenej, stejně jako s každou jinou twin-tip lyží.

Tak tedy proběhlo pár skluzů a když mě to přestalo bavit a na sjezdovce začlo být větší množství menších postav jejichž pohyb lze předvídat asi jako úder blesku, nasadil jsem pásy a jal se párkrát sjezdovku vyšlápnout. Moje freečkový vázko už má něco za sebou, ale šlapat s tím pořád jde. Otázka bude co s těma kloubama na vázání udělá ta šířka lyže a jestli to ještě chvíli vydrží. Každopádně těším se jak malej na letošní první prášení.

Tam se teprve ukáže jak lyže plave. Protože práve v prašanu by měla být jak ryba ve vodě..

-a-