Je to už deset let, kdy jsme na jednom z legendárních Čárysovo roadtripů zavítali do tehdy nově vznikajícího bikeparku u Rožumeroka, Malino Brdo. No, rok se s rdalšími devíti sešel, abych se mrknul jak to tam vypadá teď, po dekádě fungování. Takže držte si integrály tady pojedeme hodně z kopce!
Tehdy jsme se s klukama už vlastně vraceli z vejletu a ani jsme nečekali, co nám tenhle park nabídne. Nakonec z toho byl zásek skoro na dva dny, protože místní akorát dokočovali asi nejzábavnější trail celýho parku a v tý době těch supr-flow trailů ještě moc nebylo. Byl jsem teda zvědavej, jak bude tenhle trail a i další vypadat, s tím časovym odstupem. Už na parkingu, když stojím před mapou parku je jasný, že tady se rozhodně nezahálelo a přibylo nejen trailů, ale i možnost vyvézt se navazující čtyřsedačkou ještě o kus výš, než člověka dopraví standartní kabina. Z vrcholu pak vede sice jen jeden, o to ale epesnější trail. Nicméně nebudem předbíhat a jedem pěkně popořadě.
Stejně jako jinde jsou tu traily ozančený barvičkama a já začínám paradoxně modrou (Modrý Zamat), což je právě ta nejzábavnější pecka, kterou tu pamatuju. Nutno jen podotknout, že sice jsou prázdniny, ale je pondělí a tak v parku rkom obsluhy není skoro ani noha. Na trail tedy vyrážim sám a ani v dohledu neni živá duše. Hele nebudu to protahovat, je to opět pecka, sice jsou tu místa, který by chtěli prohodit lopatou a srovnat rolety, ale to je neduh každýho rychlýho trailu, kdy lidi prostě brzděj a na určitých místech se ty rolety udělaj. Jinak trail nemá chybu a není na něm ani žádná záludnost. Skoků sice jen pár, ale přehlednejch a s oblýma hranama na dopadu. Hned jedu na lano a další jízdu pro zapamatování ještě jednou to samý. Snažim se vyhejbat roeltám, což díky šířce trailu neni takovej problém a dole jsem zas vysmátej jak lečo.
Lanovka nahoru letí fest a hned si vzpomínám na neduh tohodle areálu. Tady si totiž člověk neodpočine. Kabinka jede nahrou fakt rychle, takže se tak akorát napiješ, sundáš rukavice, helmu, zakroutíš hlavou nad těma panorámatama a už tě to zas nahoře žene ven. Tentokrát jsem na ten odpočinek ale vyzrál a jedu si dát celej kopec. Stačí totiž po dojezdu kabiny sjet pár desítek metrů na druhou stranu než začínaj traily a je tu čtyřsedačka, která mě vyváží ještě o notný kus výš a tam?
Tohle!!!
Ne, ten trail neni těžkej, dokonce na sobě nemá ani jeden skok, ale je to ten největší kochací oragasmickej trail a jeho největší vada je, že máš velkej problém se soustředit na to, co se ti děje pod kolama. Je to prostě jen parádně namotaná špageta s výhledama, co se zarejou hluboko do pamtěti, ale přitom se tu dá letět přes čtyřicet. To vše pak navazuje na další, už techničtější trail, kterej obtáčí kopec a je to už trochu víc o soustředění a nějkým tom kořenu, ale celkově má člověk pocit, že je pak to klesání nekonečný. V půlce kopce pak ještě potkávám kluky jak právě opravujou nějkou sekci, což při týhle velikosti kopce a trailů se prostě musí. Namlsanej tím flow a pocitem, že je vše je easy, říkám si, že je taky čas zkusit něco vostřejšího a dabl diamond DH sekce mě hned ukazuje, že tohle zadarmo na endurovym kole určitě nebude. Dopady do šutrů, dropy v zatáčkách přes pařezy, prostě vše co k pořádnýmu DH patří. Jako vážně lituju, že nemám tu dvou brejli a 200 zdvihu. Jsem zas ale jemenej jak motýlí vánek a tak to mě ani kolo moc nebolí. Pro zlepšení nálady dávám znova Modrej Zamat, ale stějně mě znova láká ještě něco prudšího.
NortShore sekce s lávkama je přesně to, na čem jsem si ujížděl a co mě v parcích děsně bavilo. Staví se toho už fakt málo, protože to vyžaduje specifickej sklill a za mokra to skoro není jezditelný, pokud nemáte cedrovej les, ale ty lávky jsou pro mě prostě koření bikovýho ježdění. Dávám teda tuhle NS sekci a některý věci tu nejsou úplně málo, ale o to víc z toho mám zas radost. Není to o dropech na placku, ale přejezdy klád a pár dropů/gapů tu je. Mám naštěstí ještě trochu času a na kopci ještě pár restů, takže jako jeden z posledních si dávám opět dabldiamond DH sekci, která je úplně nejdál a už když k ní jedu mělo mě bejt divný, že to tu není ani moc vyježděný. To, co se děje totiž tady by se směle dalo přirovnat k Champery. Ne počkat, nedalo. Champery jsem sjel v pohodě – sice si tam moc nedovedu představit nasadit race mode, ale jinak dobrý. Prudký, ale dobrý. To co se ale děje tady je čistý Z.L.O!
Sklon jak hovado, sekce několik desítek metrů kolmo dolu přes kořeny, kdy kolo furt zrychluje a dole je zalamovací zatáčka o devade? Dropy v zatáčkách přes kořeny a pak jedna sekce, kterou jsem teda fakt nepobral a musel srabácky objet. Regulérní dabl drop ve svahu jak prase a dole zatáčka. Vše na těsnotu kolem stromů a na přesnost mozkovýho chirurga – jako tahle sekce je fakt strop a bude mě ještě chvíli v nočních můrách strašit. Chvíli jsme tam postával, abych stejně zjistil, že ani z žádnýho úhlu odsud nebude odsud fotka dost kolmá. To chce prostě přijet a zažít! Nakonec si dávám ještě jednu červenou a zbytek Modrýho Zamatu na uklidnění a mám pro dnešek splněno.
Ruce už totiž ze řídítek sundávám do boku, protože prsty nejdou narovnat a mám naklikováno a napředpováno zas na pár dnů dopředu.
Bikepark Malino Brdo opět nezklamal a já dávám palec nahoru. Možností kam se vydat dále je tu ale ještě mraky od různejch hřebenovek po přejezdy do dalších údolí, ale to by byla zas další story. Já to ale vidím, že na příště si musim někde půjčit velký kolo, protože tady v lese na mě ještě něco čeká..
A snad to bude dřív než za celou dekádu.
Muhahahahaaaa…
-a-