Ráno na DéeM sice nijak nehrotíme, ale počasí nám dává jasně najevo, že včerejší den byl nějakej mokrej přešlap a že ty panorámata nás tam nahoru do kopců vyloženě volaj.
A když hory volaj, my musíme jít!
Hele, kopce tu v okolí prostě jsou. Dát si teda 400m převýšení na jeden zátah tu není žádnej velkej problém a proto – berem e-biky! Martin tahá svýho osvědčenýho RB e-Monstra a já mám na testing půjčenýho fula od Qayron. Traily, resp. bikepark co se tu po kopcích buduje ještě není v provozu, takže lítaní lanovkou a bikeparkem dolu vynecháváme a jedem se prostě toulat po kopcích. Ač Kralickej sněžník je mocná výzva, je třeba se u toho taky trochu mrknout na další kopce kolem, protože turistickejch tras a cyklostezek je tu nataháno dost. Volíme teda takovou okružní jízdu a prostě uvidíme kam nás to dovede – exploring jedině!
Hned od začátku nás ale čeká brutální stoupák částečně po sjezdovce. Takhle ale vyžerem baterky a tahat se s vybitym e-bikem na 3” gumách přes dvě údolí nazpět to nechceš, takže oba cvakáme jen nejmenší dopomoc, zobem u toho představce jak Nibali na Tour a tepy letěj nahoru. Prostě až mě zas někdo bude argumentovat, že na e-biku to máš zadarmo, vzal bych na nějakou takovou vyjížďku. Naštěstí tohle martirium po 15ti minutách skončí a začne už rozumenj stoupák.
Nějaký lesní odbočky, šotolika, chvíli asfalt, ale pořád do kopce. Pak ale najednou přicházej ty odměny. Výhledy, že člověk pomalu přestává dejchat (aby se mu zamotala hlava a musel zastavit). a tak teda zastavujem a začínaj kochačky. Na hřebenech jsou rezesetý bungry a z nich ty výhledy co nás volali. Zahazjem kola, lezem na jeden bungr a tam prostě sedíme a čumíme.
Joo hory..
Žádná kochačka ale není nekonečná, protože najednou slyšíš vytočenou dvojku od náklaďáku a klakson. Nechali jsme kola na zásobovací cestě pro tu obludnost, která si říká “Stezka v korunách stromů” a ta už začíná být opět v provozu, protože žíznivý tůristi co vyjednou lanovkou potřebujou přeci k tomu výhledu pivíčko a klobásu. K tomu o pár metrů dál v lese potkáváme nerezový zábradlí turniket a čtečku na čipovou kartu, která ti umožní vstup do štoly. COŽE?!? Jako ty vole, to už je úlet – chyběj tu už jen zásuvky ve stromech pro dobíjení mobilů a budeš si připadat jak v hodně hořký parodii na přírodu. Na určitý výhledy je prostě lepší zapomenout. Valíme radši dál, ať ten postapokaliptickej kyberpunk zůstane někde jinde.
Cesty se dál míjej a my čas od čau kouknem i do mapy, aby po dvou hodinách bylo jasný, že nejen Kralickej sněžník, ale i další nám kopce zůstanou na příště. Na poslední chvíli ještě zkoušíme jednu odbočku a kilometr se drápem rozježděnou cestou od lesní techniky, kde teče potok, už to chcem otočit, ale najednou se les zase rozestoupí a přijde výhled.. no.. jako JO!
Všechno daleko, všechno zelený, obloha modrá, sem tam mráček a dokonce i vítr přestal absolutně foukat. Tohle je prostě místo! Takže další kochačka, nastřílet nějaký fotky a pak už nezbývá, než to prostě otočit a nějak směřovat zpět. Skoro 4hod v sedle už jsou znát i na éčkách. A co si budem povídat dolu je to hulba. Sice přijde ještě nějakej výjezdík, ale lesní cesty a 60kmvh dávaj dobrej vítr do vlasů. U auta jsme pak vysmátý a v hlavách máme vypálený výhledy do dálky.
A víš co – to je přesně ono, kecáme o tom každou chvíli, ale na normálním kole bys tohle prostě nejel. Nenucenej 5ti hod vejlet s báglem, velkým foťákem, jídlem a pitím kdy se najednou každej nastoupanej metr sakra ztíží, ale ty můžeš cvaknout a kopec přestane bejt utrpení začneš i po takovýhle výletech toužit víc. Žádný klopenky, žádný lavice nebo úzkej flow trail, ale velký kopce a jinej rozměr možností.
Jo, tohle jako jo!
Hory…
V autech, sprcha, žrádlo, chvíli blackout a pak už zas skočit za volant a přejezd.
Kam?
No přece na Rychlebský stezky, ale o tom zas zítra..
-a-
