Horalky

Ne, to nejsou holky z hor. Nejsou to ani tatranky. Jsou to ty druhý. Takový ty, když ještě nebyly snickersky (nebo nedej Bože cereální tyčinky), co si člověk vzal do batohu, aby je po roce vyndal jako drobenku a vysypal někde na nádražce holubům. Prostě druhá liga.

Asi jako ty kopce kolem.

Bejt v Tatrách člověk by těm horalkám místo tatranek dal i nějak za vděk, ale tady? Kopce v okolí maj s jednim zavřeným a druhým, pražským smogem zakaleným okem max 200m převýšení a to si v půlce dáte ještě tarverz, aby se člověk z toho kopce jako trochu svezl. Hory tady prostě nejsou. Když jsem ale při tradičním nočním plížení kolem spíže, našel jednu zapomenutou horalku, řekl jsem si, že jí dám šanci. Stejně jako těm kopcům. Druhej den pak ale při balení zapadla vedle termosky do batohu jak vlastenec a tak mě napadlo, že by bylo možná škoda, aby si jí pod tlakem okolností a času osud nelítostně podrobil. Tuhle horlaku si prostě vychutnám jak smíchovskej eisenboňák svíčkovou od Pohlreicha.

Lokalitu na ježdění volim oldskůlovou a kdo okolí Karlickýho údolí zná, ví, že nordšórovej hárdcore tu už kdysi byl legendární. Čas a lesák se ale na dřevech vyřádil jak vláda na státním rozpočtu a tak v hluboký rokli zbylo už jen pár třísek. Parkuju pod kopcem a jde se vzlínat. Venku je hnusně a to je dobře. V lesích bude volnějc.

Už aby se ty obchoďáky zas otevřely a v lese bylo prázdno, zní mi v hlavě když potkávám první dva lidi a závan Chanelu č.5 od nich tyranizuje moje čichový buňky jak tlupa sprayerů podchody pražskýho metra v osumdesátkách. Tohle vyřeší jen 5ti barová wapka s horkou vodou. Na kopci pak naštěstí nasávám vlhkej severskej vítr a kterej má podobnej účinek. Není ale s čím otálet, mraky tíhnou k zemi ocelovou šedí a tak sedlovka letí dolu rychlejc než kalhoty námořníka při pohledu na dvě švédky. Ta severská trojkombinace je nebezpečná, protože moje vidle i tlumič od Ohlinsu mě rázem staví do nebezpečný pozice. Popojedem..

 

Trail utíká, skoky vážou klopenky, hlína drží ale dole pod kopcem jsem dřív než bys řekl: borůvkovej koláč. Pak ještě chvíli poskákat na spodních skocích, aby se něco dělo. Kopec je to holt malej. No a protože jeden trail nikdy nestačí jdu na další. Tentokrát ale stoupám po trailu kterej se jezdí dolu. No blbější nápad jsem snad nemohl mít. Půlku z toho tlačim protože je to trial, že by Pepa Dressler vrátil medaile. Nahoře zas ale funí severák a já se pomalu ani nezahřál. Čas na čájo a konečně tu Horalku.

Tak ale jo. Nějakej výhled tu vlastně je a v kombinaci s tím větrem, člověk začíná mít pocit, že tu vlastně hory jsou. Kousance střídaj srkance až obal od horalky zašustí prázdnotou a poslední kapku roibosu odfoukne vítr. Je čas se zase spustit. Ve chvíli kdy ale chci zase najet na starý traily nacházim odbočku. Nikdy jsem si toho nevšimnul, ale vypadá to jako trail. Pouštím se teda dolu a to, co se děje pak, je zjevně odemčení secret komnaty Prince of Persia za to, že jsem dal Horalce šanci.

V půlce zastavuju a kochačka. Ne, nejsou tu hory, ale i ty brdky kolem za to stojí a dá se tu stále nacházet a budovat spoustu trailů co ti vezmou dech obrazně, nebo v kotrmelcích fyzicky.

Ten dnešní trail mě dech vzal. Naštěstí obrazně. Ale je tam jedno místo který budu muset opravit fyzicky.

Díky horalce.

-a-