Sníh. Cože? Sníh? Kde?

No třeba v Itálii. Ttak jsme vyrazili. Dvě auta. Osm lidí. Na týden. Poslední záchvaty zimního řádění na Snowscootech od Andyho…

Původní sraz na Zličíně v 11hod večer Filip stihnul se švýcarskou přesností a když jsme tedy v půl druhý konečně vyrazili čekalo na nás 700km tmavou nocí.

Bormio je daleko, jenže já to nechci hnát a tak jedem skoro celý Německo po dálnici šedesát, snad i proto, že kvůli tomu sněžení není vidět víc než na pár metrů před auto. Únava je strašná leju do sebe kafe a Redbully, ale stejně se párkrát budim drnčením pneu na krajnici. Zbytek cesty zapínam autopilota a sleduju Filipovo mlhovky. Kolem poledne příjiždíme do Livigna. Bezcelní zóna! Chlast, děvky a benzín bez daně – co víc si přát! Dáváme si od každýho porci a když jedem kolem celníků, utvrzuju je, že máme všichni minimálně dvě hlavy, protože převážet víc než litr chlastu na hlavu bysme si nedovolili.

Ubytování parádní. Na všechny se mile smějem a pomalu zjišťujem, že se tu domluvíme víc česky než jakkoli jinak. Večer otvíráme první legální alkohol a sotva se podíváme flašce na dno, jdem spát.

První den lyžování si užívám. Trochu to tu znám tak testuju nový lyže a z lidí mam branky. Bandička jezdí pohromadě, ale únava je znát tak to balíme celkem brzo a hurá na hotel. Tam nějaká sprcha a ulehčit zásobám s ohnivou vodou. No a tak to pokračuje vlastne každý den.

S malými večerními epizodkami:
11hod večer – Společensky naladěni klucí vychází z hotelu a že půjdou do přírodní tůnky kde vytéká ze skály horká voda – prostě sedíš venku v horký vodě, sněží ti na hlavu a leješ. Nicméně se jim do cesty staví restaurace. Plavky, čepice, palčáky a ručník kolem krku zdají se být vhodný oděv pro návštěvu, tak lezou dovnitř. Nerudná ženská jim nechce nalejt ani jednoho panáka a tak jí dávaj košem. Nuda. Cestou zpět závod o vykopávání pantoflí do vzduchu. Kdo trefí lampu vyhrál. Na silnici je ve dvě hod ráno prázdno a tak se soutěž rozjíždí naplno…

Ráno vstávat.
Po lyžování, že půjdem do bazénu. Mr. Brown příchází k přepážce. Slečna už z dálky vidí, že nejsme zdejší a tak hned spustí: Hello! Mr. Brown kontruje: Hello, I'm Láďa. I'm mekánik, jako automekánik.. průběh rozhovoru si dál nepamatuju končilo to jen otázkou slečny, jestli máme koupací čepice načež Mr. Brown zvolá: Ouu jees! Hello! Narazí si kulicha s třásněma a odkráčí do útrob bazénu. Tma!

Ale abyste si nemysleli, že jsme jen chlastali. S Filipem jsme se na poslední chvíli dohodli, že zkusíme Snowscooty. Přeci jen jsem to chtěl zkusit už minulej rok, ale slova světovýho šampiona Petra Heiníka mě trochu odrazovala. "Hele hrozně to drncá, v prašanu ti zajede špička pod sníh a jdeš ven a skoky taky natvrdo…" Nicméně Petrovi velké díky za pujčení! Dostal jsem pár cenných rad, který jsem zjistil postupem času, že fakt fungujou – ten kluk prostě zná!

 

Začátky děs. Ujede ti to v zatáčce a jdeš na bok – vždycky na to samý  místo – ty modřiny mi tam zůstanou snad navždy. Prostě ledovatá sjezdovka neni na učení ideální. Vyškolí tě to ale značně.

Druhej den už jsem sjel sjezdovku bez pádu, ale pořád to nebylo ono a Filipovi to navíc šlo líp než mě. No vztekal jsem se dost. Cestou na lanovce rozbor jízdy a znova do stopy. Pak na dva dny jen na lyže do snouparku. Měl jsem toho dost. Nakonec jsem to šel ještě zkusit a prašan byl parádní, sem tam tlama, ale do měka, až jsme skončili ve snouparku. Tam polety a sranda.

No footy, tably – to šlo, jak na kole. Takže nakonec fakt paráda. Finale carving oblouky a lokty na zemi.
Týden utekl jak voda a cestou domu přes Livigno zase trochu pití a benzínu bez daně, na cestu.
Co dodat – snih na horách je fain – více tripů všem!
 
-a-

Čárys sayz : Tyjo, a my děkujeme za report a fota..! Parádní fotky. a pomalu přemýšlím, že to příští rok pořídím….uvidím…