Francie podruhé – 720 roadtrip 2011

Oklej, Francie, uterý ráno, rozlámanej na kusy se snažím spojit v jedno tělo a vyhrábnout se z dodávky ven, protože…slunce vaří…a já prostě musím na kolo.

No tejpuju se jak mohu, samozřejmě mi ještě pořád zbývá možnost alá Petr Joch český pohár 2OO5 kdy si přidělal ruce k řídítkoům emerickou páskou, ale tu si nechávám jako poslední možnost.

S tím že to zkusím vyrážíme s klukama za Petrem do Morzine. Dnes bylo projeveno přání jet opět do Les Getz, teda vlastně do toho bikeparku až za les Getz. Proč ne, rád se vrátím na místo činu, heh. Na rozjetí si dáváme jednu dvě Supermorzine, a protože tak nějak uržet klacky mohu, tak zobám řůžovýho kámoše a začínám jezdit.

Po poledni jedeme přes Les Getz až tam dozadu, kde je mnoho, opravdu mnoho variant málo rozsekanejch klopenek a mnoho skoků. Přibyla tu zase jedna lajna a parádníma sestupákama a gapíkem, ta se nám moc líbí Klucí to dycky testnou, řeknou mi jestli to bolelo a když ne tak jdu na to i já. Nakonec zjišťuju že nejmíň bolí skákání, a nejvíc rozmrdaný klopky. Takže hurá na skoky ! :)

Petr nás opouští trochu dříve, a my se jedem kolem 15 h vyvalit do Les Getz k jezeru. Jsem rozbitej jak dvouletá dodávka od Strabagu, a tak po vysvobození z chráníčů za nepřeberné škály děsnejch výrazů obličeje sebou plácáme k vodě a v tom vedru, který panuje, se chladíme v jezeře a okukujeme ženy. Je fajn, že máme každej jinej vkus a každej si tu najdem to svý…příroda to dobře zařídila.

Nakonec se přemlouváme a oblíkáme se zpět do hadrů. Franta s Bobem lepí, protože na to v tý záplavě žen zapoměli a když se zvedáme k odchodu, zjišťujou že ty kola jsou kupodivu stále prázdný, haha. My s Rossem jedeme napřed, lanovkou nahoru a pak trailem co klucí objevili, že jede přímo nad naše kempovací parkoviště krom jednoho krátkého úseku skoro pořád z kopce. Pecka !!!

Večer nás navštěvuje Petr a Zuzka s Ďítkem a tak dáváme nějaký vínečko a sejry a je dobře. A plán na zejtřek, co a jak – a spát.

Další den nás konečně dohnalo špatný počasí. Je středa, a od rána poněkud leje. V 11h se to ale vybírá a tak píšu Petrovi (Ross na to sere) : „Jdeme s Bobem v 12 na klouzačku nad Morzine, pojď“. Když ve 12 h přijíždíme na kolech k PH, není připravenej, protože si myslel, že jedeme na bobovačku na dráhu co je v Morzine. Muhahaááá.

Okej jde s náma. V tu chvíli se spouští další slejvák a tak je jasné, že Supermorzine trail bude něco neskutečného.

Taky že jo. Větší klouzanici jsem nezažil od prvních závodů v Liberci na „muddy wallu“ no prostě něco. Největší prdel je, když se 3O metrů na odkloněným svahu pod tebou objeví ležící silueta Petra kterej je neuvěřitelně zaháklej v kole, nemuže se hnout, protože s každám pohybem se ,mu řídítku vráží víc a víc do prdele, a volá na tebe : „pojď mě vysvobodit!!!“ a ty, jak se kloužeš k němu, rveš : „už se kloužu, udělej mi místo!!!“ No prostě nejvíc. Byl tam zaháklej hrozně, musel jsem si ho nejdřív vyfotit, neuvěřitelně zaháklej. Skoro jsem s nim nechtěl hejbat… :)

Okej, další jízdu se spouští totální slejvák a takhle to vydrželo už po zbytek dne. V rámci nedomrání se nasračku to zakončujeme radši po další jízdě a pak už jen Chill out u dodávek a filmy a podobně.

Ve čtvrtek nám ráno Petro oznamuje, že objevil v Morzine další sjezdovou trať a že to je prostě nejvíc, že tam musíme s ním. Což o to já rád, Bob taky rád, Ross nechce, ale když PH řekne že je to dost, začínám se bát.

Nakonec je to fakt nejvíc. Porce bahna a mokrejch kořenů, neskutečnej svah a opírací koleje, no fakt se s každou jízdou trochu zlepšíš uplně to cítíš. Tohle nás bavilo fakt moc. MOC:

V pátek jsme se shodli, že je třeba se vrátit do Chatelu, protože jsem tam ještě nebyl a tak tam rád, já rád. Vstáváme dřív a na desítku už jsme na lanovce na Chatel.

Chatel je asi nejprogresivněji se rozvíjející středisko ve Francouzském sektoru Portes du Soilei. Byl jsem tu loni dvakrát na celkem dlouhou dobu a tak mám srovnání – zase je to tady o kus dál. Mnoho tratí co jsem znal jsou předělaný a to skoro z gruntu, a přibyly další a další skoky a gapy a přespotočáky a dably….

Lajna se step upem co jsme loni fotili s HF je asi nejlepší line tady. Začíná teď už jinak, celkem macatě dlouhým sestupákem přes potok, tak 1Om lavicí, dalšíma skokama a macatě nakoplým step upem, kterej za něj dostal ještě sestupák a slušnej vysokej dabl. Je to trochu mokrý, ale to nás nemůže zastavit.

Uznávám to že na ten dabl se mi moc nechtělo, kor když jsem viděl (první jízdu) za hrozného řevu  stále stoupat v místech, kde začínal klesat dopad, Petra Heiníka, nebo po chvilce v podobném stylu ale ještě v křiváku Frantu.  Nakonec je to tam i ode mne, i když popravdě ten bahnivej odrázek trochu za gumy tahal. Ufff, fuj.

Jedeme Chanadu, Bike patrol, další tratě. Nemyslete si, že se válím jen já a Bob, nebo třeba Ross. On takovej PH to umí taky rozmetat zle. To se třeba vlítne do zarostlý zatáčky, za ní se objeví gap s dírou, Petr nestačí zastavit a chvíli balancuje NA PŘEDNÍM KOLE v nulovém bodě na hraně gapu, oči vytřeštěný do tý díry, aby se tam pak…po nějaké chvíli…našláplej v nášlapech…opravdu ZŘÍTIL. A t d atd. Prostě si to všichni užíváme na M(a)X.

Nacházíme novou, zbrusu novou trať která se jmenuje Air voltage. Mááro, ještě žes tu nebyl, stříkal by jsi strašně, strašně. Jedna lajna, ale totálně slopestyle, navazující na sebe – 6m dabl, 7m dabl, transfer do klopky, gap 4 na 6, dopad do klopky, odraz…a tady upadly dělníkům lopaty a odraz končí hustým lesem, haha… Ale tohle bylo prostě nejvíc co jsem zatím v Chatelu viděl, když pominu přehrocený slopestyle…

Na konec dne pořád Ross škemrá, že mu chybí přespotočák, ale ono mu toho chybí víc, třeba step up, ale že prej přespotočák prostě chce. Odbře teda, jedem na to. Oproti loˇ%nsku ho nakopli, takže mužeš jet pomaleji, a háže líp – leč Ross jede prostě v plným. Rubačka, potah, mocný přestřel, samo do křiváku a rozmetadlo. Láme řídítka (divné, jsou dva a půl roku jetý mnou, a on je jezdil další 2 roky, haha) a dolů dojíždí one hander. Naštěstí mu další klucí z československa dávaj jedny bezprizorní KORE a on to nějak dává do kupy.

V 16h padáme s PH a Bobem směr Morzine, protože je třeba se nějak dostat taky domu a Ross stále montuje. Mě přestává brzdit zadní a tak jedu promočenej SuperMorzine na přední brzdu. Je to největší zážitek celé Francie, největší. Ležím 4x a jsem…hrozně, hrozně rozmrdanej. Opět mě začíná bolet hrudníček, ale přeci si nebudu před rukama stěžovat, vybrečím se až v reportu, hehe.

U aut jsme totálně mrtvý, totálně. Dneska jsme byli jezdit poslední den, protože od zítřka balíme a jedem směrem Rakousko a dál a dál…Petr jede taky zítra dom atd..

Takže Francie tímto končí.

Byla opět super. 6 dní, z toho jeden den bylo hnusně že se nedalo (teda dalo a byl to boj) pěknýho pojezdu za super prachy. Opět, stejně jako u Livigna, když to příští rok půjde, jel bych sem zase – hlavně teda skrz Chatel, protože ten je letos opět o level dál. Kemping byl bez problémů, na lano je to kousek a všichni si to dle mě hodně užívali. Já teda i přes to rozmetadlo první den, taky. Jsem hodně, hodně rád že jsem si nic nezlomil (opět doplnění z 25.srpna – žebra, vřetení kost, hah, prej nic) a že materiál vydržel, protože jsem dr.TiKol.

Tak a o dalším směřování našeho nekonečného tripu se dozvíte v dalším reportu co nejdříve. Aloha děloha, friends !

související články : 

francie část jedna

livigno část dvě

livigno dh

wagrain start tripu