Horsefeathers Ó Dio roadtrip na Gardu

Není nad to vyrazit na jih, kde slunce pálí, holky jsou krásný, traily dlouhý a víno chutná tak nějak líp…ó Dio, Garda, HF, fotos, videos, partys, that´s it, that´s all inside…

Stručná fakta okolo výletu.
Horsefeathers trip – část riders – eMTý, Papája Schwara, já Čárys aka riders, jsme společně s Havrošem jako team manažerem a samo riderem vyrazili na trip do mekky evropského freeridingu – Gardy.

Nafotit nám to jel Kuba Vlček s Vlkem, a Zuzka El Kloko s pivem.

Na trip jsme se všichni fakt těšili, neboť kromě Schwary jsme tu ještě nikdy nikdo nebyl – slyšel jsem jen pověsti, buď nadšený a nebo hanlivý – že je to samá štěrková cesta, a že prostě to není ono. Ale co se nakonec opravdu dělo a jaké to bylo, se dočtete právě tady.

Jedem dvě káry, Schwara semnou v T5 720, a Havroš, Kuba, zuzka a Emtý v T5 HF. My s Pájou vyrážíme až ve středu po práci, neboť jsem musel ve středu ještě makat. Cesta ubíhá fakt rychle, dáváme film a já jí držím co to jde – přeci jen tam chceme dojet celkem brzy (do 1h ráno) aby jsme se ještě trochu prospali.

Daří se, a v 1h už voláme Havrošovi, kterej na nás nabagovanej a díky nakopávacím pivákům vydržel čekat až do týhle hodiny. Penzion máme super, a já klasicky bydlím v káře – moje vlastní rozhodnutí, neboť jsem tu DOMA :)

Ráno je tu dřív než bys chtěl, moc jsme si neodpočinuli, ale slunce a chuť jezdit tě prostě vytáhne, i když vypadáš na 50 let – a zvědavost…

Balíme se na pokoji a dolaďujeme systém. Naštěstí tu sebou máme Schwaru, aka guida, neboť on už ví. Systém bude takovej, že všichni máme kola, Zuz bere batoh rozměrů vaku na padák z 78 roku a váhy podobné, Kuba foťáky a další cajky a my si berem hodně barevný hadry a nějaký piváky. Muhahaáá.

První den máme v plánu Tremalzo, což je jeden z nejdelších trailů co máme v plánu za ty 4 dny jet. Papája nás straší, ať si vezmeme snowboardový kalhoty, že bude peklo, fakt zima. Doel je sice léto a tak 27 stp, ale prej že pozor, hory jsou zrádné, tak balíme šusťákovky a mikiny, a letíme HF dodžem nahoru…

Nahoře (je to dálka, cca 40 km) je taky léto. Samozřejmě se Schwarovi smějeme a děkujeme za varování.

Příhod k začátku trailu byl dřív příjezd, ale je to „trochu směhu“ a tak se tak nějak brodíme, blbneme a koulujeme se. Papája vyzývá jednu skálu, dává, já vyzývám sněhovou pláň, dává ona mě.

V nejvyšším místě hledáme vchod do tunelu, no, teda, je to dobrodružství – tunel je kompletně zasypanej až na malej průchod zcela nahoře vlevo. Vypadá to schůdně, jen Schwara si sebou přibalil pana Klaustrofoba, o němž ani nevěděl, že ho má v batohu. Moje výkřiky „všichni tady chcípnem“ mu taky na klidu nepřidaly, a byl slyšen, jak si tak v neštřežených okamžicích pod fousy pobrukuje „člověče, člověče“

Nakonec to byla velká zábava.

 

Konečně jsme na druhé straně a začalo sjezdové lyžování. Než obcházet 3 serpentiny dolů, dá se to přece pustit rovně sněhovým polem, ne ? Otvírám to, a tím nacházíme neskutečnou zábavu pro další 2 hodiny – sjezdové lyžování na kole. Svahy kolem 30 stp, někde tak 40, a rovně dolů, surfování největší, kopec srandy…

Pak už to tam padá. Zatáčky, kláda na hraně svahů kam by ses nechtěl podívat, klouzající štěrk a driftovací orgie třeba hodinu. Po hodině se zastavujeme na chvilkovou pauzu, aby jsme zjistili, že jsme naklesali třeba jen 300m výškovejch, a že nám pořád ještě 13OOm zbejvá. Tak tohle je neskutečný.

Trail pokračuje, točí se a vlní, občas zkoukneme mapu, a po dojezdu k chatě s dělem (nevím jak se jmenovala) si dáváme Bierpauze ud Rauchpauze. Když si koupíš piváka na tý chatě, tak ti daj dělobuchy, a můžeš si je odpálit a hodit do hlavně toho děla – dá to ránu jak kráva. Scházíme se tu s klukama z Chebu, Soki a spol, no brajgl slušnej. EMTý vytahuje slušivej model a jako největší manekýn a narcis se musí prostě musí, nechat několikrát vyfotit, hehe :)

Pak následuje kopec, kterej jsem vyzval jen já a Schwara. Já si tu šlapu na novým Monstru co mi půjčil Péťa Heiníků a mít tam širší klacky, tak by to byl naprostej závodní speciál pro mě. Výjezdy to zvládlo neskutečný a z kopce je super ovladatelný a jede. Ve velikosti M, že by konečně kolo, co je ideál na vše ? Stále nevěřím, není možná. Papája tu šlape na Dunkonu Inu Tosa, eMTý na Yamaze 600 TT Dirt parade special enduro, leč vede Zuz El s 8 tunovou tatrou od Specialized – jednoznačně největší hrošík tady. Respekt.

Od téhle chvíle už to jen držíme a držíme jedním z best trailů co jsem kdy jel. Zapínám si helmet cam GoPro, nastavujeme to na snímání dopředu a o zábavu je tímto postaráno, ty jo. Papája letí, já letím za ním, kláda, občas se předjedeme s eMTým, nejlepší, řveme u toho jak malý, fakt nejvíc nejlepší…

Pořád jsme tak v půlce trailů, a to je už půl pátý. Tohle je neuvěřitelný. Konečně po dalších milionu zatáček přijíždíme na asfalt. Z toho jsme tak nadšený, neboť vidíme driftovací peklo, že to strháváme s Emtým a Havrošem dolů, a ztrácíme se druhé skupině :)

Dojezd do města ve 2 skupinách, každej trošku jinudy, ale všichni super skákacím singletrailem, kterej snad nikdy nekončil – samá klopka a skočík, pořád dokola, tak 30 minut.

Jsme dole, a je skoro 18h. Tak to nebylo málo. Padáme na penzion, cestou potkáváme Moru a
Kulťáka, který jsou tu taky ale nezávisle na nás, stejně tak jako další asi 4 skupiny lidí – lezci, lajnaři, kolisti, atd. Garda prostě jede.

Večer jdeme na Pizzu a vínko do takový zastrčený restaurace, kde dělaj ty největší pizzy co jsem kdy viděl. Vínkem a zmrzlinkou končíme tenhle dlouhej den…

ten kluk je vždycky tak nešťastnej, že ho někdo fotí… :)

Další den, zase slunce, zase ráno by člověk spal o 3  hodiny dýl, ale je třeba udělat nějakou tu práci, bůhví kdy se zkazí počasí, a tak jdeme na to. Tentokrát jedeme na Monte Baldo a trail vedoucí z něj – opět lokace, kterou už schwara jel, takže víme co můžeme čekat. Odměnou je nám další neuvěřitelně zábavnej trail.

Jsme naladěný v šortečkách a tričíčkách, eMTý dokonce jede v koupákovým kompletu a držíme jí jak kdyby se závodilo o 1000 euro. Nedá se ubrat, na předek moc nikdo nesahá, neboť je tu hodně volnejch šutráků. Před jednou pasáží nás Schwara varuje . „Bude tam takovej hlubší štěrčík..“ z něhož  se vyklube koryto s volnejma šutrákama velikosti dětské hlavičky a hloubce asi 30 cm, v němž se v podstatě nedá jet. Tak nejedeme, ale vlítáme do toho, a pak už si tě to hroně měle. Kupodivu přežívaj všichni. Prej štěrčíček, panebože.

Papája vůbec perlí. Koukám na něj, jak se hrabe v batůžku, a u toho si pobrujuje… „ Kde tě mám, svačinko? Přede mnou se neschováš..“  Umírám.

Tentokrát dojíždíme dolů trošičku dřív, to znamená v 17:30, hehe, po celodenním focení znavený ale zase jsme viděli jinej kus Gardy – tentokrát končíme přímo na břehu jezera, kde ještě probíhá menší fotosession na wallech a pak 10km došlápnout k hotelu po Áčku. Nasadím tempo, Kuba si vzpomíná na svou XC minulost, a držíme to hodně. Ten Monštr je silniční speciál, asi ! Jede to hrozně. U hotelu jsme asi za 20 minut. No paráda.

Tenhle večer (samo ještě musíme jet pro auto nahoru – berem moje auto, a Tomka, a nahoru pro HF dodže, vejlet asi na 2h v kuse, no nic moc) nás navšíví Hanuš, kterej je tu s lezcema v blízkém kempu – Arco. Já jedu naoplátku do Arca, navštívit lezeckou partu a děláme různý kraviny, který by vás nezajímaly…

Pozdě v noci se sejdeme všichni v pizzerce, klasické zakončení dne.

V sobotu jsme vymysleli, že uděláme znova Tremalzo – Kuba vlček je dychtiv nějakých panoramatických fotek a my jsme ochotní mu je poskytnout. Takže klasickej výjezd nahoru, a brodění sněhovým polem, který za ty 2 dny viditelně ubylo.

Po průlezu tunelem dáváme sněhovej surfing, z něhož doufám vyjdou nádherný fotos, neboť tohle se jen tak nevidí. Dvě věci nás tu málem stály život, a můžu říct, že smrt smíchem je fakt bolestivá.

První. Havroš A eMTý si vylezou odhadem tak 300m na štít kopce, že si to daj celý. Havroš se spouští jako první. Nesahá na brzdy. STRAŠNĚ, ale když říkám strašně, myslím S.T.R.A.Š.N.Ě. se mu to rozjíždí. Řítí se tak 60kmh v 15 cm měkkým sněhu rovně na sekci skal a kosodřeviny. Řveme se Schwarou strachem, neboť zásek je jasnej, on se zabije, ON SE ZABIJE!!! Těsně před kosodřevinou se mu nechápem jak, podaří změnit směr doprava k nám. Řveme úlevou. Řítí se kolem nás, a hrozně se směje !! Nechápu nic. Největší zvíře dne.

Druhá. Kuba Vlček, stejná lokace, stejně vysoko. Nafotil kluky, pobalil 20 kg batoh s foťákama a evidentně s mu nahoře na 40 stp svahu nechce nalézt na kolo – poté co viděl Havrošovo exhibici, se mu ani nedivím. Hrozně na něj pořváváme, nohy na pedály, jeď Kubo, leť ! Pokládá nohy na pedály. Po 1m se strašně zapíchává předkem do sněhu, v tom prudkým svahu mu vidlice a zapíchnuté přední kolo dává impuls vzhůru a vpřed a Kuba letí. Nastoupává slušnou vejšku a plácá sebou na břicho na zem. Jede v tučňákovi dál a dál. PANEBOŽE. Umírám znova.

Tentokrát se stáčíme na směr Limone, což je jinej konec trailu, než jsme jeli první den. A je to zase pecka, už vlastně ani nevím, jestli mám napsat největší, protože všechno tady je fakt největší. Vracečky, vostrej svah a hroznej kotel, super pasáže na skále kde tvoříme pěkný fotky a videa, hrany, nejvíc nejlepší věci. Dojezd do města do přístavu, kde se nalodíme na parníček, kterej nás za mírný poplatek odveze zpět do Torbole, kde bydlíme…

 Cedric Cracia si musí v létě přivydělávat ?

Nádhernej den.
Večer se chceme odměnit za to všechno – práci máme udělanou, zítra dostávaj kuba a Zuzka přísnej zákaz focení a točení, bude se jen jezdit a tak jdem pokalit – že jsme zatím přežili a že vyšlo počásko. Pizzujeme, vínujeme, probíráme život a ženy, neboť vše se prolíná v jakémsi chaosu v němž se nějak snažíme plavat….eMTý se zamilovává, my se přežíráme, příjemných 5 lahvinek bílého a červeného, spouští se slejvák, blesky, v tom jdeme zpátky na hotel, s Papájou ještě kupujeme zmrzlinu a v průtrži capkáme na hotel, op prstících ti stéká vanilka…a je teplo jak v červenci…

Nejlepší

A poslední den, neděle.
Dneska už jedem jen na vyjížďku, takže opět na monte baldo, ale opět jiným trailem dolů. Jak v noci zapršelo, tak nás schwara varuje – nebude to nic pěkného, kamarádi…

Je to peklo ! Kluzkej povrch v kombu s tvrdou směsí nafoukanou na 4 atmosféry mě fakt ničí – bojuju s tím festovně. Nejsem sám. Tam kde to osychá, je to super, tam kde je holá skála s štěrčíkem, bahnem obalená guma moc nedrží :)

Všichni jsou stateční, a eMTý je největší blázen – jde do věcí jako kdyby měl životů jak Pastrana, hehe. V jednom úseku zastavujeme a posloucháme, slyším jasnej zvuk 4t MX, a fakt že jo, dojíždí nás chlápek na motocrossu, nechápu nic, jak mu tohle mohlo držet na tomhle povrchu, nerozumím, ani MT nerozumí, a on je přeci starej krosák.

Dojezd do města je největším trialovým trailem, na kterým se i závodilo, a kterej je teda fakt pecka –samý přes předek, schody, dropy, no něco. Tím se totálně vyšťavujeme a fakt štastný že jsme všichni živý a zdraví dojíždíme k hotelu.

Balíme sei saky paky, chilloutík, platíme za hotel a přesouváme se…se vykoupt, na Gardu. Není přece možné odsud odjet, aniž by jsme se nesmočili. Jedem s Pájou napřed, neboť jsme sbalení dřív a nacházíme fajn místo a testujeme vodu. Je to celkem teplý, jasně, nevydržíš tam 10 minut, ale na zaplavání by to už asi šlo, každopádně na koupání ideál.

Doráží zbytek teamu, a 2h se válíme a opalujeme. Nádhera.

Odjezd z Gardy si vylepšujeme návštěvou místních obchodu s laskominama. Olivy, těstoviny, sušený rajčata, pesto, klobásky, vínka, bože, tady je věcí, a takovejch mňamek, to se nedá, musíme tu každej utratit aspoň něco…hrozný dobroty.

A odjezd.

Držím plnej. Za 5,5 hodiny jsme doma.

Tak, a je to. Kdo dočetl až sem, tak ví jak jsme se měli. Kdo přeskočil až sem, tak tu pro ně mám krátký shrnutí.

4 dny, 4 jezdci, foto, video, Horsefeathers roadtrip 2 garda, víno, ženy, zpěv a spousta zábavy. To byl náš Ó Dio roadtrip.

Nejvíc nejlepší.
Moc děkujem Havrošovi a Horsefeathers, Kubovi za neuvěřitelně obětavý focení (ten kluk je neúnavnej a na kole mu to fakt jezdí) a Zuzce za točení. Tak snad brzy uvidíte výstupy z téhle akce.

Aloha !

 

fotky fotil a má náš nehynoucí dík : Havroš