Hochkar

Tak zima nám stále nedává sbohem, už je to skoro peklo….ale proč se k ní nevrátit ještě v pár posledních reportech ze zimy.. Neboť máme, video i fotos, od Jandyho, z Hochkaru…

Hochkar

Moje zimní volno se pomalu blížilo ke konci a 2.semestr už klepal na dveře. Proto sem se rozhodl jet s Kumim prozkoumat nějaký pro nás nový rakouský areál. Plán zněl jasně 3 dny plné prašanu a né moc daleko. Vybrali jsme pár favoritů a nakonec jsme vybrali středisko Hochkar. Jelikož předpověď nebyla až tak slibná a v ostatních areálech neměli v záloze park.

Středisko je  z Tábora asi 240km, dálnici jsme tentokrát vynechali a jeli napřímo. Poprvé sem se nechal vést navigací. Ta nás pouze jednou  zavedla špatně a to po přejetí odbočky nás vedla do černého tunelu z kterého vedli už jen zaváté polní cesty. Dole je dost mlha, ale po odbočení na horskou silnici vedoucí k dolním stanicím začíná nad mlhou prosvítat modro. Je parádní inverze a obloha bez mráčku. Při pohledu na kopce a jejich řídké lesíky jak z émerickýho videjka není co řešit a upalujem na svah. Areál je menších rozměrů, sjezdovky  většinou okolo 1500m. Max nadmořská výška nějakých 1800m a 20km sjezdovek.

Ihned berem prašanovky a vyjíždíme na kopec. Je tu náš cíl, prašan. Lidí pomálu a těch co by jezdili mimo ještě míň. Dá se tu najít jak lajna v lesíku, pod lanovkou, tak i na holých pláních a mezi skalami. Musíme si dát jen bacha na vyfoukaná místa a na všudypřítomný kameny. Začínáme v lesích a pomalu postupujeme střediskem z jedné strany na druhou, kde nás čeká ježdění mimo les. K dopravě nahoru nám slouží starší dvousedačka a my lítáme kolem ní a nebo se dá šlápnout a natraverzovat po hřebenu a spouštět se dolů, zpátky na sjezdovku.

Ke konci dne už je terén dost rozježděný a my sjíždíme na parkoviště vyměnit lyže a jít pobrousit park. Jen co naskáču největší skok, sice jen 8m plošina, ale parádně koplej a k tomu dlouhej dopad, malej klučina přestřeluje menší skok vedle, padá a padá, určitě si řiká že je v prdeli a totálně se rozstřeluje. Přibíhaj lidi, horská a za chvíli už letí vrtulník. Snad je v pohodě. My to balíme a jedeme hledat ubytko. Jelikož sme dva a sháníme apartmán, kterejch pro 2 moc není, tak bereme první ke kterému přijíždíme. Taky je nejblíž, když opomenu hotely u lanovek.

Druhý den jsme první u turniketů a spěcháme rozjezdit nerozježděné, toho už moc není a proto v 11 takticky přesedláváme.  Začíná popadávat, já jdu do parku, kde mám kvůli novému sněhu problémy s rychlostí na skoky, tak převážně jen jibbuju, abych se šetřil na zítřejší prašanové orgie. Kumi bere obřačky a jde dětem pobourat slalom, vždy jedna jízda branky a další jízdu znova zapíchat tyčky. Takhle to praktikuje asi 3x než mu týpek vysvětluje, že tam nemá co dělat. Jelikož má před prvníma skikrosovejma závodama, jde se pokusit nalítávat skoky. Je to super pohled a většině lidem na lanovce se tají dech a všichni se otáčejí, když to Kumi rve i na ty nejmenší skoky ve vajíčku. Samozřejmě je prošlapává, troufá si i na největší skok. Párkrát je krátkej, ale pak začínaj ty nejdelší polety a myslím, že i přestřely. Tak to radši balíme, přestává být vidět a padá dost, krásný velký vločky.

Poslední den se balíme a poklízíme apartmán, to nemění nic na tom, že jsme u turniketů opět první. Dole u chaty je napadáno tak 10-15cm. Cestou musíme nandat řetězy, protože nám umydlenou silnici passat nepobírá. Na parkovišti je vidět, že je sněhu víc a nahoře na kopci je takových 30-40cm, jak kde. Začíná to pravý ježdění po lesích. Snažíme se i něco potočit, jinak bysme se uhnali. Den se pomalu blíží ke konci a padá mlha. Všechno už splývá v jednu bílou tmu a tak se v půl3 rozhodujeme pro návrat domů. Čím blíže k hranicím tím sněhu na silnici přibývá a my se tak připravujem na pořádný domácí kros na sněhu. Jandy