Velo test fest – No rest.

Obrázek nestačí? Fotka je ti malá? Chceš si prostě sáhnout? Vyrazit na testování kol, je tvá jediná volba. A jaký to bylo se dočtete uvnitř..

Ty tam jsou doby, kdy biker strávil nad půjčeným katalogem kol celý týdny aby svojeho vysněnýho bika spatřil naživo až když místní obchodník krabici rozbalil. Dneska si chce každej na všechno sáhnout a rozčiluje se, že ty fotky na netu jsou v moc malym rozlišení a že to neni ve 3D. Takže poté co různí výrobci začali půjčovat svoje kola test riderům a poté potencionálním zákazníkům rozhodlo se Velo, že tzhle všechny shromáždí na jednu louku, na jeden den, aby si ti všichni nenasytní ladiči, vybírači a ortodoxní polemizovači mohli sáhnout. A protože jsem se na letošek upsal do Marinu, byl jsem zotročen jet s Michalem na dálný východ k Bolkovi na farmu, kde se měla tahle hitparáda kol pořádat.

Vstávačka v sobotu v 5hod ráno, skočit na kolo a dojet do Podolí, kde máme sraz – hell největší, ale cesta pak po dálnici ubíhá celkem rychle (chrápu) a na farmu dorážíme včas. Kolem už pár stánkařů a všichni laděj vizáž. Stany, dvojitý stany, trojitý stany, banery, vlajky, už tu chybí jen řetízkáč a jsme tu jak na pouti. Ofiko půjčování má začít snad v deset, ale testuchtivý elasaťáky choděj kolem už po devátý. Tak ladíme taky depo – stan dvojitej a časem vyvěšujem dvě vlajky ať se tady neztratíme. Před desátou máme všechno poladěný,  kola připravený a tak dáváme průchod občankám a řidičákům k nám do kapsy a zapůjčujem kola.

Od týhle chvíle ale přichází to pravý peklo, lidí začíná přibývat a nás s Michalem lehce zaskakuje nával. Nicméně jedem jak motorový myši a já se po chvilce koukám na hodinky a zjišťuju, že máme pomalu čas oběda a já ani nesnídal. 11kol je v permamenci a točí se mezi lidma jak desky Beatles v 80tejch letech na studentský koleji. Po několika dalších časovejch úsecích, o nichž vlivem neustálých odpovědí na záludné otázky typu: "..a dělá se to i v jiný barvě?" , nenám představu, se nám i stává, že všechny kola jsou fuč a my máme tunu občanek a řidičáků a pár vteřin na to, si sednout a vymyslet do kterejch institucí v Brně si půjdeme na ty doklady něco půjčit. V tom ale přichází chlápek a civíc na zcela prázdný stojany vplauje nejzáludnější otázku dne: "Máte něco na pučení?" Ochotně teda vstávám a bodrým hlasem kontruju: "Jasně máme tu 11krásně stíbrnnejch sojanů, který byste chtěl vyzkoušet..?" Chlápek na mě divně koukne, ale já nasazuju pohled, že by mě ho i Henry Fonda záviděl. Tak dáváme chvíli westernovej duel pohledů, až chlápek měkne a ochází stát frontu na jiný prázdný stojany. Tohle mě dodělává a tak si jdu poslechnout něco moudra do fronty na oběd.

Jak je vidět, každá značka i systém si najde svoje zastánce i opdůrce a tak od jednoho stolu slyšim, jak ty devětadvácy jedou stejně jak silnička po asfaltu a od druhýho stolu zas, že větší lenost než 29palců chlápek nezná. A stejný je to i s těma systémama a vidlema a brzdama a vůbec se všim. Dávám teda radši výbornou zelňačku v chlebu i s chlebem a s Michalme začínáme poklidnější debatu o politice. Kolem zatím probíhá obvyklý ruch a kola se pořád točí. Poznávám pár známejch tváří, ale na velký debaty neni moc času. Z Prahy přijel například i Duchna, kterej se před našim stánkem dvakrát zválel i s kolem – holt každej testuje kola po svym, ale řikáme si akorát čau.

Naštěstí ale den ani síly bikerů nejsou nekonečný a tak kolem šestý začínáme balit. Máme za sebou dlouhou šichtu, která ale utekla jak voda. Cajky zbalený, všecko našlapaný v káře, já si půjčuju na projetí taky jedno kolo a v hlavě lehce vymetýno – což dokládá i naše diskuze cestou domu, kde vymejšlíme, že Chuck Norris chodí pouze rovně, jen když chce zatočit, tak pohne zeměkoulí – a máme radost, že jsme přišli na další hlášku o Chuckovi, kterou nám ale bere další myšlenka a tou je, že jsme to nevymysleli, to nám pouze Chuck dovolil si to uvědomit.. prostě jak říkám, byl to těžkej den.
-a-