Závody v Písku – report

Takže jsem se po několika letech rozhodl opět si v něčem zazávodit.

A proč to nepojmout zcela nově, a nezkusti hned novej sport, řekl jsem si ?

A vyrazil na závody v lezení.

Že chodím lézt, není myslím pro obyčejného čtenáře našeho lifestyle magu žádnou novinkou. Dělám to už tak cca 6-7 let, protože jsme tu mívali v Táboře boudrovku…a já skrz tréning na DH kolo chodil v zimě bouchat na boldr. Skála mi nic neříkala, šlo jen o to posílit ručky aby mi nepadaly klacky na Božáku z ruky. 

V létě kolo, v zimě bouldr. V létě skála nikdy…pak se ale bouldrovka zrušila, a já poprvý okusil lezení s lanem před pár lety. Opět jen zima, léto nic. Až loni, jsem občas vyrazil i ven…a skála láká čím dál víc. Furt je to ale jen jako doplněk ke sportu, není to můj životní styl, lezení…chci dělat všechno. Kolo, freediving, slackliny, atd atd…

Protože jsem ale do lezení stáhl sebou pár lidí z okruhu kol (Andyho, Manase, PH, atd) tak se nám to stalo víc než jen zábavou. Andy se teda začal bát, Manas děsně ztloustl a našel si holku…klasický příběhy. Ale ten Petr, ten leze…

Takže dva tejdny zpět telefon.

Vyzvánění…

"Áaaaahoj kamaráde, ruším ?"ptám se PH.
"Nikdy, ty nikdy !"
"Děláš něco příští sobotu ?"šiju na něj chytře boudu…
"Nevím o ničem…" chytá se.
Zasekávám : "Pojeď se mnou do Písku na závody v lezení. Závodit."
Neváhá. "Jsou tam pětky ? Jestli jo, tak jedu."

Pětky tam bejt měly. Tak jsme vyrazili.

Na místě jsme kolem 1Oh, jedeme benzíno žroutem se Zuzkou a Péťou. Berem si šatnu a koukáme na pravidla jak to jako bude.
Takže. Pro mě jakožto člověka, co už závodil snad ve všech sportech – jen když si vybavím – plavání, snb, skate, Xc, DH, streetbikes, sprinty – je fakt zajímavý už ten proces, jakým se závody dělají. Tady je to fakt zajímavý, líbí se mi to – popíšu.

Máš stěnu, na ní je 40 cest. Začínají na obtížnosti 5+ (cca obtížnost vylezitelná pro trochu zručného amatéra) a končí na tuším 8+ což je už opravdu pro profíky, který TRÉNUJOU. Jak už jsem několikrát napsal, myslím, že to, kde se to láme je cca 7+ ( obtížnost, do níž nemusíš dělat vlastně nic, jen občas lézt) a nad ní si myslím, že už musíš začít něco dělat – třeba aspoň běhat, shybovat, nebo tak. Já osobně jsem schopen přijít k 7+ a vylézt jí. Nemám z ní strach. 8- vylezu většinou taky, 8 už je fakt dost ale taky nějaký mám, a 8+ jsem nikdy ani nezkoušel :) Přeci jen jsem kriplík a ta ruka je na levačku.

Well. Jedeme dál. (pro lezce – omáčku přeskočte, píšu to pro bikery a potápěče…)  Hodnocení jde takhle (příklad:  7- pak 7 pak 7+ pak 8- pak 8 pak 8+ atd atd..dle teda UIAA klasifikace, nebo jak to je – je jich ještě mnoho, francouzská, Anglie, USA, bordel prostě…atd atd..)

Takže za 5+ máš třeba 8 bodů. Za obtížnost č. 6 třeba 11 bodů. Za 8+ máš cca 38 bodů. Hodnocení mezi tím je mezi tím. Některý 7my jsou třeba komplet převisem a tak maj víc bodů než ty v kolmým. Prostě to maj kluci Altmani udělaný fakt dobře.

Abys se kvalifikoval do finále, musíš nalézt 125 bodů. Takže třeba…v průměru 10 cest střední obtížnosti. Což už na 14m stěně není uplně málo. Máš na to cca 3 hodiny. Cestu musíš vylézt komplet celou a i cvaknout slaňák. Pak si jí zapíšeš na připravený papíry a jdeš rubat další.

———————–

Naskakujeme si s Petrem do toho směle. Rozehříváme se v 6+ a jdem na něco těžšího. Vysílám tam převisem červenou 7 a nemám s tím problém. PH jí lezl již dřív taky, ale nějak mi tam hnije.

Stojím u stěny, hned pod první preskou, koukám na něj…Dolejzá vrchol. Necvaká jednu…hnije…leze dál, u pasu má druhou…sere na ní…klepe se…sahá po posledním chytu…a jde. A teď pozor. Neměl jsem vůbec průvěs, stál jsem po preskou. Koukám na něj, jak jde. Letí. "Kurva", řikám si, "neměl by už zastavit ? "

Letí dál. Používá svoje oblíbené slovo : "PYČO!!!" A LETÍ HLAVOU DOLŮ. Trochu mi trne, protože naposled když použival výkřiky "Pyčo pyčo" tak jsme zrovna se Subaru Impreza STI vyorávali první jarní brázdu pražským polem, takže vím, že jde do tuhýho. Já letím nahoru (67 kg versus PH) a konečně se zastavuje.

HUF. Pěkná desítka kamaráde. 

Je z toho trochu rozhozen, ale ne natolik, aby mi to za 1O minut neudělal v jiné cestě ještě dvakrát. Ten kluk se toho prostě nebojí !!!

Po dvou hodinách mám vylezeno 9 cest a mám asi 180 bodů. Tak ač mě nic nebolí, kašlu už na to a Petra jen jistím, protože u něj se situace trochu dramatizuje, páč se mu samo vyhnilý cesty nepočítaj. Nakonec se kvalifikuje i on a my jdem nahoru na kááávu.

odborná porota – nepodplatitelní ! 

Je tu přihlášenejch cca 40 lidí a do finále jich postupuje tuším něco kolem 20 ti. Takže někteří prostě tu kvaldu nedali. Přijíždí Vlčák se Sekim a kávujem společně. Po spočítání všech výsledků jdem na to. Nejvíc mě dostává chlapík, co nalezl 440 bodů – nechápem nikdo nic. Já mám 18O a jsem tak akorát unaven. A to právě přijel ze Španělska rovnou sem – roker je to !
 

Tak a finále. To se ukazuje jako potvrzení mé rozřazovací teorie o tom, že 7+ leze dost lidí. A přes 8 už skoro nikdo. Finálová cesty jsou totiž 7+, další hned skok o 3 obtížnosti vejš ( 8+) a superfinále je 9+ tuším. Sedm pluska je mírným převisem, nemám z ní respekt, 8+ je největším převisem tady, a je o 2 čísla jinde, než jsem schopen v takhle odkloňený stěně lízt, takže se u toho tlemíme a víme, že tudy cesta nevede, ne pro nás.

Ženský jsou ve fajnlu 4 a začínaj na 6+ a pak už lezou naší mužskou 7+.

Petr v finále 7+

Petr startuje, já ho jistím. S přehledem to vysápává nahoru a dává mi rady, co vůbec nebrat. Takže když jdu na řadu já, mám to trochu lehčí. Samo se tam debilně motám, skrz ty moje ruce nechápavý neopravitelný, ale fajn. Mám to lezení trochu těžší než ostatní, musím totiž ještě přemejšlet, kde si mužu dovolit cvakat a jakou rukou – pravačku prostě necítím jestli vyjíždí, nebo ne. Lehce na pytel, shniješ kdekoliv, ani nevíš jak.

Do dalšího kola postupuje cca 18 lidí, tuším. Což je furt dost. Tady se ale láme chleba, hehe.

Celkem dost lidí nenalejzá nad 3 tí presku a dokonce i malej strašně nařáchlej pražskej hobit to zahazuje cca v půlce. Víme s PH, že tohle není to naše, tak nemáme žádný ambice. Konečně první přelez. Komentátor sděluje, že je to hodně "TVRDÁ" 8+, což je přesně to, co jsi potřeboval před svou cestou slyšet : )

Petr jde na to. U třetí presky je sviňskej přebírák, kde končí naděje mnohých a i PH tu jde. Má blbě nohy, vidím to.

Jdu na to. Já jsem takovej intuitivní lezec, prostě před sebou vidím to, jak to mám správně udělat, a jediný, co mi chybí je síla. Techniku já mám, lezu nohama, vidím cesty jak a kudy…Ale tahle cesta, to bude silovej boj : )

Nalejzám. Cvakám jednu, druhou, třetí…kašlu na cvakání nad sebou, a klíčový místa prostě nadlejzám, další chyt přece musí brát, to je jasný. Takže se mi kupodivu daří. Nemágluju, chvátám, než mi dojde. :)Dole slyším Vlka a spol jak na mě řvou, jakoby z dálky – fakt jsi zavřenej ve svým světě – chyt, přesunout váhu, vyrovna, zafixovat, vytočit natáhnout, zpevnit záda, vytočit...- je to super.

příběh finále 8+

          

Kousek pod závěrečným metalem, kde se rozhoduje, vidím, že tohle prostě neudržím. Asi jako jedinej to vzdávám, aniž bych tam skočil nebo tak – prostě zhodnocuju své šance a vidím, že na další krok nemám, teda udělám ho, ale ten další je oblák, z toho necvaknu, a pak už je to místo, kde padaj i velký hráči, což nemá cenu – koukám na PH a odsedávám. Končím.
No chybělo cca 5 metrů – těch nejtěžších. Nebylo to tak hrozný, jak jsem se děsil.

Well.
DO superfinále postupují jen 3 klucí. Jsou jinde, fyzicky vybavení a technicky super – konzert, je to konzert…

Takže jak to dopadlo.

Já jsem skončil 9tej. Petr myslím 12 ?
Ale o to mi nějak nejde. Mě prostě bavilo, udělat zase něco novýho. ZKusit se žvejknout, zkusit si dát přes držku tak jak dlouho ne…kouknout se na svoje dno. Na ten svůj limit. Kdyby…hahaha…kdybych byl zdravej…kdyby byly v prdeli ryby…věčné kdyby.

Děkuju Altmanům , že to uspořádali, všem co byli v pohodě a hlavně PH a Zuz, že přijeli !

A co napsat závěrem. Lezení v závodním stylu je věc, která mě svým konceptem celkem oslovila – jelo se totiž jakýmsi stylem JAM, kdy nejsi pod žádným tlakem a prostě si zalezeš a je to fajn. Moc fajn taky je, dělat to s kamarádama – protože se spolu jakoby hecnete, potrápíte, v partě je to dycky super – to mě bavilo i na těch všech DH závodech – potkat ty známý držky a strávit nějakou dobu s nima. Co ale nemusím, je to děsný čekání před finálem, na což jsem po 1O ti letech závodění ve sjezdu víc než jen alergickej.

No nic, zkusil jsem si to, neříkám nic, zajímavé. Půjdu ale dál, někam kde svítí sluníčko a cítíš vítr pod kulichem. Prostě ven.

Tak příště zase něco jiného.
Aloha děloha – čárys.