Beko..

Po včerejším nářezu, kde se sebemenší chyby neodpouští, tu pro vás mám pár slov a obrázků z mnohem bezpečnější disciplíny – z molitanu. Tady se dá točit kolem všech os to, co by na hlínu znamenalo kolikrát one way ticktet to hospital. Tak pár slov, jak jsme točili beka uvnitř..

S polem se na molitanu domlouvámu už hodně dlouho. Po různých zimních radovánkách na lyžích a zkušební přípravě na velkejch trampolínách, jsem si vždycky do molitanu chtěl zaskákat. Kdysi jsem to pokoušel na Dolní Moravě, ale tam se skákalo do nějakýho plastu a při pokusech o 3-6 mě to bylo sakra úzký. Bylo třeba tedy vyhledat něco většího. Něco, kde to můžeš roztočit víc, než čerstvej miliardář v kasinu. A tak Pol našel. Kousek od Vlašimi, parádní molitan pro pity a s trochu odvahy asi i na velký MX. No rozměrově paráda.

A tak po pár telefonech se trefujem do termínu a na nedělní odpoledne je molitan náš. Sluníčko svítí, nebe je modrý a beka jsou jasný. Teda beka. Když dorážím vidím, že molitan je opravdu velkej, ale ten odraz do něj taky. Trochu respekt k tomu mám, protože nevím, jak moc mě to nakope až tam zahučim. Nechávám Pola at tam teda hupne, protože už tu párkrát byl a po jeho OK, se jdu prolítnout taky. Klucí tu maj sice dirtový biky nebo bmxa, ale já potřebuju pod sebou tuhle FR bestii co žere malý děti a střední jezevčíky, abych si to pěkně vychutnal. Rozjezd – odraz se blíží a hups – jak do peřin. A tak si tak poletujem, Pol zkušeně motá beka, zkouší další kreace a já tam padám jak pytel brambor při pokusech o třišede. Po pár motanicích ale přichází moment odhodlání a je jasný, že s pytlem brambor můžu házet při podzimní orbě. Je třeba to prostě otočit přes hlavu.

Kolikrát jsem o tom přemýšlel, poslouchal, jak a co, ale teprv ve chvíli, když jsem si sundal kšilt z helmy, se mě to v halvě začlo srovnávat. Nebylo na co čekat, moment byl tu a je třeba ho využít. Rozjezd a dupu do toho o poznání víc než normálně. Přichází rádius a pak už jen spouštím nahranej program v mozku. Tělo dělá automaticky co je do programu nahraný a já jen vidím listy-nebe-trávu-molitan – BUCH. Hlavou to bořím hluboko do nitra vystýlek z automobilových sedaček. Dostávám pěkněj zásek od pedálu do lejtka, ale mám radost, že nějaká rotace tam byla. Skáču na to honem znova, poslouchám rady jak tomu dát větší rotaci a dokud je to čerstvý jdu na další pokus. Je to lepší, ale pořád kousek chybí. Jdu tedy na třetí pokus a – je to tam! Pěkně na kola, dotočeno. Legrace veliká! Ve chvíli kdy ale lezu z molitanu ven, říkám si jakej respekt má každej, kdo do toho šel ještě než nějaký molitany byli a rovnou na hlínu. A vůbec mě ta představa toho, že bych to měl vlastně taky někdy zasadit do hlíny neláká. Respektive láká, ale jistota tu zatím není žádná. Tak uvidíme, třeba časem?

-a-