Co se v lese stane..

..to v lese taky zůstane. Tak to se mi neslo halvou, když jsem jednoho dne ráno sebral lajnu a šel do lesa. Chodit totiž po zahradě, nad travičkou zelenou, kdo dopad bosou nožkou je měkčí než pekařova raní houska zdál se být nuda..

Tak jsem si řekl, aby to chození po lajně bylo trochu motivační, člověk by měl mít důvod nespadnout. Jasně že jsou tu Highlajny, ale na to jsem ještě hodně malej pán a pro to, abych si začal hlavu cvičit na soustředění se naplno na ten bod na konci lajny, můžu začít s menšíma vejškama. A protože hned za barákem na chalupě je les s křištálovou studánkou, kde vůkol roste rudý vřes a přes tmavý kapradí aby se člověk místama brodil, je to i ideální místo místo na to si napnout takhle po ránu lajnu a jít si trochu zachodit s malou motivací pod sebou. Vyrážim teda ráno ještě mlčící vesnicí, lajnou přes rameno a mířím k lesu. Rosa se mě skrz etnísky prosakuje do ponožek a tak studený prsty na nohách dostávaj ještě další důvod k tomu, aby v sobě ztrácely cit. No co, v zimě jsem po lajně přeci už taky chodil a to jsem měl na nohách bufy, že bě mě je mohl každej akční hrdina béčkovejch kasovních trháků závidět. Takže nějakej cit v nohách nebude potřeba.

V lese je překvapivě taky ticho. Všichni chrápou, jen houby rostou jak vzteklý. Pole, louka, les, pěšina a už přicházím k místu, který si pamatuju, že tudy teče ten potok od studánky. Inu stromů je tu dost, potok má taky pěkněj zářez, ale nějak tu nevidím ty pravý dva stromy, kde bych to mohl napnout. Chvíli teda ještě chodím sem a tam jak mlsnej pes před řeznictvím, kroutím halvou, až konečeně vybírám ty správný dva stromy. Na první pokusy to bude OK. Pěkně jen pár metrů, at to přejdu a netrápím se dlouho, abych pak mohl pokročit a napínat další a delší pokusy. Smyce raz, dva, hlavně nenamočit lajnu a už to peru do ráčny, jejíž cvakání se rozlejhá lesem jak škytání jeptišky v kostele. Tak napnuto. Chvíli na to jen tak koukám, ale opět asi není čas ztrácet čas a jdu to hned zkusit.

Jasně, je to jak chození po zahradě, nebo v parku, prostě jedna noha, druhá noha.. Ha.. jsem nahoře druhej krok, jak nic, sem v klidu. Krok tři, čtyři.. nuda.. pět.. Volejepodemnouvodaurčitěspadnunaslizkejšutrazlomimsikotník.. Probleskně mě hlavou asi tak v pikosekundě. Oči pak naprosto samovolně v pikosekundě + 1 letěj dolu. Chyba! A jdu samozřejmě k zemi. No k zemi. V tu chvíli mě vlastně dojde, že si teprv to místo kam skočím musím vybrat.. odraz, skok, přistání. No zas taková hrůza to nebyla, ale ten pocit, že jdeš dolů a hledáš si místo, kam musíš skočit je v hlavě dost intenzivní. Jdu teda zpátky na začátek a trochu se mě klepou nohy. Na pátej pokus na to konečně lezu zas oběma nohama a trochu si věřim. Krok, dva, tři.. při pátym kroku se mě zmocní divnej pocit, ale daří se mě ho zahnat naštěstí rychlejc než by Henry Fonda tasil kolty. To soustředění je najedou maximální a já mám v hlavě absolutní koncentraci. Vím, že někde tam za zavřenýma dveřma se tam dusí chut podívat se dolů, radost z toho že jdu a že je to pohoda, ale nic z toho se nodokáže dostat ven, aby mě to jakkoliv ovlivnilo. Očima hypnotizuju konec lajny až nakonec docházím ke stromu na druhý straně. Radost. Seskakuju, dávám si high-five se stromem a jdu to hned potvrdit. Napodruhé už je to pohoda, nebo se tak aspon snažím tvářit.

Napínám pak ještě několik cest a dávám je nakonec všechny. A každá z nich je jiná a každá z nich mě posouvá, v tom abych se jen soustředil na cíl.

Nic kolem neexistuje.

Jen cíl a ten je potřeba mít v hlavě.

-a-

..a video comming soon.