Trail building, ale pro koho?

Že druhů zábav před kterejma je nejdřív nutný se trochu porejpat v hlíně, aby to stálo za to, je víc, tak to určitě všichni tušíme. Co ale občas objeví člověk prakticky za barákem, mě opět nutí začít pravidelně obhlížet nejbližší okolí..

Prostě se mi nikam daleko nechtělo a tak jsem si vytáhnul XC bika a vyrazil jen kousek za barák do Prokopáku. Inu trailů je tu požehnaně, ale jak to má člověk za barákem, tak vše zná už nazpaměť a tak je to občas trochu nuda. Teda, trochu nuda, to je vždycky jen při představě, že vím, že mě tam nic novýho nepřekvapí (pravda jsou i vyjímky), protože pak člověk naskočí na trail a už se veze na dráze euforie. A tak se vozím po okolí, projíždím známý traily a tu mě napadne podívat se po těch méně ježděnejch, prostě tam, kam se mi už podruhý z nějakýho důvodu nechtělo, ale za tu dobu jsem zapoměl proč.

Je tedy třeba opět prozkoumat proč zrovna touhle cestičkou už dál nejezdit, abych to zase za pár let zapoměl a přeci jen se nechal i za vlasntím barákem něčím překvapit. Tak teda točím pravou tam, kde normálně zatáčím doleva a začínám stoupat. Cesta v pohodě, jen trochu rozjetý od koní, ale vlastně si říkám, že na tohle aspoň toho XC fula mam. Motám si tak nohama do kopce lesem, až přichází louka a cesta točí někam, kam mě se to nelíbí. No co – teď je moderní to Endůro, tak to na XC kole vemu hyčmo loukou a už mě bude chybět jen ta flanelka, abych potvrdil, že to je fakt specifický.. nebo to je zas jiná disciplína?

Louka ale končí a tak myšlenka na druhy ježdění na kole mizí s vjezdem do lesa. Je třeba se opět začít soustředit. Chvilku jedu po malinký cestičce, aby se konečně tahle malá cestička úplně ztratila a já zjistil, že jsem sice moc hezky a ve stylu zajel do takovýho údolíčka, velmi jemně spicifickou pěšinkou, ale ta tu jaksi končí. A když myslím, že tu končí, tak jako v kompletu.

Koukám, teda kolem sebe a možnost vrátit se samozřejmě zavrhuju jako první. Vracej se jen srabi a já když tu skončil posledně, tak si jen mlhavě pamatuju, že jsem se teda určitě nevracel. Roklinkou nahoru je to blbost, to určitě vyjedu na zvoranym poli. Dolu to zas není průchozí, natož průchozí s kolem, nebo dokonce průjezdný. OK- zkusim se vydrápat na druhou stranu a tam se uvidí – tam se určitě něco obejví. Ha a tak že jo. Se zadostiučiněním ve tváři, že zde musím na něco narazit, zde opravdu narážím a to na plot. Takže tím mám možnosti vyčerpaný a já bych rád někde v týhle adventurní hře zmáčknul RESET. Jenže nejsem stavitel bludiště a tak nezbývá, než se začít prodírat. Rád bych napsal, že slovo prodírat bylo myšleno obrazně, nicméně ty poškrábaný nohy a ruce mě nyní stále velmi reálně dokazují opak. Následující neurčitou dobu, při prodírání šípkama, tedy trávím většinou ve stavu vyjadřování citoslovcí bolesti a vyvolávání určitých na sebe navzájem neslučitělných zvolání.

Abych to zkrátil – tohle píšu, abych si to tu příště kurva našel a přečet, než mě zase napadne ta kokotina, že místo vlevo, by mě chtěla přepadnout touha zatočit na tý debilní cestičce doprava a něco dopiče prozkoumat. A tak, když se tedy končeně proderu posledním křovím a les se rozestoupí vzdávám hold všem průzkumníkům. Stojim totiž na hraně lomu, dolu je to tak 20m a jiná cesta než ta stejná, tedy zpátky, nepřipadá v úvahu. Eště chvilku stojim a dívám se pod sebe, jestli se tu třeba nějaká cesta neobjeví, když tam dolu vyšlu ještě pár nových nesourodých zvolání, ale nejděje se zhola nic. Ve stavu spíše těžší duševní otupělosti teda beru stejnou cestu nazpět až k místu, kde opět nacházím cestičku. Počkat – to by ale byla porážka. A tak se slovy: “Horší už to bejt přeci nemůže..”, se vrhám, částěčně kolo tlačíc a vláčejíc za sebou, roklinkou dolů. Na kole si sice dnes asi už nezajezdím, ale prostě to tu przkoumám celý.

No horší už to sice nebylo, ale stálo to taky za to. A evidentně jsem svojí badatelskou posedlostí nepřekvapil jen sám sebe, ale i předsunutou jednotku, co si o víkendu hraje na vojáky. Dva z nich sebou nepěkně škubli, když jsem jim z křoví vpadnul do týla se slovy: “Já jen procházím..” Dál jsme tyhle jednotky potkal ještě asi tři, ale to už o mě věděli, protože vysílačky urychleně prozradili, že se po bojišti motá civil. Nechali mě naštěstí projít a já tak mohl konečně obejvit za jednou zatáčkou to, o čem jsem vlastně psal v úvodu.

Lesní autodráha o rozloze tak 20x30m. Popisovat to snad ani netřeba, ale pár hodin tu chlápci s lopatičkou, hrabičkama a malou motorovkou strávit museli a já si budu muset nutně k Vánocům asi pořídit auto na dálkový ovládání, protože jako miniatruní Colin MCRae, by to chtělo prolítnout aspoň půlku těch zatáček bokem..

Tak šťastný hledání u Vás za barákem..

-a-