Pólovo počtení po páté..

Tak kde bych začal po takový době… i když se toho od mojeho posledního příspěvku (kdysi v roce 2014) událo docela dost, tak se nebudu ani pokoušet referovat o všem, a radši tu snahu věnuju tomu, abych vybral jen to zajímavější..

Prvně bych se chtěl ale ještě omluvit Andymu za své nesplněné sliby, kdy už v říjnu před Marosanou jsem byl požádán o pár slov, načež jsem se zavázal něco vyplodit, ale nic z toho do současnosti nevyplynulo. Což o to, o nějaký to dění nouze nebyla, takže o čem psát taky bylo, ale najít tu vhodnou chvíli a dokopat se k tomu usednout doma ke klávesnici, když takovým stylem trávím každej den v práci, to už tak jednoduchý neni.

Nicméně takhle v předvečer Velikonoc došlo konečně na lámání chleba, a výsledkem toho je následujících několik řádků… i když vlastně, žádnej chleba se nelámal, na druhou stranu se ale lámalo žebro…konkrétně moje žebro č.8 v levém polohrudníku…a bylo to v zimě…jen se to nestalo jako loni otřes mozku se zlomeným nosem na ski&snb jamu na Monínci při nevydařeným pokusu o skibeko, nýbrž u nás na Vysočině v dirty hale při nevydařený mini 360, v rámci euforie po prvním kolobeku odjetým na hlínu. Pro případ nejasností objasním, že předchozí věty skrývají 3 moje hlavní sdělení, tj. zaprvé, nově vzniklý místečko na realizování se v duchu dirtjumpu a pumpování v časech jakkoliv hnusného počasí, zadruhé, konečně jsem se odvážil, zkusil, a na druhej pokus i relativně úspěšně odjel beko na hlínu právě v týhle naší dirtyhall, a zatřetí, byl jsem z toho tak rozjařen, že jsem se při zpáteční cestě k rozjezdu na posledním miniskoku roztočil, chytil zadním kolem hranu odrazu a při následný držce si zlomil žebro.

Teda ještě abych to uvedl na pravou míru, myslel jsem si že ho mám jen naražený, protože jsem nejdřív normálně mohl dál fungovat, takže ten samej den následovaly ještě 2 další hokusy saltopokusy, o týden pozdějc proběhlo náramný blbnutí na velký trampošce, dva dny na to znova kopec tramposrandy, a krom obvyklé bolesti jako po naražení žeber pořád v pohodě, ale co následovalo další dva dny poté bych si snad nedokázal vymyslet…to si tak v úterý (tzn. 10 dní od lehkého crashnutí) v klidu ležím v posteli vedle své drahé polovičky (a upozorňuju že opravdu jen vedle ní) a chci se jen tak trošku pootočit, tak se nadzvedávám, pootáčim, a najednou co se nestane, z ničeho nic slyším takový ne uplně tichý křupnutí a zároveň s tím pociťuju hodně nepříjemnou bolest, přesně v místech kde mě bolely, do tý doby jsem myslel že jen naražený, žebra… čímž se dostávám do situace, kdy jsem si vlastně zlomil žebro při válení se v posteli, ha, což se u mě vzápětí dostalo na bezkonkurenčně první místo v osobním seznamu kuriozit :)

Bohužel pak následovala nucená asi 3 týdenní pauza od nějakých náročnějších aktivit, takže jsem přišel o úžasnej zimní výlet do říše, kde se dva mí drazí kamarádi Radek s Davidem ztratili v prašanu, museli čelem ke svahu překonat sestup skoro kolmýho srázu pomáhajíce si zasekáváním prkna aby nesjeli někam do středu země, přebrodit se po kolena v potoce a dál popás v prašanu se doplazit nekonečně daleko zpět do cílové vesničky pod sjezdovkou, kterou po několika zoufalých hodinách konečně opět spatřili… takže stručně řečeno, prostě málem umřeli…haha, alespoň podle jejich vyprávění.
A jelikož srůstání žebra nebylo až zas tak megadlouhý, a protože i když to dirtování v hale přes zimu člověka fakt baví, tak je potřeba občas to proložit i něčím co smrdí vůní spálenýho benzínu, tak díky tý naší zimě nezimě se i mě naskytla příležitost párkrát to takhle proložit a připomenout si, jak naplňující je to pocit, naplno tím plynem pootočit :) A tenhle ten pocit možná vyústí až v to, že se nejspíš podruhý v životě k datu 10.5.2015 zapíšu na superhobby mx závody, abych zjistil, jestli se od loňska něco změnilo, jestli budu mít sílu mačkat spojku a vůbec držet klacky i v dalším než prvním kole, a jestli dokážu někdy dojet ne uplně poslední z dojeduvších…no šancí vzhledem k tomu, že od loňska přibylo na mým kontě asi tak 6-8 motohodin, asi moc nebude, ale člověk nikdy neví co ho v tom životě potká a dokáže překvapit, a co člověk sám dokáže se ukáže až teprve v tu danou chvíli, takže se nechám překvapit… a v případě přežití nejvíc nejamatérštějšího závodu v MX je možný, že podám výsledkový servis z první ruky :)

Nu, a aby byl stručný výčet těch zajímavějších z nezajímavých věcí kompletní, tak ač v okamžiku psaní téhle části už neplatí, že je předvečer Velikonoc, nýbrž už týden po nich (až tak jsem časově vytížen), tak by se zasloužilo návazat na předchozí zmínku o prvních pokusech… o uplynulém víkendu totiž, dostalo se mi několika zcela výjimečných pocitů… přestože teda moje první, ranní víkendový „zážitky“ a pocity byly jedny z nejhorších v průběhu mýho dosavadního už skoro osmadvacetiletýho bytí, a nebyly ani v nejmenším příjemný a takový, o nichž bych se chtěl dál rozepisovat, tak je paradoxní pravdou, že právě z nich vzešlej, řekněme ubíjející pocit úzkosti v kombinaci s absolutní nas*aností, mi dodal jednu z nejsilnějších motivací někam se v tom ježdění posunout, kterou jsem za dobu života s klackama v rukách měl tu čest vnímat… no, abych to už zbytečně neprodlužoval, první letošní session na našem domácím dirtyspotu tak vyústila v, troufnu si už i konečně říct první regulerní, backflip na hliněným skoku.

V následný (pořád silně pocitově kombinovaný) euforii k tomu pak došlo ještě čtyřikrát, úspěšně, bez držky, a já si konečně můžu uvnitř mysli „spokojeně“ odškrtnout tuhle položku na svým TO DO listu…
Nu, a toť by myslím pro tentokrát mohlo z mojí strany stačit… omlouvám se jestli jsem na konci svého psaní užil až příliš dementního stylu, ale psal jsem to zrovna tak jak mi to skákalo z hlavy přes prsty do klávesnice, a nějak moc jsem se to ani nesnažil filtrovat…
No a co říci závěrem, snad jen… Andy, ještě jednou se omlouvám, že mi to tak dlouho trvalo než jsem něco naťukal, nicméně věřim, že najdeš ve tvé literární a zejména ve tvé vyhlášené metaforické velikosti pochopení pro tak malého, teď už hodně zřídka občasného, p(eace)álka :-)

A vám všem ostatním, jestli jste to vydrželi se mnou až sem do konce, vzdávám hold a děkuju. A zároveň všechny z vás, kdož alespoň občasně nacházíte zálibu v hopsání na kole s nějakou tou dírou mezi odrazem a dopadem, zvu k nám do ro(c)kle v Ledči nad Sázavou na vzdušnou zábavu…jste kdykoliv vítáni :-)
PS: Děkuju 720.cz crew že to tu stále udržuje, a za stálou podporu, kterou už si díky svojí neschopnosti sesmolit s rozumnou pravidelností alespoň nějakej článeček, dávno nezasloužim… a taky děkuju všem co mají ten dar, že dokážou ostatní motivovat aby se v životě posouvali dál, a vejš, a líp… snad taky jednou mezi tyhle lidi budu patřit…
-Pól-