Singltrek pod Smrkem vs Rychlebské stezky

Obě lokace profláknhutý jak kuponová privatizace po 20ti letech. Od obou už víš co můžeš čekat. Ale co takhle dát si obě lokace v jeden den, aby to srovnání bylo naprosto transparentní?

Tak klik na šotolinu v lese..

Na Singlu pod smrkem jsem už párkrát byl a ať jsem tam lítal na sebedestruktivnějším kole, stejně to bylo vždycky naprosto boží. Člověk už si pasáže pamatuje a tak se dá celkem letět s prstem na brzdě a v hlavě mít kolotoč – Neee ještě do brzdy neťuknu.. ještě neee.. to pude.. tamhle se opřu a pak bude levá… A tak dále a pořád dokola.

Pak ale od někoho slyšíte že ty Rychleby jsou taky dobrý. Že to v nekterejch pasáźich trochu drncá, že je vo víc na fůla, že je tam pár skoků, ale ta dálka. A tak mě nezbylo než se jednoho dne sebrat a okusit i tu šotolinu co se navozila do hvozdů Jeseníku.
Auto nechávám nakonec v pomylsné půlce Rychleb trailů, který jsou rozdělený silnicí na easy polovinu a pak na půlku, kde už by člověk měl mít něco najeto. Však i na ofiko stránkách je napsáno, že jsou tam přeci jen těžši pasáže.

Skáču teda na kolo a protože, po těžkém váhání, co za kolo sebou, nakonec vítězi varianta FR Monster na 18cm s 38zubama a devítkou kazetou, jedu rovnou prozkoumat těžší traily. Štvalo by mě najít tam totiž skoky a drtit na nich IQéčko. Takže pár šlápnutí po ácku a už jsem u základny Rychelbek. Chajda je to jak z pohádky a to zázemí kolem – parádní. Malá hospoda, spoustu možností sedět venku, věšáky na kola, půjčovna se vším možným, ale taky možnost si pěkně zablbnout na pumptreku, nebo malejch lavicích. To vypadá dobře. Nicméně tohle všechno směle míjim a směřuju rovnou do kopců.
Teda ono je v celý republice nádherně, ale tady jsme jaksi v horách, takže místo celorepublikových 30 Celsiusů a modrý oblohy, je jich tu jen 17, mlha a jemně mrholí. Ideální počasí. Sápu teda první kopec a jak jsem se zamyslel, ejhle asi jsem propadnul do časoprostorovýho loopu a přecestoval přes půl republiky.

Ocitám se totiž najednou na Singlu pod Smrkem. Jak jsem psal – už jsem tam párkrát byl, ale tentokrát mě to nějak nenadchlo. Jako by to ztratilo tu pověstnou flow, na kterejch si obě tyhle lokace zakládaj (stavitelská krů prostě ví jak si ze sebe zašpásovat..)

Nechávám teda Smrk za sebou a vrhám se dál do kopce, kde už jsou zas značený Rychlebský stezky. Pořád je to celekm pohoda i přes to, že prakticky vše jedu ve stoje a Monster se podemnou lehce houpe asi jako tanker v tajfunu Catrina. Volba gum ale vždy naštěstí řeší vše, čili nabušený Larsen TT to lehce kompenzujou. Na lámání chleba ale dochází při vjezdu na první pořádnej trail, kterej je stále do kopce. Trail dr. Weissnera..

Přes potok a pak už jen levá pravá, sem tam šutr, sem tam lávka – no mám toho celkem dost, když se konečně dostávám na rozcestí a tak i k rozhodnutí kam dál. Zpocenej jak vrata od chlíva v zimě, ale neváhám se znova postavit výzvám (hle jak mě ten pracovní mindfuck leze na mozek) a sotva kilka kliku mine, vzlínám trailem dál k nečemu, co si říká Super flow trail a Wales. Po pár minutách další rozcestí. Tady to už ale může fakt bolet. Na Superflow to totiž pokračuje mírně z kopce po šotolice, ale na začátek Walesu je to naopak stoupák jak hovado a přes šutry.
17st.
Mlha.
Země vlhká, na říditkách se tvoří kapky a šutry a kořeny kloužou jak Jágrovi brusle při prvním vstupu na led. Tady přeci není jiná možnost volby.
Jak líp by sis totiž chtěl Wales užít?

V hlavě nastavuju mód, že sápat se ve stoje na freeridu do kopce, kde se jezdí na kašpárka je přeci naprosto normalní a postupně začínám očima hypnotizovat těch pár metrů před predním kolem. No nebudu kecat – jedno místo mě regulérně sundalo a tak si říkám, jestli tohle kolo bylo správný rozhodnutí.
Konečně je tu ale vršek. Mlha ještě zhoustla a s tím nápisem mám opět pocit, že jsem si nějak místopisně pocestoval.
“Wales”.
Oldskůlově tahám imbus a sedlovka jde trochu dolu. Napít a konečně jdu na to.
Začátek pohoda, ale pak to najednou začíná víc drncat a mě se jak kočce ve tmě rozšiřujou zorničky. Koutky začínaj mít záškuby úsměvu, až mám najednou na hubě rohlík, že by se za něj císařuv pekař nemusel stydět. Technika je tu naprostou nezbytností. A pokud se tvoje holka nejmenuje Rachel Atherton, tak sem jí na první rande neber. Jet tohle poprvé, sám a na oči, je pak zážitek ješte o to lepší. Nechcce se mě zpomalovat a tak jí držim co mě zdvihy, gumy a moje pudy dovolí. Sem tam to uklouzne, aby se to zarazilo o další šutr, někde banánem přeskok a oči maj co dělat, aby vše stíhali zpracovat, mozek přefiltrovat a tělo zareagovat. Furt ale rohlík a plnej dolu a už se regulérně tlemim, jak mě to baví. Najednou sjezd na šotolinu a Wales končí. Uuuu – tak to bylo dobrý tohle.

Rozcestí a tady už začiná Superflow trail.

Teda mít v názvu trailu Flow je výzva. Ale bejt tak odvážnej a dát si i přívlastek Super – tomu už říkam bejt si lopatou sakra jistej. Tak neváhám a jdu na to.
Začátek dobrý, tak nějak levá pravá mírně do kopce, ale pak se to, přes čtyři boule, zhoupne a sklopí ke gravity hrátkám a to je už jiná káva. Levá do pravý, klopka, boule-poskok.. Tohle je hravý jak pes! Najednou zas cesta, ale tohle bylo naprosto super, takže pojmenovani trailu docela sedí.
Po cestě zas kus přsun na začátek další části trailu. Tady se to ale rozjede už od začatku a protože tuším, že tu nebude žádná zrada, jsou ukazováčky na brzdách jen položený a stromy se kolem řídítek jen míhaj. Tohle je fakt prdel a sem tam skok, kterej když držíš rychlost, tak se dá fakt pěkně protáhnout až za další bouli. Rohlík je na ksichtě nalepenej marmeládovou stranou protože nejde sundat a navíc to chutná. Tohle fakt žeru! Chvilku zas po rovnice, ale stále pěkný kličkování, až přicházi další sekce v listnatým lese.
Teda jestli jsem se až do teď tlemil jak pitomec, tak to, co přichází na Superflowtrailu teď je naprostá extáze. Trail má tu flow neskutečnou a letět se dá až kam ti jen svaly ve stehnech dovolí. Chce to totiž oddřepovat a oči nalepený pár metrů před předek tu pak hejkám jak jelen v říji, když natrefí na dvěstěhlavý stádo srnek! V hlavě bych ješť pár přirovnání našel, ale proč, když název tu definuje sám sebe?
Superflow trail.
Za mě – TOP!
Pak už jen dojezd zpět k základně a natáhnout nohy.
Teda.. Natáhnout nohy jen po dobu než do sebe něco natlačim.
Jednou totiž není nikdy dost a tak jedu vše znova!

Dalo by se toho fakt napsat ještě dost a rozepsat každej trail, ale nechám si to někdy na příště. Tohle totiž definitivně nebylo naposled!

V názvu jsem psal o duelu lokací a znohdnotit za mě samozřjemě můžu a taky to udělám, ale priority nechám už na každým z vás.
Za mě teda pokud potkáš holkou na bruslích na cyklostezce, tak na první rande na Singl pod smrk neuděláš chybu, pokud ta holka ale najednou z kabelky vedle rťenky a šminek vytáhne i sadu mimbusů a centrklíč jsou Rychleby místo, kde strávit víkend bude gesto romatičtější než procházka Pařížskou.

-a-