Swing the time rope

Když víkendy jsou zabítý spoustou práce a nebo jiný zábavy a na most je to přitom docela blízko, proč se prostě nesbalit v týdnu po práci a nevyřvat si to pracovní vypětí do poklidného údolí kdesi na jihu čech? Tak jedna popracovní Keinovka uvnitř..

Na mostě dáváme sraz v půl šestý, ale to je třeba pro mě nejen čas nereálnej, skrz práci, ale i skrz děsnou štau co v Praze odpoledne brání průjezdu odkudkoliv kamkoliv. Jakmil se ale vymotávám z Pražský smyčky, už jí mažu po strakonický na jih a na most. Tam podle informací už je nejen připravenej Tom, ale ještě další dva odvážlivci.

Když přijíždím už mají každej za sebou jeden skok a tak moc neváhám, pracovní montérky střídaj montérky pro volnej čas a nejdřív – dokud je trochu světlo, jdu něco potočit a nacvakat. Poslední dobou začínaj totiž zhasínat poměrně rychle.

K mojemu potěšení se i utišuje vítr a tak tahám z auta vrtulníka a jdu se popolítnout kolem mostu a doufat u toho, že mě nevezmě nějakej náhodnej poryv o větve stromů. Přeci jen ta termika takhle k večeru po parnym dni dělá občas divy, navíc údolí s vodou, no sen každýho plachtaře. Žádný větší akce se ale ve vzduchu nekonaj a tak jediná větší show je to pro nás s Tomem, když se rozhodnem si to dát z mostu zas jen za ruce.

Tom má už za sebou první skok v sedáku ale já pořád běhám s foťákem kolem, takže když mě najednou podává lano a já bezděčně odkládám foťák na zem, tak mě dochází, že bych se měl začít soustředit taky na něco jinýho, než odkud svítí sluníčko a jakej nastavit čas a clonu.

Noha přes zábradlí a v ruce jen smyce. Zas ten pocit, že stojím na divný straně mostu a jediný co mám na sobě jsou kraťasy, v ruce držím nějakej špagát a dolu je to víc, než co by šlo odpružit v kolenou. Ale přeci jsme to už zkoušeli tolikrát. Koukám ještě na smyci a karabiny – vše ok, vše zajištěný.

Výdech.

Nádech.

Zvláštní pocit mě ale najednou projel hlavou když jsem se odrazil z mostu. Jasně, skáčeme tu už dlouho, známe to, ale najednou zjišťuju, že si uvědomuju každou setinu vteřiny co se vlastně děje. Dříve to byl pár vteřinový blackout, pak nával adrenalinu, radost a zorničky rozšířený jak kočka v noci když jde psovi na žrádlo. Teď se to ale děje jinak. Odrážím se a cítím kamínek na bosý noze. Zůstal tam přilepenej k chodidlu jak jsem se odrazil a tak mě napadá, že je to kamínek třeba ještě ze zimy, když tu sypači házely kamínky, jak jsme tu byli i my, přeci metači nebudou uklízet most i za zábradlím – taková blbost. Chtěl bych si ho z toho chodidla sundat, ale asi to udělám až jak se budu houpat dole, tak o sebe otřu nohy. Hmm –  a teď už je tady ten pocit, když letím volným pádem a lano se stále ještě nenapnulo. Tohle je vlastně ono – tohle mě na tom baví jak svině, totální volnost, prostě si letím. Ještě si upravuju pozici nohou a dávám je za sebe a pokrčuju v kolenou – hehe – jdu snad na basejump? Směju se sám sobě – zas taková kravina, ale najedou mě dochází, že bych se měl zase začít věnovat řízení a možná se i připoutat v kajutě, protože ty stromy se docela blížej a to se pak začne něco dít a bude to skara vyžadovat mojí pozornost.

A taky už je to tu – zas si musím uvědomit, že to je dole přetížení jak kráva a člověk se fakt musí sakra držet. Pak už jen nějký to houpání sem a tam a nakonec zase skok do vody.

Inu – zajímavá věc to zase byla. Prostě z toho, co dříve bylo totální černo a já si nepamatoval nic, stala se teď skoro dlouhá chvíle, kdy si jen tak přemýšlím, kde se mě asi vzal kamínek na chodidle a jsem zároveň velkým pasažérem i řidičem toho času kolem..

Tak toliko myšlenek pro jeden čtvrtek, kdy čas stal se vskutku relativní..

-a-

..a video bude brzy..