Vejce na sněhu?

Velikonoce, co si tak pamatuju, jsem až do loňského ročníku vždycky trávil tak nějak obdobně. Kdysi dávno to bylo tradiční malování vajíček rozehřátým voskem v širším rodinném kruhu a následné koledování jiných vajíček a vůbec všeho možného po všech do 12 hodin dostupných barákách v okolí. Postupně odeznívalo malování, koleda už tady nebyla tak vejcorodá jako dřív a rozsah navštívených objektů se zužoval na bližší známé, až to v „dospělácké“ fázi začalo vypadat jako zcela jiná, téměř tradicprostá akce „z rána vožer se, monstrózně přežer se, betrestně vybij se a libově vyblij se“, a to všechno samozřejmě zadarmo..

V březnu roku 2016 však nastal zásadní obrat…tomu obratu předcházela dlouhá a mírná zima, plno práce a relativně málo času na nějaký významnější akce. Nicméně, jednou takhle v práci, při ojedinělém momentu lelkování, se mi před očima objevila jakási fotka, s absolutně neznámou osobou v popředí, ale s důležitým pozadím…v pozadí totiž byla spousta modrého nebe, sluníčka, ale hlavně taky hory a sníh…vím, není to vůbec nic neobvyklého, takováhle fotka, ale asi to bylo zrovna nějakou zvláštní konstelací všech vjemů v oné chvíli, když jsem si najednou uvědomil, že jsem už notnou dávku času neměl možnost užít si zimní sněhovou pohostinnost nějakých pořádných hor. Teda, možnost je samozřejmě vždycky (téměř), ale až teď mě moje vnitřní pocity donutily s tím konečně něco udělat. No a tak jsem začal přemýšlet co, kdy, jak, kam, s kým atd.

Hlavou mi probíhala teda především Francie, protože jsem tam ještě nikdy lyžbu nezkoušel a je tam (nejspíš) spousta super lokalit s hromadou sněhu, a nebo Itálie, jenže s ohledem na ty 4 dny volna, kdy přeci jen nějakých 1300 km a víc už je na takovou dobu skoro moc, jsem se ještě jednou zamyslel, a po zralé úvaze mi skočil na mapě prst na Švýcarsko. Není to tak daleko a jsou tam taky přece vysoký kopce, a jistota sněhu i o jarních Velikonocích tím pádem byla. Dalším úkolem bylo vybrat konkrétní kopec, a jak jsem tak procházel seznam středisek, najednou jak kdyby mě cinknul oříšek do nosu a oči se zastavily na Laax. A věděly proč…spousta kilometrů sjezdovek? Fajn. Beginners snowpark? Fajn. Middle snowpark? Víc fajn. Pro snowpark? Tůze fajn. K tomu dvě u-rampy a airbag? Woow, tak tam bychom asi jet měli… k tomu halda značenejch freeridovejch tratí? Hmm, tak ne, tam asi jet prostě musíme! Ehmmm, počkej ještě, chceme 4 dny, to jest 3 noci, takže potřebujeme nocleh…Švýcarsko, to bude asi komplet vycucnutej účet… počkej ještě, někde ve Švajcu vlastně pracuje kámoška…

“Čau Míšo, co máš v plánu na Velikonoce, chceme jet na Velikonoce vojet kopce v Laax, nechceš se k nám přidat? A kde tam v tom Švýcarsku vlastně bydlíš?“ Následovala výměna pár fejsbůkových zpráv, a přestože Míša si jede zrovna nechat naplácat do ČR, my najednou máme zajištěný ubytování v soukromí, 20 min autem od Laax v red-light-district městečku jménem Chur (pracovní název „chuj“). Takže, už zbývá jen sehnat zbytek posádky, což se po pár dnech daří, a o zelenočtvrtečním večeru vyráží 5 chujů vstříc nové, ehmm, tradici? Co hoší? Uděláme tradici? :-) Cesta tam, drtivou většinou po dálnici, ubíhá nocí až nečekaně rychle a my po necelých 8 hodinách dorážíme na místo určení, do podzemní garáže, kde nám parkingboy sundavá pásku z V.I.P. místa hned u vjezdu, haha, takže neváháme a štelujeme to tam. Tož skáčeme ven z vozu, za nekřesťanský peníz fasujeme 4-denní permošku, rychlá sváča a za chvilku už stojíme u lana, který nás konečně posunuje o něco blíž k nebesům.

Jelikož Laax je fakt velký středisko, a my jsme tu všichni poprvé, tak v rámci touhy po poznání automaticky podle mapy hledáme co nejkratší cestu až na vrchol. Sedačka, druhá sedačka, traverz k další sedačce, pak už i kousek sjezdovky k další (tentokrát podotýkám že vytuněný racingový) sedačce, sjezdík ke kabině, kde však nastupujem do opačnýho směru, takže sjezdík ke stejný kabině na druhej směr, kabina, přechod na kotvu, a cca po 2 hodinách se dostáváme na ten vytoužený vrchol… ze kterýho… počkej si… není zrovna nic vidět, haha, neb první den nás nepřivítal úplně slunečným počáskem… fotodokumentaci tudíž ani neděláme, jen zkoumáme kudy se nejlíp vydat dolu, načež jedinej snowboardista naší výpravy je z provedený volby absolutně unešen (sorry Wildo)… v mezičase se totiž krom mlhy přidalo i sněžení a vítr, a jak známo, prknaři normálně hůlky nevozí, takže než se nám podařilo dostat na místa, kde za ztížených podmínek nebylo potřeba všelijakých odstrkovadel, znamenalo to pro něj nemálo úsilí včetně nejednoho zouvání, a věřím, že musel být následně už i dost nasranej, i když snaha navenek to maskovat byla zjevná, a to se cení :-) Nicméně po několika dalších traverzech zůstáváme konečně chvíli na svahu, kde se nemusí snowboarďáci zouvat a lyžníci odpichovat a v obdobném duchu se to snažíme držet až do konce dne. Mezitím samozřejmě nějaká ta sváča, a nesmělo chybět ani pivko na svahu, který jsme si teda dali trochu víc pod vrcholem, což mělo za daného stavu nevýhodu tu, že jsme při tom už i trochu mokli… A tahle nepřízeň počasí prvního dne se nejvíc projevila uplně na konci při příjezdu do spodní stanice, kam jsme dojížděli za regulernícho chcance regulerně prochcaní…

Nutno však podotkonut, že i v tomhle případě se rčení „všechno zlé je k něčemu dobré“ projevilo jako podložené pravdou, neb tahle nepřízeň měla ve výsledku zcela boží následky… Den druhý, totiž, hned od rána nesl se ve znamení slunce (nejen toho v duši pána Jána Zákopčána), a vzhledem k tomu předchozímu dešti v nižších polohách a velikosti Laax rezortu, už asi lze vytušit, že vyšší polohy dostávaly celou dobu jen nadílku sněhovou. No co bych vám tak vyprávěl, byla to tak grandiózní kombinace, že ani natáčet jsem to pak nemohl, protože bych si ten čerstvej prosluněnej prach v držce pořádně neužil!
…
STŘIH
…
Klapka, střih, a najednou z 5. dubna 2016, kdy jsem tohle všechno začal psát, je 23. ledna 2017 a já si říkám, že si tenhle výlet už moc živě nepamatuju, abych ho mohl ve stejném duchu docvakat… No, hehe, takže to holt prostě hodně zestručním… tož, navázal tedy druhý, prosluněný, prašanem obohacený a endorfiny naplněný den, kdy jsme projeli asi většinu sjezdovek a jejich okolí, co na první pohled stálo za otestování a nebylo nějak extra náročný pro ne extra náročný lyžníky, kterými většina zúčastněných byla. Tahleta ne extra náročnost měla však jednu nevýhodu pro mě, neb já relativně náročný lyžník jsem, nebo aspoň bych vždycky rád byl, ale to se trochu hůř realizuje v jednom, takže ty naladěný snowparky všech obtížností, kvůli kterým mi pár slin i ukáplo, jaksi nebyly zcela na prvním místě v našem pomyslném společném checklistu… Nicméně, přecijen jsem nemohl tak uplně odolat, a aspoň při poslední cestě dolekopcom jsem ten park, táhnoucí se na moje poměry až neuvěřitelně dlouho, musel projet (byť jen stylem informativní poznávačky)… a tahle poznávačka mě tak nadchla, že další den, i když jsem na to byl v podstatě sám, jsem prostě několik jízd konkrétnímu poznání místních parkových nástrah i na vlastní lyže věnovat musel.

Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem nikdy nebyl moc na nějaký drhnutí skluznice na railech, ne teda proto, že by mě to nelákalo, ale spíš proto, že jsem z toho měl vždycky prostě nas… nahnáno. Jak už to tak ale bývá, tak člověk má vždycky největší radost z toho, když svoje obavy překoná, zkouší, a ono to po dostatečným počtu pokusů nakonec začne vycházet… a tak se stalo pro mě dříve nemyslitelné, a já po pár jízdách, kdy při každý z nich bylo možný projet snad 20 překážek za sebou, začal mít i tyhle věci nakonec v oblibě. To všechno jen díky jednomu pocitu, kterej takhle při x-tým průjezdu přišel do mojí hlavy, a já se najednou nebál na ten rail naskočit, a nebál jsem se ani ať byl třeba už i tak vysokej, že při sklouznutí do roznožky už by to nebylo možný odjet jinak než ukrutnou bolestí děckotvorných orgánů. Jasně, je to jenom obyčejný naskočení a přejetí railu, bez jakýchkoliv toček a podobných volovin navíc, ale i tak, pro mě to bylo po dlouhých letech ohromný zadostiučinění, a konečně zas nějakej novej rozměr, kvůli kterýmu se na každou lyžbu teď můžu těšit zase ještě o něco víc než kdy předtím…

A tak se dostáváme do současnosti, kdy je v ČR poprvé zase po dlouhých 6 letech nějakej ten bílej materiál, a já ležim na posteli s nohou v sádře, kterou jsem si 2 dny po prvním a zatím jediným letošním ježdění zkurvil v Praze na trampolínách, při největší kokotině co člověk může asi udělat, což znamená při obyčejném přeskakování mezi trampolínama skočit každou nohou na jinou trampolínu a zkurvit si tak možná celou (zase jednou normální) zimu… uvidíme, jak se zlomená tuberositas ossis metatarsalis, a natažený snad všechny šlachy/vazy, který v nártu existujou, budou rychle hojit… když zdraví dá, třeba bude ještě možnost provést toho víc než jednoho Dvoračkovýho flipa do prašanu, a třeba se ještě někdy ke konci letošní zimy někde na svahu potkáme.
-p-