Noční výšlap

Nejsem pravidelným přispěvovatelem na 720, dokonce je to poprvé, co sem něco píšu. Ale ty články mě baví a bavíte mě vy lidi kolem toho všeho, a že tu existuje takovej web, kterej to všechno umí spojit. A občas si řikám, že bych taky něco mohla sepsat, jenže až do teď jsem se k ničemu nedokopala. Ale článek od Andyho a jeho výšlapu na Ještěd mě nakopl k tomu podělit se s váma o lednový víkend na splitboardu.

Jezdím na snowboardu a vždycky jsem jezdila jen na snowboardu. Proti lyžařům nic nemám, když se mě nesnaží přesvědčit, že lyže jsou lepší :D Ale to šlapání za prašanem mě vždycky lákalo a na sněžnicích se těm skialpinistům prostě stíhat nedá a tak když se povědomím začal šířit fenomén jménem splitboard, řikala jsem si, že to musím vyzkoušet. První seznámení se splitem proběhlo loni v květnu při výšlapu na Kaunertal. Jelikož jsem od loňského května už zapomněla, jak moc jsem to fyzicky nedávala a jak moc to bolelo, přišel v lednu opět nápad vyrazit. Bylo to víkend poté, co jsem se vrátila po třech týdnech z Indie (vedlejší faktory jako jet lag a celková únava, co se v tom vedru 3 týdny pořádně nevyspíte, mi uplně nedošly). Pracuju v Německu a tak můj parťák na takovéhle výlety je Petr, co pracuje kousek ode mě a má prošlapané snad cele Allgäuske Alpy. A tak se na něj při plánování cesty vždy absolutně spoléhám. I když už jsem zjistila, že je to dost magor, zatím jsme to vždycky přežili, a čím větší má člověk strach, tím silnější si odnese zážitek ne? :D

Plán cesty byl takový, že v pátek po práci (do které vstávám v 5 ráno) vyjíždíme, dojedu si půjčit splitboard, večer vyrazíme s čelovkama na AV chatu s Winterraumem, která je 2h cesty od parkoviště po značené cestě a druhý den někde v okolí zajezdíme. To se mi líbí, to beru! Klasicky se nestíhá, na parkoviště dorážíme až v 8 večer, nevadí, to budeme ve 22h na chatě, stále dost času na to se na druhý den pěkně vyspat. Od parkoviště nevede žádná značená cesta? Nevadí, podle GPS to musí být kousek, tak se vydáme prostě tudy, do lesa, tady to po sto metrech musí být: „Hele Petře, nejdeme potokem? Já pod sebou slyšim vodu. Jo, to je dost možný. Hele Petře, a to nevadí, že jdeme potokem? Nevadí, tady je spousta sněhu, to se nepropadneme. Hele Petře a není tamhle vodopád?“. Byl tam vodopád a potok z obou stran uzavřenej celkem prudkou strání, ale otáčet se nebudeme!

Nevím, jestli jste si někdo někde půjčovali splitboard, ale jelikož je to celkem novinka, tak se moc nehraje na to, jak je dlouhý, těžký, široký atd., hlavně že nějaký na půjčení je. A tak na mě takhle v pátek odpo zbyl podle mě ten nejdelší a nejtěžší kousek s pořádným poctivým kovovým obrovským vázáním. Měla jsem pocit, že tahnu na každé noze tak 10kg. Sklon kopce od potoka si netroufám odhadnout, ale sněhu se tam moc nedrželo a sypalo se to dolu i se vším bordelem a listím kolem, co tam za podzim napadal. Otáčet se v takove stráni s dlouhým těžkým splitem pro někoho, kdo to má podruhé na nohou, bylo celkem peklo. Na 50 výškových metrech jsme ztratili asi hodinu. K chatě jich zbývá ještě 650!! Dolů nemůžeš, je tma! A tak zbývá jediná možnost, jít dál. Fyzicky to opět nedávám, opět to dost bolí, nadávám si. Ještě že je Petr velice trpělivý člověk :D

Když máte pocit, že jste na hranici sil, vždycky tělo překvapí, kolik toho ještě dá. Mozek vypnout, šlapat. Soustředit se na každý krok. Protože split je širší než lyže, vytrestá za každý špatně udělaný krok mimo stopu lyžaře. A aby sis uvědomil, proč to vlastně děláš, musíš koukat kolem sebe. Vypneš čelovku a vidíš čisté nebe plné hvězd, měsíc co ti svítí na cestu, výhled do údolí na několik spoře osvětlených vesniček, slyšíš to nic kolem sebe a řikáš si, že to za to stojí. A pak tu čelovku zas zapneš a po 20ti metrech si zase nadáváš. A takhle sám se sebou bojuješ několik hodin, dokud nedorazíš na chatu. Čas příchodu, 3h ráno. 22 hodin na nohou, z toho 7 hodin šlapání do kopce.

Těšíš se aspoň na ten sjezd prašanem, který ale nestojí za nic, protože je teplo a sníh je těžkej a protože nejedeš na svým snowboardu a protože na to vlastně vůbec nemáš sílu. Několikrát tě pohltí větvě zapadaných stromečků, připadá si, jako by jsi na tom stál poprvé, pak to už nejede a musíš to rozepnout a šlapat po svých.

Přijedeš k autu a řikáš si, že už nikdy víc. Ale další víkend už koukáš, za kolik by se dal za nejlíp sehnat split a kam vyrazíte příště J

Šárka

PS: Petr vstal v sobotu ráno v 6, po 3h spánku a vyšel si na východ sluníčka. Je to fakt hovado!