Skakani na kole bylo pro me vzdy nejvic. Postupnej progres z malejch skocek po vetsi macky, byl po dlouhou dobu muj zivotni styl. V soucasne chvili ale posun dal znamena skoky 20m +. To uz nese znacne riziko a po nekolika velkejch drzkach, se mi ho nejak nechce podstupovat. Skakani s padakem byl muj sen od jakziva. Letos tedy pada rozhodnuti se do toho pustit. Puvodne sem mel jet na jare, ale sef v praci mi opakovane zamit volno. Prej ze je malo lidi ci co. Uvazoval sem o vypovedi, ale tu davaj jenom macenky. Tak sem se nechal vyhodit.

Prodavam sjezdaka a pisu email do Skydance Skydiving v Davis, California, na ktery sem dostal doporuceni od kolegy hasice, ze se chci stat skydiverem. Chris odepisuje ze to neni problem, at dorazim. Kempovat prej muzu primo na letisti a ze tam sou otevreny sprchy 24/7. Pred odjezdem jeste zastavka na festivalu Bass Coast, ktery by stal za samostatny report. Avsak nejlepsi je ho zazit, tudiz vsem vrele doporucuji! Po festaku uz frcim smer hranice. Zde zasek, nebot se amikovi nezda fakt, ze sem bez prace, vse co vlastnim vezu s sebou a nevim kdy se budu vracet. Avsak me argumenty, ze proc bych mel z Kanady emigrovat do USA, at mi da jedinej duvod, ho natolik serou, ze odchazi. Buchta co sedela vedle nej na me kouka. Bere pas, rozhlizi se, dava razitko a prej at rychle du, nez se vrati. Dekuji!

Konecne na ceste. Z hranic je to celkem jednoduchy. 2 dny rovne po I-5 a pak doleva. Cesta bez problemu a streda v noci parkuju na Dropzone. Zde nekolik obytek a stanove mestecko. Vsichni uz spej, tak rychla sprcha a hura na kute. Rano v 8 uz preslapuju pred budovou manifestu. Zde platim $2500 usd, za coz bych mel dat 25 seskoku, podminka pro licenci A. V cene je krom teorie, instruktora, 25 letenek I pujcovna vseho vybaveni. Po formalitach si me bere do parady Erik. Typek o rok mladsi nez ja, zdejsi ninja. Teorie je dle manualu na zhruba 4 az 6 hodin. Probira se vse od letadla, vystupu, volneho padu, otevreni padaku, rizeni padaku a pristani. Spousta casu se venuje krizovejm situacim, bezpecnosti a podobne. Velkou kapitolou je samotnej padak. Skace se vzdy s hlavnim a zaloznim. Oba jsou zabaleny do vlastnich kontajneru, jejichz otevreni zajistuje maly pin. U hlavniho padaku je pin na snure, ktera vede k malemu pilotnimu padacku, slozenym v kapse na spodu padaku. Zde jedinou vycuhujici casti je male madlo. To za letu chytnete a vytahnete. Malej pilotni padacek se rozbaly, nabere vzduch a tim vytrhne pin. Otevre se hlavni kontajner kde je vak se sbalenym vrchlikem. Material ze ktereho je vrchlik vyroben se sam od sebe chce rozbalit. Tudiz jakmile se vse otevre, padak se vcelku bez obtizi nafukuje.

Pokud by doslo k nejakemu problemu, at uz defekt vrchliku, defekt lan, zamotani a pod, je moznost hlavni padak odpojit. V pravo v predu je madlo, zatahnout a pres dumyslny mechanismus se hlavni vrchlik odpoji. Zaroven je spojen snurou ktera vede k pinu zalozniho padaku. Tudiz zatimco od vas odleta hlavni padak, zaroven se otvira padak zalozni. Presto je pravidlo na toto otevreni nespolehat a tak pri odpojeni stejne chytneme madlo vpredu na levo, ktere je lankem propojene s pinem zalozaku a tahame. Hlavni padak si po kurzu muzete balit sami. Zalozni padak, ktery je vesmes stejny jako hlavni, vsak muze zabalit jen certifikovany technik. Takovemu zkusenemu technikovi trva zabalit hlavni padak zhruba 5 az 10 minut. Zalozni pak stejnej clovek zabali za 2 hodiny. Je zde kladen extremni duraz na presne zabaleni a kontrolu. Aby se padak otevrel spravne a vcas. Cele je to zaplombovane, a jednou za 6 mesicu se musi rozbalit a zkontrolovat.

Cely zalozak je navic zabalen s velkou stlacenou pruzinou, ktera po vytrzeni pinu vyhodi cely obsah ven. Minimum pro otevreni zalozaku jest 1000 stop tzn necelych 305 metru nad zemi. Tudiz casu moc neni a vse musi bejt bez chyby. Poslednim bezpecnostnim prvkem jest AAD. Strojek velikosti zapalovace. Smycka na zalozaku, kterou prochazi pin, drzici vse pohromade, je protazena zkrz toto zarizeni. Uvnitr je ostri. Takova gilotinka. To cele je pohanene mini vybusinou stejneho kalibru jako naboj 9mm. Soucasti strojku je pocitac, co meri rychlost a vejsku. Pokud v 1000stopach AAD vyhodnoti ze letite furt rychle, aktivuje onu vybusinu, ktera posila ostri na smyci, ta povoluje a otevira zalozak. Takze I kdybyste behem letu ztratili vedomi, padak se sam otevre.

Dale behem teorie probirame postup prvniho seskoku. Dive flow jest seskok krok po kroku. Kde budu sedet v letadle, jak a kde vylizt, odpocet, vyskok, co behem letu, kdy otevrit, kde pristat atd. Maj zde stolici na ktere se trenuje stabilni poloha, takovej obracenej most. Taky trenujem signaly pac se nahore neuslysime. Pak tu je takova hokejova branka, rozmerama identicka s dvermi letadla. Zde se trenuje vystup a vyskok. Tohle jedeme nekolikrat dokola, az se mi to zarejva do hlavy. Take trenujem parakotoul pro pripad tvrdeho pristani. Docela mi to jde a tak za 3 hodky pisu test a uz se du chystat na prvni seskok.

Zakladni vycvik sestava ze 7 seskoku.

1: vyskakuju z letadla s dvema intruktorama, kazdej me drzi z jedny strany. Vetsinou je student drzen behem celeho letu a instruktor otevira za vas padak. Ja vyskakuju a po chvilce koukam ze Nick leti predemnou a mava. Erik na pravo me uz taky nedrzi a smeje se. Hlidam vejskomer, v predepsany hladine mavam, nahmatat madlo a otviram. Padak mam obrovskej, tudiz se snasim k zemi dost pomalu. Erik me pres vysilacku navadi a pomaha s pristanim. Bez problemu.

2: Druhej seskok dne je opet s dvema instruktorama. Tentokrat me drzej celou dobu a ja musim udelat otocku o 90° na obe strany. Opet sam otviram a pristavam uz s minimem instrukci.

To vse behem prvniho dne.

Den dva.

3: Opet vyskok s dvema intruktorama, ale hned me poustej a uz znovu nechytaj.

4: Skacu uz jen s jednim instruktorem. Po vystupu me pousti. Otacim 180 a 360.

5: Vyskakuju prvne sam, bez pomoci. Stale ale mam sebou instruktora. Opet nekolik 360.

6: Celkove ctvrtej seskok dne. Sem docela unaven. Adrenalin strika usima. Ja chci ale este. Tentokrat je na rade backflip, frontflip a barel roll. Poprve se dostanu do nestabilni pozice a budu se sam muset srovnat. Vyskakuju a uz me to rozhazuje. Srovnat. Delam prvni sud, opet rozhoz. Delam beko, nedotacim a uz me to roztaci jak kacu. Mam co delat se zastavit. Posilam dalsi beko. Tentokrat me to roztaci takovym stylem ze nevim jestli se zastavim. Tocim se, koukam na vejskomer, kterej ukazuje ze se blizi cas otevirat. Zkousim behem tyhle motanice nahmatat madlo. Jo, dari se, ale v tyhle pozici opravdu nechces otvirat. Nakonec brzdim a dari se stabilizovat. Akorat vcas. Mavam a otviram. Cejtim se jak spraskanej pes. Derek se jen smeje. Vsichni cekali kdy k necemu takovymu dojde. Studenti prej maj krizi pri 3 seskoku za den. Me to nalozilo az pri 4. Pro dnesek tedy konec.

Sobota rano, den 3.

7. Posledni seskok v ramci zakladniho vycviku. Dive flow je stejna. Beko, frono a barel roll. Sem odpocatej a cejtim se dobre. Vyskakuju ven. Stabilni poloha. Sud na obe strany bez problemu. Beko z prvni no problem. Zkousim frono a hned na prvni. Nick se smeje a tleska. Davame si high five a uz je cas otevrit.

Timto sem splnil podminky zakladniho vycviku. Od ted mam status studenta. Muzu skakat bez instruktora, ale zaroven nesmim skakat s nikym jinym, jelikoz sem stale hazard pro ostatni. Mezi seskoky 8 az 25, musim jeste splnit 5 kategorii s coachem. Ucim se litat horizontalne, zrychlovat pad ci zpomalovat. Taky me ceka Hop and Pop. Coz je trenink nouzoveho vystupu z letadla v male vysce, v pripade poruchy atd. Clovek musi vyskocit a behem 5 vterin bejt stabilni a otevrit. Normalni vyska ze ktere se skace jest 13.000stop – temer 4 km. Otevira se pak kolem 3500stop 1 km. Prvni Hop and Pop se dela z 5500stop. Vyskakuju a hned me to roztaci. Nak se zastavuju a stiham otevrit behem 5 sekund. To bylo o fous. V tyhle vejsce to nevadi, tam je cas navic. Avsak druhej Hop and Pop je z 3500stop, tzn vejsky kdy normalne otviram. Pilot Ben brzdi v 3500, otvirame dvere. Je to dost nizko. No coz, co se muze stat. Coach Bo mi tesne pred vyskokem rika – koukej na vrtuli. Vyskakuju, koukam na vrtuli, sem stabilni, otviram hned. Pecka.

Dalsi adrenalin prichazi kdyz se ucime balit si padak. Celodenni kurz konci ultimatni zkouskou. Zabalis padak a des ho skocit. Kdyz se otevre, musis zarvat ze zijes, ze se otevrel. Teprve potom ti to instruktor co je na zemi, podepise.

Zdejsi drop zone ma uterky a stredy zavreno. Cela particka co tu maka bere motorovy cluny a jdou na jezero. Je 45° takze sem rad ze me berou s sebou. Rikal sem si jak asi skydiveri travej volnej cas. Krom skakani z nemalejch utesu, taky jezdime na nafukovacim kruhu za velmi predimenzovanym clunem. Taky zkousime jaky to je vyskocit z clunu v plny rychlosti. Do toho se leje a zere o sto 6. Ja to odnasim jen natazenym krkem. Jeden typek si vyhazuje rameno, mrte modrin a vsichni sme brutalne spaleny. Takovej normalni den volna. Druhej den proto jedu s kamosema do San Francisco, kde navstevujem krom mostu aj Murin park, s vysokejma stromama.

Zacina druhy tyden. Ja uz muzu skakat sam, umim si padak aj zabalit, takze mi nic nebrani zapojit se do zdejsiho stereotypu. Vetsina zamestnancu bydli primo na Drop zone. At uz v kontajnerech, predelanejch na bydliky, nebo v camprech. Christ ma u svyho camperu velkou zed z repraku. Clovek je to s velmi rozmanitym a dobrym hudebnim vkusem. Definitivne prispiva k celkove atmosfere zony velkou merou. Kazde rano presne v 8:00 zacina den znelkou z Lvyho krale Circle of life. Uz si ani neridim budika. Vylejzame, mala snidane, do hangaru nachystat vejbavu, rozcvicka apod. V 9 uz sedime v letadle a behem par minut sme nahore. Ja trenuju svuj zaverecnej skok – zkouska. Proto vetsinou zacinam svuj den double frontflip ze dveri do double backflip. Pak zalezi na nalade. Bud naky 360, nebo tracking. Kdy si date ruce podel tela a jako Iron man litate sem a tam po obloze. Tohle se opakuje cely den. Posledni seskok dne se pak dela pri zapadu slunce. Toho se ucastni jen lidi tady odsud. Piloti se toho taky nebojej. Vetsinou jim staci tak 1/3 runway. Tentokrat vsak dava plnej a vyuziva celou delku. Na konci ma rychlost na rozdavani, bere za knipl a uz letime kolmo vzhuru. Do vseobecneho vesely se zpivaj pisne typu “If you’re happy clap your hands”. Pred vyskokem jako vzdy si placnout se vsema skokanama, poprat si hezky let a vyskakat ven. Nekdo uziva volny pad, nekdo otvira hned po vystupu a uziva si zapad slunce. Dole pak uz ceka nekdo s krabici piv, zaslouzenou odmenou po super dni. Party tu jsou tez divoke. Muj prvni vikend dorazilo dost lidi. Popijime v kempu, kdyz v tom prichazi holcina, ze prej party na runway. Kdyz se ptam co s sebou, rika ze jen pivo, vic netreba. Prichazim na runway a zde 6 buchet a 3 typci, vsichni uplne nahy. Dochazi mi co myslela tim ze mam donyst jen pivo:-D lidi tu zkratka nic moc neresej. Uzivaj si zivot naplno. Nevadi jim bydlet ve stanu a zrat konzervy. Jediny na cem zalezi je skakat a bejt stastnej. Hodne mi to pripominalo zacatky bikingu u nas. Kdy sme byli mala komunita, vsichni se znali, nikdo nic neresil, jen se jezdilo.

Dalsi dva dny volna beru kamose Masona a jedem do Yosemite. Na radu kamose prijizdime az po 9 vecer. V budce nikdo, takze free vstup. Kempujem na parkaci u kempu 4, opet zadax. Rano jdem omrknout El Capitana. Potkavame particku zdejsich base jumpers a lezcu. Vypravi o nekonecnem boji z rangers a pod. Natoz ze base jump je tu ilegal, nekteri maji na konte pres 100 seskoku. Vecer nas zvou mezi sebe. Party na louce primo pod El Capitan ve spolecnosti legend, ktere dali prvni base jump uz v roce 1986. Krom El Capitan mame vyhled I na hory ktere se stali osudnymi pro legendy Dan Osman nebo Dean Potter. Vedle nas reka, ktera byla osudna Frankiemu, ktery se utopil, kdyz se snazil utect rangers po base jumpu z Capitana. Mnoho historek bylo vypraveno. Do toho se hraje na ruzne nastroje. Vzhledem k tomu ze hned vedle nas je reka s cistou vodou, a par set metru tu je pro turisty supermarket, zdejsi lokalove nemusi opustit toto misto I po nekolik mesicu. Avsak velky pozar co zasahl park nas nuti evakuovat se druhy den. Ja evakuaci se strany zachranovaneho este nezazil. Takze sem si to dost uzival. Panikaril sem co to slo, takze nas pri vyjezdu radsi ani nekontrolovali, jestli sme zaplatili a jen mi zasalutovali.

Po navratu na Dropzone me cekal posledni tyden. Dodelavam posledni seskoky a uz jdu na svuj zaverecny skok cislo 25. Pred tim jeste psany test a hura do letadla. Seskok podle planu a ja dostavam licenci A, se kterou mohu skakat sam skoro vsude na svete. Dostavam razitko na celo a slavime. Druhy den konecne muzu skocit s kamosema. Domlouvame se ve 3. Drzime se za ruce a skacem ven. Plan se uplne nedari. Ale nepoustime se a vsechny nas to mele horem dolem. Takovy srandy pri solo seskoku nezazijes. Pak se ucim radne trackovat – litat po obloze do dalky, pri cemz se da letet dost rychle. Zdejsi letadlo je vykonne, aby se mohlo skakat I z vetsich vysek. S A licenci muzu jen do 18000stop 5.5km. Pri ceste nahoru uz musime dychat kyslik z masek, kvuli malemu tlaku. A usnout po vystupu z letadla je nezadouci. Dale se da skakat z vysky 22000stop 6.7km ale na to uz potrebuji licenci B. Nejvyse se zde leta do 30000stop 9km, ale to uz je treba kyslikovy pristroj a dost obleceni. Teplota je kolem -20° pri horkem letnim dni.

Kdyz uz jsme u cisel. Delka volneho padu ze zakladni vysky 13000ft je neco kolem 60vterin. Zkratka si minutu muzete delat co chcete. Z 18000ft je to pak vterin 90. Volnost, svoboda a nekonecne moznosti jak si uzit srandu. Dale lide kteri se kolem tohoto sportu motaji jsou kamaradi na cely zivot. Za jeden seskok si spolu uzijete takovy srandy, co jinde ani za celej zivot. Sport je to pro vsechny. Je jedno jestli si malej, velkej, tlustej, tenkej, kluk nebo holka, starej nebo mladej, fit nebo lazensky povalec. Vsichni si vzajemne pomahaji, a je jedno jestli je to tvuj 5 nebo 5000 seskok. Ostatne narozdil od jinych sportu jako treba kolo, kde zacatecnik jede modrou a pokrocilej skace skoky na cerny, nebo zacatecnik surfar jde na penu a pokrocilej jezdi velky vlny. Ve skydiving maj vsichni stejny podminky hned od zacatku. Ses 4km nad zemi, s batohem na zadech a vsichni musite bezpecne pristat. Mozna to je jeden z faktoru proc je skydiving jedna velka rodina. Jsem moc rad ze jsem jeji soucasti a jediny na co ted porad myslim je, kdy si pujdu zas skocit.

Tri tydny utekly jako voda. Poznal sem spousty skvelych lidi, videl mnoho krasnych mist. Naucil se neco noveho. Ted me ceka nova prace u zachranky. Velka zivotni vyzva. A ty ja rad. Plan je jasnej, zamakat, koupit padak a vratit se. Protoze tohle je uplne jina liga nez jakejkoliv jinej sport, co jsem kdy zkusil. Doporucuji! Muze to delat uplne kazdej.

Zijte naplno

Maara

O mem zivotnim stylu s minimem majetku a maximem zazitku jste se mohli docist v clanku Minimalismus. Zde jsem nastinil muj dalsi krok, postavit si dum na kolech. Pojizdne bydleni me bavilo uz v dobach kocovani Evropou s Carysem a celym 720 gangem. Tragicka situace s bydlenim zde ve Whistleru me presunula zpet do zivota nomada. To co mnozi povazovali za prechodne pomateni, se me neskutecne zalibilo. Nezavislost, svoboda a v neposledni rade dost usetrenejch penez. Rozhodnuti postavit novej camper tudiz jen sililo. Penize, cas i odhodlani by bylo. Jen nebylo kde tento velky projekt zrealizovat. Jenoho dne jsem se s myslenkou sveril nacelnikovi zdejsiho legendarniho Nordic hostelu, Malosovi. Ten mi okamzite nabidl nejen prostor, ale i veskere naradi a zazemi. V tu chvili jiz nic nestalo v ceste a ja se rozhodl jednat.

Prvnim krokem byla koupe auta. Chtel sem mit moznost dum odvezt kamkoliv ale zaroven mit moznost ho sundat ci prendat na auto jine. Volba tedy padla na pick up truck. Puvodne jsem chtel Toyotu. Avsak japonci svoje kary nedelaj moc na nosnost. Jejich nejvetsi truck Tundra ma maximalku na 500kg. Takze pokud do ni nalozite 5 urostlejch typku, na korbu si daj pak maximalne svacinu. Jasny, utahne to raketoplan, ale me jde hlavne o nosnost, a tak tedy japonec ne. Musel jsem proto hledat u americkeho bratra. Dodge a Ford jsem zavrhnul hned. Pokud se bavime o cenach ojetin, tak jsou mnohdy az za polovic co trucky ostatnich znacek. To o kvalite myslim hovori jasne. Usetreny penize jsou zjevne na taxi, kdyz se vam to pri nejblizsi prilezitosti nekde rozbije. Zbejval proto koncern General Motors. Zde uz bylo jedno zda Sierra od GMC nebo Silverado od Chevrolet. Lisej se jen odznackem na kapote. Jelikoz jsem potreboval tu nejvetsi korbu ale zaroven dve rady sedacek v kabine, byl docela problem neco sehnat. Po par pokusech nakonec kupuju cmelaka. Barva pravda neni uplne dle mych predstav ale na druhou stranu auto v solidnim stavu, s minimem rzi ( coz pri mnozstvi soli vysypane kazdou zimu na zdejsi silnice je vyrazny faktor) a velmi dobra cena.  Nakonec tedy 2000 Chevrolet Silverado 2500 V8 6.0l benzin s crew cab ( dve rady sedacek) a nejdelsi 8stop dlouhou korbou. Druha rada sedacek byla podminka z duvodu prostoru na kola, lyze, naradi atd. Dva rozebrany biky nejsou problem.

S karou tedy na prvni nakup do Home Depot a Rony. Tyto dva shopy se mi na dalsi 4 mesice stanou druhym domovem. Planu na netu moc nenachazim, takze par rad od kamosu stavaru a nakonec design and plan komplet by Maara z Klaanova.

Budku sem chtel udelat co nejmensi za splneni nekolika podminek. Musim se tam pohodlne postavit (mam 186cm plus forota 4 prsty nad hlavou – i presto musi Skautik a Tomas stat pod stresnima okynkama), dale postel nad kabinou musi pojmout queen size matraci – delsi stranou na sirku. Gauc prostornej abych se na nem pohodlne vyspal a podlaha dlouha abych se na ni natahnul v pripade steching, work outu atd. Zaroven se musi cela budka vejit do vnitr do korby aby se dali zadni vrata – tail gate zavrit. To poskytuje krom extra ukotveni take extra bezpecnostni prvek – vchodove dvere v tu chvili nejdou otevrit. Zaroven slouzi jako jakasi teraska, ci posezeni na vyhlidce. Sirka budky je, i navzdory queen matraci na sirku, par cisel foroty a steny s izolaci, stale mensi nez je sirka auta se zrcatkama. Dale sem udelal pruzkum trhu a budka by mela pasovat na vsechny 8ft pick up trucky vsech znacek, rok vyroby 2000 a vejs. Predpokladam a doufam ze budka soucasne auto prezije.

Samotnou stavbu, diky absenci jakykoliv planu, predchazi spousta mereni, zkouseni a podobne. Nakonec nahrubo rezu a sroubuju zaklad ramu primo na aute. Ram je tvoren drevenymi tramky. Bohuzel je zde, diky velkemu bratru z jihu, vse v palcich a stopach. Vedeli ste napriklad ze tramek oznaceny jako 2×2 palce nema ve skutecnosti 2 palce ale jen nakejch 1,5 palce. To plati o vsech ostatnich rozmerech. To ze zaokrouhlujou bych pochopil. Ale ze kdyz dam dva 2×2 palcovy tramky k sobe tak mi to nedava stejnou sirku jako tram 2×4, to mi hlava nebere. Zkratka tato divna metoda mereni neni vubec presna a user friendly. Dokud ste v celejch palcich, tak se to este da. Ale jeden palec ma 16 dilku (asi nehtu ci co) a to je pak mazec neco namerit a narezat. Zkratka timto preji Trumpetovi a jeho gengu hodne stesti pri stavbe zdi s Mexikem.

Po pocatecnich rozpacich tedy jdu na to. Vsechny drevene kousky napred namerim a narezu. Nahrubo sesroubuju a kdyz to funguje, vse rozeberu a kazdej kousek dreva nalakuju zakladovkou a dalsima dvema vrstvama laku. Pote za pomoci lepidla a sroubu dam vse opet dohromady. Z venku vse pobit deskama. Na spodek volim vetsi tloustku, jednak kvuli pevnosti ale i kvuli tezisti, ktere se snazim udrzet co nejvic dole. Na boky pak desky tenci ale stale silne dodat vsemu pevnost. Na strechu pak uz jen tenkou desku, udrzet ji co nejlehci.

Vsecko drevo je osetreno pro styk s vodou ale presto chci zvenku udelat ochranu proti vlivum pocasi co nejlepsi. Po dlouhem pruzkumu nakonec volim laminat. Metoda to neni nejlevnejsi a taky to neco vazi, ale nic lepsiho zkratka neni. Voda je mrcha a cestu si vzdy najde. Ve Vanu je spesl shop. Kdyz jim vysvetluju co delam, typek hned vymejsli nejlepsi kombo z jejich velmi bohate nabidky. Nikdy sem to nedelal ale typek se dusuje ze to zmaknu. Jelikoz leto bylo letos velmi horke, a lepidlo schne pri vyssi teplote o dost rychleji – tzn 15minut, musime si s Malosem jednoho dne radne privstat. Respiratory, stary hadry a dem na to. Prvni zkusebni stena se dari hned. Vzit sit, prilozit na stenu a pak valeckem skrz promacet lepidlem. Drzi to na miste asi 10 vterin. Pak cela vec pada na zem do prachu. Aha. No nakonec se dari a vse, krom ploch co jsou vzhuru nohama, je pokryto laminatem. Podlahu a postel ze spod nakonec natirame jen lepidlem, pac prilepit sit je nemozny. Pak vse nechat den zaschnout a druhej den uz jen natrit finalni barvou, coz je uz za odmenu.

Pote co zmizel toxicky oder, montuju stresni okna. Ty sem obe koupil za $140 ve zdejsim supermarketu. Avsak okna a dvere sehnat nelze. Jedno RV okno je i na ebay nejlevnejsi za $250. Pouzitejch moc na trhu neni. Nakonec zkousim koupit starej rozbitej camper na dily ale ty maj vetsinou okna pryc. Az jednoho dne narazim na inzerat – drzak na lod na strechu camperu. Dle fota soudim ze camper uz nebude na bydleni. Pisu typkovi ze drzak na lod nechci, ale jestli neproda aspon okna. Za pulhodky telefon. “Ty shanis okna?” “Jo”. “Tak prijet ke me, mam na zahrade 50 starejch obytnaku, neco najdem”. Typek nekeca. Na ohromnym pozemku za Vancouverem ma pres 50 obytek vsech velikosti a tvaru. Nakonec vybiram 2 okna do loznice, 2 do obejvaku a dvere. Vse za $100. Do toho jeho kamos v druhy vesnici prodava jety zvedaky, kterejma se camper dava na auto. Ten, jakozto ucitel prvni pomoci, kdyz zjistuje ze sem Paramedic a Firefighter, je muj nejvetsi kamos a dela mi super cenu. Takze frcim zpet do Whistleru s okny, dvermi a ctyrma zvedakama za cenu jednoho novyho okna.

Stresni okna jsou teda na miste ale s ostatnim chci pockat az po izolaci. Zde opet probiha velky pruzkum. Ale nakonec vitezi strikana pena. Pri stejne tloustce ma nejlepsi izolacni schopnosti nez jakejkoliv jinej material. Navic se to dostane vsude, moc to nehori, zvirata to nezerou a ma to samo o sobe parotesnici vlastnosti, tudiz odpada dalsi starost. Neni to uplne levna a jednoducha sranda. Nastesti muj uplne prvni zamestnavatel v kanade byl prave typek co tohle dela. Takze telefonat a dela mi taky cenu. Na podlahu a strop jdou 4 palce, steny pak dostavaj palce 2. Orezat presahy a hura namontovat okna a dvere. Nasleduje oblozeni zevnitr. Chtel sem drevo, nebot hezky vypada a dobre voni. Na steny tenci preklizka, na strop pak door skin. Delat strop sam byla velka sranda. Jako vzpominku mam na nem par mastnejch fleku od moji plesaty hlavy, kdyz sem desku pridrzoval zatimco sem jednou rukou drzel  hrebik a druhou kladivo.

Do toho mi postou prichazi topeni a sporak. Ten je vernou kopii toho co ma vetsina doma v kuchyni, jen je zmensenej pro RV potreby. Tri horaky a trouba, co vic si prat. Na radu prichazi dalsi orisek. Rozvod plynu. Napred zkousim par firem, ale ty bud vubec neodpovidaj bo maj hodne prace. Nakonec se tedy odhodlavam do toho jit sam. Dari se mi sehnat flexibilni trubky, jejichz montaz zvladnu. Problem nastava jen kdyz se je snazim napojit na samotny spotrebic. Netusil sem ze se dela nekolik typu koncovek v milionu ruznejch rozmerech. Nakonec po deseti navstevach zdejsiho kramku to davam do kupy. Test a utika to jen na trech mistech. Dotahnout a uz sporakuju. Topeni potrebuje este elektriku. Tu nechavam plne v reziji Malose, pac on je pan elektrikar a ja nerozeznam rozdil od stejnosmerneho a stridaveho proudu. Postou prichazej solarni panely. Pekne dva kousky o vykonu 100W kazdej. Malos este kupuje namorni baterii 96AmH, pojistkovou skrin a dalsi serepeticky. Vse dava v rekordnim case do kupy. Svetlo obstarava nekolik LED pasku. Jeden nad kuchynskou linkou, dodavajic dostatek svetla na ty nejjemnejsi kucharske a dalsi operace. Dalsi dva pasky, strategicky umistene okolo ramu stresnich oken obstaravaji svetlo pro zbytek budky. Ovladane schodistakem, od dveri a z postele. Jeste sme dali dve samostatne lampicky na cteni. Jedna v postely a druha pod knihovnou nad gaucem. Vse rizeno pres mozek solaru, kterej krom displaye se stavem baterky, obsahuje i USB port na nabijeni telefonu atd. Pod mozkem jest RV pojistkova skrin diky ktere muzu jednim kliknutim odpojit neco, nebo vse. Posledni elektronikou jest moturek do sprchy, napojen do pojistek a se samostatnym vypinacem. V tuto chvily jiz muzu topit. Ovladani pekne termostatem primo z postele. Kdyz je vse propojeno, davam na misto kuchynskou linku s drezem. Linka spolecne s podlahou, spodkem postele a gauce jsou osetreny nekolika vrstvami bezbarveho laku. Tudiz vodeodolne a jednoduche na cisteni. Odpad drezu je sveden ven do korby. Hadice je v pripade pobytu v prirode prehozena ven vedle auta, v pripade pobytu ve meste, kde louze vedle auta je nezadouci, pak hadice miri do barelu.

Zde bych rad podotkl jednu vec. Jak velka samozrejmost jest splachovani veci do kuchynskeho drezu. Zbytky od vecere, myti nadoby a zbavovani se buhvi ceho. To v Kanadske divocine jen tak nelze. Nejen zbytky od jidla ale i mejdlova voda laka zvirata. Dokud se jedna o myvala, kterej s vidinou jidla skoci v noci na strechu a snazi se vam dovnitr dostat skrz stresni okno, je to situace spise komicka. Resenim je vetsinou jedna rana, pesti, do stropu a je klid. Ale kdyz se vam do auta dobejva medved, to uz takova prdel neni. Proto si zde clovek musi dat velkej pozor co posle trubkou ven. Zbytky jidla vytrit a do odpadku co skladuju uvnitr. Mista neni mnoho a zapach taky neni nic super, tudiz si i zde rozmyslite co a v cem koupite.

Teplou vodu obstarava Carys boiler, original co sem mel doma v dodavce, letecky dopravem az sem. Varic pod a horka voda je behem chvilky ready. Krom kohoutku nad drezem pak uvnitr plave moturek od sprchy. Sprcha byla jednou z dalsich podminek co sem chtel v budce mit. Puvodne mela byt uvnitr, lavurek zapusten v podlaze a zastena kolem dokola zavesena pod stresnim oknem. Avsak myslenka tech desitek litru vody proudici skrz dreveny camper me natolik desila ze sprcha jedine venku. Takze otevreme vstupni dvere. Ty pouzijeme jako jednu stenu, o dalsi dve a strisku se stara plachta hozena pres, podeprena skladacim ramem vyklopenym z vrsku dveri. Stojime na tail gate. Vydech topeni je hned u dveri takze se nas mobilni sprchovy kout velmi rychle zaplni horkym vzduchem. Pak uz jen staci zpoza rohu natahnout hadici a vpalit si tam horkou sprchu. Pro zatim testovano v -5° a bez problemu. Voda odteka pod auto a pri trose opatrnosti se do camperu nedostane ani kapka. Kdyz je hotovo, staci sbalit plachtu a zavrit dvere.

Casto se me lidi ptaj kde mam lednici. Nemam. Maso ani mlecny vyrobky uz nakej ten patek nekonzumuju. Pivo hodim bud do snehu nebo koupim chlazeny, takze lednice netreba. Zabirala by zbytecnyho mista a energie. Misto toho mam zaizolovanou prihradku vedle trouby, kde je vsecko jidlo. Druha strana od trouby je pak vyuzita na nadoby atd. Pod linkou je I minibudka pro 2 propanbutanovy lahve, komplet odizolovana, pristupna jen zvenku.  Dalsi ulozny prostor je krom nekolika policek a knihovny aj schod do postele, kde je mimo jine i baterka. Dale cast pod gaucem je tez duta. U dveri je pak mala zaviraci prihradka na smradlavy boty, odpadky atd. Skrin mezi postely a gaucem je pak urcena veskeremu obleceni.

Zachod stale zamerne nemam, lopata a hajzlak to stale jisti. Peru i nadale u kamosu, v ruce ci verejnech pradelnach. Na bezpeci dohlizi hasicak, smoke detector a CO detector.

Puvodni plan znel, stavba max mesic a tak $2000.  O 4 mesice a $9000 pozdeji je hotovo. Po skonceni letni sezony v praci mam 2 tydny volna, ktere sem chtel vyuzit k testu. Takze ke konci sem trochu spechal. V den odjezdu jeste dodelat par malickosti. Za Ivanem do servisu nazout novy zimaky, nastrilet do nich hrebiky (diky Kanade ze tohle povoluje) a vyrazit.

Zacinam v podstate na jihu Britske Kolumbie a plan je dojet az na jeji severni hranici, do Yukonu a az na Aljasku. Po ceste zastavuji v Dawson creek, nulty kilometr Alaska highway. Nabiram Emmu a vyrazime. O teto ceste na Aljasku sem slysel spousty dobreho, ale ani v nejmensim sem necekal neco tak uchvatneho. Z pocatku prerie, ale brzy na to prichazi obrovske hory, kristalove cista jezera, majestatne lesy a divoke reky. Uz sem toho za tech par let v Kanade videl dost, ale tohle byla ta nejkrasnejsi cesta po ktere jsem kdy v zivote jel. Samotna cesta by vydala na samostatny report. Behem ni krom hodne slunce zazivame dvoudenni brutalni slejvak, ci hromady snehu a ledu. Ani o poradny vichr neni v jednu chvili nouze. Vsechny kempy jsou uz zavrene, takze si pokazde nachazime misto kolem. Vzdy je podminkou krasny vyhled z postele. Nekolikrat vidime polarni zari, spousty divoke zvere. Auto i budka si poradily se vsemi nastrahami. Dostali sme se na hodne tezko pristupna mista, snehem i blatem. Topit stacilo vzdy jednou vecir a pak az rano, nez se vylejzalo z postele. Venku v noci povetsinou 0°. Spotreba plynu – topeni a kazdodenni vareni, jedna 20lb bomba ($19) na 10 dni. Baterka nespadla pod 70%.  Behem teto 6000km dlouhe pouti zadny vyrazny problem nenastal a budka se tedy osvedcila nad ramec ocekavani. Po 4 mesicich tvrde prace krasny pocit, ze mam paradni bydleni, poskytujici veskery komfort a zaroven neni limitovano jen zpevnenou silnici.

Na zaver bych rad podekoval…

Nejvetsi dik patri Janovi “Malosovi” Malkovi za vsecku tu nekonecnou praci, podporu, konzultace, zazemi a spousty dalsiho. Ne vzdy bylo jednoduche zustat motivovan a praci nevzdat. Bez nej a ostatnich bych to nikdy nedokazal! Dale dekuji Tomasovi Raskovi za pomoc, podporu, pivka a dalsi srandy. Dekuji Jess Sarosce za spousty dobreho jidla, ktere me po celou tu dobu drzelo pri zivote. Dekuji Pistovi a Kelsovi za podporu, pivka a zely. Diky vsem ostatnim z hostelu – Mara Obrucnik, Jirka Klaban, Erik a Liam, ze me tam cely leto trpeli. Dekuji Arthurovi ze dovolil aby se cela tahle akce provedla u nej na pozemku. Dekuji Emme za podporu a trpelivost. Dekuji Carysovi, Andymu a cely 720 crew za vsecku tu srandu a zkusenosti, co jsem behem toho kocovani Evropou s Vama nasbiral. Tezim z toho do dnes.  Dekuji rodine za stalou podporu. A v neposledni rade Vam vsem, ze jste to docetli az sem.

Jak jsem jiz jednou psal, berte to jako inspiraci. Moznost ze to jde i jinak.

Zijte skromne a naplno!

Maara z Klaanova

Whistler, BC 2017

O tom, jak bejt placenej za jezdeni na kole,

O tom, kdyz je prace spise konickem,
O dalsim splnenem snu, bez hacku a carek, uvnitr…

Takze v zime makam pro Ski patrol, o cemz jsem vam psal jiz drive. V lete funguje podobnej koncept pro bikepark a pesi navstevniky. I kdyz jsme nejvetsi bikepark na svete, stale nas je na smene jen neco kolem 10 az 15, plus 2 az 3 nebikeri, co maj na starosti pesi turisty. A i kdyz podminkou pro prijeti k letni Patrol jest bejt Pro Ski Patrol, stale je o tuhle praci velka tlacenka. Ono se neni moc co divit. Oproti zime, kdy krom prvni pomoci delame jeste avalanche control, udrzujem znaceni mnohem vetsiho terenu a celkove delame vic veci, v lete je to jen prvni pomoc a znaceni trailu.

Po vcelku uspesne zime, kdy jsem si jako zelenac nevedl uplne zle, jsem mohl zazadat o uvolnenou pozici na leto. Nakonec praci dostala sluzebne starsi holcina.
Vedel jsem ale, ze nic jinyho delat nechci. Nebot jak rikava Carys “V praci prodavame kousky svyho zivota” takze kdyz uz nekde travit cas, tak at to stoji za to. Zaroven ja rikam “Kdyz nejde o zivot, jde o hovno”. A v tyhle “praci” se zasahuje, az kdyz uz o ten zivot/zdravi jde. Zustal jsem proto motivovan a nevzdaval se. Nakonec me berou alespon na castecnej uvazek. Do toho davam par smen na ledovci, kde se jeste v cervenci lyzuje. Pak par smen jakozto Alpine Patrol, kde hlidame turisty, aby si neodreli koleno atd. Davam i par sicht v parku, ale hlavni zlom nastava zacatkem srpna, kdy se otvira na leto dalsi lanovka a cela nova zona. Tudiz je treba nabrat 3 novy tvare a mezi nima jsem i ja. I kdyz sem vloni slouzil jako dobrovolnik a zacatkem tyhle sezony jako part time, stale je to velka zmena stat se Pro na plnej uvazek. Fasuju vecicky od Patrol sponzoru Dakine, IXS. Smith Optics me bere do industry professional tymu. A hlavne dostavam skoleni a zelenou pro rizeni trucku a side by side. Side by side je nejlepsi nastroj na leto. V podstate dvoumistny golfovy vozitko s korbou na podvozku ctyrkolky. Nizka hmotnost a velkej vykon z toho dela hracku bez limitu. Vyjede to vsecko, da se tim naskakat cela A line a navic to pobere i paterni desku s nechodicim pacientem. Taky se tim skvele zkouma okoli, kam se clovek s autem nedostane.

Ale vestinu casu travime na kole. Drtiva vetsina z nas pouziva sjezdaky. I kdyz mame sponzora na kola, ja si z Cech privezl Author Ninja DH Team. Narozdil od kolegu se v kole nemusim neustale vrtat a spravovat. Ninja drzi celou sezonu, coz je po kazdodennim jezdeni v rozbitym bikeparku s podivem. Jedina udrzba jest mazani retezu, meneni desticek a plastu. Skvele se na ni pracuje a je na ni spoleh. Vzdy doveze kam ma, nalitat vsecky skoky neni problem a jeste mam originalni kolo, ktery dobre vypada. Kazdej den se lidi zvedave ptaj, co je to za pekny kolo :D Nejvic vsak zabili mali kluci jedouci na lanovce. Sbiram takhle typka na trati pod lanem kdyz najednou slysim ze shora “Hej patrol, co to mas za kolo? To nezname”.

Jak vypada takovej normalni den v praci: rano sraz pod kopcem. Zaciname hodinu a pul pred otvirackou. Nahoru jedem bud autama, ktery pak pouzivame na prevoz chodicich pacientu, nebo berem lanovku. Na hlavni zakladne probiha ranni porada. Pak jdem na kontrolu trailu. Mame seznam. Ke kazdymu trailu ci kombinaci nekolika po sobe jdoucich napisem svoje jmeno a jdem ho projet. Zde koukame, jestli nejsou sutry na dopadech, oplutky jestli stojej a jestli nehrozi naky jiny nebezpeci. Kdyz je vsecko jak ma, cekame vicemene jen na telefonaty od zranenejch. Celej park je rozdelen do nekolika zon a na vrchu kazdy lanovky mame zakladnu s vybavenim. Zde musi bejt pokazdy minimalne 2 patrolaci. Ale je uz na nas jak se prostridame. I kdyz mame sefa, celej tym se ridi sam, takze vsichni si za ten den zajezdej az dost. Jak rika muj kolega, jsi Bike Patrol, takze vem kolo a jed patrolovat :D

O tom, kdy je práce spíše koníčkem, více uvnitř.

Čárys mě požádal, abych sepsal článek o své vysněné práci. Trochu přiblížil o co se jedná. Ski Patrol je obdoba naší Horské Služby. Akorát že spadáme přímo pod areál. Tzn že každé středisko v Severní Americe má svojí Ski Patrol. Každá má jiná pravidla, podmínky přijetí apod. Já pracuju na Whistleru.

Úkolem Ski Patrol je údržba značení tratí, první pomoc, záchrana na lanech, hledání ztracenejch a avalanche control.

Nejjednodušší cestou jest dobrovolnictví. Odsloužíš 23 dní za permici. Podmínkou přijetí je 80hodinovejch kurz první pomoci. Vysolíš kolem 800 CAD a učíš se jak udržet člověka při životě do příjezdu sanitky.  Hodně domácího samostudia, v hodinách hlavně dril. Simulace za simulací. Pak 100 otázkovej test a 4 různý scénáře jako zkouška.

Druhou podmínkou je 6 hodin CPR. Za to už dáš jen 80 a 6 hodin masíruješ figurínu.

Pak už je jen na tobě jak moc budeš makat. Případů je v hlavní sezoně dostatek, takže zkušenosti se nabíraj rychle. Partička mě tam hodně oslovila. Super šéfové i kolegové. Lidi co sou největší páni přes search and rescue, první pomoc, laviny, počasí.

Podmínkou přijetí k Pro Patrol je krom první pomoci ještě kurz Avalanche Operations – profesionální práce s lavinama. Ty poskytuje Canada Avalanche Association. Organizace co už přes 50 let dělá avalanche control na nejdůležitější dopravní tepně Transcanada highway. Týpci se v tom hodně vyznaj a kurzy, kterejch není uplně hodně, jsou hned začátkem sezony vyprodaný. Tady dáte 1500  CAD plus příplatek, pokud chcete kurz na chatě uprostřed ničeho. Zde 7 dní v plnejch. Budíček v 6 na počasí – záznam teplot, větru, výška sněhu atd. pak hned snídaně a přednášky. Kolem 11 naskákat do rolby a hurá do terénu kopat díry. Za tmy zpátky na chatu kde odpolední počasí. Následuje večeře a při dezertu již začíná večerní přednáška. Kolem 10 padla a čas na domácí úkol. Na závěr zkoušky: – nalezení 2 pípáků v metrový hloubce pod 5 minut, – sněhový profil, – plánování trasy v lavinovém terénu – počasí a lavinové pozorování  – psaný test a – deník J

Nakonec se podařilo a byl sem přijat začátkem sezony. Rozvrh 4 dny v tejdnu. Od 7 do 5. Hlavním rozdílem mezi dobrovolnictvím a Pro je avalanche control. Velká část areálu, který je až na pár vyjímek zcela otevřen, je lavinový terén. Proto je potřeba terén neustále hlídat a v případě sněhové nadílky spustit laviny dřív než někoho zasypou. K tomu se používá ski cuting, na lyžích přejíždíte svah ve správném místě. Další způsob je použití trhavin. Konkrétně Amonium Nitrade. Neboli hnojivo. Samo o sobě neškodná věc. Pokud ovšem nepřidáte správnou rozbušku. Jedna bomba má 1kg. Mužou se ale svazovat dohromady. Taky se používá dělo, kde stlačeným vzduchem střílíte raketky. Účinnost kilové bomby je dostatečná aby vás pak sbírali pinzetou. Občas je třeba ale pořádný badabum a v tu chvíli nastupuje vrtulník s balíčky o váze 25kg plus.

Já bohužel minul předsezoní trénink manipulace s výbušninama. Lavinový terén je tu ale natolik rozsáhlý, že je třeba všech profíků na jeho kontrolu. Proto si dávám jednoho brzkého rána sraz s Ianem a Henrym (Henry je pes). Ian je náš machr přes bomby a Henry zas na hledání lidí. Na lanovku je ještě brzy a tak sedáme na skůtr. Henry skáče do přívěsu a už si to valíme tmou vzhůru. O život se bojím jen asi 20x. Není nad poklidné probuzení. Následně do toho jdem rovnou zostra. Areál je ještě zavřenej a toho se musí využít. Dostávám rychlé demo jak se sestaví bomba. Vyrobim dvě a jdem na to. Cílem je strom pod cestou, kterej by mohl vyprávět kolik už se na něm zaučilo pitomců. Ještě přes vysílačku uzavřít oblast a do toho. Na zapálení jsou třeba obě ruce, takže se bomba drží mezi nohama. Zatáhnout a honem potvrdit zapálení. OK syčí to, doutná to, tak a šup stim pryč. Ale Ian ještě říká „Puč mi to, ještě ti ukážu několik způsobů jak to potvrdit.“ Začíná syčícím doutnákem malovat obrázky do sněhu. Já už bych ale opravdu házel…! Nakonec mi bombu vrací. Jedno cvičný máchnutí, hlavně to pořádně vyměřit. Aaa sem o dva metry krátkej. Napočítat do 100 a prásk. Kráter pěknej. Tak ted už to musim dát na pohodu. Zapálit, namalovat obrázek, nápřah. Tentokrát to vyjde. A sem o tři metry delší! Jo, sem hold talent. Eště že nehážu s něčim nebezpečnym.  Následuje pár hodin teorie. Hlavně bezpečnost. Pár odstrašujících příběhů. A jediné pravidlo „Don´t fuck up!“. Odjakživa jsem měl k výbušninám respekt. Petardy a podobný mi nikdy k srdci nepřirostli. A tak sem jednoho rána dost nervozní. Na řadě je už opravdová avalanche control. Napřed rychlá porada, nacpat bágl trhavinou a vzhůru k lanovce. Zde ještě poslední kontrola pípáků, zda všichni vysílaj. Mě dostává na starost Andrei. Nahoře mlha, že by Rákosníček záviděl. Okamžitě mi dochází, že házení bomb bude to nejmenší. Není vidět na krok, terén je prudkej a zmrzlej. Na zádech pár kilo petard a hurá hledat laviny. Nakonec přežívám, jistota však zůstala dole v šatnách. Za odměnu ale dáváme parádní prvojízdu prašanem. Celá mise končí kolem 10 a před námi je další část dne.

Když už jsou všecky laviny odpálený, označení sjezdovek zkontrolováno, čekáme více méně jen na telefonát od zrakvenejch návštěvníků. Ty na sebe nenechaj dlouho čekat. V zimě jednoznačně vedou kolena, ramena, zápěstí občas nákej otřes mozku. Máme několik základen. Jedna hlavní, na vrcholu kabinkové lanovky – kde krom dispečinku, ošetřovny a našich šaten, je dále garáž pro rolby, hlavní kancelář pro řízení provozu, meteorologická stanice a vůbec veškeré zázemí. Dále máme tři menší boudy na vrcholech zdejších hřebenů. Tam je většinou partička 4 lidí na každý boudě. Celkově je nás v hlavní sezoně na směně 30 Pro plus dobrovolníci a dva doktoři.

Celej systém první pomoci funguje následovně. Přijde telefonát. Dispečer zjistí co nejvíc informací a podle dané lokality vyšle nejbližšího patrola. Ten kdo je u pacienta první, toho případ to zpravidla je. Tudíž má veškerou zodpovědnost a hlavní slovo ohledně transportu. Dokud není pacient předán vyšší úrovni zdravotní péče. Po příjezdu na místo nehody a po zjištění situace pak vysílačkou nahlásíme nacionále, zranění a druh transportu. V ideálním případě je pacient propuštěn na místě, ale né vždy se to stane. Pokud se jedná o banální zranění (zlomené končetiny, přetržený vazy apod) postačí Kod 1. To jest tobogán na přepravu, kde je krom plachty a dek, taky velká dlaha. Pokud se jedná o něco vážnějšího a je podezření na poranění páteře, dochází na Kod 2. V tobogánu je navíc páteřní deska, límec a pár vychytávek na celkové znehybnění těla. Kod 3 je život / končetinu ohrožující zranění. Když vyhlásíte tento kod, okamžitě se rozjíždí řetězec událostí. Krom tobogánu s kodem 2, vám přijíždí několik dalších lidí s malou polní nemocnicí na zádech. Taky přijíždí doktor, kterej je k dispozici na svahu. Zároveň vám dispečink zařídí vrtulník připraven na odlet. V případě vrtulníku se ještě situace dělí na Medivac a Autolauch. Medivac jest transport pacienta vrtulníkem z kopce dolu do Whistler kliniky. Autolaunch je už totální průser, na kterej zdejší klinka nestačí a pacient musí co nejdříve dorazit do specializované nemocnice ve Vancouveru. Takže jeden vrtulník letí na místo nehody a druhej startuje z Vanu. Ve Whistler klinice se pacient stabilizuje a je přeložen do druhého vrtulníku, který za 30 minut přistává na střeše nemocnice ve Vanu.

Návštěvnost zdejšího areálu je v hlavní sezoně mezi oběma horama něco přes 25 000lidí denně. Takže zraněnejch je dostatek a bohužel i o vážné případy není nouze. Já mám k dnešnímu dni necelejch 70 zásahů a z toho sem  Kod 3 vyhlásil třikrát. U pěti dalších, včetně Autolaunch, jsem pak asistoval. O zkušenosti tu nouze není. Občas jsou pacienti v dost obtížnejch místech, takže na řadu nastupujou lana, kladky a notná dávka improvizace. Lana používáme i u dost případů bez zranění. Většinou jde o uvíznutí na skále nebo jen přecenění vlastních schopností na prudkém svahu. Nedávno byl pacient s lehkým zraněním, avšak v dost blbém místě, uprostřed zmrzlého svahu. Nakonec to vyřešil vrtulník s týpkem zavěšenym na laně pod.

Dále se dost lidí ztratí. Ať už v areálu nebo za jeho hranící. Tam už se dá slušně zabloudit a když nevíte kudy, můžete dojít až na Aljašku aniž byste potkali živou duši. Nedávno se zatoulala jedna holčina. Strávila 3 noci v dešti na sněhu, než jí kluci ze Search and Rescue našli. Přežila bez úhony.

Další zajímavou skupinou jsou psovodi. Každý den musí být k dispozici minimálně dva lavinoví psy, v případě že dojde k zasypání. Ať už nás během ranního odpalování, nebo někoho z návštěvníků. Ale byl jsem svědkem kdy pes hledal vypadlej mobil v prašanu. A našel. Psíci jsou vycvičení na jízdu na skůtru, sedačkové lanovce. Když jim u hlavy přistává vrtulník, jakoby o tom nevěděli. Otvírání a zavírání ledničky už je jen maličkost, která nikoho nepřekvapí.

Práce Ski Patrol je velmi rozmanitá. Jakožto zelenáč bych měl zvládat od všeho trochu. K tomu krom zkušeností slouží i výcvik, kterej máme každej druhej tejden. Až odsloužím několik sezon, budu si moc vybrat svou specializaci. Ať už je to první pomoc, záchrana na lanech, hledání ztracenejch, předpověď počasí, laviny a rozbor sněhového profilu, bomby, psy… Díky tomu si myslím že to člověka jen tak neomrzí. Většina kluků a holek to dělá přes 10 let a nikomu se nechce pryč. Není divu. Bejt placenej za lyžování, házení bomb a zachraňování životů není vůbec špatný.

Co závěrem. Děkuji že ste to dočetli až sem. Dělejte co vás baví. Žijeme jen jednou, tak je škoda si to kazit prací co nás sereJ

Ať si všichni najdou tu svojí vysněnou!

Mára

Do nového roku vstupují jakožto dobrovolník zdejší Ski Patrol. Na svůj první den jsem si musel od svého přijetí chvilku počkat. Avšak hned druhej den co jsem nastoupil, stále ještě v tréninku, jsem se náhodou ocitl u případů, kde si buchta zlomila nohu a zůstala vyset na hraně skály. Dostat se k ní znamenalo sešoupat docela prudkej svah. Dan D byl již na místě a chystal plošinu pro nositka. Vyžádal si jednoho na pomoc. Neváhám a už si to sesouvám k němu. Avšak po cestě chytám trhlinu ve svahu a už letím po hlavě dolu. V okamžiku co letím vzhůru nohama kolem Dana, slyším jak naprosto klidným hlasem volá nahoru “Pošlete dalšího dobrovolníka”. Nakonec se zastavuju kousek pod. Lezu zpátky a misi úspěšně zvládám. Ale historka se stává legendární a baví všechny i rok poté. Hned od prvního dne vím, že tato „práce“ bude velice zajímavá a obohacující. Parta neskutečná, sranda se dělá ze všeho a všech. Zároveň ale, pokud přijde případ, všichni hned přepnout do profesionálního modu a člověk se nestačí divit, co všecko dokážou. Věděl jsem, že jednoho dne chci byt jako oni. Proto také trávím většinu volného času na svahu v červené uniformě. Do toho stále otrok v hotelu, spravující hajzly po cikanech. 3.března se ze mě ale stává Permanent resident of Canada. Životní úspěch, díky němuž mohu nejen zůstat jak dlouho chci, ale hlavně mohu dělat co chci. Na oslavu letím na pár dní domů. Vždy se rád vracím, užít si rodinu a kámoše. Probíhá pár dobrejch akcí typu vejlet na jih atd. Na zpátek si vezu dva nový kousky o AGangu. Zima je ale ještě dlouhá. Učím se jezdit na skůtru pod dohledem Julie Ann což je buchta co na tom strašně nakládá. Vanda se s ní zná a tak mi dala nejlepší dárek k narozeninám. Dáváme vejlet do Revelstoku, což je malý městečko na TransCanada highway. Zde konečně okoušíme i jiný ski resort. Prudký lajny mě ubezpěčujou, že lyžovat fakt neumimJ
Dalším významným dnem jest jeden nevinný hike do Whistler backcountry. Kde na jednom z vrcholů pokládám své drahé polovičce zásadní otázku. Dostává se mi kladné odpovědi a tak nezbývá nic jiného než naplánovat svatbu.
Zima pomalu končí a začínáme vejletit. První návštěva Kamloops mě hned nutí k návratu o týden později. Dále navštěvujem Coast Gravity park, kde se klukům z Coastal crew podařilo něco neskutečnýho. Skvělá rodinná atmosféra spolu s nejlepším skákacím trailem (Coastal cruise do Fly deck) na světě nás opět nutí k několika dalším návštěvám.
Ve Whistleru mezitím měníme bydlení, kdy musíme opustit náš milovaný baráček. Nové bydlení je hrůza. Plíseň a psychopatickej spolubydlící v přízemí nás nutí po dvou měsících utýct. Naštěstí nacházíme další parádní domeček, kde spolu s fajn spolubydlícíma žijem do teď.
Dělám si další kurz první pomoci, kde se dovídám zas o něco více jak udržet člověka při životě.
První den, kdy otevřeli horní část bikeparku, dávám hned na úvod rozstřel, tentokrát objímám padlej strom. Dobitej jedu za klukama z bikepatrol pro ňáký srandy na bolest. Kecáme a odcházím jakožto novej dobrovolník. Zde menší parta než v zimě, ale o to víc případů. Více krve ale zase méně práce s převozem pacošů, díky super systému trucků a teréních vozítek. Užívám si Crankworx z jinýho úhlu.
Další významnou událostí jest moje svatba. Dorážej naši s bráchou a jeho přítelkyní. Den a noc se povedl na výbornou. Farma v travnatém údolí obklopená horama, ve společnosti rodiny a kámošů, byla správná volba.
Dáváme pár hiků po okolních horách, nechybí již tradiční surf trip do Tofina.
Na podzim již práci v hotelu nedávám. Vidina toho, že můžu dělat něco normálního, kdy se budu do práce těšit, mě donutila dát výpověď. Oslavujem to roadtripem/svatební cestou do Bella Cooly, což je malé rybářské městečko uprostřed ničeho. Vyniká zejména jako jedna z nejlepších oblastí na Heliskiing v Kanadě, neli na světě.
Po návratu jsem pozván na pohovor k profi Ski patrol. Bohužel nemám certifikát na profesionální práci s lavinami. To ovšem napravuji hned v zápětí. Týden v cat skiing operation, kde bydlíme v luxusní chatě, zhura 60km od nejbližší cesty, kam se jinak než rolbou či na skutru nedostanete, stál opravdu za to. 16 hodin studia denně nebylo zrovna málo ale nakonec všichni úspěšně absolvujem. Den po mých narozeninách dostávám konečně nabídku práce a tak se mi plní další velkej sen. Den po Vánocích si ještě stihnu hodit první dvě bomby na odpalování lavin a tím pomyslně zakončuji skvělej rok 2014. Stálo mě to hodně sil a času, ale byl jsem odměněn. Ted už vím, že když něco hodně chci, že to dokážu. Plány do budoucna jsou nemalý, ale motivace veliká.
Tímto děkuji zejména mé ženě Vandě, za to jaká je a že semnou podniká všecky moje vylomeniny. Že semnou má trpělivost a ve všem mě podporuje. Dále mamce a tátovi že přiletěli na svatbu. Bráchovi že mi to odsvědčil. A v neposlední řadě všem kámošům a kolegům. Protože bez nich bych nebyl tam, kde jsem. Díky moc!
Žíjte svoje sny!
Maara z Klánova

Cau kuci,
predne vse nej do novyho roku! At nam to lita, topi, leze a prasi jak jen to jde
Posilam videjko co sme spachali v lete s Bazou.
diky a cau
Mara

Peckový ježdění a špicová kamera – Maara a Bazosh  - pozn. Andy

Maara: Čau Skaute, jak to de? Fesťáček za náma, tak nám pověz, co si přesně dělal, jak ses k tomu dostal a tak.

Skautik:  Pracoval jsem pro Crankworx Operations team,  aneb organizace a příprava eventu na Crankworx.  Jak sem se k tomu dostal , by jsi si měl pamatovat , poslal jsi mi odkaz na tenhle job offer, takže ještě jednou díky.

A co ty jsi dělal v průběhu festivalu, párkrát jsme se přeci potkali ?

Maara: Jo myslim že sem tě občas zahlíd, hlavně když si vozil Slopestyle jezdce F-350 nahoru:D

Každopádně, já jakožto člen Bikepark patrol sem měl na starost sbírání a oživování padlejch jezdců. Když se zrovna nikdo nerakvil, dohlížel sem na jednotlivý závody, což bylo super, neb sem měl neomezenej přístup všude. Ale to ty taky, což?:D Jinak k patrole sem se dostal, když sem jednoho dne zase objal strom a jel si ke klukům pro prášky na bolest. Supervizor byl muj kolega ze zimy. Slovo dalo slovo, a jelikož sem si v zimě u Ski patrol neved uplně zle, tak mě vzali.

Jak vypadal tvůj typickej den? Jak dlouho si makal a co hlavně si dělal?

Skautik: Tak naše crew čítala 18 tel plus 2 šéfové. Ráno začlo meetingem a rozdělením funkcí.  Chtěl jsem vědět, jak to chodí u organizace takovýhle závodů. To, že se bude makat 12-13 hodin denně 14dní v kuse, to jsem opravdu nečekal. Přes den jsme dělali asi trilion věcí, od vymlíkovaní tratě, příprava startovacích ramp a časomír, postavení plotů, organizace dobrovolníku až po zmíněné vyvážení superstar rideru na kopec.

Ty jsi začal u Patrol už před Crankworx, bylo to o dost víc náročnější nebo jste se celý den dívali na závody ? J

Maara: Haha, Crankworx byl fakt masakr, už chápu proč všichni patroláci dělali přesčasy :D Crankworx směny se od těch normálních moc nelišily, co se práce týče. Ráno meeting, kde se krom klasickejch věcí ještě rozvrhlo, kdo bude hlídat jakej závod. Pak byli na řadě work runs. To znamená, že si každej vybere jednu trať, kterou projede, mrkne jestli se neválej velký šutry na dopadech, oplůtky jestli držej atd. Po tomhle, pokud si nešel dohlížet  na závod, bud jezdíš nebo sedíš na základně, ale tak či onak, seš na vysílačce a čekáš na případy. Crankworx je, co se počtu padlejch dost extrémní, takže tak od 12 se nezastavíš. Na konci dne se pak dělá sweeping. Dole u lanovky ve 20:00, kdy se zavírá park, rozdáš lidem kartičky jednotlivých tratí. Ten kdo sweepuje, má právo na jednu jízdu navíc, ale na oplátku musí danou trať prohlídnout, ujistit se že tam nikdo neleží.

Co náký historky z natáčení? Co byl tvůj nejlepší a naopak nejhorší zážitek?

Skautík:   Historek by pár bylo. Nejhorší bylo vstávaní po jediný kalbě (Rozlučka Máry z Bechyně), kterou jsem jedinou zvládnul, běhěm  těch 12-ti hodinovek. Druhá byla, když jsem připravoval závod Garbanzzo downhill, prorazil dusi , tak jsem musel lepit. Potřeboval jsem uzavřít ještě  pár trailů tak jsem pospíchal dolů, jak jen to šlo s 4kg baťohem mlíkovací pásky. Na záda mi dýchal Nick Beer  a Danny Hart, zmizel jsem jim na skále , ale záhy prorazil takže mně nakonec předjeli a já to vzdal a dotlačil dolů pro novou duši J

Nejlepších  zážitků bylo víc, jako třeba být placenej za to že jezdím Ride don´t slide trail v průběhu Enduro WS. Nebo když jsem na konci stage stejného závodu postavil plochý zatáčky na sjezdovce ala Marosana a ridery to bavilo asi tak jako mně.  Potkávat a znamý a kamarády při práci bylo taky skvělý zpestření.

Maara: Jedna z mejch vtipnějších historek je třebas, když se Greg Watts vyndal při dualu. Paradoxně sem nebyl ve službě, ale du si takhle nahoru, že se mrknu na finálko a vidim, že se pod posledním skokem válí on. Event týpci kolem něj moc netušili co se děje, tak sem přelez mlíko a šel přiložit ruku k dílů. Týpek je to hrozně v klidu, ale bylo to v přímém přenosu a my, hlavní centrum dění. Takže jeho největší starost byla zavolat mámě. Po chvilce dorazil Jamie Goldman a spolu volali jeho mámě a tátovi. Je jedno jestli seš začátečním nebo profík, rozhovory s rodičema po rozstřelu sou uplně stejný:D Po tom, co uklidnil rodinku tam začal sázet jednu perlu za druhou, no prostě týpek.

No a smutná historka. Při Air downhillu (závod na A-line) sem zasahoval u mého prvního smrťáku. Jedna z divaček se snažila přeběhnout přes trať zrovna když projížděl závodník v plný palbě. Byla na místě mrtvá. Odpočívej v pokoji veverko….

Touto cestou bych rád poděkoval Whistler bike patrol za super příležitost a zkušenost, Sebovi z Events za super spolupráci a pomoc při překladu z francouzštiny, když sem sbíral týpka při Whip off. A v neposlední řadě všem jezdcům a fanouškům za super fesťák.

Skautík:  Já bych rád poděkoval ty vrtačce, co mi protočila zápěstí, tobě za prima rozhovor a pogratuloval Tomášovi  Zejdovi za super jizdu v Joyride  !

Lets – jump arround..

Po tom co se vrátil Mára s Kachnou z prvotního vejletu, sem bikeranch vyrazil očíhnout s Vandou. Vzali sme XC a dali hezký dva dny ježdění. Ale tamní skoky sou stavěný na sjezdáka a některý už vyžadujou trochu hecu. Proto sem s Márou zabalil jednoho dne DH čka do káry a vyrazili. Přijíždíme o pulnoci. Parkujem nad parkem na vyhlídce a dem spát. Ráno už nás budí slušný vedro. Neváháme a dem na to. Ve zdejším bikeparku se shuttluje, ale nikde nikdo, takže smůla. Dáváme teda plán naskákat co se dá a postupně se odzdola propracovat až nahoru. To nás baví s pauzama celej den. Vedro je ale úděsný, takže to odpoledne balíme a jedem se vykoupat k řece. Zde zjištujem, že má zrovna zápas zdejší holčičí fotbalová liga do 15 let. Rychle schladit v řece a pak už ubalit, pívo a na hodinku máme o zábavu postaráno. Vzhledem k tomu, že to bylo na školním pozemku, sme rádi, že nikdo nepovolal zdejší šerify. Ale co, pedofílie je přeci jen nedočkavost :) Po příjemné pauze se vracíme na místo činu. V podvečer už je teplota přívětivější, bikepark se tudíž začíná plnit. My šli teda ještě kousek vedle, kde je legendární transfer, známej s NWD serie. Zde lehčí hecing a pak hurá dolů. Na dirtech potkáváme kámoše Chase, kterej tu shuttluje.

Dáváme, respektive se snažíme ještě zavdat pár lajn, ale celodenní ježdění a chlastání nás už nak dostihuje, tudíž sme krátký na všem. Radši to balíme. Večeře v nákupáku a na desert jedem k Chaseovi domů, kde nakonec přespáváme. Ráno už se nám nic moc nechce, navíc už se sjížděj všichni profíci na Aggyho Reunion. Takže berem vodu a dem zewlit k těm skočkám, co si tu na ně přichystal. Kecáme s Bradem, hrozně v pohodě týpek. Vysvětluje, jak to všecko vzniklo. Doráží Vanderhám, kterej se chce vyhnout fyzické práci, která probíhá o pár metrů níž, na posledním skoku. Takže zevluje s náma, dumaj jak moc tě to vyšle do vzuchu atd. Nakonec volaj zdejšího šerifa s radarem, at jim radši změří nájezdovku. 65 – 70 km/h je přesně ta rychlost, kterou chceš na dirtojidní odpal s 15 metrovou dírou jet. To jen, kdyby ste třeba na Monínci chtěli postavit něco podobnýho:D

Pak už jen skáčem do auta a přes koupák hurá domů. Super vejlet, kde sem si otestoval, jak v pohodě se dá na sjezdáku podirtovat. Hecovačka slušná, žádný zranění, co víc si přát. Snad jen jet z Kamloops rovnou na boží párty u jezera. Takže sme tak udělali:D

Užívejte léta! Do Čech zdraví

Maara a Mára

Jako každej biker sem se vždycky chtěl podívat do Whistleru. Jednoho léta jsem se k tomu konečně rozhoupal. Dal výpověd v práci, zažádal o Working holiday víza, a s bejvalou přítelkyní vyrazil. Věděli sme akorát kam. Práci ani bydlení sme domluvený neměli. Po příletu do Vanu nám nakonec Vanda potvrdila, že mužeme bydlet místo ní a že nás ve dvě nabere na autobusáku ve villige. První měsíc sme bydleli v párty house s asi dalšíma 15ti lidma, převážně Čechy. Díky Krysákovi sem si mohl vydělat první dolar. Stavební práce napřed pro něj, pak ještě přibyly izolace se Skautovim kámošem. Práce občas dřina, izolace žádnej med. Moc se toho nebojej a skelnou vatou nešetřej. Pracovní prostředí na píču, ale dobrý prachy. Nakonec se mi na zimu podařilo, na hromadnym náboru, co tu pořádá hora, dostat na part-time do ski school. SkiPass zadax, sleva na žrádlo ve výkrmnách atd. Po dvou měsících mě vyhodili. Při powder day sem předbíhal s lyžema a v lyžařský uniformě frontu předností pro školu. Akorát že mí kámoši, který sem maskoval jako svoje žáky, byli všichni na snowboardu.

Takže sem si musel koupit permici pěkně za 1500 na poslední dva měsíce zimy. S prací to bylo naštěstí v klidu, neb sem našel full-time flek v hotelu jako údržbář. Rozvrh 4 dny po 10 hodinách, 3 dny volno. Prachy super a hlavně garantováno 40 hodin tejdně. Díky stálýmu přijmu sem si začal konečně žít jako pán. Na jaře na dovolenou na Hawaii. Do toho samozřejmě pořád párties v noci, bike, lyže, longboard přes den.
Už od prvního dne se mi tu velice líbilo. Mentalita a celková atmosféra Britský Kolumbie mě pohltila hned. Whistler je eště o ligu jinde. Ale na nákou emigraci prozatím myšlenky nebyly. Pamatuju si, jak kamarád Míra akorát začínal řešit rezidenturu. Bylo to druhej měsíc, co sem byl v Kanadě a přišlo mi to dost šílený, když mi řekl, kolik to stojí. Avšak víza mi končili v říjnu a já se domu prozatim vracet nechtěl. V práci dal řeč se šéfem, kterej byl se mnou spokojen a souhlasil, že mi dají Job offer – nabídku práce na další rok. Tím sem splnil podmínky pro druhej program Young professional. V srpnu během Crankworx mi přišel mail z ambasády v Praze, že víza jsou schválený a že se mám dostavit s pasem. Bejvalka se chtěla ale vrátit domů a zůstat tam. Na otázku buď já, nebo Whistler sem měl samozřejmě okamžitě jasno. V říjnu tedy na 10 dní domů. Užít si rodinu, pokalit s kámošema a vyzvednout víza. Nutno podotknout, že po 5 minutách v mojí domácí hospůdce, kdy sem akorát zjistil, kdo koho teď zrovna prcá, se za ten rok nic nezměnilo. Rozhodnutí se vrátit tedy jen posílilo. Jelikož program Zažij Kanadu má jen dvoje víza, tzn že tu můžete bejt 2 roky a pak smůla, začal sem řešit rezidenci i já.

To, že sem zaměstnán v hotelu, se ukázalo jako velký štěstí a krok správným směrem. Obecně tu platí, že čim sockojidnější práci máte (uklízení, údržba atd) tim je získání rezidence snažší. Nebo naopak musíte umět něco, co moc lidí neumí. Znám třebas případy svářečů a vůbec šikovných řemeslníků, kteří dostali rezidenci pro sebe i přítelkyně v podstatě bez problému. Pak samo IT odvětví atd. Cest jak emigrovat do Kanady je tolik, že šanci má v podstatě každej. Předem podotýkám, že návody vám psát nebudu. Spousta lidí – právníků má tady na tom dost slušnej byznys. Já osobně si myslim, že kdo hledá, najde a v době internetu je to více méně jen otázka lenosti. Začal sem si tedy zjišťovat možnosti. Pro mě, jakožto pracujícího v odvětví Hotelnictví a turismu, připadal v úvahu Provincial Nominee program. Na stránkách CIC, kde je vše napsáno, sem si našel tedy kategorii PNP. Zde podkategorie Semi-skilled worker. Do toho se počítá právě údržba. Když jsem tedy věděl, o co vlastně mám žádat, bylo napůl vyhráno. Na stránkách CIC jsou totiž veškerý informace. Když tedy víte, jakej jste program, na stránkách si najdete Check list. Což je seznam dokumentů a formulářů které po vás vyžadujou. Pokud si nevíte s něčim rady, mužete si stáhnout Pdf soubor s kompletním návodem, jak na jednotlivé body. Jak sem již říkal, spousta právníků má tady na tom velkej byznys. A velkej počet mejch kámošů těchto služeb využívá. Nejčastějším důvodem jest údajná jistota, že když mám právníka, že mi to daj, páč voni znaj fígle atd. Nebo že nevědí jak na to, nebo že to snad bude rychlejší. Celková cena jen za poplatky vládě jest cca 2000 CAD, s tim že právníci si neváhaj říct o stejnou částku. Takže sme místo na dvojce na čtyřce. Osobně znám několik případů lidí co si zaplatili právníka. Jeden kámoš na to čekal přes 2 roky, jelikož právník neposlal jeden dokument. Dalšího kamaráda málem vyhostili, jelikož právník postupoval naprosto nesmyslně, což pak sám přiznal. Další kamarádi, kteří žádali ve stejnou dobu jako já, na to stále čekaj, s tim že právnička se ozývá, akorát když potřebuje zaplatit. Ať si říká každej co chce, právníkům bych já rozhodně nikdy nic nedal. Všecko je na stránkách emigračního, víc podrobně to bejt nemuže. Argument, že se jim nechce vyplňovat těch spousta papírů je trochu mimo mísu, jelikož všecky svoje informace musíte stejně dodat, právník si je těžko vycucá z prstu. No zkrátka sem si řek, že za 2000 si radši koupim káru a papírování si zařídim sám.

PNP je prvním krokem. Podmínkou je mít odpracováno 9 měsíců v kuse u stejnýho zaměstnavatele na plnejch pracovní uvazek (30-40 hodin tejdně), plus musíte v té samé pozici setrvat po celou dobu žádosti. Dáte dohromady asi 26 dokumentů, přičemž jeden má tak 5 stránek. Několik formulářů je totožných, jako když žádáte o víza. Info o vás, vaší rodině. Dále je zajímá vaše historie. Kde ste všude byli, co ste dělali atd. Ověřená a přeložená kopie maturitního vysvědčení. Zaměstnavatel musí dodat různý svoje certifikáty, výpisy z obchodního rejstříku, taky vám musí napsat doporučující dopis, kde se za vás zaručí. Trvalo mi to asi dva večery v práci, vše vyplnit. Mezitim sem si zkurvil koleno, takže sem letěl na dva měsíce domů. Odtud dodal ještě vízo a spolubydla Jára mi to poslal do Vancouveru. Zacáloval sem 550CAD. Zde to zhruba za měsíc schválili a já dostal PNP. To znamená, že mě provincie BC nominovala na žádost o rezidenci. Na základě papíru, kterej mi od nich přišel, sem mohl zažádat o prodloužení víz o další rok. Za to sem dal 150 CAD. Společně s PNP mi přišel i návod jak postupovat dál. Opět Check list. Požadovanejch dokumentů už bylo o dost mín, navíc většina byla totožná jak na PNP. Takže jen Ctrl C, Ctrl V. Navíc byl jen rodnej list, opět přeloženej. Vše do obálky, znovu poplatek 550 CAD a poštou, tentokrát do Ottawi. Za několik měsíců přišla výzva k lékařské prohlídce. Zde RTG hrudníku, jestli nemám tuberu, krev jestli nemám AIDS nebo Syfilis. Zaplatit za to 375 CAD. Doktorka výsledky odeslala sama, takže žádná starost. To bylo v létě a pak se mi to na chvilku zaseklo.

Mezitim proběhal druhá dovolená v zahraničí – tentokrát pánská jízda v Las Vegas, následující bike tripem do Utahu na Rampage.. Po půl roce přišla konečně výzva k poslednímu poplatku 490 CAD. Za zhruba 3 tejdny email at pošlu kopii pasu, že má žádost je téměř u konce. Za týden už mi přišel papír Potvrzení o permanent rezidenci statusu. S tim pak na hranice jej aktivovat a zbytek už znáte.
Taková byla tedy moje cesta. Žádost o PNP byla odeslána někdy v pulce února a 3.března sem se oficiálně stal rezidentem. Tzn že rok a pár dní. Celkově mě to stálo 2115 CAD plus poštovný a poplatky za překlady, trochu času a nervů. Od této chvíle již nepotřebuju víza. Mohu kdykoliv vstoupit do země, pracovat kde chci a jak chci. Vláda mi v případě potřeby zdarma poskytne kurz angličtiny, francouzštiny. Pokud budu chtít rozjet svůj byznis, vláda mi poskytne potřebná školení. V podstatě mám stejná práva jako občan. Jen nemohu volit a pracovat ve státní sféře, což je zde velice lukrativní záležitost. Další podmínkou jest, ze 4 let tu 2 roky bejt, abych si mohl svůj status prodloužit. Také díky tomu, že ho mám já, mohu o rezidenci zažádat pro celou svojí rodiny. Těžko říct, kde jednou budu chtít žít. Ale ta možnost tu bejt jak dlouho chci, dělat co chci, je velice uklidňující. Za 3 roky co budu rezident, mohu zažádat o pas. Pak ze mě bude Kanaďan se vším všudy a nikdo mě o to už nebude moci nikdy připravit. Díky tomu, že české zákony umožňují mít dvojí občanství, se mi to jeví jako další logickej krok v mém životě. Ale na to je ted ještě čas. Ted si mužu v klidu vybrat co budu chtít dělat za práci a žít si uplně podle sebe a svých snů. Tady není problém si je plnit.

A to je konec mého příběhu. Konec jedné cesty a zároveň začátek jiné, svobodnější. Uvidíme, co přinese. Užívejte života a plňte si svoje sny. Kdo nechce, hledá důvod, kdo chce, hledá způsob.
Maara z Klaanova

Plnit si sny, to je moje heslo poslední dva roky. Napřed to bylo dostat se do Whistleru, pojezdit na Shoru a dát si lajnu jak ve Where the trail ends. To sem si splnil a tak bylo načase oprášit ty starší. Kdo z vás nekoukal na Drop IN tv show, kde týpci jezdili autobusem po lokalitách, o hodně přišel. Rampage byl dobrej duvod se hecnout a prozkoumat Utah. Co by to bylo za výlet bez party dobrejch kámošů. Sestava je tedy následující – kapitán a navigátor Skaut, šéfkuchař a ubytovací delegát Aleš, milovník malých žen a velkých drinků Mouras a dva puberťáci Mára (z Bechyně) a Mára (z Klaanova). Plán je károu do Belinghamu, odtud letadlem do Vegas a dál obytkou. Vyjíždíme v uterý večer, pěkně rovnou z párty. Po cestě stavíme ve Vanu, kde nás s otevřenou náručí vítá spící Skaut s Mourem. Pěkně je budíme, naházet věci do druhý káry a hurá na čáru. Zde lehčí zádrhel, po tom co mi buřtojídní US fízl bere bez mýho vědomí workpermit z pasu. To zjištuju až na dálnici. Panika, otáčečka. Blbě zatáčim, takže končim na jinym přechodu, zde znovu procedura, naštěstí rychlejší a už to trefuju. Buřt se směje, že sem si toho nevšim, já radši sem ticho a honem na letiště. Zde prekérka pro změnu s kolama. Platíme navíc 50 babek a už si to svištíme do Vegas. Zde prekérka opět z kolama. Do Vegas očividně lítaj všichni na lehko, neboť nemaj přepážku pro nadměrný zavazadla. Takže volání, ptaní se, zmatky až nám zřízenec konečně dotáhne krabice. Další problém je shuttle na hotel. Sice ho máme předplacenej, ale jen co nás Joe uvidí, už nás fakuje, že se nevejdem. Berem teda tágo směr hotel Excalibur, ve středověkém stylu. Plán je jasnej, kola zustávaj v krabici a my si dáme hezky noc ve stylu Fear and loathing in Las Vegas…

Ráno se probíráme a razíme do půjčovny. Zde na nás čeká největší dostupná obytka Ford F-450 s obsahem 6,8l. Tahle skoro 10 metrová svině uvnitř nabízí komfort panelákového bytu. Zastávka ve Walmartu. Zde nakupujem jídlo a pujčujeme campingovou výbavu. Již za tmy dorážíme po 150 majlích do mestečka Huricane, kde je bike shop. Parkujem pěkně před a dem spát. Ráno jdem pro rady, mapu a podobné. Na dnešek plánovaná kvalda se přesouvá až na sobotu, takže na programu je konečně ježdění. Ještě se stavujem na parkáči kde fasujem redbully, kupujem trička a podobný. Pak pár kiláků zpět, na starou Rampage site, kde se jeli první ročníky. Zde se na rozdíl od tý nový, dá zajet károu až k tomu. Obytka sice nedává dirt road přímo pod kopec, ale i tak bydlíme asi 300 metrů. Sestavujem kola a dem na to. Pod kopcem je slušnej camp. Milion lidí, muzika, grill. Kopec sám o sobě je něco neskutečnýho. Všechno se skládá z hřebenů, ze kterých vede miliony cestiček. Všude skoky, posíláky, dropy nebo jen prostě lajny plný technických sjezdů. Zkrátka hřiště na který chcete chodit s mámou po škole. Dáváme na rozehřátí jednu skočkovou lajnu a pak už hike nahoru. Cesta je drsná. Občas se tlačí, občas se nese, občas si už kola musíme podávat, neboť je to prudký a sypký. Heslo dne: ze zdola to vypadá hrozně, ze zhora ještě hůř. Celej hřeben sestává z několika plošin. Pokaždé se jede z kopečka, mírnýho či prudšího a pak přijde prudkej sjezd či drop. A tímhle stylem je to pořád. Mění se jen dýlka a sklon. Pokaždý se zastavujem na hraně plošiny a studujem kudy. Zda skočit či sjet. Rozhodně nechceš, aby se ti to dole rozjelo a tys další plošinu použil jako odraz. Po stranách sráz, míst na chyby moc není. Problém je, že takových plošin je tam tolik, že nahoře nevíš kde je drop a kde sjezd. Dolejzáme pod vrchol, dál už je to moc. I tak nás čeká zhruba kiláček sjezdu. Všichni sme pěkně nervozní. Dolů je to na prašnym povrchu na kterym sme nikdy nejezdili. Velkej sklon a hrany, za který nevidíme. Po stranách místy jasná smrt, do toho fouká, no prostě ideální stav. Dem na to. Nakonec je to vcelku v klidu. Jede se pomalu, na jistotku. Sjezdy občas trochu infarktovky

ale přežíváme všichni. Dole totální euforie. Jeli sme naprostou baby line a přesto to bylo dost. Takže od ted ještě větší respekt všem co kdy jeli a jezděj rampage. Nakonec dáváme ještě pár lajn a pak blbnem dole na dropíkách a skokách. Atmosféra skvělá. Lidi fanděj, hecujem se. Je tu i pár buchet, jedna z nich dává slušný pekla, na který se musíme hecovat i my. Do toho tu lítá malej Jackson. Vedro k padnutí ale jen co zaleze mozoul, pěkně se ochladí. Sprcha, véča, pívo a spát. Ráno jedem mrknout na kvaldu. Auto musíme nechat na parkáči a je to asi 5 majlý k sitě. Cesta zlehka do kopečka, do toho polední sluníčko, co víc si přát. Dojíždíme slušně splavený. Kola do šatny a dem to obhlídnout. Jestli stará site je hřiště kam chceš chodit s mámou po škole, tak tohle je hřiště kam chceš chodit s holkou na rande. Je tu pár malejch skoček, který bysme možná dali aj mi a pak spousta nesmyslů z jiný planety. Nad tim všim se tyčí Ikon sender. Rozdělávám židličku u jeho upatí a čekám. Celej závod se jede ve dvou sousedících udolí. Jezdci sou seřazeni podle zvolený lajny. Startuje se zprava do leva. Začínaj střelci typu R dogg, T Mac, který brousej pravej ridge, končící pár skokama. Pak pár střelců dává menší Ikon sender a už se přesouváme do druhýho udolí kde nás čeká lahůdka v podobě Canyon gapu. Zde maj týpci co dělat to ustát. Lítaj se hrozný koně a občas to někdo před dopadem zkroutí do mini whipu. Rozhodně podívaná jak se patří. Sluníčko pálí, my pálíme. Dojíždí poslední a hurá zpět. Tentokrát je to celou dobu z kopce, takže u káry sme hned. Večer ještě lehkej pojezd. V noci se spojujou všecky ohně do jedný velký redneck párty. Na jednu buchtu tu výchází asi 50 borců, takže je to boj. Skáče se přes oheň, do ohně, s kolem i bez. Beer bongy a podobný srandy nesměj chybět. My to ale brzo vzdáváme, neboť ráno brzo vstáváme. Budík řve v nemilosrdných 6 ráno. Všude tma tmoucí. Berem čelovky a dáváme východ slunce na vrcholku naší oblíbený lajny. Po východu chvíli pořváváme na lidi dole v campu a pak hezky rozespalý a vytuhlý jedem dolů. Károu opět na parkáč, Hc XC přes poušt kouknout na finále. Tentorkát se startuje až z vrchu. Horní část je ve znamení techniky. Zde si to nejvíc dává Faircloth. Hoch je to uplně vylízanej, asi mu nahoře neřekli, že to není na čas. Jízda ve stylu. Dole tablety, whipy a už je fuč.

Lacondeguy davá monstr supermana, Agazis beko z dropu na držku. Pak chvilku pauza. Ríša Schlej zpovída Ronniho Rennera, kterej tam prohání elektrobiky. Cpem se do záběru a sme slavný.) A pak to přichází. Strait jede hezky, o tom žádná ale nevim nevim. Po jeho suicide z největšího dropu nabíhaj organizátoři a dávaj na hranu odrázek. A už je to tady. Vylízánek Zink za to na hraně škubne. Přistává pár metrů od nás. Na čisto. Mizí v dál a lidi se mužou posrat. Nepochopíš nic. Pak už se de zase vedle. Pár hezkých jízd. Opět vytuhláci na gapu. Ale na trati je Mcgarry. Beko nahoře a už ji žene k rozjezdu na gap. Všichni najíždej přes boční drop do svahu, kdyžto on jede na skálu asi o 10 metrů vejši. Huláká to dolů. Kolečko pod nim vypadá že se každou chvíli rozletí. Řikám „pičo má hroznou rychlost, to přestřelí“. Jenže on za to na odraze škubne a vodjíždí beko jakoby nic. Lidi řvou eště asi minutu co už je dávno v tahu. Nikdo nechápe už vůbec nic. Jen se rozhlížim na ostatní, jestli se nám to nezdálo a řvem jak malý. Ten kluk je fakt mimo. Tim končí první kolo. Na druhý vychytáváme lepčí fleky. Takže když Lacondeguy vysílá svýho MX superman seatgrab, skoro ho hladíme po koulíchJ pak honem k dropu, počkat si na Zinka. Jenže těsně před Kylem se na dropu hrozně vyndavá Binggeli. Po beku z menšího dopadá docela ok, ale je rozhozenej a dopad je kurevsky uzkej. Vyjíždí mimo a už letí po držce dolů, kde sou naházený šutry co se nepoužili na dopad. Nezvedá se a nevypadá to vůbec dobře. Běžej k němu medici a netvářej se moc nadšeně. Do toho se tam cpe taková polobuzna s copánkem a náušnička. Media pásku a už to fotí. Organizátoří nás držej v odstupu, ale on fotí jak o život. Je tam hrobový ticho, tak začnu řvát, jestli si ze mě dělá prdel. Že tohle fotit nebude. Všichni na mě koukaj, koukaj na něj. Nakonec organizátoři uznávaj, že to není uplně košér a týpka vyhazujou. I Ríša Schlej s filmovym štábem radši otáčej kameru na nás. Zhruba hodinu přijížděj akorád doktoři. Nakonec týpka nakládaj na čtyřkolku a vezou k helikoptéře, která tu byla celou dobu ready na tyhle situace. Týpek se směje a lidi ho vyprovázej až k heliportu. Nasleduje dlouhá pauza, kdy chvilku fouká, pak sice nefouká ale heli s kamerou není ve vzduchu, takže se nesmí jet. Pak je ve vzduchu ale zase fouká. Tahle komedie se opakuje několikrát, až to nakonec vzdávaj. Kyle je samozřejmě rád. Lacondeguy s T mackem už tolik ne. Vubec se jim nedivim, ale stim už ted nikdo nic neudělá. Koukáme na vyhlášení a hurá k autu. Zážitek to byl tak jako tak velikej. Velkej respekt všem co to sjeli a brzky uzdravení těm to se rozstřelili. Tohle je největší mazec co se dá na kole jet.

Noc na sitě ale ráno jedem do města. Poptat se co a jak. Dáváme pak offroad po dirt road z druhý strany. Obytka je statečná. Huř je na tom Skautova vidlice. Parkujem blízko. Skaut to po chvilce neřeší a dem na to. Prohlížíme toho docela dost. Nakonec končíme u již vyhlídnutýho dropu. Mouras ho vyslal už večer předtim, pro ostatní premiera. Má to tak 4 na 5 Dkey metrů. Dopad je hrozná placka. Ostatně jako většina zdejších dropů. Dávám krásnýho Heiníka, ale ustávám. Skaut s Mourasem skládaj kola do podivných tvarů viz foto:D

Pár lajn a zpět ke káře. Zapadá slunce a my tu máme ještě vyhlídnutej gapík přes cestu. Já se vyndavám na skoku vedle, takže už jen točím. Mára, Skaut a Aleš bez problému. Mouras lítá bez řetězu skoky vedle. Otvírá si nohu pedálem, takže jedem na tour do hospitál. Zdejší doktoři fakt profíci. Radost pohledět. Za chvilku sme venku a jedem přespat k pujčovně. Ráno fasujem Dodge Ram 1500 5,7l. Já s Murasem zustáváme v roli řidičů a shuttlujem kluky na Flying monkey. Tenhle hodně technickej trail je kapitolou sám pro sebe. Všude skála, sráz, místa je tu tak pulmetru, do toho technický sjezdy. Nic pro rodiny s dětmi.

Dolů si s Mourasem dáváme rally, vyzkoušet co všecko to umí:D Dole romantické focení, loučení a zpátky do půjčovny. Týpek byl moc rádJ A odsud již pojízdným domovem do Vegas před Walmart. Vrácení campingové výbavy, nákup duck tape. Balíme kola, sebe a ráno již do hotelu. Poslední den noc ve Vegas a ráno záživná cesta autem přes hranice zpátky do KanadyJ

Tejden utek jako voda. Ježdění neskutečný. Příští návštěva určitě obytka a bydlet na starý site. Pujčit lopaty, hrábě a plácat si bábovičky.)

Díky klukům za super vejlet!!!:)

Maara z Klaanova

V můj pátek, což je v pondělí, sedám po práci do káry a jedu na místo srazu.
Zde doráží Skaut, Hakule a kanadští přátelé James a Dylan. Rychlej nákup, ať má medvěd v noci co jíst a hurá směr Pemberton. Zde sme za chvilku. Ale na místo dnešního noclehu a následné výchozí pozice pro start bikingu, je to ještě něco kolem 40 minut stoupání po lesní cestě. Velkej sklon, šutry velikosti dětské hlavičky a vodou vymleté strouhy, mě jakožto off road zelenáče udržujou v napětí. Do toho padá tma, takže dobrodružství o to
větší. Nakonec nás ale 4wd nenechává na holičkách a dostáváme se na startovací plochu pro paraglidy. Odtud ještě za zbytků světla užíváme výhledu.

Kluci stavěj stan, zapalujem oheň a za společnosti pivek a bc finest kecáme asi do 2.

Ráno mě budí zvláštní zvuk. Vylejzám z káry a du se mrknout na startovací palouček. Zde sedí buchta, před sebou pověšenej gong o pruměru asi 80 čísel a mlátí do toho jak divá. Hold jinej kraj jinej mrav:D Snídaně a dem na to. Skautík se obětuje jako první a jede károu dolů.

Já s klukama dáváme první jízdu. Povrch se střídá hlína s volným kamením. Občasný
prudký úseky mě dost školej, vzhledem k tomu že se ještě asi před 20
minutama spal. Ale faktor zábavy je vysokej, takže no complains. Nevědomky
dáváme trail nejdál od parkáče, kde čeká Skautík, takže nám to chvilku trvá.
Po příjezdu zjištujem že Magda má celej motor od oleje a že nejede. Nakonec
zjištujem příčinu. Skautíka s Lisou, co akorád dorazila veze James nahoru a
já s Dylanem jedem s Magdou do servisu pro olej. Po šťastném znovushledání
je již něco kolem poledního a sluníčko fakt peče.

Takže jedem na jezero s tim, že se pak uvidí. Mosquito lake, ačkoliv nevábného názvu, je malinkatý jezírko zašítý hluboko v lese. Je tu malinký molo. Sme tu sami, takže piváky
ven a hurá do vody. Nechť je koupací sezona dne 7.května zahájena. Po chvilce doráží James Heim – profi freeskier, známej hlavně z filmů produkce Matchstick, s roštěnkou a psem. Dáváme se do řeči. Natož že mu Skautík dal dopoledne full gas když jel Magdou po prašný cestě a on zrovna na biku venčil psa, byl nejvíc v klidu. Kecáme o lyžování, skutrech, životě v Pembertonu a takový ty nudný keci. Pak nám ukazuje kudy na zdejší skvělej trail Cream puff.

Balíme to, necháváme Magdu u jezera  a valíme na trail. Pochvilce sme tu. Co následuje je největší mazec. Jede se průsekem v lese, kdeje celou dobu výhled na Mount Currie. Povrch se střídá hlína se skálou. Ta tu narostla do takových tvarů a uhlů, že si přijdu jak na horský dráze. Občas se nechám rozvášnit, jízda v plných na oči se tu ale moc nevypláci, neboť po chvilce klidu přijde znenadání bordel a člověk má co dělat to kočírovat. Kapitolou pro sebe je James.
Mladej, vylízanej.

Při přejezdu přesdva oblý šutry, který sou zasazený ve slušnym svahu a všichni je kopírujem, on zahlásí, že v zimě nejvíc miluje sněhové polštáře a že to musí dát
stejně. Takže se rozjíždí v plnejch a krom lehkého dotku na špičkách oněch
balvanů, to letí vzduchem až dolů, v plnejch do prudký zatáčky na bordelu a
je fuč.
Nechápem.

Pak přichází pár lahůdek v podobě prudkých skal, kde si to šněrujete křížem krážem na úzkejch plošinkách.
Skaut s Jamesem uplně v klidu.

Já s Dylanem volíme ve spodní části baby objezd a i tak máme co dělat. Každopádně dole všichni stříkáme jako švestkový knedlíky. Faktor zábavy je na tomhle trailu hoodně vysoko, příště rozhodně rovnou sem. Dojíždíme k mojí káře, stim že dojedem pro Magdu. Jenže to bych nemohl bejt já. Klíče sou samozřejmě v báglu, kterej je na korbě Magdy:D naštěstí Skautík chytá hned stopa a za chvilku nás, již lehce upeklé nabírá. Kluci valej domů do Vanu, já do Whistleru na kalbu, které se účastním spíš tak z povinnosti.

Sluníčko a luxusní biking mě žene brzo do pelechu. Každopádně první letošní bike camping se povedl na jedničku. Díky moc klukum za skvělouspolečnost a hecování.

Do čech zdraví Mára.)

foto by Skautík

I proto, že je to prostě PF.
A vy si ho užijte, bros….

díky a hezkej novej rok všem !
Čárys tady a Máára je uvnitř.

Loňskou sezonu sem si užíval dostatečně v rámci areálu, ale šílenství během
powder days mě už přestávalo bavit. Chtěl sem něco víc, než se předhánět s
davem lidí o ten kousek prašanu. Pořídil sem prašanovky s turistickym
vázkem, komplet lavinovou výbavu a letos chci hodně šlapat za hranicemi
areálu. Možností je tu neskutečně. Dohaduju se s Oslem na menším hiku. Ráno
sraz a hurá lanovkou na vrchol. Zde potkáváme slovenskou lyžnickou dvojku
Pavol s Milanem.

Vzhledem k tomu že Osel odpoledne maká, přidávám se nakonec ke klukům a dáváme celodenní výlet. Vyjíždíme lanovkou na vrchol Blackcombu a odtud už na pásech za hranice areálu. Kluci sou zkušený lyžaři, takže mě čeká rozhodně zajímavý terén. První kopec jest Spearhead. Pohodová pláň, kterou dáváme ještě asi se sedmi dalšíma lidma. Pak přes zamrzlé jezero směrem na další horu Decker. Zde už před náma jen dva týpci, co nám
prošlapávaj stopu, ale jen do pulky, pak berou jinej směr.

Odteď jdem jen my tři. Sluníčko svítí, naprosté bezvětří, takže šlapem jen v triku. Obcházíme celej Decker a zde, po krátkém obědu a pokecu s výpravou co nám jde v zádech
dáváme skvělej run. Na mě nástup trochu prudší, ale není cesty zpět.

Nakonec si dávám životní jízdu. Přemrzlej prašan je neskutečnej. Jedu si po pás a řvu jak malej. Dole si dáváme pět a kocháme se těma třema lajnama, jedinejma široko daleko. Poté už nás čeká poslední výšlap na Disease ridge. Poslední ale o to krutější. Šlapem na pásech do půlky kopce. Pak už je sklon moc velkej, takže lyže na bágl a lezem po čtyřech. Kombinace těžkýho báglu a hlubokýho sněhu, co se pořád boří, zaručuje dlouhou a intenzivní zábavu.) Když už se konečně dodrápu nahoru, čeká mě nemilé zjištění. Kopec na druhý straně je kurva prudkej a navíc nad skálou. Chyba se tu neodpouští. Ale co
naplat, že je to muj první pořádnej hike. Už sem si zvyk, jak probíhá zdejší křest ohněm. Nakonec všichni zdravý a nejvíc spokojený dojíždíme zpět do areálu a odtud hezky do vířivky, protáhnout kosti a svaly.

Pro mě určitě nejlepší den na lyžích a jeden z nejlepších v životě. Sníh neskutečnej, počásko dokonalý a ježdění jaký sem ještě nezažil. A jakej byl váš den s datem 12.12.12?

Mějte se a užívejte sněhu

Maara

Zima nám tu v Kanadě začala letos docela brzy, takže tím padlo spousta plánů na bikový výlety. XC traily se tu sice ještě jezdit dají, ale chtěl sem vyzkoušet Ninju pořádně z kopce. A těch je tu dostatek. S Mírou se tedy jednoho mrazivého rána vydáváme po svých na kopec. Plán je jasný. Rainbow Lake trail, už z názvu vyplívá, že půjde o stezku vedoucí k ledovcovému jezeru.

Vystoupáme kam nám to sníh umožní  a pak hurá z kopce dolů. Vzhledem k tomu, že sníh pokrývá cestu již pár metrů od našeho startu, rozhodujeme se dojít až k jezeru, které leží o zhruba  850 metrů výše.  Z počátku se to jeví jako dobrý nápad, ale s přibývajícím sněhem už to tak skvěle nevypadá. Bikové boty nejsou zrovna sněhule, a když už se brodíme po kolena sněhem, zákonitě nám omrzají nohy.

Do toho si připočtěte pár šlápanců do řeky a máte o zábavu postaráno. Po cestě párkrát doháníme sličnou slečnu, která se stará o zdejší trail. Díky jejím stopám trefujeme až na vrchol. Zde jen lehká svačinka, domácí musli tyčinky a honem dolů. Na sněhu sem sice párkrát jezdil, většinou ale po sjezdovce,  a nebo v lehkém poprašku. Zde je prašan po náby. Po pár metrech ale zjišťujeme, že to nebude takový problém a jízda nabírá docela slušné obrátky. Hned z kraje hážu tygra přímo hlavou do sněhu.

Následují přejezdy lávek, které sakra kloužou. Zde opět několik komických výstupů. V lesních pasážích už je to pohodička. Kořeny a kameny, pokryté sněhem a ledem vůbec nekloužou, takže nám vůbec nevadí, že je to místama docela prudký. Proto sem si taky vzal jen lehkou XC helmu a žádný chrániče. Není se přece čeho bát :)

Naštěstí si zde už ani jeden neustýláme a v docela slušný palbě letíme dolů. Postupem času se sníh a led mění ve vodu a bláto. Ani tento povrch vůbec neklouže, takže letíme ještě rychleji.

Nahoru sme šli zhruba dvě a půl hodinky ale dole sme tak za 20 minut. Zmrzlí, špinaví ale nejvíc šťastný z parádního pojezdu. Další den co stál za to.

Sněhu a biku zdar

Maara

Dobře Mááří !

Klik na akci !

River of golden dreams
 
Zdejší říčka River of golden dreams je povinností každýho kdo tu tráví
léto. Zdejší Wallmart poskytl potřebnou výzbroj v podobě člunu Explorer
200 za 20 bucků a mohlo se vyrazit. více v krátkém sranda videjku:)