Cestou z Teplic do vesnice Mikulov mě byly ukázány místní štěťule, jež provozují nejstarší řemeslo na mezinárodní silnici směr Dubí (supr matroš, kterýho by ses nedotkl ani v chemickým obleku). Na chatě jsem dostal postýlku a šlo se na pivko do místní supr hospůdky Cepín, po pivku jsme ještě s pár dalšími staviteli vyzunkli flašku Jagermeistera (je to divný, ale i já jsem pil a bylo mi fajně, asi jinej vzduch). Dostal jsem první rady pro přežití, jak je to nádherný, a abych se vlka nebál. Kolem jedný večerka a spánek.

V sobotu na 8 vstávačka, snídanička, kafíčko, čajíček. Za oknem příslib krásného dne s maximem 22 stupínků. Franta mě ráno seznamuje s faktem, že se mnou na najíždění nepojede, protože nemá v dosahu kolo a prý na tom 3 měsíce neseděl. Ale někde se po cestě určitě uvidíme. Nu mám slzy na krajíčku, takže v cizí bandě sám samotinký. Při příjezdu na sraz u parkoviště před Cepínem už to tak hrozně nevidím, je tu pár známých tváří v čele s Bluem, Brozem a 100Kládama. Mám se ke komu hlásit i pár slov přihodit a už nevypadám jako přivandrovalec. Ale jsou tu i velký hvězdy včele s Michalem Prokopem, Robem Trnkou a cca prvních 3-4 závodníků z Český Enduro serie. No připadám si tam trochu nepatřičně, ale nakonec se usídluji v bandě místních a jejich kámošů, co byli též zlákáni příslibem supr trailů.

Kolem desáté vyráží celé banda i s průvodci (34 kusů) na seznamovací jízdu. Rozjíždíme se do prvního stoupání a hned od začátku to bude boj. Skupina nasazuje tempo, jež ze svých vyjížděk neznám, na hoře málem nechávám plíce a vnitřně se smiřuji s potupnou rolí posledního ocásku. První trail je Hrobárna na hrabance, sem tam pár skoků i jeden větší drop, zatím to jde. Nohy začínají fungovat, po cestě dolů se rozdejchávám a v druhém výšlapu se cítím o mnoho lépe. Na druhém trailu s příhodným názvem Průser už začíná trochu přituhovat, stále je to však v intencích které technicky zvládám a začínám z toho mít dobrý pocit. Hm, jak rychle tenhle pocit přišel, tak zase rychle odešel. V jedné ze zatáček se nevejdu loktem mezi stromy, efektně si strhávám týden starý strup z Geissu, zaplavuje mě bolest, přestanu šlapat a na naprosté rovině se skácím do kamenů. Ze strhnutého strupu teče krve jak z prasete. Za mnou dojíždí Bartič, jeden ze stavitelů s kterým jsem v pátek popíjel. Při pohledu na krvavej šrám, se mě ptá jestli jsem celej a co se mi to probůh stalo. Vysvětluju, že nic jen jsem nechal trochu nešikovného masíčka na stromě. Vytahuje tedy KáPéZetku a pomáhá mi zastavit tu spoušť. Nakonec jedeme dál, já spíš sklouzám dolů a nechám si ještě od kluků pod trailem postříkat Septonexem krvavej flek. V očekávání hnusnýho pálení mám nervy jak malá holka. Skoro to vypadá, že mě budou muset ostatní tu ruku podržet, abych s ní furt necukal do stran. Po mém hrdinském projevu jedeme dál, čeká nás další pekelný výjezd a v pořadí třetí trail.

Pokud ve mně předchozí dva traily nechali jiskřičku zdání, že to bude na pohodu, tak zde jsem již kompletně vytrhnut z komfortní zóny. Svah Fanyho trailu je zlomenej pod úhlem 45 stupňů (někdy i víc), jsem stále na brzdách a čekám který z milionů kořenů a kamenů mě pošle ven. V některých zatáčkách brzdím, rukama, očima, nohama, prostě jak jen to nejvíc jde. Doklouzávám do konce Slizouna, koukám na trénink seskoku z lávky a říkám si kam jsem to sakra vlezl. Jak by mi řekl Andy: „Dal jsi se na vojnu, tak koukej mazat!“ Čeká nás další dlouhé stoupání a přesun na protilehlé kopce. V sedle u chaty Mikuláška doplňujeme pití a někteří z nás si dávají i zasloužený oběd. Mě stačí prozatím citronáda s bagetou a doplňuju zásoby vody. Tedy nechápu, jak jsem ty 2 litry vypil, ale v Camelu už nemám skoro nic. Jelikož jsme zatím jen v půlce, beru vody radši víc (malinko jsem zblblej apokalyptickými reporty z minulých let). Vzhledem k zahlcenosti obsluhy se hlavní peleton rozděluje na dvě části, na ty co už chtějí jet a na ty co čekají na svíčkovou se šesti. Já jedu dál a připravuji psyché na další porci bolesti. Ovšem to mi třetí Vitish trail nenabídne, tady je to o větší rychlosti a plynulosti. Sem tam skočka, sem tam menší dablík, kterého se nakonec ani já nebojím. Dojíždíme na konec a čeká nás asi nejdelší stoupání ze všech. Perná dávka až skoro na vrchol. U horní části trochu kufrujeme, ale nakonec se dostáváme k asi nejzlejšímu trailu, s názvem T4, co tu je. Kamínky a kameny schované ve vyšší trávě, borůvčí a podrostu co tě kousnou do nohy a kola ani nevíš jak. Bojuju, přeskakuju, beru kolo do zubů a jdu na turistu. Ne! Půlku lávky, na jejímž konci je jáma na mamuta nepřeskočím. Rozhrkanou rockgarden neprolítnu. Nemám na to prostě morál to tam bez rozmyslu poslat. V druhé třetině se trail konečně uklidní a já i pár posledních desítek metrů naskakuji do pedálů.

Na poslední trail už to není daleko, ani kopec se mi tolik nevysmívá a v poklidu si dojíždím na začátek Heavy metalu. Teď už se chci jen doklouzat dolů, chvíli se dívám jak kluci zkoušejí dropovat dvoutunový šutr, shlédnu ukázkový přeďák (nechápu jak to jezdec ustál) a sklouzávám na pohodičku do konce dnešního najíždění. Ještě pár metříků po asfaltu a jsem zpět u hospůdky Cepín. Zde sežeru (fakt jako to nenasytný prase) 300g kýbl výborných zapečených penne a jdu se zkulturnit pod sprchu. Večer trocha povídání v hospě, do toho asi šestkrát vysvětluji svůj krvavý loket, pivka, kafíčko a jde se do hajan.
Trochu mě mrzí, že jsem nakonec nedělní závod musel oželet a z rodinných důvodů odjet pryč i tak mám zážitků celej baťoh. Rád se do Ore Mountains vrátím, ať na enduro nebo na přátelskej pojezd s mojí bandou ve společnosti místních. Od Franty se pak v neděli večer dozvídám, že vyhrál Michal Prokop, s prasklou zadní stavbou vyztuženou klackem a pospojovanou páskami. Kolo pod ním v tomto stavu vydrží tři erzety a doveze ho až do cíle. Tady je vidět kdo je mistr svého oboru.
Zhodnocení na závěr? Sobota sama o sobě, nám trvala 6,5 hodiny při nájezdu pouhých 38km, a nastoupání „alpských“ 1820m. Je to boj, mazec, psycho a snad fyzicky i technicky to nejtěžší co jsem zatím jel nebo přenášel.

PS: Pravý loket mi po šestém znehodnocení vyhrožuje a bez loketních chráničů se na mě prý příště vysere.

pozn. Andy: jo a jestli chcete fotky, tak si na ně budete muset malinko počkat.. dodáme..

Trasa je o malý kousek dál než přímá příjezdová cesta do Svatého Mořice. Všechna městečka, přes která vede trasa Sella Ronda, jsou proslulými lyžařskými středisky. Alta Badia v zimě hostila i světový pohár v alpském lyžování. Také městečka Val Gardena či Arabba jsou ikony lyžařského světa – tři čtvrtiny turistů sem přijíždí právě v zimě, aby si užili místních sjezdovek. Takže nabízejí i určitý komfort pro zhýčkanější klientelu a pokud by kdokoliv z nás měl problém celou trasu lemují lanovky, jež by bylo možno využít. Celou trasu cca 76km s převýšením k 3000m lze prý i dát za jeden den jen s využitím lanovek. Naše tvrdé jádro však chce vyjet vše co je v dosahu a tak rozdělujeme trasu na dva dny s tím, že přespíme u jednoho z jezírek po cestě pod širákem, nebo využijeme nesčetného množství volně přístupných seníků roztroušeny všude vůkol.

Takže místo sobotního odjezdu do St. Moritze si vybíráme dva dny volna navíc, cpeme veškeré zásoby a výbavu do dvou sourozenecky podobných červených Fabii. Kolem čtvrté odpolední vyrážíme na noční silnice a s pár nezbytnými zastávkami na Mekáče, ukonejšení Čurana Mučiče a ladění GPS (že já chytrák jem si musel nahrát zrovinka novou nevyzkoušenou verzi) se kolem půl jedné ráno dokodrcáme do městečka St. Christina. Měl bych být krásně odpočinut, celou cestu řídí kolega Slovačisko, bohužel od ho Mnichova chytla slina a tak poslední tři a půl hodiny posloucháme CD s výběrem toho nejlepšího ze slovenské pop muzik za posledních třicet let. Jeho Auto, jeho Hudba, moje Utrpení. Snažím se zaspat, nedaří se, Jana Kirschner kvílí své vysoké party a do toho občas zaskočí Dara Rolins, jednou náctiletá pipina, podruhé již s pár křížky na zádech. Nakonec se dostáváme do serpentýn nad Val Gardenou, kamarád vykrajuje zatáčky jednu za druhou a pirátské CD se poroučí do ztracena. Ó diky satane. Dojíždíme na místo nocování nad St. Christinou (jedná se o poloparkoviště a točnu místního busu pro pasáčky koz), rovnáme auta, ti co se už nechtějí kroutit v autě vyhazují spacáky, karimatky a jdeme si užít pár hodin spánku. Pár hodin z něhož mě budí lehký až střední déšť. I když jsem ve žďáráku tak mě sem tam pleskne kapička do očička, v pět to balím a jdu si sednout do auta. Koukám na osádku druhého auta, jsou ve třech a krkolomný polohy, v kterých spí by jim záviděla leckterá hadí žena. Dal už neusnu a tak si do východu slunce čtu. Kolem šesté se ostatní také probouzejí, dáváme snídaničku s kafíčkem a přejíždíme na druhou stranu údolí k Sport Hotelu Monte Pana. U něj si předplácíme parking na tři dny (předpoklad je takový, že se druhý den vrátíme již hodně pozdě a na parkovišti znovu na hulváta přespíme), jdeme si připravit bagáž, naposledy si prohlédnout kola, rozhodit obětiny a pomodlit se ke svým bohům.

Tady si dovolím malou odbočku, co by měl Váš baťoh obsahovat v případě, že se vydáte po našich stopách (pokud jste ostřílení cestovatelé přeskočte dál). Hlavně vybírejte větší baťoh, cca 25 litrů, dva litry Vám zabere jen voda. Další větší prostor si uzme spacák a žďárák. Z jídla alespoň 8-10ks sušenek, sem tam nějaký gel (už vím jak umí sacharidy ve stavu nouze nakopnout), 3-4 tousty nebo dvě větší bagety s vnitřkem dle chuti (žvejkat sladký celý dva dny Vám ho solidně znechutí), něco ke snídani na

další den (třeba roláda), hodí se vzít si hroznový cukr a do malého dávkovače rozpustný ionťák. Z oblečení určitě ještě celou jednu sadu (vrky vrky), k tomu obligátní 2-3 ks ponožek a flísku. Není špatný si vzít i něco na spaní ať neležíte jen ve vlastní kůži (trígo a trenky se vejdou vždy). Samozřejmostí je nářadí, dvě duše, nýtovačka a takovej ten nutnej zbytek (třeba taková druhá patka přehazovačky se bere jako zlatej grál, kór když RBé neprodávají v Alpách na každém rohu že, nebo malou butilku oleje na řetěz aby Vás nevykazovali ochránci hor, že jim plašíte zvěř). Co si rozhodně neberte je plnohodnotný šitíčko, a krabičku se sadou na péči o nehty (mrk na slováky). Co si rozhodně berte, ale nechte to vézt kámoše, je dvoulitrovka koly a litr a půl hruškovice, na večer ideál.

Zde by si měl laskavý čtenář vytisknout mapu ze stránek Sella Rondy (http://www.sellarondahero.com/en/tour/mtb-track/image) aby si při hltání textu mohl jet prstem po mapě a tak si znásobit vjem z našeho dobrodružství. Na stránkách je též video, ale pak jaksi nemůže dobře číst a ztrácí přehled z psaného textu. Děkuji

Sbaleno, zkontrolováno, řetězy namazány tak že mají ekologové osipky, pár fotek s bagáží a může se vyrazit. Jak už jsem podotkl, nástupní místo na trasu jsme si vybrali u horní stanice lanovky Monte Pana, kam se dá dojet autem a nechat ho tu. Skalní jádro si to sice chtělo vyjet odspodu po asfaltu, ale bylo umlčeno a stejně se sem bude po skoro stejné cestě vracet. Takže prst zabodněte do zelené značky a po značce číslo dvě se s námi po dvou a půl hodinové štrece dostáváte na první horskou chatu Riffugio Hutte. Výjezd je to opravdu pekelný, jedná se o horskou cestičku pro pěší a i my se v ně rázem proměňujeme. V takové srázu se Vám jen protáčejí kola a tak se hlemýždím tempem posunujeme k vrcholu. Zato pohledy do stran na Sasso Lungo a městečko Selva Gardena jsou okouzlující. U hospůdky je první obligátní pivko a chvíle odpočinku po 600 výškových metrech. Od Riffugio Hutte se dá již zase trochu jet až ke dvoum třetinám cesty k Riffugio Passo Sella. Poslední třetina vede skalním městečkem a balvany, kde je nutné kolo chtě nechtě nést na zádech či v podpaždí. Zde se oddělujeme od oficiální zelené dvojky a po světle modré trojce sjíždíme kolem hory do Seneor/Plan de Garaba. Jede se po zábavným a svižným singltracku takže jsme dole coby dup. Napojujeme se na asfaltovou modrou čtyřku a proti jejímu směru stoupáme k Passo Gardena. Tady se trochu odpojuji od zbytku pole, jsem „strašně“ nabušenej ježděním po placce za prací do Karlína a mému tempu nemohou konkurovat. Dojíždím skupinku silničářů, docvaknu se za ně a nechám se táhnout do výšin. Silničářům se to nelíbí, posunky se mezi sebou domlouvají, cvakají těžší převody a rvou to na krev. Pche zamykám kolo a rvu to na krev ještě víc, baví mě jak po mě loupají očima, ještě že neví že jedu na limitu a dlouho to nevydržím. Zachraňuje mě horský hotýlek, kde chci počkat na kluky, s elegancí sobě vlastní je na poslední metry a zbytky sil předjíždím a kempuju na anglickém trávníku kolem čtyřhvězdičkového hotelu. Žiletkářům mávám a zdravím Ciao kucí, taky něco říkají a je asi dobře že nevím co. Tak si ležím na trávníčku, kolem honorace u slunečníčků pije laté a dává si dopolední dortíky. Servírky si mě nevšímají, jen na mě jedna zlobně ukazuje prstíkem. Nic si z toho nedělám. Přijíždí zbytek, punkují taky, svačíme a zlobíme servírky čím dál víc. Ještě nám tu chybí banda psů a bylo by to dokonalost sama. Pěkně dojíme, rozloučíme se a jedeme dál. Z Passo Gardena nás čeká nádherný singlový sjezd po světle modrý trojce až do Colfosa. Sem tam míjíme pasoucí se krávy, trefujeme hovna a katujeme klopky. Nad Corvarou okupujeme další hospůdku. Znovu kombo pivko, kávička a slunění se na verandě. Dlouho nám to však nevydrží, dnešní den ještě nekončí a musíme trochu pohnout kostrou. Sjíždíme až do Corvary a zde jen z kamarádů při pohledu na štít Colt Alt měkne.

Kucí seru na Vás jedu lanovkou na Colt Alt, potkáme se až u chaty Itabla. Ouky jen on sám ví jak jeho nohy fungují, tak se s ním rozloučíme a šplháme šotolinkou mezi loukami. V půlce se trochu pohádáme nad vzezřením jedné slečny (podle mě kočka, podle jiných nic moc s velkou prdelí). Alespoň nám to pěkně utíká a nemusíme myslet na kopec, který po kouskách polykáme. Po hodince a půl jsme na hoře, nabíráme kamaráda a po šotolince míříme k horské chatě Pralongia. Tady nás čeká menší překvápko, čas se mezitím dost nachýlil a chata už se skoro zavírá. Když tu se k nám přitočí místní pingl, jako by se styděl bere kamaráda stranou a pološeptem moraváckou češtinou s ním rozmlouvá. Vklídku si můžeme objednat co chceme a i to bahýnko (překlad pivo) bude. Bohužel pro nás se zatahuje a k tomu začíná padat noc. K našemu vysněnému bodu přespání tedy asi dnes nedorazíme. Ale co by to vadilo, od chaty sjíždíme o kousínek dolů a vybíráme si epesní spaní v jednohvězdičkovým seníku, z kterého se po otevření dveří stává úschovna kotev pro lanovky. Samozřejmě jsme se do něj nijak nedobývali, na vstupu nebyl zámek a šel normálně otevřít. Do opodál stojící boudy odkládáme kola a jde se budovat spaní. Jsou tu uskladněny i gumové ochrany na sněžná děla tak si z nich jako ze žíněnek stavíme postýlky, jdeme se osprchnout pod camely a pomalu se noříme do večerní zábavy. Slovačisko otvírá svůj monster baťoh a osvobozuje z něj kolu a hruškovici, teda vézt bych to nechtěl, ale teď nám to chutná jak božská mana, k tomu večeřička, bagetky a konzerva s vepřovkou. Unavení a zhruškovaní usínáme.

Druhý den nás probouzí slunečné počasí a výhled na vzdálenější Marmoládu spolu s celým masivem Sella Rondy. Fotíme co to dá a užíváme si probuzení do tak nádherného dne. Po chvilce se vracíme na zem, upratujeme sklad tak aby nikdo nevěděl, že tu spalo pět houmlesáků a sjíždíme na snídani do Passo Campolongo. Pro ty co si posunují prstem po mapě je to oranžová jednička pod lanovku Campalongo. Po kafíčku očima poměřujeme výstup na horní stanici lanovky Bec de Roces. Znovu se rozdělujeme, kamarád nám přeje hezkou pěší tůru s kolem v ruce a vydává se na lano. My šlapeme šotolinu na vrchol. Jak by řekl náš slovenský brat, sem tu kurva od toho že si to chci objet tak to prostě objedu i kdyby ložiska praskali. Což může jeho dva týdny staré GT potvrdit, sakra co on s tím dělá, že každý jeho kolo vrzká jak na lesy a plaší zvěř. Nechápu to a snažím se mu ujet nebo se nechat předjet, jelikož mi to skřípění leze na mozek. Na vrcholu další chata, doplnění pitného režimu a vody. Pár fotek a jeden italský inženýr co chce kamarádovi rozmontovat kolo. Furt si ukazuje holí na přepákování zadní stavby a něco si mumlá a furt se na nás směje. Asi si doma svaří něco podobnýho. Ale my už jedeme singlíky dál směrem k Arabbě, kde nás čeká cesta údolím až k nástupu na výšlap po modré čtyřce na Passo Pordoi. V Arrabě nakupujeme dobroty na oběd a potkáváme nesourodou bandu bikerů, jenž jsou vedeni dvěma vyfiknutými gájdy. Sakra hned bych tu chtěl být gájd, mít barevný hadry, Evoca na zadech a sedlat karbonového Riota. Hm tak asi ne možná v příštím životě. Suneme se dál údolím vedle asfaltky která vede až na vrchol do Passa. My ji však v půlce přejíždíme a vydáváme se po prašné a kamenité cestě do druhé strany masivu. Od minula víme, že se touto stranou vine stezička zaseknutá do hory a končící kousek od Passa. Hlavně je však mnohem víc zábavnější než nudné stoupání údolím a těch pár výškových metrů stojí za to. U nástupu na stezku si oddychneme, kousek od nás sedí na bobku mladičká italka v kalhotech jež prozrazují veškeré záhyby. Tak čekáme na zbytek a kocháme se přírodní scenérii. Stezka až k Passu je jezdivý úžasný trail vinoucí se po úbočí, právě tak aby člověk nemusel moc šlapat a přitom moc neklesal.

Na jedné části ovšem nejmenovaný člen výpravy, tedy Já hrubě podceňuje skalku, o kterou se chce opřít, sklouzne mu noha a ladným odpíchutým salchovem mizí v kosodřevině. Pokud by mě kluci nepomohli ven tak jsem tam dodnes, vůbec se z těch větví nedalo vymotat a toho bahna co jsem si odtud odnesl, co Vám mám povídat prostě blbec jsem. Naštěstí šťastnej blbec, nikde ani škrábanec i kolo zůstalo v celku, jen jsem holt jako prase. Napojujeme se zpět na asfalt, dojíždíme na Passo Pordoi a z něj po světle modré trojce sjíždíme dolů. Tady se trochu odpojujeme od oficiální trasy a lesními stezkami míříme k modré čtyřce k Ristorante Plan De Schiavaneis. Z lesních stezek se sice po chvilce stává odkloněná DH trať plná kořenových pasáží kde i ti nejodvážnější snášejí. Nakonec se ale dohrabeme až dolů. Po tmavě modré čtyrce míříme proti jejímu směru zpět na Passo Sella. Tady už nás začínají trochu opouštět síly a hrabeme se co to dá. U jedné chatičky se natahujeme a odpočíváme. Kamarád zvědavec se dívá dovnitř a zjišťuje, že je plná plechovek s pivem. Už jsme tak vysílení, že by nás to i přemohlo ke kriminálnímu činu vytrhnutí dveří a vypití všeho co je uvnitř. Po psychologické debatě, kde jsme dopodrobna rozebrali vážnost našeho činu i s tím, jak by s nám líbilo kdyby nám někdo udělal podobnou věc v naší chatě a to i kdyby tam nechal útratu. Se shoduje nad tímto zavržením hodným skutkem mávnout rukou. Pravda je spíš taková, že bychom dveře pobyté železem pižlali až do příjezdu právoplatného majitele. Za šeření dojíždíme na Passo Sella, slunce již šlo spát, padá na nás zima a tak oblékáme co kdo má. Tentokrát je kamenné městečko před námi zábavnější, nebo jsme více umanutější a na Rifugio Comici se dostáváme o mnoho dříve. V půlce kamenného sjezdu směrem k Sport Hotelu Monte Pana se zastavujeme u jezírka, shazujeme svršky a mejeme se před příjezdem k autům. Ó ta voda je ale teplá (cca 18 stupňů brrrrr). Šotolinový sjezd k parkovišti je dílem okamžiku, každý z nás už chce být u aut, vyndat vařiče, převléknout se a nadlábnout se. Prostě klasika, kdy už jede organizmus jen na primární potřeby. Ještě pár posledních fotek a je to za náma. Teď už jen přespávačka na parkáči a další den přejezd do Livigna pro zásoby (alkohol je nám třeba a plný nádrže). Tak trochu si hraju s myšlenkou poježdění v Livignu, ale humus počasí nám ho hatí, tak alespoň z auta mávám jinému autu s designem 720.cz na parkovišti pod lanem a svištíme dál. Musíme si trochu dáchnout, zítra nám začíná další facha ve Swissu.

Suma sumárum perfektní výlet a navnadění věcích příštích v St. Moritzi. Je to trochu jiné než s lehkým baťohem s vidinou teplé sprchy a apartmánu. Je to prostě fajné.

A pár čísel na závěr: Sella Ronda délka 75,54 km, 8,42h v sedlech, nastoupáno 2950m.n.m

V Krušných horách kousek za našimi hranicemi se přes léto otevřelo další možné místečko, kde duše bikerova zaplesá. Když Singl přestane bavit, Rychlebky jsou daleko a na vysoký hory peněženka nestačí, je tu Rabenberg. Síť stezek o cca 50km namotaná v lesích kolem stejnojmenného sportovního centra. Každá možnost potrápit se na trailech se cení a vyrazit jsem chtěl hned, jak jsem se o stavbě dozvěděl. Původně mělo být dostavěno na začátku prázdnin, bohužel stavba se jim trochu protáhla a tak jsem se k návštěvě dostal až teď.

Cesta je jednoduchá z Prahy přes Karlovy Vary a Božák se to dá stihnout do dvou hodin. Stačí tak ráno na sedmičku vyjet, do půl desátý jste na stezkách a můžete se do večera prohánět. Na víc než jeden den stezky nevystačí a další den jsme stejně chtěli přeskočit ke klukům z ET Bikes do Nejdku. Pokud by se někdo rozhodl podobně tak na přespání je výbornej kempík v Nových Hamrech u hotelu Seifert.

Takže logistika věci je za náma a teď už něco taky ke stezkám a snad i k samotnému ježdění. Po příjezdu k sportovnímu centru hodíte auto na parkoviště, zatím tu není takovej nával jako na singlu takže je celá plocha volná. Ono je to převážně tím že němec jezdí od desíti do čtyř a to mu stačí. Lesy kolem jsou soukromníků, vybudování něco stálo a tak po Vás chtějí menší obolus 5 éček za parkovný, umytí kola a zničení stezky. Můžete se tomu i vyhnout, nepotkali jsme nikoho kdo by to kontroloval a tak je to na každým z nás. My jsme „poctivci“ a tak jim to teda jako dáme.

Dál už nás nic nezdržuje, takže hadry na sebe, cukry do baťohu a jede se. Stezky jsou rozděleny podle obtížnosti do čtyř okruhů, kdy nejkratší má 6 km a nejdelší 26km. Okruhy se hodně prolínají a tak nemá smysl jet opravdu po okruhu ale spíš si namixovat vyjížďku tak aby se projelo skoro vše. Značení je klasicky značkami a na stezkách pák nastříkanými pruhy na stromech. Na trailu se tak neztratíte, ale na přejezdech se kvůli prolínání okruhů budete občas motat. Výjezd od centra po černé nás vede po šotolince na první kopeček a už tady si všímáme stezky, která se vine lesem kolem nás. Trochu nás matou odbočky jiných částí trailů ale nakonec nacházíme tu správnou vedoucí na část zvanou Rollercoaster. Začátek loučkou s klopenkami připomíná Singl, pak se trail zlomí a přichází velké množství kořenových a kamenných pasáží, sem tam i větší či menší skočky nebo dropy. Trail je po celou dobu zachovám spíš v přírodním duchu než že by se na něm, mimo klopených zatáček, něco víc budovalo nebo upravovalo do vymetené stezky. Přitom má trail po celou dobu příjemnou flow a není nutné nějak zvlášť šlápnout. Některé části černého trailu dokážou i dost vyškolit a to zvlášť kamenné dropy na které při jízdě na oči nejsem stoprocentně připraven. Po chvilce černá končí a přejíždíme po lesní cestě na další část. Výšlapy do kopců na nástupní místa jsou šotolinkách a traily leží pěkně ukryté v lese. Najíždíme na červenou část a užíváme si ji stejně jako předchozí. Ono barvy okruhů trochu matou tělem, ano červený trail nemá tolik technických míst, ale je zase mnohem rychlejší a na některých místech jsou i menší umělé skoky. Náročnosti se tu nikde moc neubírá a tak je to víc než dobře a mě se to tak líbí. Po zdolání skoro poloviny plánovaných kilometrů mírně uhýbáme z trasy stezek a zastavujeme se na svačinku a pivko v městečku Erlabrunn. Je to jedno z mála míst kde se dá dát doplnit pitný režim a tak bych tuhle malou odbočku doporučil všem. Po odpočinku následujeme černý okruh, další kořenový rolety, šutry, klopenky a sem tam i na nějaká ta lávka. Projíždíme celou modrou i červenou sekci a vracíme se zpět k centru.

Rabenberg byl fajn, a to hodně fajn. Svezení je tu o dost jiné než na podobných trailech v Česku. Kamarád to za začátku hodnotil tak jako by se jen odkopala hrabanka a nechal se syrový základ. A hned přidá, že se mu to takhle líbí víc než jen vymetená stezka. Možná to není kompromis pro všechny, není to hladkej vyfoukanej trail a kořeny i kamení umí potrápit. Jenže takhle je to pro mě osobně to pravý a já to chci takhle co nejvíc! Dřív jsi musel za podobnými zážitky do Alp a teď máš Singl, Rychlebky nebo Rabenberg. Roste to jak houby po dešti a já jen můžu říct houšť a větší kapky. Info k Rabenbergu včetně mapky zde: http://www.trailcenter-rabenberg.de/

PS: Ještě že jsme si naplánovali na sobotu Rabenberg a až na neděli pod Brožákovo vedením Nejdek. U nich to vůbec není stejná liga, tam se snad ani nejezdí na kole to je úplně jinej sport! Ale o tom někdy příště až se mi přestanou dělat kruhy před očima.

No prožil, uteklo to hrozným způsobem a na to co ukazuje tachometr jen nevěřícně zírám. Tři dny. Dvě noci. 194 kilometrů a 18,5 hodiny v sedle. 6052 m up a 6315m down. To co jsem natlačil tachometr nepobírá a já se mu ani nedivím. Kdo tohle mohl s čistým svědomím navrhnout a ještě mě k tomu zblbnout, kdo sakra kdo…. Dolomity di Brenta prej ráj, pro mě v některých okamžicích spíš očistec…

Den první
Přijíždíme v noci a bouřka nás nutí přespat v autě. Octavia nacpaná po okraj není pro tři lidi a čtyři kola to pravý ořechový ale jde to. Ráno nás probouzí „AZURO“ a výhled na modrou hladinu Laga. Jsme plní optimismu, jak to hezky pojede, kolik toho dáme, že první den bude jen tak na rozhýbání a podobný kecy. Přesuneme se z místa noclehu k vyhlédnutému parkovišti, ubytujeme auto a polehoučku se začínáme připravovat.  Jsme tu tři. Já . Pak Michal , Slovák jako to poleno, co má z domova už všechno dávno připravený. Vytahuje z auta krosnu vedle který je můj baťůžek za cimprlicha. Ani nechápu, co jen všechno může sebou mít. Prostě všechno, přezůvky do hotelů kde budeme spát, celý balení sprchovejch gelů, nůžtíčky na nehty, a další blbosti co vůbec, ale vůbec nepotřebuje. Taky se k tomu snaží vecpat i Camel s vodou, moc mu to nejde tak to různě popřehazuje a i ten nakonec utopí v krosně. Nechápu. To další člen skupiny Karlos jede v mým stylu: sladký sušenky na tři dny , výrobnu pití, jedny komplet svršky navíc, opravnu na kolo, kreditku, balíček s penězi a hlavní hvězdu každýho bikera „gel na prdel“. Co víc je třeba. NIC!!!

Konečně jsme všichni sbalený. Zblblej reklamou do sebe tankuju „MONSTERA“ a můžeme vyrazit.
Před prvním šlápnutím by asi bylo hezký říct i něco k trase. První část je vedena údolím od výchozího města Molvena lesními stezkami dál k Andalu. Od Andala jablečnými sady, asfaltem, singltreky až k místě prvního přespání městu Cles. Celou dobu na nás mezi stromy bude pomrkávat náhorní plošina rozkládající se mezi masívy Brenta a Paganella. Tam se vrhneme ale až zítra. První den by měl být je na rozjezd a opálení našich bílých stehen. Taky chceme do Cles dorazit tak, abychom si mohli najít solidní hotel. Jedeme na blind, nic dopředu jsme si nezajednávali. Je to risk, ale co na ulici nás snad místní hoteliéři nenechají.
Rozjíždíme první metry po místní oblázkový pláži a fotíme první fotky. Úsměvy od ucha k uchu.

Celá cesta je značena červenými šipkami se znakem DOLOMITI DI BRENTA BIKE a nikde by se nemělo dát zabloudit. Nacházíme první značku a tempíčkem se šineme po molvénském asfaltu vstříc prvním horským prémiím. Nad Andalem se stáčíme do lesa, pár zatáček a je tu první kamenitý sjezd. S Karlosem nabíráme rychlost a trochu blbnem po okrajích cesty. Skok sem skok tam. Ani nás nenapadne že by nám Michal nestačil. No on by stačil ale potkává ho první defekt. Neujeli jsme snad ani prvních pět kilometrů a už opravujeme. Spíš tedy opravuje Michal, mi mu přizvukujeme aby mu to šlo líp a cpeme se prvním sladkým hnusem.  Nakonec se jede dál, značky nám ukazují směr, slunce na nás přes stromy zase tolik nemůže a opravdu to vypadá na rozumný rozjezd. Po pár kilometrech vyjíždíme nad městečkem Spormagiione a hledíme do údolí pod námi na jablečné sady. Teplota jde strmě nahoru, tady nás slunce peče z obou stran jak se opírá o asfalt který lemuje sady.  Otvírám snad všechny větrací otvory co mám na kalhotech, vůbec to nepomáhá,  potím se a jsem obětí svého fešáckého vkusu. Ne, ne příště si freeridový kraťasy nevezmu. Zatím to ale musím vydržet, no tak dneska je to přece na pohodu, to vydržím. V hlavě si to opakuju a šlapu dál. Jenže chyba lávky, na jedné z odboček si někdo stavěl plot tak nešikovně že pokácel rozcestník.

Cedule pohodil do příkopu a tak jsme je minuli a dali si krásnou zajížďku. Když jsem si to frčel cestou dolů do údolí bylo mi to divný a nejen mě. Karel nás zastavuje. Tohle je přece hloupost, vytahujeme mapu a trochu se hroutíme. To co jsme si sjeli si zase vyšlápneme. Po hodince jsme zpět ve Spormagiione, v jedné z hospůdek si dáváme pití a při pohledu na mapu a hodiny mě naskakuje husí kůže. Dnešní porci kilometrů díky zajížďce snad ani nemůžeme stihnout.  Vracíme se na místo kde jsme špatně odbočili, rovnáme rozcestník a se zpožděním jedeme správným směrem. Slunce se do mě opírá ze shora i ze spoda.

Občas se zastavujeme v některých vesničkách  a nabíráme síly u kašen a pump. Ve chvíli kdy ze sadů a vesnických cest odbočujeme do chladnějšího lesa blahořečím všem známým i neznámým bohům. Snažíme se dohnat ztrátu, jenže je to marný  do dnešního cílového města Cles se dostaneme se setměním. Hledáme turistické centrum kde by nám měli poradit. Jenže to už je dávno zavřeno. I když podle hodin na jejich dveřích bychom tu měli být ve dvě odpoledne aby nám pomohli. Trochu nechápu, ale místní mají asi jiný pracovní rozvrh než u nás. Po chvíli pátrání stojíme u hotelu Albergo.

 Tak trochu naivně jsme si mysleli, že seženeme něco do 25eur za noc. Na recepci nás ale vracejí do reality 32éček za nocleh plus večeře. Po zjištění že jsou stejně asi nejlevnější a hlavně jediní v dosahu to bereme. Jdeme se ubytovat a na večeři. Michal si z krosny vytahuje přezůvky, pak si nůžťičkama upravuje nehty na nohou a převlíká se do kompletního domácího úboru. Nechápu jak se mu to chce tahat. To já při převlíkání do normálních kraťas zjišťuji velmi nemilou věc. Vložka v eslasťácích byla asi špatně vymáchaná, zůstal v ní zbytek pracího prášku a ten mi v kombinaci s potem rozežral zadek. Snad to do zítra spraví „zits creme“ a s tímhle pocitem jdu spát.

Den druhý
Dnešní část povede z Cles stoupáním na Montagna di CLes. Nastoupáme nad městečko  Male’ ke kterému se zpustíme z dvoutisícové výšky. Sestoupáme tak na čtrnáct set metrů lesních cest a singltreků. Kolik vystoupáme ani nechci vědět. Z Male’ traverzem pod masivem hor projedeme nad městem Dimaro a pak dálka bez civilizace až do Madonny di Campiglio, kde na nás čeká snad další ochotný hotel a spaní.  
Probuzení na osmou ráno nic moc, bolí mě nohy a záda. Při další cestě to stejně zastíní moje pozadí, ale to bych předbíhal zatím to jakž takž jde. Zits creme asi zabral.  Dáváme snídaní. Oblíkáme novou várku věcí. Ze včerejška jsem se nepoučil a znovu si beru nad čisté elasťáky svoje freeride kraťasy. Dnešní den je přeci už o terénu a do terénu musím být in. Vyjíždíme z Cles a stoupáme na Riffugio Peller.

 Nejvyšší bod je bez jednoho metru už ve dvou tisících. Jakmile za námi zmizí poslední domy města najíždíme na prašnou cestu která se klikatí k vrcholu. Postupem času už nejedeme jako skupina ale každej sám. Michal přede mnou, Karel za mnou. Jedna otáčka, druhá otáčka, nohy jedou automat na kašpárka. Výhled na údolí pod námi je jen občas, jinak je to jen cesta vzhůru lemovaná z jedné strany srázem a z druhé neprostupným roštím a stromy. Na chvilku sesedám z kola. Už mě to ubíjí, napiju se a beru do uší Ipoda. Ladím trochu říznější muziku a šlapu dál. Konečně jsem na náhorní plošině, nechám se dojet Karlem a společně polykáme zbytek cesty k vrcholu.  Dojíždíme k místnímu odpočinkovému centru. No ona je to spíš kláda s trubkou, z které teče voda, ale to nevadí pro nás znavené výšlapem je to přímo nirvána.  Ono vystoupat údolím z 660 na 1820 výškových metrů  náhorní plošiny je makačka. Zvlášť když máte natrénováno jako my. Doplňujeme vodu a razíme dál.

Včerejšek nás poučil že nemáme marnit čas. To jak nám Michal do kopce unikal, aby byl nahoře první se mu vymstilo. Trochu nám kolabuje a tak ho necháváme se chvíli válet v trávě a nabírat sil. Jedeme dál a jediná zajímavost je jen Karlův únik, jede mu to líp a tak nás  fotí jak se trmácíme. Přijíždíme k jednomu z mála statků poblíž naší trasy a dostává se nám možnosti si dát něco jinýho než ionťák a vodu z Camelu. V téhle nadmořské výšce pivko a lemon soda za 3 éčka no nekup to. A v tomhle prostředí hned i to pivo chutná jinak.

Mazlíme se s místní kočkou a já si začínám uvědomovat, že se moje pozadí jen tak zázračně neuzdravilo. Je tomu právě naopak a od této chvíle přestávám vnímat bolest nohou. Natírám se prdelním krémem a snažím se nekřivit obličej bolestí. Teď nás čeká deseti kilometrový sjezd a pak dál je to po vrstevnicích, tak to musím přežít. Stejně není jiná možnost. Ještě pár fotek s kravičkama a konečně se vydáváme do skoro nekonečnýho sjezdu. Oči sledují stezku, ruce na brzdách, trochu se to vlní, levá pravá, neskutečný. Sjezd náhle končí a my znova stoupáme a klesáme po vrstevnici cestou do Madonny di Campiglio. Vnímám jen cestu a bolavý pozadí. Sakra už tam musíme bejt. Jedu skoro z posledních sil, ale stejně jedu tak, že nechávám Michala za sebou. Můj dojezd ke Karlovi rozproudil krev i místním krávám.

Čekáme na Michala. Musíme! Jinak to nejde, přijíždí k nám a po držce padá do trávy. Kolaps číslo dvě. Asi málo pije a náročná trasa mu bere poslední zbytky energie. Do města už je to jen kousek, zapíná poslední zbytky sil a sune se s námi vstříc dalšímu noclehu. Po cestě ještě potkáváme dva Němce co se chtějí družit. Nemám na to náladu, můj vlk už pořádně kouše, já sám se zakusuju do řídítek a dojíždím od údolí města. Nacházíme hotel, převlíkáme se a jdeme na večeři, na sladkej hnus se už ani nemůžu podívat. Musím si dát pořádnej dlabanec, pizza a pivko v nás mizí rychlostí blesku. Jdeme brzo spát.

Před spaním si ještě z frdele odloupnu kusy spálený kůže, nadám si do magorů, namažu se a pokusím se na boku usnout.

Den třetí

Závěrečná část,  v které nás čeká stoupání do výšky 2200m na nejvyšší bod celé trasy Rif Graffer, dominantu tyčící se nad Madonnou di Campiglio. Po pláních a loukách se spustíme skoro až zpět k městu, projedeme údolím k horskému jezeru Lago di Valagola. Nakoukneme do národního parku Adamello a kolem jezera Lago di Ponte Pia se vrátíme zpět do Molvena. Tohle vše jen po lesních cestách a singlech a až konec nás povede po silnici.   
Poslední den a pro mě peklo hned od prvního šlápnutí do pedálu. Za normálních okolností bych to už dávno vzdal a léčil bych se na apartmánu. Jenže tady není žádný apartmán, nikdo pro mě nedojede a ke konci cesty je ještě pěkně daleko. Ploužím se za Karlem a Michalem a posrkávám skrz zuby. Musí se to zlepšit nebo na to musím zapomenout. Projíždíme kolem nástupního místa lanovky na Rif Graffer. Snažím se kamarády přemluvit k cestě lanovkou. Karel chvilku váhá, ale zatvrzelá odpověď Michala, že když už je tady tak to pojede celý, ho překlopí na jeho stranu. Sám lanovkou nejedu, v hlavě na ně házím nadávky a snažím se jet s nimi.

Po chvilce mi ujíždějí a jsem sám. Michalovi to jede, včerejšek je pro něj zapomenut a Karel nechce být pozadu. Chápu, ale stejně jsem nasranej až na půdu. Nasranost mi pomáhá, zapomínám na bolest a šlapu dál. Vyloupnu se nad okraj lesa, vidím před sebou i kolem sebe panorama Dolomit, slunce se na mě směje a je mi zase jakž takž fajn. Před sebou o pár zatáček dál vidím Karla, i jemu Michal ujel a tak čeká na mě. Společně pak dojíždíme k vrcholu. Slunce se opírá do masivů, mraky se líně převalují a louky kolem nás jsou taky nějak víc zelený. Už jen z těch panaromat je mi o trochu lípa nahoře na mě čeká trochu oddechu. 2262 metrů nad mořem, je to za mnou, jsem tam! Oddávám se jen pocitu vítězství nad svým zmučeným tělem. Na pár chvil se zhroutím sám do sebe a nic nevnímám, fotíme se u rozcestníku a je nám fajn. Nasranost je pryč, únava a bolístky zůstávají. Snažím se na ně nemyslet, lenoším na lavici před horskou chatou a už se vidím při sjezdu dolů. To co jsem teď vyšlapal, si po zásluze sjedu dolů, na 10km nádhernýho sjezdu.

Trail protíná louky po hřebeni a vine se kolem jezírek dolů k údolí. V euforii nás na chvíli zbrzdí stádo italskejch kraviček. Zácpa jak na nuseláku. Bohužel přes krávu nejede ani vlak. Místní pasáček nám odklízí cestu. Karel nám sem tam poodjede a cvakne pár fotek pro žurnál. I tahle idylka nakonec končí a jedeme znovu po vrstevnicích do národního parku Adamelo. Cestou si chci změnit nastavení tlumiče a zjišťuju že mi cestou dolů upadla páčka. Vracet se pro ní nebudu. Jenže zadní stavba je nastavená na sjezd a prohupuje se víc než bych chtěl. Hrubou silou lomcuju imbusem v tlumiči a nakonec ho přenastavuji na snesitelnější chod. Když už odchází tělo, tak snad aspoň technika nebude proti mně. Z parku nás asi nejvíc baví medvědí desatero a vodopády.

Cesta nás vede dál k Lago di Valagola, znovu se proplétáme krávama, dlaší stoupání a nakonec výšlap s kolem na zádech. Na vrholu si u zvoničky zazvoníme pro štěstí vyfotíme si panorama hor za námi a hurá dolů. Další hodinu je sjíždíme. Lesní cestičky, lesní cesty a nakonec asfalt. Michal ješte v lese za mocného dýmu vaří brzdy, krásně si spálí prsty na rukou a vyměňuje destičky ojetý až na kov.

Sjezd končí ve vesničce Terme di Comano a v tu chvíli si moje tělo říká dost. Je to nepopsatelnej pocit, není mi nějak zvlášť zle jen prostě už nemůžu dál. Na sedlo už ani nemůžu dosednout, motá se mi hlava a nohy odmítají poslouchat. Kluci na mě s lítostí hledí a čekaj jestli se z toho dostanu. Snažím se do sebe dostat jěště nějaký cukry a schlíple se dívám do mapy jaký peklo mě má ještě potkat.  Do Molvena je to po silnici už kousek, jenže trasa nás vede pod ně do lesa a na to už nemám morál. Snažím se kluky přemluvit aby mě už dál netýrali a dojeli se mnou po silničce k Molvenu. Jejich rezolutní ne mě dožírá, ještě chvilku je přemlouvám, jenže podle nich to nevypadá prej tak zle, a vždyť to přeci musím dát. Jenže oni nejsou v mý kůži, není jim tak jako mě, žádná větší bolest je nevyčerpává!

Náhle se mě zatemňuje mozek a dělám asi druhou největší blbost svýho života. Beze slova nasedám na kolo, už od nich nechci nic slyšet a odjíždím po silnici pryč. Dál už se mi to v hlavě trošku plete, hodně rychle se začalo stmívat a jen vím, že jsem po silnicích dorazil do Molvena. A to aniž bych věděl kam vlastně jedu. Asi se ve mně probudil jen ten poslední smysl a to přežít. A tak si tu teď sedím a čekám na ně.
Epilog.
Po pár dnech a o pár desítek kilometrů dál v údolí Livigna. Sedíme před stanem kolem ohně,  v ruce lahvinku Morgana a jen nám zase fajn. Nesváry jsou zapomenuty  jediný co nám zůstává v hlavách je jak to bylo neskutečně fajn.

Zbývá dopsat něco pro ty, co by si to snad chtěli projet.
Veškeré informace se dají získat na stránkách oblasti Dolomity di Brenta. Trasa má dvě možnosti těžší Expert a lehčí Country. Obě se navzájem kopírují, jen Country občas vynechá některá stoupání a vede je objížďkou po silnicích. Osobně doporučuji černou trasu, i když je to v některých částech docela peklo. Trasa je celá velmi dobře značená a na některých místech jsou tabule s vybranými kousky trasy a podrobnou mapkou. Zabloudit by nebylo kde, až na pana stavaře co vzal stavbu plotu víc od podlahy.

Ubytování bych i teď řešil dojezdem do města a hledáním hotelu až na místě. V žádném z měst jsme neměli problém a do 30eur za noc se vejdete. Na stránkách se dají objednat i balíčky s ubytováním a převozem věcí. Osobně se mi to zdá jako vyhození peněz oknem a takhle je to větší dobrodrůžo.
Za sebe ještě doporučím, pořádně vypraný prádlo a když už nic jiného tak hojivou mast (stejně nepomůže ale lze se k tomu myšlenkově upnout)
Mapy, výškové profily, možné hotely zde: http://www.dolomitibrentabike.it
Pokud si jim napíšete tak za 1euro dostanete propagační materiály, použitelnou mapu s celou trasou v měřítku 1:25000 a klíčenku.
Kompletní galerie fotek i s popisem: http://bikermani.rajce.idnes.cz/DOLOMITI_DI_BRENTA_BIKE_2010/

Vždyť i jejich těla zchudla dlouhou zimou a jejich mysl již dlouho dobu poletuje po dlouhých výjezdech, trailových sjezdech a zastávkách s iontovým nápojem v ruce.
I přišel konečně ten pravý den s trvalou předpovědí vysokých teplot i k 16nácti stupňum celsia. Nastal čas zkontrolovat kola, prostříknout řetězy, obléci přiléhavé trikoty a nad mapou v živé debatě určit cíl první bikové cesty. Padly různé zajímavé návrhy, některé z nich padly ihned pod stul (namátkou výlet do pivovaru v Nové Pace….návrh vznesen postarším členem D teamu), ale jeden z nich se nám zalíbil hned! Pojedeme na Děčínsko – skály, lesy, rozhledna, pivko, česnečka….. sraz u UMV ( benzina ) na výpadovce na Ústi – ještě v Praze Letňanech v 9:00 – tam můžeme nechat káry a dál pojedeme jedním autem.

Sobotní ráno proběhlo vcelku hladce. Vstávačka,  snídaně, na devátou v Letňanech, hodinka a půl do Děčína a parking pod místní ZOO. Rozkládáme kola a někteří z nás se snaží nacpat svá zimním odpočinkem poznamenaná těla do oblečení velikosti L. Kdepak to tam nepůjde, ale půjde! Au, no tak vidíš že to šlo. Vybíráme směr a v sestavě Dan, Karlos, Zahrada a Duchna vyrážíme.

Začátek trasy vede kolem zámečku, polotrailíkem po spadaném listí a kamenitém podkladu. Všichni se uculujeme jak je krásně teploučko, jak to pěkně jede a kolik že toho dneska najedeme. Padají slova jako padesát to je nic to budeme už ve čtyři doma. Cesta se však začíná nepříjemně zdvihat a postupně začínáme odpadat nastolenému tempu a skupinka se drolí na jednotlivé členy. Netrvá to dlouho a jsem sám. Po chvíli odhazuji první nepotřebné svršky, hltám po dechu a rvu do sebe první a né poslední energo tyčinku. Safra vždyť jsem na spiningu skoro každý večer a před televizí mučím své tělo. Podřazuji tedy na kašpárka a sunu se po poloasfaltové cestě směrem vzhůru. Netrvá to ani hodinku a jsem skorem u prvního cílového bodu na Hřebenové boudě pod Kralickým Sněžníkem. Trochu se mi zželelo kolegy za mnou a tak se obracím a sjíždím k němu abych mu silou vůle dopomohl k vrcholu. Společně se tak vydáváme dojet poslední dva, tři kilometry k vrcholu. V protisměru potkáváme skupinu bikerů v plastu a zdravíme Andyho, Čárys a spol se na mě ani nepodívaj a uhánějí dál. Konečně dorážíme k cíli potkáváme předjezdce a jde se na vyhlášenou česnekovou polévku. Tak trochu z hladu blbnu a při dojezdu k Hřebenové boudě na kole vyskakuji asi 20cm rantlík vedoucí k předzahrádce. Z mnou jedoucí pan Zahrada však zvedá jen přední kolo a zadním neomylně trefuje rantl načež se zadní pneumatika stáhne a s jekotem z ní ujde veškerý uskladněný vzduch. Ou shit máš to procvaklý chlape a buď rád že z ráfku není osma. Takže necháme pana Zahradu na předzahrádce opravovat a odcházíme na obídek. 

Všem kdo dorazí k této hospůdce vřele doporučuji vyvoněnou a opravdu luxusní česnekovou polévku doplněnou o iontový nápoj či kofolu. Ti na kterých plandá přiléhavý trikot si dávají i další chod, a chvíli fantazírují nad kafíčkem a možná na dojedení i tu rakvičku. Pche. Mezitím Zahrada shledává že v jeho batohu není náhradní duše. Nabízíme se mu s vlastními, na první pokus si bere od Karla zabalený balíček s prý funkční duší. První pokus a první fail. Z balíčku vypadává umně sbalená duše na dětské kolo, kterou prý Karel již dlouho postrádá. Na druhý pokus si tedy bere od Dana další úhledně zabalený balíček a po úmorném rozbalení opravdu správná duše. To že v průběhu nafouknutí utrhne ventilek a nám tak pro čtyři lidi zůstává poslední volná duše nás nemůže rozhodit.

Máme dojedeno, opraveno a vyrážíme dál.  Jen ten les je jaksi proti nám. Ze suché cesty se díky tajícím zbytkům sněhu stala rozbahněná břečka. Na některých místech se sníh drží i přes celou stezku a o krkolomné situace není vůbec nouze. Pomalu se začínám loučit s čistým kolem a i mé oblečení pokryla souvislá vrstva bahna a špíny. Jedeme však dál a v zápalu boje s přírodou přejíždíme o kilometřík odbočku do ještě většího kentusu. Vracíme se tak zpět a odbočujeme správně. Teď už mě stříkající sprška sněhu od předního kola začíná mírně srát a v myšlenkách se vracím k dobám minulým kdy vozit blatníky jak na motorku patřilo k všeobecnému standartu.

Z myšlenek mě vytrhává první záživnější sjezd. Němci na cestičce proti nám odbíhají na všechny strany, bahno a jehličí se rozstřikuje po okolí. Kořeny, balvany a uměle vytvořené schody jsou pro mě zasloužená odměna. Tohle je ono to musím dát ještě jednou. Beru kolo na ramena a běžím s ním znovu na začátek sjezdíku. Před jedním z větších schodů zastihuji Dana jak se k němu pomalu blíží s očima na stopkách. Schod je skryt tak že není vidět jak je za ním hluboký dopad. Řvu na něj ať dupe co to dá a on místo toho aby dupal zpomaluje ještě víc. Kurva jeď nebo půjdeš na držku. Před schodem ho to trochu nakopne, předkem se jde pod schod, převodník mírně vrzne a jede dál. No ty krávo ty se s tím vůbec nepářeš. Mezitím projíždí i zbytek a Karle se nabízí že mě dole cvakne. Nakonec mě natáčí a každý si tak může udělat obrázek o mé nemohoucnosti.
A znovu kopeček k hraniční čáře s Německem, tentokrát znovu v bahně a znovu na sněhu. Párkrát s sebou i říznu aby se mi mohli němečtí spoluobčané smát a vyprávět vnoučatům o těch čtyřech magorech co místo běžek jezděj po sněhu na kolech. Dan to psychicky neunáší, zalehá do sněhu a je zkoulován. Jako odplatu tak směrem k nám vypouští bojové plyny. Guláš se sedmi dělá divy. Překotně ustupujeme a pokoušíme se tomu mraku ujet co se dá. U hraniční čáry si organizmus žádá další přísun cukru a tak beru do úst další sušenku a vydatně jí zapíjím ionťákem s příchutí bahna. Fuj. Ono kolo pod pozadím už dávno není bílé a flaštička na něm je obalena k nepoznání. Dáváme pár fotek u ukazetelů výšky, ladíme tachometry a jelikož se čas nachýlil zařazujeme vyšší převody.

Vracíme se zpět k místu oběda, neslyšíme nářky nad zastavením a posilněním se jelikož před námi je poslední horská prémie a to sám Kralický Sněžník. Podle malůvek na asfaltu je tu dojezd některé z etap silničních závodů. Pokouším se zabavit zakyselené svaly tím že jím hlasitě předčítám a silou vůle se sunu k vrcholu. Nahoře znovu pár foteček u rozhledny, další tentokrát již čtvrtá tyčinka  a příprava na sjezd ze snežníku. Tudíž sedlovka dolů, pružení povolit a můžeme jet. Začátek od rozhledny boží, kousek pod ní stále boží, vyjíždím jednu kamenitou zatáčku, přede mnou se otevře pohled na sněhovou závěj, přední kolo se boří a boří a boří. Kolo mě vyhazuje a jde se ven. Padáček do měkkého a moje tělo se boří a boří a boří. Zbytek sjezdu je pod půl metrem sněhu. Sakra a na ten jsem se nejvíc těšil. Takže beru kolo do zubů a snažím se ho poskoky sejít. Někde se snažím i jet. Je to však marný boj s předem nalajnovaným scénářem. Přední kolo podklouzne, jedna z noh vytrčí nohu z pedálu, snaha se zachytit, ztráta balancu a pád. Tak to jde až dolů. Nakonec dojíždíme nad Děčín a vzhledem ke stavu našich svršků se rozhodujeme pro návrat k autu.

Převlíkačka, odjezd, menší večeře u MCýho a sobotní den se naklonil ke konečné.

Jen co sleze sníh a přebytečné (kilo)gramy z našich těžce zkoušených těl jsme v Děčíně zpět.
Mapa trasy viz fotos. Kdo by chtěl mám ji i Cyklotrasách.

Celá necenzurovaná galerka  + videjko zde: http://bikermani.rajce.idnes.cz/DECINSKO_BIKE_2011/

-duchna-