Leogang:
Supr bikepark, velký kopec, spousta tratí všeho druhu, od letošního léta i nově flow line, těžká DH Lajna, Bongo Bongo (nortshore) Hangman 1, 2 – což je přírodní poměrně technickej freeride, pak ještě freeride lajna a k tomu všemu ještě dole slopestyle park, v létě tam i přistavěli nějaký blbinky, pořádnýho Šimona atd. Plus ještě mají dole bag, což je další plus, jen tam jsem vydržela lítat půl dne a učit se blbinky… Jednoduše perfektní bikepark, kde si zajezdí každý, prakticky na čemkoli…
Na parkovišti můžeš klidně spát v autě, je tam pekárnička a celou noc otevřené toalety a i sprchy před koncem lana za nějakej drobák… Prostě supr.
Jen lano vyjde nejdráž asi 34 eur.
Saalbach:
Prakticky druhá strana kopce Leogangu, takže to lidi často spojují. Je tam opět mnoho tratí, akorát každá ta trať má svou vlastní lanovku a musíš mezi nimi přejíždět, buď autem (což je blbost že?) nebo na kole, proto tam každý lítá s batůžkem celý den a jelikož je to ve městě tak se tam rozhodně nikde nedá spát v autě, ani v okolí všude jsou cedule, policajti přísný a pokuty vysoký, takže tam jedině s ubytováním a pořešit aby to bylo ubytko s Joker card, pak máš v ceně ubytka všechny lana v Saalbachu zdarma, my platili auto kemp plus lanovky :/ …. Ale tratě fajn, X – line má tuším okolo 5ti km řekla bych jejich asi nejtěžší trať, rozbitá, sjezdová, na celé trati asi dva skoky, mega drop a ještě jeden, ale jinak mě tratě neoslovili. Milka, pro začátečníky, freeride slopestyle docela malej… Freeride line, nevim stejná jako všechno, jednoduše není to tam tak různorodé. Pokud bych tam někoho poslala, tak jezdce na menších zdvihách klidně s rodinkou, jsou tam nádherné hřebenovky, výhledy, dlouhý táhlý jízdy z kopce. Jen ty přesuny, když chceš střídat tratě, ty byly lecky fakt debilní… Jinak pro někoho komu by tenhle profil parku seděl je to tu klidně na víc dní, jeden den jezdit toto, pak něco jiného, fajn dovolená, prodloužený víkend. Lano opět něco přes 30 eur.
Schladming:
To je mazec! Fakt nekecám. Mega kopec s brutálním převýšením, mají flowčko, Dhčko, zakázaný DHčko, kde se lítá svěťák, ale jinak je raději zavřený, páč se jim tam množily úrazy, jedna trať, která teď nevím jak se jmenovala, ale nazvala bych Jump line, tam byly poměrně i mega skoky, na který se jelo fakt celkem rychle, ale většinou byly perfektně poslaný, takže přijemný, nezákeřný a skoro zadarmo, tratě se dají dokonce kombinovat a tak aby si člověk jel to co ho baví, pecka. Nicméne celý bikepark spíš sjezdovější, proto bych sem volila spíš sjezďáka.
Spát se zde na parkovišti v autě ale taky nedá, to pro nás bylo velké zklamání. Bikeparku náleží velké patrové parkoviště v budově, a malé betonové vedle. Tam prý pokud někdo zbyde přes noc tak ho, pokud se tam moc nerozebírá s depem tolerují v rámci bikeparku, to ale vyzkoušené nemáme. My spali v zákazu u vodopádů a ráno si dali probouzečku v němčině. Jinak večer parkoviště prochází hlídač a měl by každého vyhodit, kdyby tam chtěl někdo přece jen spát. A ještě doporučení dole pod lanem jsou motokáry, tam doporučuju skáknout, na moc to nevyšlo a zábava maximální.Plus nedaleko v okolí, jsou úúúžasné vodopády, jako jednodenní tůra ideál, když už se tam vydáte.
Semmering:
Není to moc velký kopec oproti ostatním třem bikeparkům, proto by pro někoho mohl být o něco méně atraktivní, na druhou stranu, ten kdo to tam postavil, využil prostor na maximum a díky své zábavnosti se řadí na stejnou úroveň jako ostatní tři bikeparky. A co víc, menší kopec, znamená kratší dobu na laně a tudíž, ho můžeš za den vohoblovat asi stokrát a tuším, že tam byla i levnější permice.
Nicméně park není koncipovaný jako ostatní, je více zábavný, jelikož je na menším kopci, je víc namotaný a je spíš skákavý, čím nemyslím, že by to byla nuda, protože ty skoky jsou natolik různorodé a tak na sobě, že to rozhodě nemůže být nuda, není to jako u nás v Čechách v bikeparku, kde je skok, milion klopenek jako spojovačka, pak řekněmě další skok a zase klopenky, tady prostě staví skok na skok a klopenek spíš míň, do toho spojovačky jsou spíš sjezdovější s kořenama a jsou tu i technické věci, nortshore. Kolo si sem můžeš vzít sjezdové, ale klidně i něco s menším zdvihem, když dokážeš být na skocích čistej. Na parkovišti se v autě dá klidně kempit a toalety jsou přes noc otevřené.
A tím bych to asi uravřela, není to přímé srovnání, ale myslím si, že je tu stručně vypsaný profil každého bikeparku a člověk si z toho už může něco vzít a zjistit co je pro něj to pravé.
A teď když jste se prokousali až sem se za odměnu můžete mrknout na naše video z léta ze Schladmingu.
]]>
Vzít kolo a jen tak v tričku si jet pohopkat k nám na bývalou bikrosku a nebo co víc, vzbudit se kdekoli v Alpách do slunečného dne, krásně si nakrmit bříško a starat se jen o to v kolik pustí lano a kde mám chrániče…
Ach…
A tak jsem si pustila svoje video z léta ze Semmeringu. Kdo tam byl ví, že to není kdo ví jaký kopec, ale i tak stojí za to se tam svézt. Milion různorodých skoků, střídají trošku rozbité pasáže, z lesa vykukují nemalé dropy, wallridy, flow line pasáže, jednoduše potenciál využit na maximum.
Sprchy, tam kde myješ kola a záchody celou noc otevřené. Na parkovišti můžeš v klidu spát, aniž by tě někdo vyhazoval, co nám chybělo…
No nebudu to natahovat, spoustu slunce, bezstarostnosti a hlavně ježdění ve videu zde:
]]>

Už ve čtvrtek balíme a naším novým domovem, jako při většině tripů se stává Žlutý polepený transportér. Výlet nám začíná slibně, deštěm snad po celém území ČR, v naději na lepší počasí o x kilometrů dál přijíždíme na místo určení do Rokytnice, na špindl je přece času dost, někde se musíme rozehřát.. Moment, říkám rozehřát. Při příjezdu počasí překvapuje, nikoli však pozitivně, teploty se nečekaně pohybují okolo nuly…
Modlím se ať začne raději lejt, ale ať je teplo . A ladím outfit na styl cibule, jedině tak je šance že přečkám noc.
Rokytka na rozehrátí dobrá, skoky spíš kratší, ale je to zábavná trať. Večer se přemisťujeme do Špindlu. Počasí stále přeje a teploty klesají, z cibule mutuji na můru, lepím se na cokoli co vydává světlo v naději že vydá i teplo a využívám jakoukoli záminku pro rožnutí vařiče. Za noci tůrujeme téčko abychom z něj vypudily aspoň doušek tepla, ovšem jediné čeho tím dokážeme je dost zaplynovaná ložnice od výfuku, což by nás teoreticky mohlo taky uspat. Je třeba si na všem najít něco pozitivního že? Dost zdrchaná přečkávám další noc a dál se modlím ať raději leje než ta kosa.

Přes den se počasí moc nevylepšuje, ale jde se trénovat, neb tahle trať každého rozpálí. Mám Špindl ráda, jeho klopené vysoké zatáčky a pořádný svah…
A skalku… I když letos je zjednodušená, takže to není zas takový oříšek… Ale i tak příjemné pocity ve mně zrovna nevyvolává, teda kecám, jsem nadšená a maximálně si to užívám, nač se znepokojovat. To mi chybějící trénink nebo nedostatek dovedností nevynahradí. Večer se snad i otepluje. Moje modlitby byly vyslyšeny.
A ty v.. Fakt byly – začíná pršet…

Modlím se ať mrzne! (Ženy vždy ví co chtěj)
Ještě že klopenky jsou tu fakt vysoké a je se v tom prudkém kopci o co opřít nebo zastavit, protože trať je na kaši a o směru jízdy již nerozhodují ani řidítka, ani Shortyny, možná trochu balanc jezdce a dost štěstí.
Ale nikoho to nerozhazuje, všichni se postupně vrhají do toho bordelu a vesele štěbetaj a juchaj, přičemž, když dojedou až ke skalce většině to nedá a musí si na ní vyhodit z kopýtka, někteří jsou soudní a jen si tak lehce radostně odšlápnou, jiní si očividně myslí, že tanec je jejich druhou přirozeností a pouští do světa nejrůznější taneční kreace, lecktrerý pán by se uživil snad i jako gymnasta. No připadám si tu jak v Lets dance a snažím se nezůstat příliš pozadu.
Jedna pozitivní zpráva po tom všem štěstí, večer je poměrně teplo! A na druhý den, trať až na pár míst skoro suchá, skalka tedy úplně, takže už to nikoho tolik nebaví, začíná se rejsovat, řeší se obutí, technika, kdo vyhraje.

Mě je to jedno, přijela jsem sem hlavně kvůli trati, kterou jsem si jako vždy opravdu užila.
Beztak kdo vyhrál už teď není relevantní, tak co kdybyste mrkli na video, které jsem sestříhala? Moc mého ježdění tam není, protože v Rokytce jsem netočila a na záběry ze Špindlu se nedá koukat.
A příště dáme Alpy, Schladming nebo Semmering, sluníčko, pohodu ale oproti Špindlu by to mohla být nuda, tak se raději asi netěšte.
]]>Prostě on board fan video od Šárky..
]]>
Proto ve 3 hodiny po ranním čůrání si už nejdu lehnout, hážu do sebe banán a sebe pak s klukama do Superba a letíme směr Leogang, taky se trochu povařit v kotli lidí, národů a významných jmen na svěťák.
Cesta která začíná číslicemi 3:40 na hodinách auta, šmahem naskakuje na 6tou hodinu raní a něco málo minut a my jsme v Salzburgu, Mates musí něco objet bez nás a tak dáváme tříhodinovou exkurzi Salzburgem, mrkáme na zámek Mirabell a jeho růžovou zahradu, centrum, slintáme u výlohy RedBull obchodu shazujeme nějaký ten, ne nákupní vozík, jako jiní ale nějaký drobný do kašny s tím nejtajnějším přáním a jelikož nemáme v Rakousku signála žádný internet, bavíme se jeden s druhým místo nepřítomných pohledů do pětipalcových krabiček a nálada je 125%tní.
Z výšky na nás všude kolem hledí majestátní Alpy v obleku z mraků a sněhu, doplněné o drahokamy z té nejkrásněší modré v podobě ledových jezer, jejichž návštěvu jsme si také nemohli odpustit ani jízdu na voru.
Ale to hlavní čeká pod jiným kopcem, kam dorážíme o chvíli později. Zjišťujeme že se parkuje úplně všude v okruju snad několika km od areálu, my to naštěstí vychytáváme v relativní blízkosti a s rozzářenými dětskými pohledy vyrážíme přímo mezi hvězdná depa.
Všude je vše už v plném proudu, milion lidí všech národností samozřejmě nechybí ani zvířecí zastoupení alias převleky koňů, psů, krabů, jelenů s řidítky místo paroží atd… Všude nová kola všech značek, reklamy, mega obrazovky, rozdává se pití, oblečení, zvonce, vlajky, jídlo, plakáty a všechno v reklamním obalu. Každá značka má své luxusní barevné depo a celý team, kdy se každý stará o něco a jelikož je akorát chvíle před finálovými jízdami je opravdu na co koukat.

Servisáci jsou v plném nasazení a ladí vypucovaná kola, ti lepší jsou už nalazení a spíš se věnují lidem, s pusou dokořán a skoro dojetím sleduji jak Rachel se sluchátky na uších protahuje, koukám co mají závodníci ve svůj den připravené k jídlu, že to je jen ovoce, oříšky, nějaký ti medvídci apod, to snad nemusím ani podotýkat, jednoduše už teď nemám slov a to nás čeká ještě samotný závod…
Když už se Martinovi samolepky a reklamní předměty ani nevejdou do batohu, konečně vyrážíme na kopec, zbývá už jen pár okamžiků než vše vypukne. Akorát u vstupu ke trati zjišťujeme že na fandění se platí vstup? To nás nemile překvapuje protože 15 eur na den/osobu mi příjde dost… Ale nekazíme si náladu, prodíráme se s davem nahoru cestičkou pro pěší a sledujeme první dámy na trati. Svítí slunce a tak i to co zbylo po dešti přešlo pouze v kostičky, pouze místy blátíčko a vyjetá lochna, ale vypadá to ,že se dá jet krásně. Vyjíždí Ženy, namotivované okolním davem, hlukem z motorových pil, zvonů, ráfků, křikem, kostýmama a totálním šílenstvím okolo trati to smaží co jim síly stačí.
Jednoduše je to fakt zábava, když to baví i lidi kolem a tady jich je strašně, přičemž nikdo, opravu nikdo přípravu na fandění nepodcenil a z domu mají jen ty nejhlučnejší věci, kravám nezbyl ani jeden zvonec, protože všechny jsou na svěťáku, zničené ráfky mají konečně svá uplatnění a mě už nezbyla ani špetička testosteronu, se zatajeným dechem a dojetím jen sleduji ten mazec, točím a občas s někým něco prohodím přičemž nikdy nevím předem jak na koho mluvit :D Což je vlastně úplně jedno, tady se domluvíš jakkoli.
Pomalu se propracováváme ženami, samozřejmě Rachel je už na pohled od ostatních jasný vítěz a už to odpalují muži, až k poslední té nejrychlejší dvacítce.
Přesouvám se spíše k cíli a sleduji ten strašný mazec dole, jezdci už nejezdí po minutách, ale vždy když dojede jeden může jet další. Davem se začínají nést ty nejzvučnější jména a první trojka se na tabuli stále mění, na obrazovce už každému běží čas a je vidět kdo v jakém úseku ztrácí nebo je v plusu což s davem dělá strašné věci a vrcholí to tím, když vyráží jako poslední A. Gwin.V první a druhé časovce ztrácí na prvního. Dav zklamaně hučí, načež Gwin proletí další časovkou a je v plusu. Dav šílí, Gwin dojíždí!!! A v cíli je v plusu o víc jak 3 vteřiny!!! Mazec! Tohle doma u televize neprožiješ, tohle musíš vidět a nejlíp na živo!

Tenhle zvrat už nenechává opravdu nikoho chladným a slaví všichni, ta atmosféra strhává opravdu každého a vyhlášení je už jen třešnička na dortu. S užaslým úsměvem sleduju jak na pódium nastupují ti nejlepší junioři, pak ženy a na závěr ti nejlepší muži a člověk si tam před tím vším a těmi lidmi nahoře připadá tak strašně maličký a má to všechno za sebou a přitom na dlouho v sobě.
Je to boží zážitek, proto jestli jsi biker a ještě jsi nebyl na svěťáku, pokud ho teda rovnou nejezdíš, obětuj jeden den a rozhodně vyraž, protože to dlužíš sám sobě :)
Děkuji za pozornost a pokud se dílo podaří, to nikdy není předem dané, třeba udělám ještě video :)
Šárka
]]>
Mě se vlastně ještě nikdy nic hrozného nestalo (klepu se do umělého zubu), vnitřní orgány jsem si nikdy neporušila, mozek mám narušený už od narození a zbytek nějaké ty ťukance, na to člověk po marodění, na kopci, vždy rád hned zapomene. Jenže ono to přijde zase. To si tak lítáš po kopci, říkáš si, jak ti to jde a jak tě to baví a jak je to super, slunce ti smaží pohodou už tak nakoplou náladu do zlatova, když v tom BÁC! Sled rychlých obrázků, prachu, strachu o kolo, dva páry pokroucených končetin, někdy rána přímo mezi svíčky, občas ti i na chvíli zhasnou. Ale ne nebolí to, zpravidla skoro nikdy, jen je z toho člověk tak trošku v šoku, i když počkej, možná to přece jen chvíli zabolelo.
Aha, počkej asi fakt jo, ach jo, jsem si zase něco narazila a bude mě to mimo ježdění otravovat, ale nevadí. Uf, ale kolu se nic nestalo, (jen co se týče brzd, letos jsem odpálila dvě zadní). Padne jedna jízda, padne druhá jízda, třetí… Auuí…. Čtvrtá… Uff… Víc už nedám, ta ruka fakt bolí. A hele rukavice je mi nějaká těsná, hm, malý obézní dítě by se v mém zápěstí krásně zhlédlo, jen u mě to určitě není následek několika hambáčů k obědu, chjo, to zas bude noc. Ale to půjde, hlásím se k závodu a zítra to nějak odjedu, i kdybych se měla přitejpovat k řidítkům. Večer všem kradu chlazená piva a opojně je… Neklopím do sebe, stačí, že jsem se už dnes vyklopila, ale tisknu k dlani s myšlenkou na moje obvykle dosti kostnaté, ale funkční zápěstí. Celou noc pasu hady, bolestí vztekle usykávám na všechny strany, o to víc, když můžu ráno prezentovat zápěstí s předloktím jako špenátem nabušenou ruku Pepka námořníka těsně po konzumaci již zmíněné zelené rostliny, chybí jen kéra kotvy. Takže slunce ráno zdravím nasraným prostředníčkem na masivním nehybném buřtu. Dobrá, jdu se teda aspoň mrknout na závod. Každý se diví, že nejedu, no nemůžu, nejde to, jo zase jsem lehla, jsem lama, ale už jsem se s tím narodila, co mám dělat.

Cestou domu se stavujeme na rtg (měla bych si tam zařídit nějakou VIP nebo věrnostní kartu a sbírat bonusy), abych u známé pani doktorky vyfasovala dlahu a následně po pár dnech celkovou sádru na pravou ruku. Přičemž povyšuji z ubohého Pepka a připadám si spíš jako terminátor v mini ženském vydání. A i tak trousím všeobecnou zkázu, když všude drtím sádru nebo okolí sádrou, trhám oblečení, demoluju svoje auto, kuchyň, a vůbec vše tím, že vůbec, ale vůbec nejsem nemotorná. Když je to nutné tak teda i řídím a možná je to jen paranoia, nebo prostě zákon schválnosti, ale vždy když vyjedu, policisté jsou mi stále v patách, úraz ze mě brzo udělá případ pro Reno Reinse z Odpadlíka. V obchodech bořím regály a každá činnost mi trvá dvakrát déle, protože co neudělám pomalu čtyřmi prsty pravou, musí jít levou, přičemž s tou nikdy není jasné, jak to vlastně dopadne nebo spíš nedopadne.
Zároveň mi začíná domácí vězení v podobě vycházek, které mám sice šestihodinové, přesto, už je to přece jen nějaký ten pátek co jsem naposledy od maminky dostala domácí vězení. Proč vůbec něco takového, asi trest, že pobírám nemocenskou, jinak nevim jak mi to má pomoci v uzdravování. Ovšem jak si postupně najíždím všechny aktivity, začíná mi zbývat mnoho času a vnitřní nespokojenost z nicnedělání a frustrace ze záseku rostou, přímo úměrně zakázaným činnostem a množství volného a nevyužitého času. Proto začneš vymýšlet… Nejsem kuchtička, jen z nutnosti a pro přežití, jíst se totiž musí, najednou ale moje trouba nestíhá chrlit pečínky, zdravé moučníky i nezdravé buchty, čistící pomůcky nestíhají ani uschnout, záchod je odsavenej odpadem až k sousedům tak, že nám voní všechny kanály v ulici a s tím kolik je najednou okolo mě žrádla a málo pohybu, začínám mít strach, že se ze mě za chvíli vyvine nový živočišný druh a to vorvaň suchozemský.
A neklid stále roste, přicházím o klidný spánek a jak se světlo přes den zkracuje, mě se dny stále prodlužují. Tak to ne, potřebuju něco dělat, běhat ještě nemůžu, s tou sádrou jsou ty nárazy docela nepříjemné, ale mám tu novýho longboarda a lajnu, tam těch nárazů není tolik. Bác…. Na longu hodím záda na zpod sádry vykukující prstíky, bože já jsem jelito. Takový JELITO, div že se na potvrzení toho co jsem zač, neplácnu (neprásknu) sádrou do čela, to už fakt není možné. Ale nedá mi to. Když nelonguju a netrhám svoje rychlostní rekordy při nehorázně nejapných pokusech o své znovuzabití (bez helmy samozřejmě, za pět já vím), nevařím, nešůruju o půlnoci wc, nečtu atd, všude chodím pěšky. Proč bych jezdila autem, když mám čas a zdravý nohy, mám mrak času a každý okolo se diví, že ve frontě v obchodě prostě nespěchám i když tam stojím jak idiot už kdo ví jak dlouho, občas někoho pustím před sebe, tak se usmívám. A nikdy mě to nepřišlo tak zřejmé jako teď, ale ono je to nakažlivé. Stojíš ve frontě jak trubka, všichni okolo se vztekají a ty se na ně usměješ, něco prohodíš a najednou, pohoda ve frontě…
Takže s pocitem neohrabaného retardovaného letadla sejícího mezi lidmi pro změnu nirvánu jedu si dál svoje, až se postupně dopracovávám opět do ordinace lékaře. Nene nic nového, ale konečně sundat zkázonosnou bílou železnou pěst, i když ta moje nebyla ani tak bílá, jako spíš barevná, polepená za pomoci kluků, horkovzdušky a autofólie. Nicméně přichází těšení, jak začnu rozhýbávat, jak za 14 dní budu zase v sedle a ono… … „Mno ještě to nemáte úplně srostlé, tak to nechte v klidu a za deset dní pomalu rozhýbávat“
Najednou je ti smutno po tý sádře, která ti držela hnátek křivý v bezpečí, ten drobný slaboučký polomrtvý pařátek působící opravdu křehce, jako by snad ani nebyl můj, teď abych na něj dávala pozor já, já a ne sádra. Pár nesprávných pohybů a ano, začínám si dávat majzla tak nějak automaticky, načež ihned pomalu rozhýbávám. Fakt pomalu, na druhou stranu jde to. A už se nemusím sprchovat se vztyčenou Hitlerovo pravačkou, vlastně si jí můžu konečně pořádně umýt od tý smradlavý sádry, úleva veliká a nejen pro mě ale i pro mé obsesí trpící okolí, jež se děsí všech bakterií na mé nemyté ruce, muhahááá všechno jsem vám ošahala, umřete… Počasí se mění, léto přechází do ošklivého podzimu, míjím jeden klučíčí výlet do Geissu před tím několik lokálních závodů, na které jsem se těšila celé léto, ale s už docela hezky rozhýbanou pravačkou začínám pomalu běhat a taky pokukovat po kole… Pomalu, protože stačí špatný pohyb, jeden jediný a bude zase zle.
Takže nejprve kolo myju, namažu, vymýšlím co tam vylepšit, že potřebuju oservisovat vidlici.
To mi ovšem nevydrží dlouho a aspoň na malou chvíli nasedám na toho mého černobílého oře. Přičemž stačí jediné projetí, abych zapomněla na skoro dva měsíce útrap a komplikací. Jedno jediné projetí, zablýsknutí se na lepší časy a můžu říct, že to ani nebolelo… Jen si po takové době bez kola připadám, jak kdybych s ježděním opět začínala, jasně, něco už umím a vím co a jak, ale ta nervozita, jak při prvním rande. Tak jsem zvědavá, jaký to bude a jak mi to půjde. Doufám, že z toho bude zase láska jako minule, držte mi pěsti, ať si zase nenabiju čumák.
Dík za pozornost a všem marodům, kterých je v tý naší komunitě, a nyní vůbec, dost, přeji pevné nervy, protože ta chvíle, kdy zapomenete, že jste vůbec marodili, že vás to bolelo a že vás někdo držel doma a nemohli jste pořádně skoro nic, ten čas přijde a pak bude jedno, jak dlouho to bylo, hlavní bude, že jste zpět a je to zase bezkonkurenční.
Mnoho sil.
Š.
]]>
hihi a v Leoši jsem ještě nebyla, chci tam, přičemž Saalbach je poblíž, že jo… Zvedám telefon…
„Hooj, Leoš co?“
„Má chcát“
„Ale nemá, teď jsem koukala na počasí“
„Kecáš, dyť tě všichni známe.“
„Ale mají být jen lokální bouřky. To se nám na kopci vyhne…“
„Jojo jasně, ty bejt rosnička dřepíš na horní špršli i v dešti jak přilepená, páč je ti fuk jak je.“
Haha ok, možná jsem dementní žába přesto čtvrtek odpo vyrážíme. Cesta tam je parádní, už z dálky vykukují Alpy a jak se v průběhu cesty zvětšují, baví mě to čím dál víc až do setmění, protože dorážíme za tmy, parkujeme a jdeme rovnou spát.
Snídaně pod skalnatým kopcem zahaleným do jemných šatů z mlhy, to vše na modrým podkladu a člověku chutná hned o něco více. I když u pokladen by mě ta chuť přešla, ještě že už jsme po snídani, 35 eur za permici, pff, si asi vezmu o jeden letáček s dvdéčkem navíc a pár stickerek navrch a stejně musím ještě upustit, pfff.
Přicházíme k lanu, kabinkovkou jedu poprvé a teda upřímně, to je debilovina rvát dovnitř ty kola, peru se s tím každou jízdu a jen závidím těm, kteří si kolo věší za hák na kabinku, jakožto skůtr, čti zkurvenej malej trpaslík, nemám šanci tam byť dosáhnout, natož tam švíknout ještě kolo, bych se za ten hák mohla leda oběsit s trochou šikovnosti. Takže co jízdu provadím dvě bitvy, narvat ježka nejprve do klece a nahoře zase z klece.
První jízdu dáváme od stanice ve středu, Flying Gangster, ehm, takovej lavicovej freeride. Jo baví mě, že si docela zalítáš, když dáváš ty koplejší odpaly, ale poměrně brutální rolety mezi mě už baví míň, zas v rychlosti se to docela dá i když to pak zase všude ustříkává jemná šotolinka, no jo věčná lidská nespokojenost, ale ta nás zase žene dál, takže díky za ní.
Další jízdu Jedeme úplně z hora, Hangmana 1, 2, a nebýt brzdičky přede mnou, místo tý na řidlech, bavila bych se víc, ono když vám někdo před vámi v kořenových pasážích přibrzdí, chce se vám vraždit morotovou pilou. Nicméně s Hangmanem je sranda, úzká pěšinka, lávečky, kořeny, kameny, johou jak si jí najedeš tak si pískáš. Jen se modlím, ať neprší. Věřím, že pak by to byl jinej tanec, tango křížený s hiphopem a možná říznutý ještě breakdance.
Co jsme ještě nejely, ha Bongo Bongo, ok vrháme se tam celkem neohroženě, si tak uvědomuju, že si začínám zvykat na ježdění na oči, nicméně po tom, co to několikrát málem pošlu střemhlav dolů z úzký lávky, to přehodnocuji. Na to si nezvyknu. Ale zpět k Bongovi, sjezd kříženej s northshorem, docela mi to nakládá, na tohle fakt zvyklá nejsem, tak si připadám, že bych potřebovala přídavný kolečka, i když ty by se na některý lávečky už nevešly. Tak to asi nabarvím Spešla na zeleno a seknu ho do kopřiv. Když jsme si užili bongo bongo, kluky to opravdu bavilo dle výrazů, asi jeli jinej trail nebo co, tlemí se jak malý, pokračujeme na sjezdovou. Tedy po tom, co se tam všichni klucí vyválí, ale jedeme zpátky na freeride, ten je takovej odpočinkovej a léčivej pro ega nás všech.

Dojíždíme do dirt jump area, kde je Gopro Bagjump. Mega polštář, dva odpaly, jeden pozvolnej, druhej koplej, až se mi poprvé za dnešní den pořádně rozproudí pumpička. Koukám s respektem jak to tam ostatní pouští a v mysli mi vytane hláška od jednoho kamaráda, „Joo nikde ti nenaloží vlastní kolo jako v bagu.“ Uf… Tlačim nahoru, kluci okolo po mě zvědavě a trochu nedůvěřivě okukujou, obzvlášť, když ti naši nejdou a zůstávají dole nejprve skouknout, co to se mnou udělá. No nic s žaludkem v pěst to pouštím nejprve z toho malýho posíláčku br, není to příjemný, trefuju kraj polštáře, je to divný.
Chci ten velkej, ten bude lepší, sakra vždycky je větší lepší, pouštím to znova, houpnout za hranou, srovnat se, jump a let! Ach, zase je to divný, pod sebou jen polštář, ve vzduchu rovnám kolo a nevím co pořádně čekat a tak tuhnu a tuhnu, až ztuhlá jak betonovej sloup, přesto ladně oběma kolama, zapluju do tý bílý peřinky a odjedu to po svých (kolech) z bagu. No tvl! A chci víc, řádím tam dohromady hodinu, ruce, nohy, a nemůžu se nabažit, vlastně tu chci zůstat celý den, nebo ne, tohle chci na zahradu, maminko, tatínku, ježíšku, potencionální sponzoři, kamarádi, prosím, místo skákacího hradu… Klucí mě odsud táhnou smykem i když nakonec odcházím dobrovolně, ale jen proto, že jedeme dál do Saalbachu, na noc si chceme přejet, abychom ráno vstaly už rovnou do bikeparku.
Míjíme ceduli Saalbach a teď to začíná…

Kde že je teda ta lanovka, ten bikepark, mnozí už možná tuší, bloudíme po Saalbachu a objíždíme jednotlivé lanovky a tak nějak nemůžeme najít tu pravou, všude cyklisti s batůžky, dokonce se i několikrát ptáme, než nás vyvede z omylu cápek na starým Spešlu… „Tohle celé je bikepark“
Aha? Udivené výrazy v našich tvářích, nechápavý v týpkovo. Hm, přijíždíme k jednomu lanu a konečně koukáme na mapu trailů, jasně tak už to chápeme, co trail, jiné lano a není to všechno zase tak úplně pospolu. Heh ok, takže to pořešíme ráno, jdeme spát. Moment, kde budeme spát? Spíme vždycky u lana, ale tady na tom betonovým parkovišti uprostřed města by stan působil asi jako somrák u koše. Dobře tedy, vydáváme se hledat plácek na spaní pro obytné auto a stan. Ovšem i tady jsme to trochu přestříkli. Všude jsou cedule zakazující absolutně všechno, vládne tu víra verboten.

Takže bloudíme, nikde ani kemp a když, tak ne pro stany. Kam se hneme tam nás stolkuje cedule s nápisem Verboten, to mi neříkej, někde je tu určitě fabrika na tyhle cedule a oni to tu zapichujou všude z nudy jinak to není možný, že jsou nasekaný fakt všude. Kluky to ovšem začíná bavit, pojímají to jako další výlet a jezdí okolo Saalbachu, okolo Zeller See atd. mě to nebaví, takže zahajuji protestní spánek a probouzím se, až když okolo jedné ráno zajíždíme do nějakého kempu u Zell am See a to jen na to, abych si vybalila spacák, koukla, jak venku leje a smažila si to z kopce dolu ve snu dál.
Lanovky v Saalbachu za nás ráno nakonec řeší opět déšť, který ustává až odpoledne (že mi prej kluci fakt děkujou, žába jedna bláznivá sjezdová), dáváme aspoň procházku okolo Zeller See a kecáme až do noci s tím, že si to tu prostě prodloužíme a Saalbach dáme v pondělí.
Ovšem v pondělí se nějak nemůžeme probrat ani vyhrabat z auta, nakonec ani rozhodnout co a jak kde začít, takže stavíme u lanovky vedoucí na X-line okolo dvanácté hodiny, Martin s Kamilem to vzdávají a jdou tůrovat, my s Mišim si dáváme za úkol objet do zavíračky všechny traily, každý aspoň jednou. Což je jak se ukazuje pořádná výzva, ale za ty prachy, opět 35eur v luftě, musíme. Mažeme rovnou na X-line, dle mapek asi nejobtížnější a 6,8km dlouhou trať. Ježka do klece mi tentokrát skládá pani a nahoře nás absolutně rozsekává výhled, ono taky když člověk stojí na dvoutisícovce, to už je znát, nicméně není čas. Miši taky moc nepřemýšlí, pouštíme to hned z kopce, kameny střídaji, kořeny, kořeny střídaji zavřený zátáčky pro změnu s kameny a kořeny, sem tam nějaký potůček a tak až dolu, celkem technickej až sjezdovej trailík, jen ke konci nějaký ten drop jinak jí celou dobu valíš, že šutry lítaj. Prostě pecina sjezd z dvoutisícovky dlouhej přes šest km to člověka fakt baví, ke konci pár skoků, na parkále trochu vody. A Miši už natěšeně študuje mapu, kam pojedeme dál, aby nám to co nejlépe navazovalo. Tedy hurá na Milka-line, proplétáme se uličkami, Miši jede, jak kdyby se tu narodil. A já se svým smyslem pro orientaci ho můžu tak maximálně velice pečlivě pronásledovat. Přijíždíme k lanu, všichni jsou tu oblečení minimálně jak na IXSu, samej lepší pyžamovej komplet, kola, že bych na nich snad ani nejezdila, všichni výbavu jak na svěťáku, Milka asi hustá kráva.

Nakonec to zase tak hustý není a mě se opět potvrzuje, že čím lepší vybavení a dres, tím horší jezdec, jinak jsme dole rychleji než by se mi kostička Milky na jazyce rozpustila, hlaďoučký trail, v mírném kopci, drobné skočky, pohodička, dole ani nestavíme a já pronásleduju Mišiho dál hned na další lano. Jedeme na něj lanovkou, která vede na x-line, dle Mišiho tam pak jiným lanem přejedeme na vedlejší kopec, kde začíná z-line.
To nám ovšem nějak nevychází páč na další vrchol se dá přemístit pouze pěšmo, dobře, takže sjedeme náš kopec a tlačíme na vedlejší, slunce pálí a já začínám cítit stejky, jo aha to jsem byla já, pečená vařená čekám na vrcholu, až i pumpa doběhne. Miši opět študuje mapu, plká tam něco o vrstevnicích, mě je tak maximálně blbě, jo aha asi chce můj souhlas, že jdeme správně. „Jo jo, to víš, pohoda“ (blázen nevim, kde jsme, kam pořádně jedeme a budu študovat ještě nějaký vrstevnice) „Takže cože? Kudyže?“
Jo aha tudyhle, nakonec jedeme Hacklberg Trail, což je v mapkách tip navíc pro DH, FR, EN i XC, nakonec absolutně úžasnej lehce sjezdovej trail po hřebeni, nestíhám koukat na trať, kvůli přenádherným výhledům a dolu letíš opět okolo 6km, jo stál ten výšlap za to, uznávám.
Po cestě Miši opět šachuje s mapou a tentokrát se zdá, že ani mou pomoc nepotřebuje, bych mu klidně poradila, že jo. Dojíždíme dolu k x-line, ovšem máme už jen třičtvrtě hodiny. To vypadá, že další lajny a to Pro-line s Evil eye a Blue-line nestihneme, ale zkusíme, musíme, 35eur, sakra. Rychle nahoru, hned dolu. Z-line, já bych řekla, že docela nic moc, celkem zábavnej průlet lesem, skoky nula, jen dva absolutně perfektní obrovský wallridy a všude krávy, toť moje postřehy odsud, jinak jedeme v kuse trail i přejezd na další lano, Adidas freeride s Evil eye, a jo stíháme, ale B-line už asi nestihneme.
Sakra, sakra, lano a zase letíme dolu trošku sjezdík, ale já nevím všechno mi tady přijde takový na pohodu a krásně datelný i na enduru, nakonec i evil eye je jen několik lávek, nic těžkýho skoky spíš krátký. Tak jedeme opět v kuse a jsme nabušený, že nás dole nezastavil ani lanovkář s tím, že už je konec. I když se mu to moc nezdálo, ano pustil nás a my sjeli i B-line, řekla bych vše na jedno brdo, skoky kde nic tu nic B-line fakt jednoduchý a my johou, máme splněno i s Hackleberym! Takže za mě příště do Saalbachu enduro a ubytko na Joker card a bude to top.
No nic to je za mě vše mějte se a další report možná z Ještědu kam vyrážíme už ve středu na poslední ČPDH, ostatně taky dorazte ať už fandit či jezdit! Jinak kdo dočetl až na konec má, můj obdiv a nezapomeňte na ten bag pro mě dík mooc, už chystám plac.
Š.
]]>
Ano, je libo pořádný skok? Nebo třeba dva skoky, nebo tři, čtyři a co třeba celou lajnu perfektně našejplých, různých, koplých i poslaných, menších ale spíš větších a velkých skoků? Je libo trail, kde jen občas lehce ťukneš na brzdu a jinak zhruba dvě a půl minuty svištíš v maximální rychlosti vzduchem?Jen s přestávkami na to, aby jsi se položil do naprosto exkluzivních klopených zatáček, který tě podrží víc jak rodinní příslušníci. Prostě chceš si zajet videohru na živo? Chceš to? Chceš křídla bez drog? Ale jo však já vidím tu jiskru a slzičku dojetí v levém oku… Oukej nebudu tě víc napínat, prostě se o víkendu seber a vyraz do východního Německa, ale kam přesně, to se dozvíš v reportu z minulého víkendu níže…
Pátek ráno, a jako už v řadě za sebou asi třetí páteční ráno balíme a ženeme našeho teamového žluťáka směrem na další trip ve složení Kamil, Martin, Miši a já, tentokrát směrem východní Německo a pozór, konečně se dozvíš kam, do Bikeweltu Schöneck. Tenhle bikepark je na světě chviličku, ale už jsme slyšeli pár kladných recenzí, tak proč jej neokusit na vlastní kůži.
Cesta z Jihu byla ehm jak to říct, přímo pekelná, bylo takové horko, že i patníky se ohýbaly do cesty a to přísloví s pečenými holuby létajícími přímo do pusy, najednou nebylo až tak nereálné. Celých 5 hodin cesty se naléváme vodou tak, až mám pocit, že každou chvíli vyklíčím, ale na zchlazení to zabírá asi tak jako žádná klima v autě. V cíli se táhneme z auta jak slané žvýkačky. Proto vyhledáváme nějakou tu koupačku. A smolík, v okolí je pouze jedna jediná povolená nádrž k vykoupání a ta je možná temnější než řeka Styx a plná žabích společníků. Sprcha v areálu bikeparku za 1e to naštěstí zachraňuje. Další 2e za noc na šotolinovém parkovišti a máme i kde se uložit ke spánku, dáváme dvě piva, letmou prohlídku areálu, večerníček a spánek.
Tropickou noc střídá tropický den, takže jsme opravdu čerstvoučký, asi jako chleba právě vytažený z pekárny. Lezeme z auta a já jdu hned připravit něco k snídani, jako vždy se okamžitě vítám s všudypřítomnými vosami, jen tak na vysvětlenou, jdou po mě! Jednoduše cokoli, co kouše, štípe, píchá, saje krev a má víc jak dvě nohy, mě nenechá jen tak být, z celý party jdou ty mrchy jen a jen po mě, samozřejmě u snídaně to není výjimka, proto když se několikrát proběhnu s rojem v zádech okolo auta a kluci se mi ve svých křesílkách pokojně tlemí, vzdávám to, navlíkám chrániče a jdu si užít ježdění ve své soukromě sauně.
Přijíždíme pod horní stanici lanovky u které parkujeme a jdeme se rozjezdit na oploceném place, které skýtá několik lajn lavic od maličkých, větších koplých dirtových, nebo pozvolných odstupňovaných až po opravdové posíláky, pumptrack atd atd, na rozježdění a vyblbnutí perfektní záležitost, všechno je tu hlaďounké dobře postavené, polety menší, větší i maličký, dirtový i jen zvolna poslaný a je toho tu opravdu mnoho na jednom place, bavíme se moc, navíc pumpa, která i na sjezďáku zrychluje… Co víc, takže začátek za jedna s hvězdičkou a pochvalou od třídní. Samozřejmě kdyby tu chtěl někdo lítat jen tak celý den bez bikeparku, cvakne 2 eura a může, přičemž věřím, že děckám na naučení nebo partnerkám ostřílených bikerů nebo začátečníkům by tenhle plac na celý den vystačit mohl, ostatním na rozježdění. My jsme už rozjetý jako lokomotiva, takže jako první jedeme sjezdovou trasu a pouštíme vše hned z první. Ono se není čemu divit trail je spíš jednodušší, nějaké kořeny, rolety, v mírném sklonu kopce a celkově kratší, vlastně by mě asi více bavil třeba na enduru, kterých je tu okolo dost.
Když se přepravíme zpět nahoru celkem pomalou čtyřsedačkou, dáváme modrou, něco jako flow trail a mno, jako pro někoho fajn, za mě ale nepotěší, neurazí, prostě vyhlazený tvrdý povrch, klopenky, po málu skoček, nic moc hravého, řekla bych asi, že prostě jedeš zakroucenou pěšinou dolu. Asi bych raději jela do Geissu, nebo kamkoli jinam, když by mě zajímal flow trail.
Teplota pomalu stoupá a tak trošku mě to nebaví, chce to trochu zábavy a provětrat dresík, proto dáváme Jumpline, což by měl být konečně trail, za který jsme zaplatili těch 22e. A vskutku, hned u vjezdu je vidět vyslaný dvojáček, za ním klopka i s náskokem do ní, ach! Vrháme se na trail jak vlk na karkulku. A hle, hned za klopkou obrovskej skok, s dvěma odpaly, jeden pozvolný, druhý koplejší a delší, zatáčka a bafne na mě pořádně macatej dabl a hned za ním druhej, rána jak z děla, aha, ok, zlá hrana dává na vědomí, že tady brzdy nepotřebuješ a důkaz najdeš na třetím skoku, nakonec letíš pilu celý trail, skoky jsou nahuštěný jeden za druhým protkaný obrovskýma perfektníma klopnama a celé je to namotané lesem, takže zde fakt nefoukne, najednou absolutně nechápu jak okolo tohohle absolutně tip top vychytanýho exkluzivního trailu můžou být ty ostatní tratě. Dokonalé, skoky jsou velký i menší, na velkých skocích jsou varianty odpalů a celé je to namotané tak, že když jedeš čistě, jedeš bez jediného šlápnutí, i bez jediného zabrzdění a pořád lítáš vzduchem, přičemž na většině skoků nevidíš, kam dopadáš, o to je to zajímavější, protože když někde něco pokazíš, dál pak těžko odhaduješ rychlost. Mohlo by se zdát, že to bude jednotvárné, jen skoky a klopky, ovšem opak je pravdou, skočky jsou větší a natolik různé, dlouhé, kratší, do zatáčky, rovné, koplé a bla bla, že i nám s klukama pár jízd trvá, než si to celé najedeme, není to zadarmo. Ovšem pak? Extáze, nejezdím nic jiného, jen lítám vzduchem celý trail v kuse, snažím se pořád zrychlovat a strašně moc si to užívám, protože takováhle trať v ČR ani nikde v okolí fakt není, možná v Rokytce se pěkně proletíš, ale tohle má mnohem lepší flow a návaznost, celé mě to fakt baví víc. Takže za tímhle skvostem se sem klidně opět vrátím a i těch pár eur, který jsou za bikepark odpovídající, řekla bych, ráda dám.
Pomalu se proskákáváme až do konce lanovky, plánujeme ještě lítat v parku pod lanem. O to víc jsme ale překvapení, když tam najednou nacházíme zámek, to mě teda trochu mrzí. Na druhou stranu, vyblbnutý jsme dost a vše jsme tam ráno zajely, tedy budiž a určitě všem doporučuji si sem zajet, jen bych místo sjezďáka zvolila mnohem menší zdvihy. Na večír ještě rozbaluji svojí vojenskou kuchyň a za neustálého líčení pastí na hmyz vyplodím těstoviny Pomodoro. Pár piv a ráno vzhůru domu, jak jinak, než za neustálého vyhýbání se tajícím patníkům, to horko je fakt zlo.
PS: poznámka pro holky: Ženský pokud nejste zrovna exhibicionistky, dávejte si pozor ve sprchách, pochybuju, že se tam o to nějak výrazně starají, nebo spíš je to tak schválně, takže to opravené určitě nebude. Ve sprše jaksi nesvítí světlo, takže se sprchujete s otevřenými dveřmi, ano žádný problém, je tam ještě závěs, to ano. Ale utřít se chceš venku a v suchu. A protože naproti jsou zrcadélka, nedá ti to zkontrolovat stav své karoserie, teď to ale přijde! Z boku je okno, okno, kam všichni vidí a okno přímo na chodník vedoucí na vlakové nástupiště nebo poblíž něj, takže zvýšený průchod chodců zaručen a věřte tomu, že až se tam budete, jak já nahaté nakrucovat a předvádět ty nejodvážnější pózy, určitě jich tam nebude málo.
To je za mě vše, dík za pozornost a užívejte léta bez úrazu.
Š
]]>
Kdo byl, myslím, že párminutové připomenutí nej trati v ČR by mohlo snad jen potěšit a kdo nebyl, samozřejmě přišel o hodně a doufám, že ho video navnadí dorazit alespoň na poslední ČPDH, které se bude konat na Ještědu…
My dorazili už v pátek ráno, já s RMteamem v pátek okolo druhé hodiny, pak na chvíli poslintat polštář na naší chatičce a ráno vzhůru na kopec. Za pátek jsme pojeli snad celý bikepark a že to je pořádnej kopeček, dle mě nejlepší bikepark u nás. Tečku za dnem jsme udělali u sousedů v pergole. Proč u sousedů? Páč naše chata pergolu s grilem neměla, my měli spoustu naloženého masa a sousedi se neuráčili přijít na naší párty.
Sobotu jsme už trénili čistě jen sjezdovou trať, ovšem že by mi to vadilo to vůbec. Na jedné trati je zde totiž absolutně vše od skoků, kořenů, stromů, klopenek, kamených pasáží, louky a bláá bláá, prostě VŠE. A proto mi nádhernou sobotu na perfektní trati nezkazila ani moje zadní brzda, která spáchala sebevraždu o strom, zrovna když jsem si zkoušela nose manual, ani přehazovačka, která se dala nejspíš ke konkurenci. Naštěstí je v areálu perfektní servis, který dokázal moje komponenty na kole výborně usměrnit.
Večer opět nějaká ta kultura, pár piv s celou naší bandou, dobré jídlo i když tentokrát už v naší společenské místnosti při sledování Hunger Games.
A je tu další den. Ačkoli pátek a sobotu bylo nádherně, nebyl by to pohár, aby ze soboty na neděli celou noc nepršelo, takže lilo jako z konve. Vlastně pršelo ještě když jsme jeli nahoru na první měřák, navíc jsem asik i lehce podcenila obutí a švíkla si to na suchých pláštích, takže první měřák byl boj o přední kolo, které se mi smýkalo po trati jak had všemi směry, ale nedala jsem se a bránila jsem ho celým svým tělem, což mělo za následek, že jsem dojela jak víla kanálka hnědá.
Na finálovou jízdu zasvítilo slunko a trať docela pěkně vyschla, ovšem zážitek z předešlé jízdy mi to nějak nedovolil pustit, pořád jsem čekovala, který kluzký kořen mě pošle na výlet za mlíko, ale trať byla zase úplně jiná. Kluzké bahýnko trošku ztuhlo a někde se dokonce úplně vyjelo, trať byla skoro ideální a teď mě tedy mrzí že jsem tu zadní brzdu opravila, ale co…
Takhle jsem si vysloužila až páté místo, což je mi sice líto, ale i tak jsem si to strašně moc užila a to je asi hlavní, navíc na sobě cítím nějaký ten progres a i když třeba na výsledcích to vidět moc není, protože to nějak nedokážu prodat v závodě, mě to stejně ba. Samozřejmě aby bylo aspoň něco pro lidi, kteří mě podporují, točila jsem jak o život skoro vše a video tedy můžete shlédnout na konci článku.
Toto je tedy za mě vše, děkuji všem lidem dobré vůle, kteří mě podporují, ať už jakkoli, fandí mi a hlavně sponzorům ( Cyklo Jiřička, Bikestrike.com, od nichž mám hadříky One, 100% produkty a další bezva věcičky, firmě Swietelsky, bez nichž by nebyl keš na novou brzdu a samo klukům z naší Mad Moss Family za video …)
http://www.pinkbike.com/video/414217/
]]>
Tedy, jako každý rok se poslední týden v září koná závod Buky cupu a co víc, Buky cup slaví letos kulaté desáté narozeniny, proto nad výběrem lokality nepřemýšlíme příliš dlouho a přání k desátým narozeninám se chystáme vtisknout vzorkem gum přímo do trailu a v sobotu ráno vyrážíme do Pročevil za prasečák.
Ovšem nebylo by to jen tak, aby se mi něco nestalo. Noc před odjezdem mě schvacuje teď poměrně moderní nemoc a ráno se probouzím zpocená a unavenější než horník po celé šichtě. Chce se mi chcípnout, ještě jsem ani nedostala nohu z postele, nicméně zatínám, vše je domluvené a zase jsem přes týden nebyla na kole. Herečka jsem vynikající a tak předstírám, že jsem v té nejlepší formě, rvu do sebe všechno možné s céčkem a nápisy které slibují energii, křídla, úlevu a kdo ví co, přičemž když si připadám dostatečně oblbnutá, cítím se skoro jako zdravá a můžu…
Cesta uplyne jak nic, dorážíme na parkoviště do Pročevil okolo desáté a jsme trošinku zklamaní, aut je tady docela pomálu. Jednoduše jsme čekali větší účast. Minulý rok se tu nedalo skoro hnout, ale asi je to prostě znát, když se některé akce kryjí. Zdravíme pár přátel, ale moje energie získaná všemožnými zázračnými preparáty klesá rychle, jak v bojové hře dokážu přijít o všechny životy a tak mažeme obhlédnout traily. Princip Buky cupu zůstává stejný jako všechny minulé roky, jedou se na čas dvě tratě, z toho každá trať se jede dvakrát a ty lepší časy z každé trati se sčítají.
Ale ať nepředbíhám, jdeme nejprve něco natrénit a okouknout jak vypadají tratě pro letošek. Zjišťujeme, že první trať se vůbec nezměnila, nicméně proč měnit osvědčené že? Osobně se mi tahle tratička fakt líbí, je o něco kratší oproti druhé, hravější a taky skákavější. Začíná kličkovanou na louce mezi balíky, skok přes tři balíky, přescesťáček, klopenka transferovej skočík, menší a druhej, výskok na dřevěnou lávku, seskok, další dřevíčka a cíl přímo pod pódiem a u báru, super hravá skákavá tratička, kterou si fakt užívám a dávám jí ještě několikrát. Přičemž slunce pálí, lidí značně přibývá, nálada graduje a o Jedlové někdo šíří fámu, že prý se závod zrušil, když tam skoro nikdo nepřijel, takže jsme nanejvýš spokojení a jdeme ještě trošku potrénovat druhou trať.
Ta oproti loňsku doznala pár změn. Start je hned vedle první tratě, ale odbočuje vpravo do vlastních neklopených zatáček mezi balíky, kde mám co dělat abych se nenakrmila jak to zvíře co mléko dává. Louka váže lesík a v tom se skví dřevěná lávka do step upu, z něj na skok přes dva balíky, který každý dává, jak umí, někdo lítá na placku, někdo bere dopad, někdo chce na dopad, ale doskakuje vedle, sem tam někdo krmí kolo slámou, prostě možností mnoho. Po téhle atrakci se náhle rozvlňuje hlína do poměrně přísných boulí, které lehce nadržují pevňákům, a sjezďáky v různé míře šikanují. Ale nic se neděje, na bezpečnost se tu myslelo dlouho dopředu a tak jsou okolo boulí vypěstované luxusně veliké lopuchy, zaplout do nich skoro chceš.
Kdo přežívá boule a má dostatek rychlosti i za nima může rovnou z dřevěného odpalu naskočit na autobus, teda ne na ten co by ho třeba odvezl domu, ale na ten který má střechu pobytou dřevem a vede z něj cesta do cíle. Ovšem nemálo lidem boule berou veškerý vítr z plachet a z odpalu na bus by je nedonesly ani křídla od RedBulu, takže dupou, co to dá na výjezd vedle skoku. A pak už jen cíl.
Toť popis trati z tréninku, začíná registrace a po jedné hodině přijíždí traktor s valníkem. Kdo zná, ví, že nám nejede sebrat balíky ze skoků, ba naopak, zajišťuje vývozy. Takže nasedáme na tuhle trošku atypickou leč úžasnou lanovku, dáváme pár dalších jízd a začíná závod. Startují vždy dva lidé dohromady a každý si jede svůj trail. Já startuji s Mácou, jen ho pozoruji jak před startem příšerně odfukuje, ani se semnou nebaví jak se snaží koncentrovat a co nejpevněji uchopit řidla, no nic tak si ho taky nevšímám no, stejně je mě blbě, díky chřipce už jezdím tak, že ani nevím kam, dávám teda dvakrát na čas kratší trať, z čehož se mi nepovedla ani jedna jízda, v první se mi uvolnilo lanko v přehazovačce, takže celou jízdu přehazuju ani nechci, a když mě ani občasný výstřel do pedálů nesundává padá mi tam nejtěžší převod, což je před výjezdem na bus absolutní libůstka pro moje chcíplý stehna, mno a v druhé jízdě dávám zákus do poslední boule.
Ale nevadí, sluníčko svítí, zábava jede, lidí je tu nakonec slušná tlupa, pod tratí se prodávají nápoje a žraso za lidovky a to myslím vážně za lidovky, do toho jede komentátor na pódiu svoje bomby. Jo navzdory šílené únavě z chřipky, kdy už sotva lezu mě to i s bublinou u nosu maximálně baví. Další dvě měřené jízdy na skákacím trailu dávám ani nevím jak. A celý závod utíká rychleji, než jeptiška před násilníkem, protože jeptiška se sukní hore prostě běží mnohem rychleji než chlap s kalhotami dole.
A je tu konec závodů a třešinka na dortu v podobě spanilé jízdy všech zúčastnivších se jezdců ve vláčku a je to opravdu spanilá jízda, tak spanilá, že jí všichni jen tak pro radost jedem ještě jednou. Pak už zbývá jen vystříkat připravený šáňa, vyhlásit vítěze a pro většinu může zábava pokračovat v bezva bandě na afterpárty s pořádnou muzikou. Co bylo dál, nevím, my odjíždíme, do auta se přesouvám pouze silou vůle a v bojové hře mám už dávno game over, ale stejně nelituju, bylo to skvělý. Slet super lidí, na fajn trati, za parádní organizace, která dokázala objednat i počasí, co víc si přát… A jen tak mimochodem Maaca ve své kategorii vyhrává, takže to šílený odfukování a koncentrace na startu nebylo úplně od věci.
Mějte krásný zbytek týdne a snad zase někde…
Š.
pozn. Andy: a celá galérka od Markéty tady:
http://makyna04.rajce.idnes.cz/Buky_cup_2014#
Díky moc!
]]>
Vyrážíme po jedenácté hodině, cíl cesty je tedy předem daný, Dirt Jam u Franty v Horní Plané. Ráno jsme ani nekoukli na počasí, ale proč taky když je obloha absolutně vymetená a slunce házející prasátka přes Jihočeské moře slibuje, že to bude opravdu skvělý den pro všechny. Nejen pro jezdce, ale i pro návštěvníky fesťáku, pro fotografy, kamarády, punkáče, opilce, čumily, prostě pro kohokoli, kdo přišel. Samy jsme si s Martinem kola vzali, ale jestli budeme jezdit, nevíme ani jeden. Protože jezdci slibující na fejkbůůkové akci účast, jsou jasnou předzvěstí jiného stylu, než který bychom předvedli my, samá beka, ruce, nohy, devade whipy a my bychom byli rádi, když bychom dolétli do dopadu, to pak nemá smysl zdržovat na rozjezdu ostatní, můžeme si dojet zajezdit kdykoli jindy.
Dorážíme okolo 12té hodiny, rideři už se rozjíždějí, fanoušků je tu také docela dost, vůně linoucí se z grilu zve ke žranici, pípa dává jedno pivo za druhým, a ty hned zase mizí ve chřtánu žíznivých návštěvníků. Muzika je tu také vlastní a pár metrů pod dirtama se na pódiu letního kina dolazují poslední přípravy na rozjezd fesťáčku. Pro nás je však hlavní atrakcí Funyho zahrádka. Přesněji řečeno, série třech pořádně macatých dirtů s dřevěnými odpaly, které se dají různě, podle sebevražedných sklonů jezdců posouvat a jsou zakončené wallridem. Mimo tuhle hlavní atrakci má Fanda ještě podél kostela na punkáče technický trailík a na rozježdění z boku se o hliněné dopady dirtů opírá několik zavřených klopených zatáček. Myslím, že minimálně každý kdo míří na Lipno do bikeparku, by se měl nejprve stavit tady a možná by i přehodnotil, kde zůstane. My chvíli koukáme, jak to mají všichni najeté a přenecháváme to ostatním. Nás na akrobacii moc neužije a o akrobacii na hubu na takovéhle pohodové akci nikdo nestojí. Takže zabíráme místo na koukání ve stínu, abychom nezačali za chvíli vonět jak ty naložené krkovice na grilu a jen koukáme, jak to všem kámošům jde.
Postupně, jak se otepluje, začínají se těm zhruba patnácti jezdcům, kteří dorazili zřejmě v helmách pěkně vařit mozky a o triky není nouze, Cruzovo Peťa jako jediná baba nejen, že na své Akitě vše zalítává, dokonce sem tam pustí řidítko, takže respekt této dámě. Cruzo pro jistotu pouští všechno a ani jednou neletí bez triku a když, tak rozhodně ne do klasického dopadu, protože on vidí dopady všude a jelikož to má fakt v ruce, může si to dovolit. Pupák na první dirt nenaskakuje jinak než v backflipu, postupně tak nalítává i druhej dirt a ve finále i třetí (my jen přemýšlíme, jesli Pupák ví, že se tu nesoutěží o žádné price money), ale velký obdiv i jemu. Milda fotografům permanentně vyskakuje ze záběru a v beku na třetím dirtu dává i nohu dolu, aby tu nudu (pořád jen samý beka) zase trošku někam posunul. Koli si s Kájou Luttem jezdí zase výhradně v devade whipu a pořádným stylu, občas si skoro tlesknou zadními koly nahoře na skoku. A takhle solí všichni. Řidítka už pořádně nikdo nedrží a na pedálech se taky nestojí, tak nevím, k čemu to tam mají. A když už whipy, beka a ostatní triky začnou být fakt nuda, začnou se posouvat odpaly, až se nakonec první odpal dostává na
zhruba sedm metrů. A i když teď už je to fakt neskutečný let, kluci by klidně šoupali dál. No jsem docela ráda, že to nejde a museli by nejprve uříznout kus silnice, na které je rozjezd přes narychlovací skočík, tak aspoň posouvají dál i druhý odpal. A podívaná pokračuje.
Nicméně okolo páté se rozjíždí fesťák v letním kině a kopice lidí odchází tam, nebo se před večerem vykoupat v Lipně, takže prostor okolo skoků se na chvíli docela vylidňuje a Koli s Luttem vyrážejí hecovat. Mno nedá mi to a když přisunou odpal do normální vzdálenosti a není tu moc svědků, ovládá mě moje alter ego Žolík a chci si to asi taky skočit, asi to tam někde vzadu v hlavě bylo od rána, ale vrhat se mezi všechny ty bekaře se mi prostě nechtělo a nemám důvod nic hrotit, hecu mám dost na závodech. Ale jak říkám, vzadu to hlodá a asi musím, takže jdu do toho. Koli mi na rozjezdu radí že si mám nejprve asi najet ten narychlovák a na první odpal jen najet a spíš zabrzdit, takže se rozjíždím za ním, hraním i ten narychlovák a i když vím, že jsem pomalá pouštím to tam, předkem jsem tam, ale zadek tam nechávám. Nicméně odjíždím v poho. Dole se dozvídám něco o tom, že mám v hlavě dobře vymetýno (hm asi jo, porozchodový stav alá, všechno je mi fuk a bramboračka v hlavě) a jdu na to znova. Tentokrát jedu naopak příliš rychle, nejsem zvyklá na sklon odpalu, na takový skok celkově. Vlastně jsem nikdy takový dirt neskákala a tak mě sežvýkává odpal a fluše mě to do přeletu a navíc vytuhlýho koně.
Nicméně na třetí jízdu vylazuji krásně rychlost, přivykám tomu, jak se pode mnou Ninja na tom šíleným dřevěným odpalu kroutí a nahoře už si kola docela srovnávám do dopadu, takže třetí a čtvrtý pokus už na pohodu a asi bych si to nechala dát i dál i když aby to bylo opravdu pod kontrolou, chtělo by to naskákat si o trochu víc dirtů. Na další skoky ovšem nejdu. Na druhém je pořád dál posunutý odpal a není mi to doporučeno, přesto jsem spokojená. Na to že jsem na to jít nechtěla, že jsem nic takového před tím nikdy neskákala a že jsem si dovezla čistokrevného sjezďáka si myslím, že v pohodě, stačilo a snad se sem brzo dostanu, abych si to naskočila celé.
K večeru se rozjíždí párty, kopice lidí tu totiž spí hned vedle dirtů na louce, ve stanech, v autě a já bych se třeba nebránila ani spaní pod odpalem. Černající obloha se postupně zahaluje do třpytivého hávu hvězd s několika padajícími meteory a dobrá zábava pod ní pokračuje až do rána. Ale co se dělo nevím, odjela jsem před večerem, každopádně i kdybych věděla, co se na párty stane, to tam taky zůstane drazí přátelé, proto na příště dorazte určitě i vy, ať jste v obraze…
Akce to byla báječná, proto děkuji za všechny Fandovi, nejen za uspořádání akce, za zajištění zázemí, muziky, piva, masa a veškeré organizace, ale i za to, že stále staví, a stále na té své zahrádce tolik maká. Věnuje jí pot, čas i peníze, prostě jí posouvá pořád dál a dál a tím zase o něco víc obohacuje ten náš Jih protkaný už tak spoustou tratiček.
Takže i vy jej přijeďte podpořit, třeba jen tím, že si přijedete pojezdit, vždyť to každého stavitele zahřeje u srdíčka absolutně nejvíc, když ty jeho dřevěný dětičky nezůstanou na ocet. U Funnyho na jeho zahrádce budete vždy vítáni i když slušnost je se ohlásit ;). Samozřejmě abych nezapomněla, velké díky patří i Cruzovi, Petě a dalším, kteří pomáhali s přípravami a v neposlední řadě všem zúčastnivším se.
A hlavně napřesrok chci vidět i vás!
Přeji hezký víkend
Š.
Pozn. Andy – jo a fotky jsem sprostě ukradnul odsud. Děkuji – faktury posílat na Čáryse..
]]>
Vyrážíme ve čtvrtek odpoledne, přesto že jsem dlouho před tím a především do poslední chvíle netušila, s kým pojedu. Nakonec kazím klukům z RM teamu jejich ryze pánskou jízdu a cpu se k nim do obytky. Účastníky tohohle zájedu jsme tedy já, Milan, Stáry a šéf Ross. Ovšem klucí mají start výletu z ČB, což pro mě představuje hodit bágl na zádo, druhej na rameno, chrániče připnout kam jen se vlezou, do další ruky ještě kolo a vyrazit zhruba kilometr na vlak, pěkně v punkáčským stylu, ověšená krámama jak vánoční stromeček, možná i tak zelená, když všechny ty věci dohromady vážili určitě víc jak já sama. Nicméně se nepotento. Zatnout zuby a za pár mě už nabírá Ross s obytkou v ČB, zastavujeme ještě dvakrát pro Stáryho a Mílu a pak už jen zastávky na čůrání.
Jelikož jsme poněkud přeložení mi příjde, moc to nejede, ovšem s klukama ta zhruba šestihodinová jízda i tak docela ubíhá, obzvlášť když pravidelně posilují svou výřečnost pivními zásobami. Až se nakonec taky nechám strhnout a to pívo si taky dávám a celkem samovolně se usmívám už i na věci, který mi ani moc vtipný nepřijdou. Po cestě několikrát volám pánovi, který nás má ubytovat na místním hotýlku, že se zase o něco zpozdíme, tak aby na nás počkal. Jinak je ze mě bezdomovec, že?
Nakonec dorážíme zhruba okolo půlnoci. Pan majitel, zřejmě, to nějak už neunesl a nechal ubytovávání na více než opilém kuchaři, který nás vítá v sexy trenýrkách. Nemůžu si pomoct, ale pán vypadá jak poněkud dementní možná trošku přejetý žabák, maličkatá blyštivá očíčka, kulaté brýle, postavou malý, buclatý spíše na břiše, neseném křivými hubenými nožkami, trocha vlasu jen v zátylku a po bocích hlavy, no jasnej žabák. A v čem se tenhle žabák topil, než jsme dorazili je naprosto zřejmé z jeho vtipkování, které nás spíše děsí, než baví. No jo, ať žije rybník, hotelová hospoda. No nic ubytováváme se, raději zamykáme a zaleháme. Míla lehce přiopit ještě venku určitě dobrovolně dává koupačku v řece i s botama a tak, protože nutně potřebuje dát chladit piva na snídani, to je pane zodpovědný přístu. Nakonec nás však všechny dostává spánek a den je u konce.
Protože trať v koutech není žádné čájo, naopak bych řekla, že je to nejkrásnější, nejrůznorodější a zároveň nejdelší trať v Čechách, a taky proto že se jedná o mistrovský závod, žádnou pouťovku, chceme trénovat už v pátek. To by se ale hned od rána nesměli z nebe snášet na své mokré pavučince sklenění pavoučci. Ano, ráno nás budí kapky drtící nám parapet a stejně tak i naši dobrou náladu. Jak vidno, déšť navíc nejspíš nezačal teprve před chvilkou. Co je ale hlavní, ta voda nepřestává padat ani s přibývajícími hodinami, tedy z postelí nikdo nespěchá. Postupně se akorát přesouváme do stanu RM teamu, kde probíhá válečná porada, jejíž výsledek je stejně předem jasný, jezdit se půjde, až přestane lejt. Hehe, jenže pic, a proprší postupně celý den, jen v pauzičce stíháme pěší prohlídku, pro jezdce beztak zavřené trati. I když potkáváme i několik odvážných hnědoprdeláků, brázdících si trať lehoulince v no kontrolu a vytyčujíc ty správné koleje a brázdy na druhý den. A mě jen napadá, že na těch wetech co mám doma, by se mi určitě druhý den lítalo lépe, než na tom co mám momentálně na kole… Bomba!
Tedy když nepočítám tu jednu prohlídku trati, jsme všichni po celém dni zevlení v depu totálně oddělaní. Z toho nic nedělání mě bolí celý člověk, takže i když kluci asi pokračují do místní hospody, já to balím a jdu na kutě, co dělali oni, nevím, a určitě ani nechci vědět.
Hurá, ráno nás vítá normální počasí a i když Stáry straší už od rána se svým chytrým telefounem prškou, nenechávám se vyhodit z konceptu, dyť si to sakra musím aspoň párkrát před závodem sjet a to za každou cenu, i kdyby v dešti, i kdyby mezi trakaři, prostě musím, jinak to jedu jak enduro, na oči. Bohužel mám problém, prostě jsem fakt idiot a nevzala jsem si ty wety, když už jsem utáhla všechny ty saky paky, tohle by se už zase tolik neproneslo. Měla jsem je vzít, sakra… Tak příště… Naštěstí se nade mnou kluci slitovávají a půjčují mi jednoho bahňáka na předeček, Milános mi jej dokonce přezouvá, za což jsem neskonale vděčná, skoro až dojatá J děkuju moc.
A může se vyrazit hned na devítku trénit. Svaz navíc domluvil permici na sobotu a neděli jen za 500, což je super, když vezmu v potaz kolik už tenhle výlet sám o sobě s ubytkem a naftou stojí. Naštěstí i lanovka je uzpůsobená závodům a nejede dle jízdního řádu každou půlhodinu, ale celý den v kuse a že tohle lano fakt jede, kam se hrabe Lipénko. Během chvilky nás šestisedačka vyflusává nahoře a jde se na to! Byla jsem tu minulý rok, tak si trošku něco málo pamatuju, ale prostě tu délku a různorodost tratě si člověk opravdu uvědomí, až když to zase jede. Bohužel nám pěkně zapršelo a je to fakt kentus, vyjíždí se brutální koleje, kořínky se zanáší hlínou, do toho technické pasáže, neuvěřitelný sklon tratě a ta délka, to snad není možné, trať je to překrásná, zábavná, technická, je tu fakt vše, od kořenů, kamenů, schodů, skoků klopenek, všechno, tuhle trať prostě chceš, ale ne v kuse, takže rezignuju, dávám přestávky a celou trať v kuse pokořím zase až na měřák, nechci dopředu vědět, že tohle absolvovat znova nechci, navíc když to dnes vypadá spíš na závod plachetnic, jak na těch ho**ech všichni kloužou a vlajou.
Den ubíhá jak nechceš přímo úměrně se silami, když najedou hážu krysáka jak pes a dávám si hlavní rámovou do intimních partií, abyste si pánové nemysleli, je dokázené, že když se uhodí ženy do oněch míst, bolí je to pomalu víc než-li muže, jenže nejsme kňouři. Tak to jen tak abyste viděli, jak trpím, hážu šípa do borůvčí, ale o pár minut později to zase plužím dolů. Ovšem problémek. Začíná mi haprovat brzda, jakmile to jen trošku pustím z kopce páčka na gripu a zadní kolo bez zpomalení, přitom na rovině to brzdí normálně, shledáváme společně s Kubajszem, dle žhavého kotouče, že jsem ty brzdy prostě zavařila a mám tam jednoduše taky blbej druh destiček, a asi i ne úplně vhodný druh brzd… No všechno špatně, klasika! Takže neřeším, skoro tlačím dolů a pro dnešek toho nechávám. Dala jsem tu trať opravdu mockrát a už teď vím, že to zítra pocítím. Proto domlouváme s holkama, spoluzávodnicema Lenčou a Símou, regenerační soustředění v místní hospodě, kde u piva zakládáme dámský tým. Nejen, že si rozdělujeme role, kdo co a jak pro tým, dokonce vybíráme i která značka kol by nás mohla sponzorovat, a hlavně po druhém pivu konkrétně já už z regeneračního soustředění mám spíš trénink, nicméně sranda je s holkama ukrutná a nedá se to jen tak utnout, proto uspávačka až o půlnoci. A ve vší slušnosti, i když nás napadaly nějaké výtržnosti, nic se nedělo, fakt ne.
Ráno vstávačka, slunce pálí, po propršených dnech přichází na závod parádní počasí a protože už včera večer se trať parádně vyjezdila, přezouváme z wetů na suché gumy. Lehká snídaně, dávám spicha s holkama a jedem si to aspoň dvakrát sjet. A už po cestě nahoru koukám, jak se trať změnila, z hlubokého bahýnka a kolejí, zbyly jen vyježděné stejně hluboké rolety do podkladu bahna, což sice drží a neklouže, zase to ale pěkně kope do rukou, slabší ručky možná po chvíli rovnou do zubů. No nic, jsme nahoře a hurá na první jízdu dne, trošku v nervech to pouštím z kopce dolů a už po chvilce vím, že je něco špatně. Kurva! Ta brzda fakt brzdí jen na rovině. Hmm, Bomba! Chvátám dolů pouze s přední brzdou, a vlastně vůbec nevím, proč chvátám, když nemám ponětí co dělat. Zmocňuje se mě panika, nám ženám vlastní, kotouč je chladný, destičky mám nové, skoro už se smiřuji s myšlenkou, že prostě nepojedu.
Dole v depu koukám, že jsem asi musela hnout s páčkou nebo co a brzda trochu uchcíkla, super, za zhruba půl hodiny mám jet závod. Naštěstí jsou tu kamarádi, kamarádi, co vozí kopici náhradních dílů, gum a dokonce brzdy a další kamarádi, kteří tu brzdu během deseti minut absolutně bez řečí a ochotně dokážou přehodit. Mooc děkuju Mílovi a Michalovi. Mám tak akorát čas přesunout se na lano a dopravit se na start na první měřák, ovšem jsem znechucená, naštvaná, mám půjčenou brzdu, kterou určitě nechci zničit, trať jsem si dnes nesjela pořádně ani jednou, no ideál na to nechat se během pár minut odstartovat. Nejede se mi však vůbec zle, sice mi v půlce vypovídají službu ruce, po chvíli plíce, a pak i hlava, když to v jednu chvíli nějak nedokážu pokrotit a jdu sbírat borůvky, přesto dorážím čtvrtá.
Víc neřeším, dávám nějaké lehké krmení a pauzu v depu, za chvíli však už zase jedu hore a stojím na startu. Dle nového řazení Jana B. Síma i slečna z Finska odjíždějí přede mnou. Koukám, jak ladně si všechny ty slečny naskakují ten třetí trošičku delší dvojáček v sérii skočíků na začátku, minulou jízdu jsem ho trochu, ok tak trošku víc ohranila, ale bylo to v poho…….. Deset…….Tak to bych ho asi mohla prubnout teď dolítnout ne? …… Pět…… Hm jo to dám….. Čtyři…. Ale bejby, neměla by jsi teď vymýšlet blbosti….. Tři….. Ale néé je to v poho, co řeším… dva … Jedna … Start … První mini lavička – přelet, druhý dvoják – nedolet, ale tak nevzdám, šlapu, šlapu jako blázen, protože vím, že úplně na dopad tahle rychlost fakt není a čím blíž jsem, tím víc si uvědomuji průser, tak za to aspoň pořádně beru a snad to nějak udržím… Prásk! Asi jsem svojí Ninju pěkně nasrala za ten nedolet, protože mě nekompromisně sundavá. Nevím, jak ten pád vypadal, nic mě při něm ani nezabolelo, jen chvilka kdy jsem zůstala ležet a čumět jak banán z tašky na svoje milovaný kolo, poskakující chvíli po řidlech, chvíli po kolech do dáli, to bolí. Hned ho doháním a naskakuji, jízdu pak už v pohodě dojíždím, dokonce i s dechem krásně vycházím, no a jsem naštvaná, takhle krysit, takhle chybovat, fakt bych si zasloužila za uši, neříkám, že jsem profík a měla bych kdo ví jaký čas, ale mohla jsem odjet aspoň bez pádu, tím to pro mě vše končí, umývám kolo, s klukama balím depo a hanebně prchám do domečku, cesta domu bude opět dlouhá i když už bez jakéhokoli alkoholu a spíš celou cestu lehce odpočívám a kaju se.
Závěrem bych asi podotkla, že i přes počasí se závod vydařil, trať byla opravdu na úrovni, zvýhodněné jízdné – taky super, organizace – vše v pořádku a celého závodu se zúčastnilo 172 závodníků, což asi podpořila nově open kategorie, a konečně tuhle naší soutěž posunula správným směrem. Jinak je už dávno po závodech, takže výsledky všichni známe, přesto kdo by je rád, musí sem:
Zatím se loučím, za sloh už se ani neomlouvám, kdo chce, čte, kdo ne, nenutím.
Takže přeji krásné pondělí a zase někdy!
Š.
]]>
A tak se i já v přesvědčení, že dneska už se mi nic hrozného nestane, vydávám na Lipno, prohnat svojí Ninju v pohodovým race modu. Přijíždíme na parkoviště okolo desáté, říkám si, to už tady všichni budou, ale opak je pravdou, lidí je tu zatím celkem pomálu. Tedy parkujeme, a hned jako mnozí další dostáváme pojeb od pána hlídajícího parkoviště, který svou svědomitostí ušetřit co nejvíce místa pro další auta připomíná spíše majitele areálu, než parkoviště vládce a pána. Nicméne necháváme ho vládnout v téhle své džungli, nejsme chuligáni, zmenšujeme mezeru mezi auty jako spořádaní občané a můžeme se vrhnout k registračnímu stolu. Kde fasujeme od Kámy čísla a od Kojce mínus 150kč ve šrajtofli. Ještě permice, doplnit energii v místní Jednotě a může se vyrazit na kopec. Bikerů už taky dorazil pěknej houf, a tak se nestačíme zdravit a usmívat, tu prohazujeme slovíčko sem, tu pozdrav tam, protože je fakt, že se tu prostě skoro všichni známe. Ale než bychom se vykecali, byl by den pryč, takže mažeme na lano.
Jedem vzhůru, na Lipenskou lanovku až nezvykle rychle ono je to asi tím, že turistů je tu takhle dopoledne zatím pomálu, ale nechval dne před polednem že? Dáváme první jízdu a je to děsná pohoda, počasí je očividně objednané, trať je tvrdá, prašná, rychlá, závabná a hlaďoučká jak dětská prdelka, jen sem tam vykukuje nějaký zákeřný kámen z klopenky. Dáváme první jízdu, myslím, že psát něco k trati snad ani nemá smysl, protože o Lipenském bikeparku toho bylo napsáno již mnoho a trať zůstává stále stejně hravá, rychlá, hodná a příjemná bez jakýchkoli změn. Proto se s ní ani my nijak nemazlíme, první jízdu jedem hned v plným a rychle opět na lano. Samozřejmě než jsme vyjeli nahoru a sjeli dolu, dorazily tři autobusy narvané důchodci, toužících po neuvěřitelném zážitku z výhledu na stezce v korunách stromů, ale nejdříve se tam musí dostat a využít místní lanovky. Teď začíná ta pravá zábava, lano se zpomaluje a zpomaluje a zpomaluje, až co chvíli stojí, lidé ve frontě se tlačí, lehce nervózní, cesta nahoru se stává nekonečnou a opravdovou výzvou, kterou ne málo bikerů vzdává a raději nahoru tlačí nebo ji už ráno vyřešili permicí na pět jízd.
My se ovšem sveřepě perem s ještě sveřepějšími důchodci o pořadí na lanovku (myslím, že každý ví, jak jsou důchodci nebezpeční a odhodlaní, při slevách v Kauflandu), až po těžkém boji získáváme svou sedačku, a nakonec to není ani tak dlouhé utrpení. Ovšem nahoře přemotivovaná a asi příliš natěšená na trať zapomínám, že mám brzdy a pouštím to co nejrychleji dolu. Ono proč ne, vždyť to tu znám i poslepu. Ale tak je to vždy, to na co si nejmíň dáváš majzla, to tě vyškolí. V první klopně chytám šmejra předním kolem, v plný rychlosti si zavírám předek a dostávám výchovnýho facana od trati. Kupodivu celá, i když bolavá se zvedám, zjišťuji, že moje rameno, řidítka a rozervanej grip dostaly asi nejvíc a jedu po louce rovnou do místního servisu.
S pomocí svěráku se snažíme aspoň trochu narovnat moje stylová řidítka, načež je u gripu akorát ohybáme znova, jen opačným směrem než jsem je ohnula při pádu. Takže výsledný efekt jsou opravdu originální rozvlněná řidítka. Ale jak tak koukám v servisu kolem, nejsem v tom sama. Vlastně se nestačím divit, kolik lidí Lipínko proškolilo, kolik lidí si zapíchalo, nebo se zbavovalo váhy přehazky, tlumičů apod. Nevím, že by ještě dozníval pátek 13, nebo má tolik lidí blbou karmu? Nebo je Lipno fakt tak drsný? No nic, koukám na hodinky, start ještě stíhám a nejsem posera, nějak to dolu splužím. Nakonec se posouvá start a dokonce stíhám ještě jednu tréninkovou jízdu s novými řidítky. Cestou nahoru zjišťuji, že diváci jsou na svých místech okolo trati a kupodivu, světe div se!!! Zjišťuji, že tihle diváci mají oproti divákům na ČPDH nejen hlas, ale dokonce velice hlasité pomůcky na vytvoření pořádné závodní atmosféry, proto přidávám svou troškou z lana a snažím se hlasem co nejvíce podpořit, nebo vynervovat každého bikera pod sebou.
Nahoře chvilka čekání na zpožděný start, ale pak už to všechno jede rychle jako ferrari na okruhu, nastupují Junioři a všechno to otvírají, pokračují ženy, muži v nejlepších letech, tedy muži nad 40 let a Open kategorie, která musela pojmout i těch několik elitních jezdců, kterých ovšem nebylo dost na vlastní kategorii. Já si zajíždím svou jízdu v race modu, takže kašlu na ohnutý řidla, bolest v rameni a letím jak býk na červenej hadr, hlava nehlava, černo před očima a dojíždím na pohodu. Přičemž se hned vydáváme s holkami udělat na trati mezi fanoušky pořádný kotel. A nejsme sami, kdo fandí, což je fakt super vidět, že to baví i lidi okolo. Druhá jízda se jede jen moment po tom, co dojel poslední jezdec z open kategorie a celý závod i když na dvě kola tím opravdu svižně ubíhá, tedy zajíždíme ve stejném pořadí druhou jízdu, ten kdo v první jízdě hodil krysu, snad vylepšuje, ten kdo v první jízdě žádného zajíce nehonil, třeba naopak trikuje teď, někdo dává nekompromisně i bez pádů, fanoušci řvou pořád neúnavně z plných plic, prostě atmosféra jak má být.
A vítězové? Za juniory od 12-15 let zalítl na prvním místě Vojta Havránek, druhý Jirka Mach a třetí místo zabral Tomáš Král. Následovaly ženy, kde se na prvním místě od minule nic nezměnilo a mohla jsem si konečně taky jednou bouchnout šáňo a postříkat ostatní já. Ovšem překvapení čekalo na druhém místě a to v podobě slečny Ebi Neumannové, musím podotknout, že ta dívenka jezdí od podzimu a má najetý celý Lipno s prstem v nose. Myslím, že má přirozený talent. Třetí statečnou ženou se stala Petra Legátová. Nejrychlejší muž nad 40 byl se stylem a grácií Robert Loos, jinak tuto kategorii zabrala rakouská výprava, tedy druhý byl Reindl Andreas a třetí Johan Neumüller. A co se týče kategorie elite/open na prvním místě zůstal od minule bezkonkurenčně kapitán Alexandr Sidor, vteřinu po něm dojel Eric Neumüller, třetí zalítl Jan Kříž, alias Cruzo, ale vyhlašovalo se dále, čtvrtý byl Milan Brůžek, pátý Pavel Schwára Schwarz, který celý závod odjel na enduro kole s 27,5 kolama a to tak že nevynechal ani volitelnou mnohem horší variantu skoku z kamene a vyslal 9ti metrového ultimátora, no jo tatík od rodiny. A pátý byl Michal Říha, řekla bych trochu černý kůň, ale lepší jízdu od jízdy. Kdo by rád přesné výsledky, přesune se sem
Nebo na web FRbikes.cz , kde už visí report z akce.
Závěrem bych asi poděkovala všem zhruba 90ti zúčastněným. FRbikes.cz za uspořádání báječné akce a doufám, že se příští rok všichni sejdeme na Lipínku opět v hojném počtu.
Nebo se můžeme vidět už dřív…
V pátek vyrážíme opět do Polska na polský pohár, takže doufám, že se potkám s co největším počtem z Vás. Nebo že se uvidíme i na jiných závodech, tedy kdo dorazíte, protože jak tak na to koukám, účast na posledním enduru přes 180 závodníků a sjezdové závody ať už pohár, 3DH cup nebo malé lokální závody na Lipínku už navštěvuje vždy tak do stovky jezdců, což tu naší DH scénu moc nepodpoří.
Přeji všem krásný den, mějte se pěkně a snad těch pár písmenek ode mě příliš nenudilo.
]]>
Jak již název napovídá, co jiného nás bikery po celé zimě tlačení do kopce pro ten pocit letu z kopce, mohlo tak nažhavit než první lanovka. Jasně, oficiální otvíračku bikeparku v Kocourově jsme vzdali, protože vítr, déšť a čerstvá trať asi není ten pravý nástup do sezóny. A letmé pohledy během ofiko otvíračky na webku Kocourova při psaní bakny mě jen utvrzují v tom, že jsme nechybovali. Ale je druhý víkend, kdy lano jede, slunce hřeje, svítí, nefouká, je prostě božsky! A tak jsme tu, natěšeni a připraveni tu zimu, i když mírnou nakopat definitivně do sedinky a konečně začít tu pravou nefalšovanou bikovou sezonu.
Samozřejmě u odjezdu předchází umění vnutit se někomu do auta, protože jakožto studentka při škole pracující si sotva živím své koníčky a tedy žádnou plechovou kraksnu, s koňmi maximálně pod kapotou, živit nehodlám. Naštěstí to není problém, a jak už jsem psala, jsme tu!! (Tímto děkuji Martinovi a Petě za odvoz a báječnou společnost.) Oproti loňsku tu navíc přibyla nová, obtížnější trať, jak jsem slyšela pro experty. Hehe to v určitých chvílích splňuji, takže nezbývá než zaháknout gumu na pomě za představec a vyrazit bez většího úsilí nahoru, konečně…
Cestou na kopec zkoumám starou tratičku, kterou už znám. V podstatě se nezměnila. Krásný velký vyžehlený klopky, dopady jak přistávací plocha pro letadla, čemuž se dají přizpůsobit i polety, samej dvojáček a vůbec, pořád je to tu tak krásně hravé a zábavné, jako minulý rok. Na to, že se nejedná o velký kopec je neskutečné, co všechno tu je a jak se tu člověk vyblbne v kombinaci s pomou, co nahoru doslova letí. Navíc jak tak koukám, jooo, jako fakt, normálně se práší drazí přátelé, je 22. březen a trať je tvrdá jak kámen a prašná jak v létě – to bude panečku super den. Co mě ale dál zajímá je nová trať, která se vlní převážně lesíkem, ale sem tam na mě na laně vykoukne něco jako dropík ze šutru, nebo dva delší dvojáky. Nicméně ano, nejsou úplně krátký, ale ani zlý, což znamená, že jezdcům docela tolerují vetší i menší hrany. Tak si říkám rozjezdím se a pak někdy bych se to vydala prozkoumat.
Vyrážíme na starou trať, mám divný pocit jako bych kolo držela po dlouhé době, nebo poprvé. Vytuhlák střídá ještě větší vytuhlák, nebo vytuhlák s pořádnou hranou na dopadu, ale je tady semnou ještě kamarádka a běhací parťačka Ebi. Učí se na kole teprve krátce, ale nebojí se a je pro jakoukoli špatnost, kterou navrhnu. To se cení a mě pak sakra baví s ní pracovat, hecovat se a všemožně jí na kole radit a pomáhat, takže se snažím zpoza zrcadlových brýlí tvářit profesionálně, hehe a co nejrychleji se rozjezdit, aby se pak ani ona nebála, až jí řeknu: „Teď se rozjeď za mnou a skoč! To dáš, ve Zlatce skáčeš horší!“ Naštěstí se mi trať brzo poddává, kolo spolupracuje, mě to ba a konečně i Ebi vypadá rozježděně a že by zas mohla něco hecnout, čehož využívám a hned si jí beru do parády. Ebi se to sice moc nezdá, (asi viděla, jak mi to ráno nešlo a nevěří mi), ale udolaná argumenty proč do toho jít, přesto poslouchá a hned je to sakra znát. Pak je na světě několik pěkných letů a i brzdových destiček ubylo za jízdu zas o něco míň. Boží jak se tahle slečna rychle učí, jednou nás všechny strčí do kapsy!
Ták to bychom měli, a co já? Ha, restíky volají, nebo spíš přímo hysterický ječí! I když někomu by mohlo připadat, že nová trať jen tiše čeká na projetí. No nic na první jízdu si beru před sebe Martina, což se jeví jako zbytečné, protože mi hned ujíždí, (ehm, expert asi jsem, ale tak maximálně jak co zkonit, což se zde míjí účinkem) Takže odbočka vpravo, malý skočík do klopky, velký skok, jako přescesťák do další klopky, nějaký schůdky, klopka technický dropík z kamene, (na poprvé vyměkávám a objíždím) následují, bouličky, dřevěná lávka, klopka, klopka, výskok z lesa – docela divočina, rozjezd z klopky na který je chuděře znát, že už jí někdo doslova vyprášil kožich, takže prodriftovat tu klopku, hop a zase, klopka, klopka a dva dvojáky, snažím se si ještě přidupnout, ale nestačí to, takže Ninja trošku papá a tím asi nová trať končí napojuji na starou a s pocitem, že to fakt neumím jdu na lano, abych to sjela znova a snad líp.
Nicméně musím uznat, že nová trať je supr, technická, skákavá, něco odpustí, ale něco také né. Což samozřejmě potvrzuji hned při třetí jízdě na téhle trati na technickém dropu z kamene, který jsem jen tak tak ustála už na první pokus. Na druhý pokus totiž pak jdu… Padá mi tam kolo a už vím, že to bude ee, snažím se to ustát, vyjíždím z tratě, zasekávám se o pařez a ladně jako dáma, kterou jsem, absolutně kontrolovaně, jak akrobatka přeskakuji řidítka. S ladností nám ženám vlastní a lehkostí baletky dopadám do klopenky, jsem zdravá a můžu pokračovat… Hm a komu tohle nesedí tak jo – opět kecám. Padá mi tam kolo, který chvíli krotím, ale uniká mi z tratě, šmejkám se s ním o pařez a už totálně nedokážu koordinovat své neohrabané tělíčko. Samá ruka, samá noha, neohrabaně jako komplikované slovo mezi zuby a letím šipku do klopky. Nohama beru i kolo, abych profesionálně, tak maximálně jako krtek, ryla hubou vnitřek klopenky. Konečně zastavuji tu směsici nekoordinovaných pohybů. Ovšem absolutně bez dechu, který se nejspíš chytl za ruku s mým rozumem už před dropíkem a zdrhli se raději opalovat na louku. Při té chvilce bez dechu mě napadá citát, že život se nepočítá počtem nádechů a výdechů ale počtem chvil, které nám vyrazily dech – Aneb skóruji! Naštěstí je ale oba dva zmetky popadám a konečně nabírám něco vzduchu do plic s tím, že můžu začít ohledávat co vše jsem rozbila, na sobě nebo na kole.. Teď jsem přešťastná za všechno to brnění, nová helma, krunýř, chrániče kolen i holení a dokonce vystýlky na bocích a zadku v kalhotách (to oni můžou za to, že v těch gatích mám velkej zadek, to jen aby bylo jasno :D) berou co mají, ale bohužel nee vše. Hranu klopky jsem si zarazila asi přesně mezi spodní lem krunýře a začátek kalhot a ano pánvička moje bolíí. Ovšem vydržet se to dá, navíc to bolí víc, když chodím, než když jezdím, takže odpočinek na louce a za chvíli ještě využívám zbylé chvilky na laně, které celodenní permice za lidových 250 korun nabízí.
Poslední bolavé jízdy a asi půl hodiny před koncem provozu lanovky to balíme, začíná dost foukat a stejně jsme vylítaný až do aleluja, navíc i Ebi, dík větru, zkoušela norovat v dopadu a už jí do ježdění moc není. Tedy pro dnešek konec. Bolaví, unavení, špinaví, ale neskutečně šťastný a vysmátý balíme a upalujeme směr domov. Vzadu v autě pak sedíme tři ženy, tak drbeme až domů a třeba i o tom, že nás ten život takhle baví a je nám líto lidí, kteří na otázku „co jsi dělal o víkendu?“ Odpoví, „Že nic“ nebo o předletové prohlídce směrem do Brazílie ve spojitosti s mými bim-banány. A perfektní den je u konce, ráda bych na závěr napsala ještě nějakou moudrost, ale myslím, že pro dnešek už mám vyčerpáno, navíc jsem fakt hotová, je to totiž teprve hodina co jsem doma vyklepala části tratě ze svého oblečení. Snad jen, že je ve finále jedno kde jste, Mexiko, Norsko, Kanada nebo Čechy, důležité je pořád něco dělat, aspoň se snažit žít naplno, pořád se překonávat, z každé volné chvíle dolovat maximum a opravdu si to užívat, pak musí být každý, ať už kdekoli, vnitřně absolutně spokojený.
I nám všem tu bude hnedle líp. Toť asi vše, mějte se, jak chcete a třeba zase někdy.
Za mě ahoj
Š.
A tady ještě pohled Ebís:
Dorážíme do Kocourova. Nad všemi ostatními pocity při pohledu na trať převládá natěšenost. Vyrážím k pomě, nasedám. Cesta nahoru trvá několik minut, a tak přemítám v hlavě. Poprvé na laně, poprvé v bikeparku, poprvé trať plná klopenek, suchá a klouzající. Až mě z toho mrazí, nicméně s malými obtížemi opouštím pomu a připravuji se na jízdu. Matka (Žolík), která mě do tohohle celého navezla, stojí připravená za mnou, a možme vyrazit. První klopka, druhá, třetí, šipka, snaha srovnat řidítka do původní polohy – marná. Vedení kola až dolů. Krásnej začátek – klasická já, honí se mi hlavou. Ale den byl dlouhej. Trénovalo se a trénovalo, vztekalo se a padalo. Ale díky podpoře od Žolíčka jsem konečně oklepala strach a nejistý pocit z nové věci, pustila brzdy a začala skákat. První jízda, druhá třetí, byla jsem ráda, že zase hopsám jako doma. Další jízdu mířím opět na větší posílák, na odpalu cítím, jak se mi do boku opřel vítr a tuším průser. Letím, letím, jsem lehce jinde, než jsem předpokládala, a ve spojení s mou nezkušeností a kluzkým povrchem byla na světě krysa. Odnesla jsem si krásně podřenou tvář a prstíky k tomu. Usuzuji, že už mám dnes dost, odebírám se k dodávce, a zanedlouho vyrážíme domů. Ovšem přes všechny odřeninky to byla skvěle strávená sobota – bezvadný den s bezvadnými lidmi.
]]>
Sobota ráno, no ráno, je 2:30 a my se hrabeme z postele, asi jako zombie z rakve, ale nešlo jet v pátek. Auto je tak nějak naložené jen ještě doladit nějaké detaily a v půl 4 už jsme u kolegy, který fárá s námi. Vypadá docela čile, což nechápu, sama sotva držím oči dokořán a místo odpovědí jen nevyspale vrčím. Ještě že jedem velkým sprinterem, můžu tak přenechat přední dvousedačku Kamilovi a ze zadní trojsedačky si vytunit spací vůz, polštáře, karimámy, pár mikin a nic mi nebrání zaklapnout víčka a spokojeně chrupat. Až teda na pár zastávek, třeba když sprintér přelétává kusy vyfrézované cesty a mě zasypávají věci zepředu, nebo když klucí zkouší maximálku sprintíka a ten vypadá, že každou chvíli vzlétne nebo na dobro chcípne.
Pořádně se probouzím až v Polsku, a začínáme řešit, kde si směníme peníze. Jak se řekne směnárna, ehm nikdo nevíme, koukáme, kde co je, ale na každém rohu akorát nápisy SKLEP. Zacházíme teda do jednoho toho sklepa, tedy obchodu s potravinami a ptáme se výřečné tety. Náš výstup: Ahoj, jsme z Čechy, a potřebovali bychom peníze z koruny na zlotý, zřejmě po chvíli váhání jestli nejsme retardovaný pobírá a ruce nohy nám vysvětluje kudy kam samochodem jet, což nás úzkýma, Polskýma, nic moc hezkýma uličkami dovádí před směnárnu s mega nápisem KANTOR. Jo kdyby člověk věděl tak řekne rovnou: Witam, sz(š)ukam kantor. Tak pro příště…
Konečně můžeme zamířit ten náš samochod přímo k Polské Sienně na Czarnou Góru, kam dorážíme těsně před dvanáctou. A jako moc nic, mlha hustá jak smetana, která nás provázela celou cestu tady ztěžkla až do opravdu tekuté formy a dle potoků, které odtékají ze střediska je vidět, že tu neprší teprve od včera. Lidí je tu taky nějak podivně málo, nezrušili ten závod třeba? Co teď? Potkáváme Červa, ten je odhodlaný zahrát si na vodního pokemona a vypořádat se s tratí po svém s tím, že závod se jede. Ovšem naši dva klucí se při výlezu z auta tváří jak modelka vstoupivší bosou nohou do hovna, že do toho nejdou. Já uvažuju – mno mokro bude, ale jako co, to bude stejně i zítra. Pomalu přestává pršet, a než se tady nudit celý den, já jsem pro se pořádně zaprasit. Nějak mi to vlastně ani nevadí. Tuním obleček a jako vodní pokémon Šarizárd, jdem s Červem na to..
První šok nastává hned při příchodu ke kolejnici, teda lanovce, koukám na týpka, jak stoupá před přijíždějící sedačku, kolo vedle sebe, dosedá, kolo pořád vedle sebe, když začne stoupat uchopí ho jednou rukou za sedlo a pomalu ho sune pod sebe, aby ho dole pod sebou zahákl za sedačku. Už chápu proč je tu lano tak levné. Jiní si nasedají a překlápí kolo na sebe, to bych nemohla. Za prvé se přelije veškerý olej a třeba se svými zavzdušněnými brzdami bych už pak jen tak nezabrzdila a za druhé už vidím, jak nahoře vystupuji, zbrkle zakopávám o kolo, padám, zvedám se, teda i kolo… Bum! Dostávám tečku další sedačkou a dalších hororových scénářů se mi rodí v hlavě hodně, od spadlého kola až po spadlou Šárku protože na zavírání zábrany i když tu teda je se taky moc nehraje, takže už tak pojedu nahoru ve smrtelné křeči a ještě toto. Nicméně každá pátá sedačka má z boku hák a když na druhé straně přijíždí, dá se to tam pověsit klasicky za přední kolo, jen je to tam zase o trošku výš než nástupní plošinka a hobbyt jako já tam to kolo jen tak nedá no.. :D Nezbývá než vždy když se blížím na řadu dělat smutné oči do pasti lapené laně a nebo na férovku někoho požádat, aby mi to tam hodil. Dámě v nesnázích snad nikdo neřekne ne ;), aby ti dva vymodelovaní páni v prosklené kukani lanovky náhodou nemuseli vylézt a nahoře hold rychle sundavám i když to vypadá spíš jako boj s anakondou o holý život. :D
Když se konečně dostáváme na otevřenou dvousedačku, vplouváme do totálně neprůhledné mlhy, vidím tak maximálně třetí sedačku před sebou a kus půdy pod námi, kudy opatrně našlapuje místní zvěř, srny velký jako krávy, lištičky apod. a kudy vede trať, na které se závodilo minulý rok. Je to docela síla, nevim nevim jak bych si tam hledala stopu, když chvílemi není ani poznat co je vytyčená trasa a co jen kopice šutrů a skála, tak jsem zvědavá, co budeme sjíždět dnes, protože naše trať vidět není.
Nahoře raději hned vyrážíme zima jak pes a i brutální natěšenost .
Vyrážím nejprve vyhlídkovou jízdu, pěkně přes startovní plošinu a jedem! Čekám hrozný peklo a že se v tom budu chvílemi lehce plácat, ale opak je pravdou. Začátek úplně v pohodě, nájezd na dřevěnou lávku, docela se vyděsím, když v jednu chvíli na ní skončí pletivo, a hlavou mi jen prolítne – Chraň bůh hrábnout si teď na brzdy! Takže na ně nehrabu.. Ono je to tady totiž celkově trošku v panku. Následuje technická kamenitá část, sem tam nějaký kořínek, pořád čekám, který z nich mě složí, ale dávám na pohodu a vše se dá nakonec projet i docela v rychlosti i když pokud to člověk vypálí, je to asi buď a nebo chichi, což vidím už podle různými směry rozstřelovaných Poláků. Oni jsou to někteří vůbec docela zabijáci. Když na nějakého natrefím, raději se vyklízím z trati, mám podezření, že jsou schopní mě vzít s sebou. :D Ale zpět k trati. Začátek opravdu kamenitý, technický chvilkami jen v malém rozbitém korýtku, když pak člověk najednou vyskočí na širší trať, vlítne rovnou do menšího potůčku, což je naprosto boží, trať se mi začíná fakt zamlouvat a když to pořádně pustím do dalšího lesíka, s pěknou dávkou změti bláta, kamenů a kořenů plus pár zavřených hliněných klopek a všechno pěkně v mokrým hellu, to už si uchcíkávám radostí! Je to tu naprosto boží, přes všechno mokro, kluzký kořeny a bordel je to rychlý a zábavný, strašně moc různorodý a krásně zapamatovatelný.
Následuje pořádný kořenový nášup s proplejtačkou mezi stromy, pár střelců se tu celkem krásně odprásklo, já ne, hurá! Přejezd přes cestu a další dobroty v podobě pěkně slizkých kořínků, delší přejezd polní cestou přímo na dvě lavice a jeden dvoják. Člověk tu valí docela kudlu a pak ty maličký lavice skáče skoro jak gumídek z odpalu jedný, do odpalu druhý, a dvoják kamsi na louku, strašný přelety. Přejezd silnice a docela pěkný sešup, brutálně vybržďěný roletky a opět mega vystouplé kořínky, fakt kluzké kořínky. Nebojím se i když moje asfaltová směs gum moc nepodrží a sem tam mě i zadek kola začne předbíhat, ustávám vše, dávám pár klopek na louce, poslední lesík, poslední větší kořenové peklo a hurá k cílovému skoku. Rozjezd na něj rozbitým korytem, ale dobrej, stačí tam držet. Předtím menší, něco jako lavička, která je třeba doskočit, aby byla rychlost na výskok z lesa. Ač si věřím, že bych ho dala, ze všech stran slyším, jak to nedoletěl ten a tamten a že to je jako delší… a nooo… říkám si, že asi úplně nechci, aby mě v Polsku odvezli… Nehledě na to, není ani konkurence, která by mě vyhecovala. Holky tu nejsou žádné a i mužů je tu celkem poskrovnu. Až si říkám, že je to divný. No nic dáváme asi 5 jízd a balíme to, jak my tak lanovkáři. Jsem celkem zvědavá, copak se tu bude odehrávat večer, jaký jsou Poláci pařmeni, a ono co??? Lano skončilo, všichni umyli kola a odjeli??? Zůstáváme na parkingu sami a i z toho jsme vyhozeni ochrankou kousek dál před areál s tím, že jsme fakt jediní pankáči, kteří se rozhodli spát v autě :D Kamil dokonce ve stanu. Jako zimička v noci bude asi krutá, to joo. Nikde nikdo, takže se jdeme do místního restaurantu trošku zahřát já svařákem, kluci pivem, který tady nejde pod 6% alkoholu a Kamil pohledem na kozatou servírku, která odolala a nenechala se zatáhnout na dobrodrůžo do stanu haháá… Ne že by Kamilovo mrkání nebylo opravdu svůdné. Na spaní si oblékám pro jistotu všechno oblečení, které jsem si s sebou vzala, a i když s potížemi nakonec se tak nacpávám i do spacáku, načež se v něm kuklím jak housenka.
Neděle. Vyloupáváme se z teplíčka spacáků celkem ztěžka, i když nás při otevření sprintera vítá celkem ideální počasí, ani slunce ani sychravo, ani zima, jen trochu mlha, okamžitě sundávám aspoň dvě vrstvy oblečení, abych se mohla hýbat. Snídaně a hurá na svah, dneska budeme jezdit konečně všichni, nicméně stíháme jen tři jízdy a to už tu třetí mě skoro nechtěj pustit na trať, takže šup šup dolu a rychle na start.
I když je tu veškerá organizace tak nějak improvizovaná, nakonec vše začíná v pohodě a Kobiety jedou klasicky první, až teprve teď se mě zmocňuje nervozita, a žaludek se ve mně kroutí jak dvoumetrová hladová tasemnice. Jsme jen dvě a první odjíždí domácí Klaudie. Pozoruji, jak se plynule vzdaluje a stoupám na její místo, tasemnice se mění na pěkně agresivního vetřelce. Půl minuty, nasazuji brýle a zjišťuji, že se mi uvnitř orosily, až se mě zmocní panika při tom pohledu. Rychle otírám dresem, abych tak nějak viděla, načež už před sebou vidím pět prstů, jak ubývají do toho posledního.. tasemnice, vetřelci všechno mizí a teď jsem to jen já, kolo, trať a čas. Blbě našlapávám druhou nohou tak si ještě přešlápnu, tohle je fakt na prd, říkám si, ale jedu bez větších chyb. Sem tam mi to uklouzne, docela mi to ale i vychází tak jak jsem si stanovila. Jasně, že na najetí stopy bylo fakt málo času, tak mám prostě jen vytyčených pár míst kudy určitě nechci jet a kudy musím a jde to. Jen v jedné klopně skoro zápich, ono totiž mokrá trať a včerejší trénink udělaly své a z hliněných esíček bažinu, nicméně i tu projíždím a už se skoro nahlas chválím, jak mi to jde. Říkám si, že pokud budu mít dobrý pocit před cílákem, prostě ho tam vyšlu, protože ten objezd bere strašně času, ale to bych nebyla já, poslední kořenitá pasáž moc sebevědomí, volím jinou stopu a gravitace dělá své, najednou se tam kloužu a plácám v blátě jak lachtan, zdvihám se objíždím skok, dojíždím a koukám na čas Klaudie, která mi pěkně nadělila, sakra! Koukáme, jak dojíždí pánové z těch 21 hobby ful jich pár dávám hehe a těch pět zbylých eliťáku se předhání v rekordních časech. No nic jedu zase nahoru lehce vytočená.
Tentokráte jedu první, s myšlenkou, že domácí Klaudie to tu má fakt najetý do toho dupu a opravdu se snažím, jen nespadnout a tak možná sem tam přibrzdím spíš víc než míň, ale zatím dobrý. Chválím se a dupu do toho. Tak pojeď sakra, ale v kořenovým proplétacím lesíku netrefuji svou stopu, což mě strašně rozhazuje, nepadám, několikrát jedu smykem, ale pořád jedu i když už je mi jasné, že i na cílák kašlu, to nevyjde teď to bylo určitě pomalejší a některý rozbahněný místa, kde člověk fakt jen zaplave mi na rychlosti fakt nedodaly. Dojíždím, vidím, že jsem se o dost zlepšila, ale Klaudie dojíždějící o chvíli taky, chjo.
Koukám, jak dojížděj naši chlapcí a ostatní a mám radost, že jich je zase pár horších než já, a smiřuji se s druhým flekem. Umýváme kola a jde se na vyhlášení, dostáváme medaile a v cenách je i 4krát kupon na lano, který si nechávám, je totiž jasné že sem chci příští rok zase a kdo pojede s námi no?
No nic je čas vydat se zase domů, takže ještě naposledy projít středisko, sbalit se a můžeme vyrazit, cesta domů bude opět dlouhá.
Jen ještě jeden moment – A to když se zhruba ve dvou třetinách cesty probouzím do tmy, ta boží chvíle, kdy zůstávám ležet a jen tiše pozoruji světla měst komíhajících se autem, slyším kluky spokojeně štěbetat, ale moc je nevnímám o čem plkaji. Hlavou mi pořád ještě běží obrázky uplynulého víkendu. A protože i starosti jsou ještě daleko, na rtech mi visí absolutně mimotický úsměv. Najednou se cítím jako ta absolutně nejšťastnější bytost v celým kosmíru a nechybí mi totálně nic, nepotřebuji víc. Možná chci moc a možná hrozně málo, ale prosím víc takových víkendů a nejen pro mě, ale pro všechny.
Tímto se omlouvám za svůj předlouhý sloh, těch dojmů bylo moc, tak snad se to dalo nějak přelouskat, kdyby ne, nevadí, nenutím – chápu.
]]>
Tentokrát se sakra těším, ráno mě nečekají žádný nervy, žádné velké balení, nové tratě, nic, jen neskutečná pohoda. Jako už po několikáté se jede mistrák na Lipně, tedy přesný název je FRbikes Fun Downhil, což je teď už skoro tak legendární, jako Kozzy style, které Lipínku předcházeli…
… Jedno přetočení na druhý bok a…
Je ráno, stojím u okna usrkávajíc bílou kávu, mžourajíc do sluníčka, které si prodírá cestu jen malým stádečkem líných bílých ovcí na jinak blankytné louce. A těším se ještě víc, žádné nervy jako vždy, když jedem závodit, jen pohoda. Taky netrvá dlouho a už už kormidluju černej koráb s dvěma koly na nosiči, ano přiznávám, jsem ženská a tudíž docela i pirát na silnici :D ale jedu celkem brzo, takže v klídku. Provoz malinkatej, doufám, že to tak bude i na Lipně a ještě se vlezu na parkoviště. Dorážím a co auto to více či méně známá tvář – jo to chceš! Mám tu však ještě jeden úkol a to nějaké to foceníčko se Zuzkou a naším hvězdným fotografem Kozmenem :D
Parkuju a už je vidím, squat tak cip, oranžový stan ohraničený několika auty Rm teamem, doktorem se Zuzkou, kluky z MM a dalšími. Jsem tu asi brzo a podle noc-přeživších, kteří se postupně vyloupávají z okolních aut s různě zmuchlanými či kyselými ksichtíky, je vidět, že párty tu proběhla mocná. Ono ostatně vše vyšlo na videu :D No nic, Zuzku mám, bavím se se všema, je na čase nachystat sebe a rekvizity na focení, nějaký ty kýble s vodou, houby, botičky, sukničky nějaká ta malovátka na ksichtík a v neposlední řadě Nablýskaná Ninja DH v dvojím provedení. Svým oblečkem budíme na parkále trošku pozornost, nakonec však chuť zajet si co nejlepší čas vyhrává a všichni vyklízí pole a jdou trénit. My se Zuzkou jdeme jako jedny z posledních k registraci, odebíráme čísla, ale místo ježdění jdeme fotit. Co k focení napsat ehm, celkem divočina zapadající do jiného příběhu, a fotky budou k vidění už brzoučko… ;)
Máme nafoceno a já už se opravdu těším, až si konečně sjedu, chci se předvést, proto na osychání není čas, jen rychle setřít voňavé mydlinky odkud to jen jde, místo lodiček se obout do pohodlných fajvek a jít se trošku rozhýbat a zaprášit na trať. (Auuuu.. ty fotky chceme podepsaný na dveře od kanclu – pozn. redakce-) Nerada bych dnes zklamala a tak nic nepodceňuji. Dostáváme se k lanu, zjištění, že fronta lufťáků, důchodců a rodinek i s kočárky se vine až ke kasám mě děsí, nicméně první jízdu přežíváme, dáváme lanem… A jedem a jedem a jedem a jedem, no prostě sakra dlouho, takže dnes už jen tlačing, nechci strávit mládí na laně.
I když jednu výhodu pomalá zhruba půlhodinová vyhlídková jízda na laně má, máme čas prohlédnout si trať a hlavně nejnovější skok místního stavitele Lutteho, je to The Ultimátor, ke kterému je lehce komplikovaný přístup a je to výzva asi opravdu jen pro ty nejlepší a i ti ho nemají zadarmo. Tu padne předeček, tu zadeček tu jezdeček. Ale je to stopa, která je v závodě povolená a je o něco rychlejší, tákže diváci se seskupují přesně v těhle místech a protože nikdo nechce vypadat jako lůzr, dějí se tu fakt komba, za který by se leckterý kaskadér nestyděl. Když to vidím, chci se taky trošku žvejknout, i se na to fakt cítím a tak letos poprvé zaskakuji kamenný odpal dablíku za ultimátorem. Hodně příjemná věc zjišťuji. Nabíjí mě to zle, vyšlapávám sjezdovku a prasím si to zase dolu. Jo jsem doma, ale je to tu po všech těch závodech a zkušenostech nějaké jiné, lepší? Ta změna ale asi proběhla mezi sedačkou a řidítky, když pominu, že i ty se vyměnili… Nicméně i tak, jsem doma, je to znát :D I všichni ostatní jezdí hroznou vraždu. Ono když ze všech stran lítají výzvy jako: DARŮŮŮJ KREEV! VYBAGRŮŮŮJ TOO! VEM SI ŽIVOOT!! ZLOM TO!! A podobně, copak můžeš jinak než to tam prostě zarvat? Atmosféra nejlepší, diváci, kteří fandí a lační po krvi, jezdci, kteří jsou ochotní darovat orgány, krev, cokoli, jooo, tak to má býýýt…
Bohužel stíhám asi jen 4 jízdy, dávám nějaké to krmeníčko aby tělíčko nezesláblo, povzbuzuji ze včera pochroumanou Zuzku, která se nebála a chtěla to natrénit do Fróňa už v pátek a teď je z toho lehce pošramocená a ježdění vzdává. Rozhlížím se po squatu, začíná tu být fakt bordýlek, no nevadí…
Není čas řešit blbinky, začíná závod a je třeba dostat se nahoru včas, a jít buď na lano v dostatečném předstihu, nebo dát sprinta nahoru, tentokrát dávám přednost lanu a předbíhám pár chudáčků staroušků se strašně nevinným pohledem zpod víček, pardóóón…
Na startu už jsou Junioři, dívky i nějací openi, mládeží se to odpaluje a následuje šest statečných dívek, jedu čtvrtá, je mi velice líto, že tenhle report, ochudím o popis nějakého pádu, ale tentokrát by to byla fakt ostuda, naopak zajela jsem si asi tak nějak na pohodu, není důvod jet na hraně a tak si jedu tu svou, tak jak umím a jak mě to baví s tím, že stopu mám najetou a moc chyb se nedopouštím a vyhrávám. Přesto nechápu, že se při měřených jízdách cítím vždycky tak slabá, ta chvíle, kdy člověk ucítí, jako by mu někdo hodil 10ti kilový bágl na záda. Jasně, člověk je tak napumpovanej, že to prostě udrží a musí se jen přemoct. Ale líbilo by se mi někdy se fakt uvolnit a nejvíc si to užít.
No nic, po nás jede kategorie Masters 40+ sice jen o třech lidech přesto je to boj, který ovšem vyhrává Robert Loos, a po strejdech z Masterů, open, kde vyhrál místní stavitel Kája Lutte, následuje elita a kdo vládl zde no přece? Kdo je tady kapitán? Kdo všem vládne? Přece Déémon, který zajel i traťový rekord, hned za ním byl Bíga od nás z týmu Cyklo Jiřička a pak Pája Schwarz z Frbikes.
Byl to prostě boží závod! Převeliké dííky klukům z Frbikes za uspořádání těchto fajn závodů a také dík všem zúčastněným, ať už na kole nebo podél trati za perfektní atmosféru. A ještě speciální dík klukům do Cyklo Jiřička, za to jak svědomitě se mi starají o kolo skoro po každém závodě ;)
Jinak za fotečky všichni speciálně děkujeme tomu nej nej fotografovi Kozmenovi, který nám všem káže víru jehovu…
Šárka
]]>