three weeks trip – the end

Tak jsme se nakonec potkali. Jsme v San Romolu a přišel závan českých počasí…neuvěřitelné, neboť i tady nám začalo sněžit…muhahahááá

Teda, budíme se ráno, a zatažená obloha je velké změna oproti nočnímu jasu hvězd. Sem tam dokonce spadne cosi, vzdáleně připomínající sněhový vločky…ale to přece není možný, ne, tady na jihu.

Dr.Zack nějak měkne, že prej je zima, ale my s Pólem chceme jezdit – tak nás aspoň párkrát vezme nahoru, což. Takže jo.

První jízdu jedeme levou, těžší trať, a já zjišťuju, že na tomhle povrchu mi ten už vyloženej slick, jež jsem vyrobil za půl roku nepřezouvání Swamtingů, vzadu fakt nesedí – klouže to jako prase, kor ty holý skály s lehkým potahem pisečku. Nicméně to není nic proti tomu, co má přijít za chvílí, hehe.

Jedem totiž tu druhou trať, a už při XC příjezdu k ní začíná totiž velice, velice sněžit. A to tak, že se musíme na chvíli schovat po stromy – tohle se nedá. Bohužel si školácky nechávám brejle venku, a když po cca 1O ti minutách sněží stále víc, valíme No vision mode dolů. Je to stejně fakt super, sníh na trati jsem tu ještě nezažil.

Po příjezdu nahoru už je na parkingu pěknejch 5 cm sněhu. Děláme si baštu a balíme depo, neboť klucí že prej doufaj, že to ve Finale Ligure bude lepší – chtěj pryč. Jelikož  venku mezitím napadlo asi 1O cm sněhu, ani se nedivim. :)

Sjezd z hor je peklo, T5 nebrzdí, hrne se ven, a stav silnic je tristní. Je VELIKEJ rozdíl mezi tím, jet po silnici co byla dřív posolená a teď na ní napadal sníh, a mezi tím jet po silnici, co nikdy posolená nebyla a teď na ní napadal sníh. Fakt je to děs.

Dálnice vypadaj stejně.

Itálie.

Klucí hrozně měknou, že prej jedou do Čech. Já si dávám pauzičku na benzínce a když mi píšou z Finale, že je tam taky hnusně a že mizej, nejsem ani překvapenej – tejden punkování ve stanu je jen pro velmi zocelené chlapce.. Každopádně tímto se naše cesty dělí a já díky za taxi služby a společnost, chlapci ! 
Takže já pak přejíždím navečer do Finale Lig, a obloha je už jasná a po dešti ani památky, sníh samo nikde.

Další den se budím opět do léta – takovýhle změny počasí jsem snad nikdy nikde neviděl. Venku je přijemných 1OC a svítí mozol. Já beru do ruky průvodce po Finale Ligure trailech a chci si dnes na XC projet nějaký ten nový DH trail.

Výjezd nahoru od hladiny moře je klasický peklo – fakt to neutíká, a šlapu jí nahoru někde i na 1 ku 1 skoro hodinu a půl. Když už si myslím že jsem v pohodě, začíná hrozně foukat. Stáčím to teda před vrcholem na boční pralesní cestu.

Dělám velkou chybu.

Následující hodinu a půl se snažím najít zpáteční průsek lesem, neboť to co se zpočátku zdálo jako skvělej lesní trail, se jaksi vytratilo do ztracena a já velice chybuju, když se to snažím n.a.t.r.a.v.e.r.z.o.v.a.t. zpět.

Tuhle se mě někdo ptal, co že je to to backcountry, myslím že to byl Ory. Že oni tomu prostě říkaj XC.
No tohle co dělám já, se jinak než backcountry nazvat nedá. Dvě hodiny šlapeš do kopce, abys se pak na 2h ztratil v lese, konečně našel cestu, která zase nikam nevede, a po pěknejch 5ti hodinách dorazil se štěstím vysílenej zpět k autu. Musíš vyrazil bez lepení, pumpičky, telefonu, jídla i pití a špatně oblečenej. To je ONO.

Takže nakonec se trefuju na pobřeží a ještě asi 4 km k autu po silnici. Pomalu se dělá tma, rozdělávám jídlo a topení a jdu zakempit.

Další den (opět slunce) jsem se rozhodl, že se podívám taky na zoubek trailům na druhé straně Melogna. Takže se ráno balím, skáču a volant a přesouvám se asi 15km do hor. Parkuju ve vesnici Eza nebo nějak tak a trošku zbytečně nabalenej po včerejších zkušenostech vyrážím vstříc kopec. Opět pěkná štreka. Několikrát hledám podle průvodce kde to má bejt, ale přijde mi, že to ty taliáni napsali naschvál tak, aby se u toho co možná nejvíc pobavili – nenajdeš podle toho skoro nic.

Naštěstí pak potkávám dodávku Finale Ligure biking a řidič (jinej než ten minulej fucker) mě navádí směrem vršek. Ještě že tak.

Nahoře když už vím kde sem, se rozhoduju, že pojedu ještě vejš – protože tohle místo začátku trailu už minout prostě nemůžu. Takže stoupám lesní cestou, která se postupně mění v lehce poměklý povrch, přeci jen tu asi nějaký ty kapky spadly. Asi po pul hodině toho mám dost, a prasečí stezkou v lese to na pěknej pure FR sjíždím zpět ke startu trailu.

IQ sedlo dolů, nandat brejle, a dem na to.

Tak tenhle trail je spíš jednodušší cestička, se spoustou klopenek a votáček – profilem hodně podobná třeba černošicím Frantovo trailu akorát že tohle je z kopce.. Na XC ideál, myslím si a držím jí fest. Votáčka střídá votáčku, skoro lituju, že sem si nevzal třeba kolena, je to celkem pěkný.

Od poloviny to začíná bejt prudší a objevujou se kamený pasáže, kde už to není k zahození a tak patřičně ubírám. Uplnej konec tohodle asi 3O minutovýho trailu je až dole ve městě…Calice Ligure.

A kurva.

Tady sem to auto určitě nenechal.

A teď kudy. Mám to vůbec psát. Asi ani ne, co. K autu pěkná hodinka po áčku. Myslel sem, že umřu. Muhahahahaááá   áááu.

A takhle, bych mohl pokračovat každej den, chlapci a děvčata. Neboť takhle jsem to dělal následujících 5 dní, s různýma obměnama lokalit. Abych pak nakonec, když už jsem i já toho měl plný zuby, odjel na hory, užít si trochu toho několikadeního backcountry snowboardingu. Běžky, prkno na záda, největší old style od dob Damiana Sanderse a Jacka Farmera, ale o tom by byl už zase jiný příběh.

Zimní.

A tohle byl přece trip do léta. Tak Vám děkuji za pozornost, a pokud jste to dočetli až sem, tak nezbývá naž před vámi smeknout. RESPECT !

Mějte se. A snad už to léto dorazí konečně i do čech…

Čárys.