Hallstatt – pure hell

Je čtvrtek kolem oběda 4.7. a my vyrážíme s Lubošem směr Hallstatt v Reichu. Nákup klasika, pivo a něco k jídlu a domácí slivovice. Testujeme novou D3 a za chvíli jsme v Budějkách, cesta docela odsejpá a brzo nás vítá Reich. Co ale v Reichu čekalo na Vojtu a Luboše se dočtete uvnitř..

Musím říct, že stavba dálnice z hranic do Lince se pěkně rozjíždí, od poslední návštěvy někdy v březnu se to pohlo dost a Rakušáci jedou pěkný tempo, škoda že u nás se nejede aspoň na 10%, kdyby aspoň z Budějic… budeme pořád pozadu to je jasný.

Dálnice klasika, většina lidí jede 140 a cesta ubíhá rychle, po sjezdu z dálnice je to taky klasika a traktory a sedmdesátky nás trochu přibrzdili. Je kolem pátý a dorážíme do Hallstattu, rychle sbalit cajky a vyrazit na první klettersteig Echernwand.

Zatím ještě svítí slunce, ale směrem od Dachsteinu se valí pěkný bubáci. Vybrali jsme si na zahřátí Echernwand obtížnosti D na stupnici A-E. Samotná stěna má kolem 390m převýšení + 200m převýšení pěšky k nástupu.

Lezení super, pár míst v lehkým převisu a nějaký ten traverz v kolmý stěně a místní lahůdka, odkloněný asi 10m žebřík od stěny, ze kterýho jsou parádní výhledy, ten kdo má trochu závratě tak by asi hodil bobek nebo tyčku.

Za 1,5h jsme to vylezli a úplně zadarmo to nebylo. Pak už jen nudnej sestup asi půl hodiny po docela prudký cestě dolů, ze kterýho nás vždycky nejvíc bolí kolena… to jsou ty těžký vany. Jedeme bydlet na parkoviště u jezera a dáváme večerní drinky a jídlo.

Pátek ráno chcanec jak kráva, spíme dlouho v autě, ven to nemá stejně cenu. Vylejzáme a zjišťujeme dvě věci, jednak že pršet jen tak nepřestane a zadruhé že máme v botách pěkněj bazének, který jsme nechali u auta. Přejíždíme na spodní stanici lanovky na Krippenstein. Nabíjíme stroje, sušíme věci a čučíme na net, když je tu ten wifi free. Nechčije už tolik, tak vyrážíme na výlet ke Gosausee, ať nesedíme celej den na prdeli a natáčíme na goučko různý podvodní záběry.

Večer jedem rovnou ke stanici a rozbalujeme si základní tábor pod střechou u stanice. Parádní křesílka se stolem, pivo ze sklenic, zásuvky a voda přímo u stolu, wifi, ještě mít grill, tak je to jak na zahradě v pergole, ale s krásným výhledem na hory.

Sobota ráno oblačno, tak vyrážíme do Bad Goisern, kde jsme chtěli dát Ewigewand a Leadership. Nakonec jsme po bloudění v lesích a kopcích po asi 20km nachozenejch našli konečně cedulku s nápisem Klettersteig. Vyrazili jsme bez mapy a navíc hned na začátku šli špatným směrem… Ale pořád lepší chodit jak blb, než sedět na prdeli. Jsme pod Leadershipem převýšení stěny asi 300m a obtížnost C. Pod nástupem dáváme jídlo a drinky a taky radči bobek, aby pak někomu pod námi nepřistál na goučku na helmě. Cesta lehčí a za chvíli jsme nahoře, pěkný místo je když se prolejzá mezi dvěma puklýma skálama a vyleze se na velikej šutr, kterej je zaklíněnej mezi skálama.

Cestou zpátky k autu zase chcanec jak kráva. Přijíždíme do našeho základního tábora asi ve 4h a najednou modro a sluníčko konečně. A abychom nezaháleli, tak si dáváme pěší tůru ze spodní stanice lanovky 600m.n.m k horní stanici 1350m.n.m.

Chtěli jsme původně jen kousek, ale nakonec nám to nedalo a vylezli až nahoru za 1,5hod a hned dolů. Na tom by nic nebylo, ale původně jsme chtěli jen kousek, takže jsme vyrazili bez pití a navíc jsme za celej den snědli každej jednu tatranku, na to my nejsme vůbec zvyklí, takový hladovění. Já s Lubošem dokážem sežrat pěknej náklad jídla, musíme ty svoje vany pořádně nakrmit… cestou dolu se nám už zdálo o sekaný, co na nás čekala. Večer klasika, piknik a drinky, ještě trochu zapršelo, ale nic hroznýho.

Neděle ráno den D (ne)See(r)wand.

Ráno krásně sluníčko, dáváme snídaní a vyrážíme autem na parkoviště kousek od Seewandu.

Nejdřív výšlap lesem k nástupu s převýšením 300m, hroznej opruz a navíc se potíme jak prasata.

Konečně přicházíme k nástupu a ze spoda je to docela vysoký kua, je to asi 900m skály a obtížnost D/E.

Tak jdeme na to, cesta docela odsejpá a během chvíle stoupáme výš a výš a kocháme se krásnýma výhledama na Hallstatt, jezero pod ním a okolníma horama. Na obloze se prolítavaj lidi na paraglidech, na jezeře jezdí lodičky, obloha je modrá a všechno vypadá jako parádní idylka.

Jenže… Jak dost často pršelo, tak je skála docela mokrá a uklouzaná a já s mýma botama na tůry slušně kloužu, tak to tahám hlavně rukama… Takže dřív nebo později to muselo přijít. Lubo leze první a povídá, tady je zase parádní místečko (ozn. E) v převisu se zase přecvakává… Na mě jdou trochu mrákoty, tak asi 5m pod převisem odpočívám na malinkým místečku kde se dá trochu stát a koukám 300m dolů.

No nic jdu na to, lezu k převisu a stoupám nahoru a ruce mi začínají dost rychle tuhnout… když jsem asi 2,5m nad skobou a že se přecvaknu na další skobu a tahám si k sobě karabiny, tak cejtím jak to pravá ruka pomalu ale jistě vzdává… kouknu nahoru na Luboše a říkám mu, že asi brzo poletím. Snažím se ještě zabojovat a pouštím karabiny zpátky po laně a chci se ještě chytit levou rukou, ale už to nestíhám… Bylo to tak rychlý, že jsem nestačil doříct ani slovo k.urva a už jsem se houpal naštěstí jen o 3,5m níž. Kouknu na nohy a pravý koleno celkem v cajku, jen lehce pobouchaný. Ale levý koleno na tom bylo hůř a ještě na mě z holeně koukala bílá sedřená kost, která se naštěstí rychle zalila červenou barvou. Naštěstí jsem měl všechno jen sedřený a naražený, až na levý koleno, který začalo natejkat. Po chvilce jsem slezl opět na místečko pod převisem, kde jsem předtím odpočíval a přemýšlel co dál. Nahoru ještě min. 550m a dolů asi 300m. Domlouváme se s Lubošem, že to nahoru už nedám, ať leze nahoru a já to splužím dolů.

Cesta dolů strašnej porod. To co jsme lezli asi hodinku, já polezu dolů přes dvě hodiny. Vypíchl bych pár míst. Jednak převisy. Není absolutně vidět, kam dát nohy, tak furt čumím přes převisy, abych aspoň malinko věděl kam dát nohu, nechci se znova houpat na laně. Sranda je taky, když lezu dolů a zapomenu se přecvaknout, tak se musím vracet zpátky nahoru ke karabinám…Levý koleno nemůžu pořádně ohnout, tak tím je to ještě větší zábava. Pak přišel největší highlight. Odkloněnej traverz s úplně hladkým mokrým povrchem na nohy… Když si vzpomenu, že cestou nahoru jsem tady dával slušnej breakdance, za kterej by se nemusel stydět ani Roman Vojtek ve Stardance, říkal jsem si, že se tady nechci houpat jak zapomenutá vánoční ozdoba na stromečku u popelnice. Naštěstí jsem to nějak přelezl, protože jsem si říkal známou povzbuzující větu rytířů Jedi „May the force be with you Luke“ Když jsem po dvou hodinách a něco došlápl na pevnou zem, byl to na jednu stranu příjemnej pocit že jsem dole, ale na druhou stranu mě sralo, že jsem to nevylezl. Pak mě ještě čekal bonus 300m převýšení zpátky k jezeru po cestičce a k autu.

Přejel jsem pak autem k lanovce a čekal na Luboše až dorazí. Lubo to dal a říkal, že posledních 100m kolmej pilíř je zážitek a ty pohledy o 1200m výš než je jezero ze shora jsou super, tak mi aspoň natočil na goučko těch posledních 100m ať se taky můžu kouknout z vrcholu.

Pak jsme sbalili a odfrčeli domů.

Nafta 1300Kč, dálniční známka 250Kč, jídlo a chlast 1000Kč, zážitky k nezaplacení…

I´ll be back

Vojta a Lubo