Bod zlomu..

Sedím na Špičáku na parkingu, je zhruba čtvrtá hodina, celý den od rána na kole, vedle sebe opřenou růžovou Akitu, slunce pálí, dneska mě ježdění jako fakt baví, energie na rozdávání, takže to rozhodně ještě nechci zapíchnout a taky že to neudělám… A co měla Šárka za lubem? Vydržela růžová Akita? A kde Šárka bere energii? To vše a mnohem více uvnitř..

Přesto musím ještě jednou přejet palcem po tom křehkém kostnatém mase svých rukou, konkrétně dlaní, nyní brutálně zdevastovaných dlaní. Jak přejíždím přes jednotlivé ošklivé a krví podlité mozoly, které vévodí každému prstu, dokonce i palci, vybavuji si tu surovou bolest, jíž budu muset zase přivyknout na začátku každého trailu. Jasně, malá daň za všechnu tu radost… Ale stejně nutí mě to opět přemýšlet, zvolnit nechci. Takže kudy vede cesta?

Na Akitě jsem začala, přeskočila první díru, vyhrála první závod, poprvé se zúčastnila Čépéčka i když to bylo celkem utrpení, (není nad to se pořádně zmučit), ale chce to víc, já víc můžu, ale vím kde mám na Akitě hranici a i když je pro mě už prostě srdcovka, chce to jet dál a jinak. Po dlouhém rozhodování co padesátikilové malé cimprlíně bude dobře sloužit, narážím na Agang Ninja DH. Dávám o sobě vědět do Agangu, slovo dává slovo a je na světě spolupráce s Agangem s jejichž podporou můžu hned pořídit novou Ninju, svou raketu pro let přímo na měsíc.

Je pátek, vyzvedávám svou novou Ninju na krámě v Cyklo Jiřička, na první pohled je to láska. Doma hned nastavuji vše potřebné, řežu sedlovku abych dosáhla nohama na zem a utahuji ještě šroubečky, večer místo knih študuji příručky. Na projetí už však není čas. Testovačka proběhne až druhý den v Kocourově, kde se jede chainless race, no výborně lehčí trať a rovnou i volnější závodní hecovačka bez hluku řetězů. A tak v sobotu ráno dorážíme do AP Kocourova na parking, kde jsme úplně první, je mi nějak blbě až teď si uvědomuju, jako co když mi to kolo nepadne do rukou, co s tím na skocích, v klopenkách, měla jsem si ho včera aspoň trošku někde ozkoušet. No nic, smiřuji se s nevalným osudem, prostě necouvnu.

Počasí je luxusní a slibuje mnoho prachu v zavřených klopenkách a spálený ramena. Není nač čekat vyrážíme pomou za lidovku na kopec, který není úplně veliký. Trať je tu jen jedna a co vidím plná dablů, klopenek, něco jako snowboardových skoků, jen vykrojenej zub a dopad z kopce, spíš lehčí, ale zábavná, je tu i pár odstupňovaných dropů a několik větších odpalů, dá se tu docela vyhrát, nebo aspoň mě se tu líbí. Jsme nahoře, (jo mozku tys mě měl ochránit a podívej do čeho zase jdu) ;) nechávám se vést Cruzovo Peťou, holka je to šikovná a zná to tu.

To co přichází vzápětí ale není moje zkáza, ale naprosto úžasné svezení, totální extáze, jasně, že jsem nejprve trošku neohrabaná, jak malá žirafa když se učí chodit, kolo je přece jen delší, těžší než Akita, je to jiné, bojím se dvoukorunky v zatáčkách, ale zbytečně. Dovoluji si čím dál víc, zjišťuji že Ninja je na to jak pruží neskutečně hravá, do skoků péruje sama a v letu je tak neuvěřitelně stabilní, jako že trpím na předky a křiváky, teď nepadl ani jednou, nakonec je to celkem rodeo. Dovádím, zkouším co ten můj koník vydrží, jdu do všeho i když vím, že ta rychlost tam třeba fakt není, doletím, nedoletím, neřeším! Ninja povoluje strašný komba, být to na Akitě, rajtuju už tak max. na lůžku s hadičkami v puse. Nakonec zandávám i dva spodní dablíky a jsem na nejvýš spokojená, jízdu před závodem si to zkouším aspoň jednou bez řetězu a ehm šlapu jak o život.

Je to tu – od dvou každej kdo se postaví na startovní čáru hlásí číslo a jede na čas, je na něm jestli si mezi dvěma měřenými jízdami třeba dá pauzu, nebo ne. Já na nic nečekám, hned tam vyšlu obě jízdy,

kolo mám první den a jede se mi výborně, cítím, že by to šlo někde míň probrzdit a být rychlejší ale i tak jsem spokojená. A závodníci maj během chvíle odjeto. Vyhlašování je ovšem až v půl sedmé což jistí ještě show na skoku přes Ávii a malej koupák kousek od bikeparku, pár lidí upevňuje trick line, jiní se chladí pivkem, vyžití je tu dosti i bez ježdění, ve kterém můžou všichni ostatně pokračovat, my oblejzáme tak nějak vše :D Dostáváme se k vyhlášení, což je ve velkém stylu – stupně vítězů z čtyřkolky a offroadu, velkolepé. Jelikož jsem si zajela druhý flek smím si podupkat na haupně tereňáku.

Po vyhlášení se rozjíždí docela brutální zábava, nastupuje kapela, mnohým už kombinace sluníčka a píva nadělila spoustu smyslu pro humor a vypadá to prostě super, úplně jiná atmosféra než třeba na ČPDH, tohle je prostě fajn. My však poklábosíme a jedem do nedalekého Špičáku protože je třeba usadit všechny šroubky na kole a mám najednou neskutečnou chuť na Štrůdl s mlíkem.

Děkuji ještě za fajn závod, všem kdo dorazili za fajn atmosféru a snad ten můj sloh nikoho moc nebolel.