Jedna dvě – Svatka jde..

 Raz dva raz dva raz dva raz dva nohy jedou jedna za druhou a začínám cítit, že samy…..po 10km jízdy opouštím poslední známky civilizace ve Squamishi, zapínám autopilota a mysl ukládám někam do zadní komory svýho mozku, myšlenky splývají v jednu a já se soustředím snad jen na to raz dva raz dva raz dva….

..a co dál? A co bylo dál? Tak to najdete uvnitř.. “klik”

Přede mnou ještě dalších 50km nahoru do Whistleru. Dostávám se do rauše, kómatu štěstí. Endorfiny se vyplavujou jedna radost a já na tváři konstantní rohlík od ucha k uchu. Nejen že sedím na Titusovi a šlapu jak na duracelový baterky….ale já se kurňa ženu po SEA TO SKY Hwy!!! Nechápu….pár jízd to ještě zabere než to vstřebám, teď si připadám spíš jak ve snu a budík rozhodně nechci slyšet! Je před 5 hodinou raní a já mám za sebou 1/6 tý nejúžasnější cesty do práce, jakou jsem kdy ušlápla (kam se hrabe prázdný pražský nábřeží v 6hod ráno a monumentální pohled na Hrad, pcheee). Nastupuju na 1. dlouhej stoupák za Squamishem a v týhle chvíli už opravdu nechci myslet na nic jinýho než tady a teď. Poslouchám Tituse, jak vrčí radostí, kola jak se třou o silnici, nádech/výdech, ticho ruší jen občasný šum řeky a projíždějící trucky spíš než auta, co někdy zatroubí na pozdrav.

Když jsem tuhle trasu, která je profláklá jako jedna z nejkrásnějších v BC a možná v Kanadě vůbec (trasa Vancouver – Whistler) projížděla autobusem, nebyla jsem schopná oči odlepit od tý krásy, kterou jsem hltala jak hladovej vlk. A teď tu jedu na kole!!! Můžu to i dýchat, cítit a slyšet….Muheheeee, není možný! Opět se dostávám do stavu naprostý spokojenosti a pocitu, že mi na týhle planetě nic nechybí. Kdo sakra má to štěstí být svědkem toho, jak první sluneční paprsky dopadají na tyčící se 2-2,5 tisícový obry lemující Sea to Sky, v červenci ještě zahalený sněhem… do toho horský vzduch, les odkud občas vykoukne medvěd nebo srnka, jezero a křišťálově čistá řeka a na zemi obří superbarevný kanadský vážky, který se rády fotí.

Hlavu si trhám, že jsem si nikdy tuhle cestu do práce nevyfotila. Ale pocit, že mi hoří koudel u zadku, protože v 8 musím být pod lanovkou a je to ještě x km, mi to nikdy nedovolil. V hlavě ten pohled zůstane dokud mi tam všechno funguje.

Po 3hodinovým kómatu a 50km se konečně objevuje cedule Welcome to Whistler. Posledních 8km k patě Blackombu. Tam dávám Titusovi sbohem, meju se na záchodech (to že nedám sprchu, která tu není, klukům v kuchyni rozhodně vadit nebudeJ), kupuju oblíbený kafe + croissanta a v 8 sedám na lanovku nahoru do Christine´s. 30min.pravidelnýho drrrnnn drrrrnnn drrrnnnn a k tomu občasný zapískání Whiskey Jacka (ohromě neznějící pták).

Pocit??? Hmmm….kdo chce endorfiny, mám na rozdávání.

 

Tak takhle jsem dopadla v letní sezóně ve Whistleru. Pendlovala jsem těch 60km mezi Squamishem a Whistlerem jak pingpongovej míček aspoň 4x týdně. Jasně, že jsem tuhle zvrácenost nedala každý ráno. Někdy jsem jela busem a zpátky na kole. A cesta zpátky = krásný 2hodinky víceméně z kopce (tam to bylo 3hod díky 700m převýšení) v sedle mýho oře a zapadající slunce, relax jak poleno. Když byl čas, šlo to i offroad Sea to Sky Trailem (5hod), což byl zážitek ještě mocnější. Obzvášť když jedinej člověk, kterýho cestou potkávám je ženská, varující mě, že tam kam jedu před chvíli viděla vlky a že to bylo moooc děsivý. Hlavně ať tam prej nejezdim a radši že po silnici….Jasněěěě!! Všechno poslušně odkejvám a jen co zmizí za zatáčkou, šlapu na to, ať ty šelmičky chlupatý ještě stihnu.

Vlky jsem ale bohužel neviděla. Asi jsem chtěla moc.

 

Kdo k tomuhle velkou měrou přispěl, byl Andy svým článkem, kterej jsem zhltla těsně před odjezdem do Kanady BC v BC. A dlouho jsem nemohla pochopit, jak mohl vzdálenost Vancouver – Whistler (120km) dát za skoro stejný čas jako já Squamish – Whistler (60km). Ale časem mi to došlo….Andy totiž NENÍ ČLOVĚK!

 

A kde se ve mě vzalo to nepřekonatelný nutkání dopravovat se do školy/práce a kamkoliv to šlo na kole nebo po svých? Vrozenou touhu po pohybu kdykoliv, kdekoliv , jakkoliv jsem měla vždycky. K  tomu se přidala  nechuť vozit se v něčem co nepoháním já a ještě to smrdí, násobená nekontrolovatelnými stády vlastního druhu ve veřejné dopravě.

 

A doprava do práce ve Whistleru byla nová výzva…

 

Zima???

Tak ta se vyřešila celkem rychle – Maarou z Klaanova. Jakmile mi borec ukázal, že ANO, dá se jezdit na sněhu na kole a ANO, dají se na to připevnit lyže i hůlky gumicukama a ANO, šlapat je dovoleno i v lyžákách…bylo mi jasno. Kolo značky Giant za pár šupů statečně vydrželo mou nepéči celou zimu a já osobně stále nechápu jak se mohlo stát, že jsem sebou ani jednou nešvihla o zem. Ale tak kdo umí, ten umí. Jediný, s čím byla lehká potíž, bylo vozit prkno. Mozkovně totiž často při jízdě okolo stromu nedocvaklo, že šířka povozu se s prknem na zádech úměrně zvětšila.

 

Když přišlo jaro a slezl sníh, tzn.konec pravidelnýho lyžování/prkna z práce z vrcholu Blackombu, přišel i nový nápad. Při pohledu na ten sexy kopec plnej výmolů, kořenů, šutrů a vyjetých sjezdovek mě přepadlo nekotrolovatelný nutkání si to sjet na Titusovi. Když to navíc znamenalo vyšlápnout si to nahoru a kvalitně se při tom vyšťavit, začala jsem se na léto hoodně těšit.

A tak se jednoho krásnýho dne, když už sníh slezl ze spodní půlky Blackcombu vydávám nahoru, ozkoušet si jak se bude do práce jezdit. S Titusem ještě nejsem úplně kámoš a frajer mě na každý vyjížďce schazuje (že by lepší brzdy??), takže mě modřiny rostou jak houby po dešti. Do kopce to není lepší, po dobrých 400m potící krev slejzám ze sedla a zjišťuju, že moje fyzička se zřejmě uložila přes zimu do hybernace společně s medvědama a vstávat se jí rozhodně nechce. Takže mi to trvá do půli kopce pěknou hodinku a půl. Nahoře máčim hlavu v jarním potůčku a cestu dolů si vychutnávám všemi smysly o to víc, na tý vymletý sjezdovce je to sranda.. Medvědovi a srnce pasoucí se na kopci mávám na pozdrav.

 

Po prvním pokusu vyšlápnout to nahoru do práce přišel konec zimní sezóny a volno… měsíc cestování. Když jsem se ale natěšená do Whistleru vrátila na letní sozónu, dostala jsem možnost bydlet ve Squamishi. Zadarmo. Tím se ze šlapání na Blackcomb stalo šlapání Squamish – Whistler.

Wooow, zážitek, po kterym se mi sice stehna nevešly do kalhot, zato mě to napumpovalo takovým množstvím pozitivní energie, že ta jen tak nevyprchá.

 

Svatka