RB 400

Skoky na lyžích zná asi každý. Je to celkem kontroverzní „sport“. Mě to přijde dost ujetý..

..ale co Kubovi ujetý nepřijde se dočtete uvnitř!

Před třemi lety někoho v Rakousku napadlo, že by se dal udělat závod na 400 metrů nahoru na skokanský můstek. Chytil se toho Red Bull a bylo to.

Red Bull 400. Letos v září se běžel pátý závod a první mimo Rakousko. V Čechách padla volba na Harrachov. Ani nevím proč, ale chtěl jsem si to vyzkoušet:o))

400 metrů, 180 metrů převýšení, 500 běžců. To je základní myšlenka tohoto závodu. Připravit se na to asi nedá a tak to neřeším. Chodím občas běhat, po hodině mě to už nebaví. Ale pohybuju se po rovině kolem Hostivařský přehrady a tohle je trochu něco jinýho.

Večer před závodem usínám dobře, protože to nehrotím. Mám dva cíle: nepoblít se před nikým a nebýt poslední.

Ráno letím bez snídaně do Harrachova pod velké můstky. Red Bull to má tradičně zařízené – v celé republice je hnusně, v Harrachově slunce. V devět ulehám do Fatboye s výhledem na doskočiště můstku. Představoval jsem si to nějaké menší, sakra:o))

Koukám okolo sebe a samý sportovci. A ještě se rozcvičují, proboha! Paniku zaháním zeleným jablkem, protože nejhorší je smrt z vyděšení. Rozcvičovat se moc nehodlám, vždyť kvalifikace je jen na 250 metrů.

Koukáním kolem sebe poznávám běžce na lyžích, nějaký atlety, sem tam fotbalista s epesníma óčkama. Dle infa od speakra jsou tu nějací bojovníci MMA nebo co. Štafetu běží i letci na lyžích, kteří jsou fakt vtipný, protože jsou neuvěřitelně hubení a jeden dokáže vyskočit asi metr do vzduchu. Vidím tu i držitele rychlostního rekordu na lyžích Radka Čermáka nebo skikrosaře Tomáše Krause.

Jak tak ubíhá den a já jen koukám, jsou tu najednou kvalifikační rozběhy. To znamená 50 metrů po rovině a potom 200 metrů do kopce pod hranu odrazu. První rozběh vypadá na tom doskočišti jako banda mravenců. Nikdo neběží, všichni šplhají po čtyřech. Po asi čtyř minutovém běholezu se lidi nahoře asi 10 minut rozdýchávají. Začínám být sakranervozní. Třetí rozběh je můj. Řadíme se na čáru, nikdo ani nevtipkuje. Po startovním výstřelu to všichni napálí – kurva tohle není možné, já umřu tímhle tempem. Po padesáti metrech se to začne lámat, tep leze nahoru (asi 90% frekvence). Na metě sto metrů se otáčím a nejsem poslední (ufff). V tu chvíli mě trefí kámen do ruky od borců nade mnou a to je poslední co si

pamatuju. Po nějakém čase mi z mlhy vystupuje hlava borce z horské služby a tak nějak z dálky slyším hlas: Jste v pořádku, můžete dýchat? Koukám jak debil okolo sebe a jsem v cíli. Nemůžu vůbec popadnout dech, tep asi tisíc a točí se mi hlava. Vůbec nevím co se dělo posledních asi pět minut, ale zvládl jsem to. Asi 20 minut jen ležím, nejde mi vstát. Čekám na další rozběh a borec si v klidu dobíhá a ani nepadá na zem vyčerpáním. Je to nějaký atlet reprezentant. Vyhrál kvalifikaci v čase 2 minuty, já mám 4:12. Za mnou dvanáct lidí, jeden z úkolů splněn. Myšlenky na finále až nahoru odháním – to nemůžu nikdy dát.

Po hodině a jednom RedBullu se jdu přihlásit do finále LuckyLoosers pro nás obyčejné smrtelníky. Bojím se jak sviň. 11 borců co skončilo za mnou už do toho nejdou – no to bude ostuda. Na startu jsou všichni nějací veselý, já ani ne. Po startovním výstřelu běžíme o dost pomaleji než ráno, doskočiště vyplazím a dokonce se mi to líbí. Sice mám maximální tepy, ale zvládám koukat okolo sebe. Přilézáme pod odraz, je tu dřevěná konstrukce se sklonem luxusní černé sjezdovky. I tohle jsem vyplazil šnečí rychlostí. Teď už zbývá jen zdolat rozjezd pro skokany. Je to asi 150 metrů o sklonu 30 stupňů. Chytám se zábradlí a pomáhám si rukama. Je tu docela dost diváků a povzbuzujou jak o život. Hlavou se mi honí myšlenky typu: já si chci lehnout, už ani metr atd. Okolo mě jsou na tom lidi daleko hůř a asi pět jich ještě předlejzám. V cíli padnu na žíněnku a ležím. Nejsem tak vorvanej jako v kvalifikaci, přeci jen už mám nějaké zkušenosti, ne? Čas 9:10 – moje nejdelší čtyřstovka:o)) Koukám nahoře na štafety. Běžej i hasiči v helmách – docela sranda. Pak finále žen. Docela jim to běží a v cíli vyhrává nějaká reprezentantka na lyžích za 5:06. A ještě snad není ani unavená – nechápu. Pak finále mužů. Masakr největší. Vyhrává to Slovinec co ho baví skialpinismus. Jako jediný dokáže vyběhnout tu rozjezdovou rampu, i druhý a třetí v pořadí lezou po čtyřech.

Po závodech se jdu ještě proběhnout po horách, když je tak krásně. Nakonec to byl hezký den. Jsem rád, že jsem se hecnul na to finále. Po návratu do Prahy jsem sice nemohl vylézt z auta, ale svoje cíle jsem si splnil a měl hezký den:o))