Horizont událostí

Občas je možnost tak zjevná až jí přehlížíš. Vídáš jí deně a proto se stává neviditelnou a přitom je tak blízko a může změnit – všechno..

Tak si zas tak trochu zabruslím na festovým ledě týhle tučný zimy.

Horizonty jsou všude. Možná tušíš co je za nima, možná to i víš, ale když stojíš nahoře na kopci a díváš se daleko, tak kterej z nich jsi schopnej opravdu zdolat? První? Druhej? Pátej? Je to dálka a obzvlášť, když se rozhodneš, že je dáš po svejch. Rovně. Prostě přímo za nosem.

A tak jsem se jeden den rozhod, že zimy je tu prostě tolik, že není nad čím přemýšlet a já si jich pár rovně zdolám. S přihlédnutím k tomu, že ve vesnici kde máme chalupu je to prostě konec světa, mě to prostě přišlo jako super nápad. Vyrazit takhle v neděli směr domu z chalupy tak, že jsem vyšel za branku hodil před sebe skialpy, nasadil pásy, vyklap paty  a vyrazil. A protože mám stále trochu trable s lepidlem na pásech, hned jsem použil ducttapu, aby pásy pěkně drželi. Sice blbě držej, ale o to hůř jedou.

První horizont byl v pohodě. Pár set metrů za chalupou. Stopy za mnou rovně. Pak se ale otevřela planina a za ní horizonty. Každej z nich blízko a přesto najednou nedosažitelně daleko. A já zapoměl na všechny ty super nápady a prostě jsem jen šel. Rovně. Bezúčelně.

Ticho rušilo jen šustění pásů po sněhu a já byl v tuchvíli přesně tam, kde jsme chtěl být.

 

Nikde.

Široko daleko žádnej barák.

Žádná silnice.

A moment byl silnej jak tři dny vařenej vývar.

 

-a-